Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 24.6.2003
Svátek má Jan




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Jaká by mohla být Česká televize
 >POLITIKA: Už dost
 >POLITIKA: Evropané s.r.o. podruhé
 >POLITIKA: Benešovy dekrety lze zrušit a další předčasné volby
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Komunismus žije
 >ARCHITEKTURA: Římská zastavení
 >ŽERTÍK: Oženit se? Tůůůhle...
 >EKONOMIKA: Vystřídá růst korekce?
 >SVĚT: Singapur - Nenastal čas pro zrušení daně?
 >POLITIKA: Některé strany jsou si rovnější
 >NÁZOR: Zpověď podivína podruhé.
 >INFO: Konzervativní strana a EU
 >POSTŘEH: O somrácích a opilcích
 >PENÍZE: Chce vláda léčit zápal plic acylpyrinem?
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
24.6. ŽERTÍK: Oženit se? Tůůůhle...
JITA Splítková

Ležím na posteli. Najednou mě nic nebolí. Necítím ani jehly v mých žilách, kterými mi do těla ukapávají ty bílé a nažloutlé roztoky. Baňky s nimi visí nad mojí hlavou. Pozoruji je a počítám bublinky v nich. Co bublinka, to kapka do mě.

Chtěl bych se pohnout. Nejde to. Jsem pevně připoután všemi těmi hadičkami. Chtěl bych někoho poprosit, aby mě nadzvedl a vyměnil mi tu plínu pode mnou. Studí mě a co je horší, sám cítím, že už smrdí. "Prosím vás, prosím..." Snažím se mluvit, ale nic neslyším. Pokusím se pohnout hlavou. Přes uličku vidím další postel. Hlava na polštáři má vypoulené oči. Z namodralých rtů tomu člověku vylézá stejně modrý jazyk. Přístroj vedle něj tiše bliká. To už? Ano. Ano! A teď... teď já! Bolesti sice necítím. Už. Ještě včera ano. Teď, teď už ne. A kdy je vlastně teď? Byl včerejšek včerejškem? A dnešek? Kolikátého může být?

Kolikátého? Nemám tušení. A tady není nikdo, koho bych se zeptal. Jsem sám. Tak strašně sám. Sám!

Někdo v pokoji začal naříkat. Nevidím, kde leží. Nevím, kdo to je, ale ten nářek. Takhle vyje pes. Pes. Měl jsem psa nebo ještě mám? Já, asi ne. Nevím, nemohu si vzpomenout. Kdyby tady byl. Uměl se tak podívat. Dal by mi packu. Přines klacík a čekal by až mu ho hodím. Ne, není tu. Nikdo tu není. Tady jsme každý sám. Sám.

Vyskočila mi jedna z jehel na ruce. Bublinky v baňce se zvětšily. Jedna utíká za druhou. Rychleji. Rychleji. Nažloutlá tekutina zmizela. Cítím takový zvláštní zápach. A pít. Strašně se mi chce pít. Nevydržím to! Nevydržím! Pít...



- - -


Co... co se to zase stalo? Ležím na posteli. Jsem to já. Mám zavřené oči. Spím? Musím. Vedle postele na podlaze vidím velkou kaluž. Ze zkrvavené jehly ještě ukapávají poslední zbytky toho roztoku. Není to moc hezký pohled. Dívám se raději po pokoji.

Úzká místnůstka. Napravo při zdi čtyři postele. nalevo čtyři postele. A na nich. Ne. Zavírám oči. Nepěkný pohled. Moci tak odejít. A co když to jde! Vždyť jsem to nezkusil. Otevírám dveře. Vycházím. Na chodbě stojí hlouček sestřiček. Něčemu se hlasitě smějí. Míjím je. Všiml jsem si jejich zářících očí. Všechny se dívají na saniťáka a ten jim právě paroduje jednoho známého herce. Jdu pomalu dopředu. Kolem mě prochází další sestry doktoři. Nikdo si mě nevšímá. To je dobře. Chci přeci odtud.

Zahnu do další chodby. Proti mě jde žena a doktor. Ale vždyť to je moje žena! A ten, doktor na toho si taky vzpomínám. Ten mě sem přijímal. Jdou nevšímavě kolem mě. Něco si povídají.

Dotkl jsem se ženina ramene. Nereaguje. Vždyť oni mě nevidí! Konečně mi to dochází. Nikdo mě nevidí!

Jdu pomalu vedle té dvojice a poslouchám je.

"Takže, pane doktore?"

"Nechci vám nic zamlčovat. Stav vašeho pana manžela je vážný. Ale pořád je tu naděje."

"Ano?"

"Samozřejmě. Musíte se ovšem připravit, že ty injekce bude muset dostávat každý den. To vás naučíme."

"Mně? Já... já myslela, že to budete dělat tady..."

"To ne, takové pacienty dáváme do domácího ošetření."

Až teď se moje žena hlasitě rozbrečela. "Panebože, pane doktore, co s ním budu doma dělat! Sama dávat injekce! To je strašný!" Vzlyká. "Pane doktore, pane doktore, kam jdete, je mi strašně zle. Pane doktore... sestřičko, prosím vás, udělalo se mi strašně zle, dejte mi prosím něco..."

Jedna z hloučku sester moji ženu někam odvádí. Už se mi nějak nikam nechce. Kam? Proč? Vracím se na pokoj.

Pořád spím. Teď někdo vešel. Doktorka. Šlápla do kaluže na zemi. "Do prdele, ten chlap se sem zase vychcal. Sestro!" Zařvala na chodbu a odešla. Za chvíli přiběhla sestra, podívala se na podlahu a na mě a bezeslova odběhla. Do pokoje vešla uklízečka a za okamžik opět doktorka. Vzala mě za zápěstí, otevřela oko, posvítila si. "Sestro!" Zakřičela opět do chodby.

Dva chlapi mě přikryli prostěradlem a i s postelí mě někam odváží. Nechce se mi, ale kam jinam bych šel. Zůstanu.


- - -

Nakonec jsem to nevydržel. Stát a dívat se jen a jen na kovové schránky. Jdu teď domů. Zahnu za roh, ještě pár metrů.

Naproti mě jde moje žena. Zrovna jako v té nemocnici. Kam jde?

Srovnal jsem s ní krok a jdeme společně. Kampak asi?

Žena se zastavila na náměstí před dost oprýskanou budovou.

Na pravé straně je jedna výloha, na levé straně jedna výloha a odděleny jsou vchodovými dveřmi. Napravo je malým písmem napsáno "pohřební služba" nalevo "KADEŘNÍK". Jdeme nejdříve doprava.

Žena jemně zaťukala na dřevotřískové černé dveře a opatrně vešla dovnitř. Za kancelářským psacím stolem seděla velice tlustá matróna v růžové haleně a hnědé sukni. "Posaďte se," Ukázala na sofátko umístěné naproti jejímu stolu. Sedli jsme si. Neušlo mi, že i ta sedačka je značně ošoupaná, jako lino na zemi a nakonec celý tento dům.

"Takže jaký typ rakve si budete přát?" Zeptala se věcně žena za stolem a podala mé ženě katalog. Dívám se spolu s ní.

"Desítku."

"Věnec?" Podává ženě další katalog s pohlednicemi.

"Tady tu patnáctku."

"Kytici na rakev?"

"Ano."

"Prosím vyberte si." Další pohlednice.

"Čtyřicítku."

"Ano. Typ parte."

"Dvacítku."

"Typ písma."

"Dvojku."

"Veršík."

Žena se začetla do knížečky. "Nevím... snad dvanáctku."

"Dvanáct, " opakuje ta za stolem a píše to na blanket. "A hudbu? Tady je seznam skladeb. Vyberte si čtyři."

"Takže dvojku... dvacetdva a ...čtyřicet."

"Ano a ještě jednu."

Moje žena znovu rozevírá katalog "Tak třeba osmičku."

"Osm... tak to je všechno. Záloha je pět tisíc." Bere peníze a vypisuje o tom doklad. "Toto je vaše, fakturu vám pošleme.

Děkuji." Usměje se.

"Také děkuji," řekne moje žena. Odcházíme do protějších dveří. Tady to je lepší. Plno světla, koberce, krásné sedačky. A ta nádherná vůně. Ženy se usmívají do zrcadel.

"Vítám vás," šveholí jedno krásné stvoření na moji ženu, "ostříhat a přeliv, jako vždycky?"

"Ano, ale dnes mě ještě nějak nově učešte, v úterý mám pohřeb."

"Uděláme nádhernou hlavičku, spolehněte se a jaké budete mít šatičky? Na náměstí právě dostali opravdu fantastický černý model, ten by byl na vás jak dělaný. Něco opravdu skvostného."

"Opravdu? No to tam hned skočím. Jste zlatíčko, Miládko."

Jsem taky zvědavý, běžím se na ty šaty podívat. No teda... jestli ty si koupí! Koupila.



- - -

Je úterý. Před naším domem zastavují první vozy. Bratránek Tomáš. Strýc Jožka se ženou Emou a synem. Ty lidi jsem viděl jednou jedinkrát asi před deseti lety. Všechno ženiny příbuzní.

A už se ženou do pokoje. Objímají a líbají se s mojí ženou. Tisknou jí ruce.

Stojím v koutě, poslouchám a pozoruji.

"Takový neštěstí, takovej mladej."

"Taky říkám, že tu moh ještě bejt. Je to ztráta. Dal bych si kafe."

"Chudák, má to za sebou. Nás to čeká... Já taky. A neslazený, jen s mlíkem." Upozorňuje Ema

"To já sladím hodně."

"No jo, Tomášek byl vždycky na sladký, ale už ti není dvacet, taky bys to měl omezit nebo příště pojedeme na rozloučení s tebou."

"Ale, prosím tě."

"No zamysli se, a proč ses u nás tak dlouho neukázal?"

"To víš, málo času."

Otvírají se dveře a vchází další příbuzní mé ženy. Místností se ozývají vykřiky.

"Ježíš, Bořek. Tebe bych kluku ani nepoznala. Jak dlouho jsme se neviděli?"

"No od Tonyho pohřbu."

"Ježiš, to je let... A ty jsi snad zase vyrost. No kolik měříš?!

"Nevím, jak to mám vědět."

"A nemáš hlad? Dáš si kafe?"

"Jo, to jo."

"A koukám Bóžo, ty jsi tady taky? Prej už seš dvojnásobná babička."

"No jo, ty jsi Vendulku ještě neviděla, že jo."

"Ne, jen Honzíka."

"Musíme se domluvit, kdy přijedete. Vendulka, to je diblík. A co ty tvoje děti?"

"Kluk má holku a holka taky."

"A nechtěj ještě nějaký další? Aspoň dvě děti, to je nejlepší."

"To víš, uživili by je, ale do toho já jim mluvit nemůžu."

"Kdo si dáte kafe." Volá moje žena.

"Já bych chtěla prosím tě čaj."

"Já piju jen kafe bez kofejnu to nemáš? Ne? Tak taky čaj."

"Dá si ještě někdo čaj?" Křičí do místnosti má žena. "Už nikdo? Božka, dones tam ty chlebíčky a dorty. Chce někdo ohřát párek?"

"No to bys byla hodná, dal bych si něco teplýho. Vstávali jsme brzo a ta cesta k vám byla strašná. A uvařte mi ještě jedno kafe, úplně se mi zavíraj voči. A tady mám, doma pálenou, kdo si se mnou cvakne?"

Dívám se na stůl, taky bych si dal. Nikdo mě nevidí. Naštěstí. A i kdyby, všimli by si mě? Těžko. Vezmu si jen jeden chlebíček. Taky už mám hlad.

Prodírám se těmi lidmi, které jsem nikdy neviděl, o některých jsem slyšel to jo, ale nikdy jsem je neviděl, až dnes.

Když jsem se konečně dostal ke stolu, byl už prázdný. Ty lidi to snad do sebe naházeli, ani nekousali. Svoloč mizerná. No přízeň. Já vím, proč jsem se s nima nikdy nechtěl stýkat!

"Ježiš jedenáct!" Někdo zařval. "Za deset minut je obřad! Honem!"


- - -

Stojím opět u stěny a pozoruji. Pěkný je to, opravdu pěkný. Začala hrát hudba. Do ní se z vedlejší místnosti ozvala sbíječka. Kladivo se zarývá do zdiva. Nic jiného není slyšet. Konečně zmlkla. Skončila i první skladba. Sbíječka znovu začala. Hudebníci rovněž. Smutné tóny se nesou místností. Najednou bylo jasně slyšet jak kladivo sjelo po něčem kovovém. "Do prdele práce, kterej kretén tenhle barák stavěl! Dát do zdi dráty." Zařval nějakej mužskej v té vedlejší místnosti.

Zpěvačka předstoupila před hudebníky. "Ó hřebíčku zahradnický..."

"Tak haló, šéfíku, co s tím? Cože? Vysrat se na to? Taky si myslím"

"...ó růžičko voňavá..."

"Že nám to nezaplatěj? Kurvy zasraný, aby chcíply."

"Kterak na tě zapomenu, když to není věc možná..." Zpěvačka se snaží. Zpívá co nejhlasitěji. V místnosti se ozývají vzlyky.

Někdo se hlasitě vysmrkal. Vedle znovu začala pracovat sbíječka. Zpěvačka namáhá hlasivky. V místnosti slyším vzlyky a mezi nimi šepot.

"Všimla sis, jak má ta dorota krátký sukně? Copak se to hodí! No taková..."

"A podívej, támhleten se taky vymódil. To nemá ani na pořádnej kabát?" "Ten? Všechno prej prochlastá. Notor!"

"No jo, víš, že už se dvakrát léčil?"

"Né, jó. No je po mamince. Ta se přeci uchlastala."

"Ta né, to byla támhle toho vedle tý doroty."

"Ta taky, ale i tahle."

"No famílie!"

"Máš pravdu. A moc ta jeho žena nebrečí."

"No to víš..."

"To je ale vodbytej funus, vždyť von taky stál za hovno."

"Ale měl to rychle za sebou."

"Byl to takovej morous nesympatyckej. A prej taky chlastal."

"To nemůžeš vědět, proč vlastně chlastal. Vždyť se na ni podívej! Na vdovičku. Přímo rozkvetla! Řeknu ti, hamba!"

"Jo a vodbyla to, ani nám moc najíst nedala."

" Dámy, tiše. Prej snad bude ještě objed."

"No, to sem na něj zvědavá, člověk jede takovou štreku."

"A všechno zdědí vona?"

"Ty chlebíčky byly nějaký voschlý, tlačí mě v žaludku."

Začínám se chvět zlostí. Dívám se do těch tváří tady kolem. Hnus. Jdu radši k rakvi. Prohlížím si ornamenty ve dřevě a ten jeden věnec a kytku. A najednou jsem si uvědomil. Ty kurvy zasraný mi nepřivezli žádnou kytku. Nikdo. Ani jednu! Ani lísteček! Je to možný?! Vy svině jedny! Vy kurvy nenažraný! Nacpat se a pomlouvat! Popad jsem svícen co tam byl a mrsknul ho po nich. Ozval se kovový zvuk. A házím po nich další. Křičí a utíkají ven. Běžím za nimi a házím další a další svícny. "Vy kurvy!" Řvu za nimi. Svícen zasáhl něčí hlavu. Směju se. Ale co to? Poslouchám. Ten zvláštní kovově znějící úder se ozval znovu. A ještě. Začínám se probírat.

_ _ _

Probudil jsem se. Právě se otevíral kryt mého spacího boxu. Vedle mě vylézá ze své kukaně velitel kosmické expedice. Opatrně rozhýbává svaly. Já jsem zůstal ještě chvíli sedět na posteli, jestli se tomu tak dá říct. Teda lítám už let a prospal jsem jich v těch hermetických spacích kukaních, ale takovej sen!

"Tak jak se spalo, kamaráde?" Velitel do mě šťouchl. Nepotrpíme si na nějaký ty formalitky, známe se let a jednou velí on jindy já. Holt život. Podíval jsem se na něj.

"Spalo se dobře, ale měl jsem strašný sny."

"Strašný?"

"Jo." Víc jsem nestačil povědět. Odněkud přiběhl ten jeho velkej hafan. Vrtěl ocasem a radostně se na nás vrhnul. Skáče, kňučí. Lehl si na záda. Eda ho poplácává, směje se. Pozoruji je. Vídím jim na očích radost. A ty psí oči. "Amonku, no pojď taky ke mně." Podíval se na mě a podal mi packu. "No hodnej pejsánek. Víš." Pohladil jsem ho a podíval se Edovi do očí. "Vždycky jsem ti tuhle krásnou psí potvoru vyčítal, že ho vláčíš s sebou a sám dobře víš, kdyby to směrnice povolovaly, tak jsem ti ho jednou málem nepustil do lodě. Byl sem blbec."

Amon si sedl a funěl mi do obličeje, Eda si mě taky prohlíží. "No já žasnu, co se děje."

"Nic, změnil jsem mínění."

Do spacího prostoru vešel doktor. "Pánové, připravte se, za několik hodin přistáváme. Veliteli, všichni jsou po spánku v pořádku. A abych nezapomněl," otočil se na mě, "Vaše snoubenka vás bude očekávat až v kongresové budově."

"No, ano ty se vlastně až přistaneme ženíš!" Zasmál se Eda.

Zakroutil jsem hlavou. "Ne, nikdy! Až přistaneme, jdu si hned koupit takový psí tele, jako je Amon."

Nechápavě se na mě podívali. "Ty si děláš srandu?"

"To bych si netrouf. To je moc vážná věc, ale říkal jsem přeci, že jsem měl strašnej sen. Rozhod jsem se, na to mám právo. Zítra kupuju psa." Zasmál jsem se. Já vám dám, vy kurvy, otrávit mi život. A nepřinýst ani tu mizernou kytku! Ani lísteček! To by se vám líbilo. Žrát si za mý. To věřím! Tůhle! Nasrat!




Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku