Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 26.6.2003
Svátek má Adriana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Další zdražení
 >POLITIKA: Orwell v Bruselu a v Čechách
 >TÉMA: Orwell: 100
 >TÉMA: Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Po dovolené jako po výprasku
 >PSÍ PŘÍHODY: Bartovo vítání navrátilců z výletu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Dvě města aneb Strach z techniky
 >Z CEST: Po referendu do Bruselu …
 >MÉDIA: Rada ČT zřejmě vyřadila Duhana neprávem
 >TÉMA: Bohatým investorům daňové prázdniny, domácím soukromníkům tvrdé odvody.
 >SVĚT: Angola - země plná kontrastů
 >MUZIKA: Marilyn Manson v Táboře
 >PENÍZE: Tygr zařval od Tater
 >POSTŘEH: O kohoutku
 >TÉMA: Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
26.6. ŠAMANOVO DOUPĚ: Dvě města aneb Strach z techniky
Jan Kovanic

Technika byla ve svém prvním rozvoji brána jako zázrak, naděje a spása lidstva. Připomínám respekt současníků Julese Vernea k technické revoluci: Snad se pamatujete, jak technické znalosti a inženýrský důmysl dopomohly Cyrusu Smithovi rozvinout na pustém Tajuplném ostrově pokrokové technologie 19. století.

Z hodinových sklíček zrobil čočku a zapálil oheň. Dřeva bylo na ostrově dost. Postavil hrnčířskou pec a z hlíny vypálil nádobí. Stačilo jen znát, a sama panenská příroda rozestřela náruč svých zdrojů: Nerostné suroviny i přehršle druhů živočichů a rostlin. Nacházela se tu povrchová ložiska železné rudy a uhlí. Byli tu tuleni, jejichž kůže posloužila jako kovářské měchy. A inženýrský génius Cyrus Smith mohl začít vyrábět železo.

Na ostrově se vyskytoval pyrit, v moři řasy a moroňové. Cyrus získal z pyritu postupně kyselinu sírovou. Pálením mořských řas sodu. Pomocí sody dostal z moroního tuku mýdlo a glycerín. Naštěstí našel ledek. Sloučením s vyrobenou kyselinou sírovou připravil kyselinu dusičnou. Tu smísil s glycerínem. A měl nitroglycerín. A měl začátek technické civilizace.

Z Tajuplného ostova začalo nenápadně vyrůstat Ocelové město, které je vybaveno technikou, ze které jde až strach. Ale v konfrontaci s lodními děly skutečného 19. století nemělo šanci. V boji proti pirátské lodi pomohla až technika 20. století - Nautilus kapitána Nema. Tajuplný ostrov se rozpadl po výbuchu sopky - a obdiv k zázrakům techniky se měnil v hrůzu z jejího rozvoje. Sám Verne je popsal například v románu Ocelové město.

Pamatujete se: Nevlídná realita začouzených a hlučných průmyslových čtvrtí je připsána ohyzdnému německému nenasytnému kapitalistovi jménem Herr Schultze, jenž postavil svůj vojensky řízený Stahlstadt, své dračí doupě, jen proto, aby zničil pokrokové France-Ville, skutečné sluneční město hodného francouzského humanisty doktora Sarrasina.

Pranacistický diktátor Herr Schultze, věren svému germánskému typu, hodlá (už v roce 1872) vyhubit všechny podřadné rasy a propaguje dobytí světa Němci. Vymýšlí mohutné náboje s kapalným kysličníkem uhličitým, clusterové náboje se stovkou miniděl, ukrytých uvnitř. Ničí krajinu a zamořuje životní prostředí. Dobývá uhlí a železnou rudu, staví pece a lije ocel jen proto, aby dobyl svět. A nejdřív chce zničit Utopii doktora Sarrasina.

Ten chce naopak svět spasit. Opovrhuje technikou ocele a uhlí. Ve svém městě podporuje ekologické zdroje: Pálené cihly pro obytné domy, kamenné kvádry pro veřejné budovy a všude kolem vodu. Vodu, která odnáší nečistoty do nedalekého moře, které si s nimi už nějak poradí.

Jeho město je skutečným zázrakem, který má překonat primitivně technický Stahlstadt: Do daleka se táhnou v přesných pravoúhlých sekcích dvoupatrové domy - "nikdo nesmí zabírat vzduch a světlo na úkor druhého". Jejich průčelí je 10 metrů od ulice, odděleno mříží ve výši ramenou. Hala vystupuje 5 až 6 cm nad úroveň ulice. Střechy jsou terasovité, kryty asfaltem. Zdi se staví z patentovaných vrtaných cihel podle modelu. Architektům se ponechává naprostá volnost - ve výzdobě... Nepřipomíná vám to něco? Z této myšlenky vznikla praxe panelových sídlišť. Ale sociální inženýr Sarrasin jde v realizaci zdravého bydlení ještě dále. Otázka "čistoty jednotlivce i celků" je jeho hlavní péčí.

"Zařízení bytů se ponechává na vůli jednotlivců. Přísně se však zakazují... hnízda nákazy a laboratoře jedů: koberce a tapety." Ložnice "nemá sloužit ničemu jinému než spánku. Jediným nutným zařízením mají být čtyři židle a železné lůžko s drátěnkou a... matrací." To vše samozřejmě jenom proto, aby se vyloučili paraziti, kteří přebývají v prachových peřinách.

"Záclony a závěsy nejsou výslovně zakázány..."

Pravomoc zkušených hygienických odborníků zasahuje do potravinářských obchodů i do společných velkolepých prádelen, kde jsou "především dezinfekční místnosti..." Heslem města je čistit, čistit a čistit - a hubit nákazu už v zárodku!

Sarrasin, jde ve své vizi spravedlivé společnosti ještě dále:

"Umělé světlo a voda slouží obyvatelstvu za snížené ceny... Zahaleči nejsou trpěni... ...děti od čtyř let jsou vedeny k duševním a tělesným cvičením, jež přispívají k vývoji mozků i svalů..., skvrnu na šatech považují za skutečnou hanbu." V zájmu jednotlivců i celku se každý občan řídí zásadami "vědecky uspořádaného života": Vyhýbá se dráždivým jedům (nejspíš alkoholu, tabáku a koření), každý den svědomitě plní povinnosti, jí zdravě, pije čistou vodu - aby zdráv byl a dožil se vysokého věku. Anebo, aby byl "jako upřímný a bojovný zastánce pokroku" připraven splnit "povinnost obětovat život za věc, kterou zastává..."

Ve vizi France-Ville načrtl Verne budoucí reálný komunismus. Známe konce takových utopií. Tyto světlé zítřky jsme zažili na vlastní kůži. (Aspoň my, ročník jednapadesát:) Nicméně stejné prakomunistické myšlenky dnes sdružují jakýsi
globálně antiglobalistický,
militantně antimilitaristický,
energicky antienergetický,
neekologicky ekologistický,
nežensky antimaskulinní,
totalitně spasitelský,
lživě korektní
povykující amébní chuchvalec, který nazývám - podle jihoafrického Durbanu, kde se vloni slezli jeho příslušníci - salónní Drbani. Jejich předobrazem je místopředsedkyně spolku proti týrání zvířat z Hrabalových Bambini di Praga, ta pani, která se roztéká blahem při popisování scény, kdy utržený bejk oddělal dva řezníky. "To je nádhera, to je nádhera!" volala a tleskala ručkama.

"To je nádhera, to je nádhera!" volají a tleskají ručkama Drbani, když vidí záběry hořících newyorských mrakodrapů, radují se z katastrof typu Černobylu a volají "já jsem vám to říkal" a "voni si za to můžou sami" a "to ta VAŠE technika!!!" Jsou ochotni způsobit vykolejení vlaku s radioaktivním materiálem, aby dokázali, že mají pravdu, že technika je skutečně nebezpečná.

Podobně také existují ochránci nenarozených životů, kteří v boji proti řeznickým chirurgům neváhají položit bomby do klinik, kde se provádějí potraty - i porody. Křičí: "Lidský život je svatý!" - a zabíjejí lékaře...

Pamatuji se, jak se jeden z minulých ministrů životního prostředí účastnil demonstrativní výsadby stromků v ose projektovaného pražského silničního okruhu, aby znemožnil zahájení jeho výstavby.

Přijel autem...

Viděl jsem ochránce hovězího dobytka kopat do skel bufetů, kde se prodávají horké mleté karbanátky - koženými botami...

A obhájci čistoty Alláhových myšlenek používají šajtanských technických vymožeností: letadel, Internetu a peněz...

Podobně Verneův doktor Bolíto, totiž Sarrasin. Když zahynul zloduch spoludědic, připadlo celé Ocelové město právě jemu. Co s ním udělal? Přeměnil ho na hydroponickou elektrárnu? Ale ne - nemohl přece nechat zahynout dílo Herr Schultze! Vyráběl tam ocel dál. Dokonce zase děla. Protože musel mít "takovou zbrojnici, aby se nás nikdo neodvážil napadnout. A protože budeme nejsilnější, budeme se snažit být i nejspravedlivější a každému kolem sebe vnukneme lásku k dobrodiní míru a spravedlnosti..."

Nakonec je to fakt: Ani Sluneční město se neobejde bez Ocelového města. Ošklivá ocelová technika ve skutečnosti přináší rozvoj, který pomáhá realizovat utopické plány a přinést dobro člověku.

...................

Technika nás zachránila od otrocké práce a umožnila nevídaný rozvoj člověčí rasy. Ale technika je jen technika - a může kdykoli selhat. Čím rozsáhlejší jsou technická zařízení, tím spíše a tím děsivější jsou účinky jejich selhání. Stalo se to dávnému Titaniku i modernímu šatlu.

Na automobilové nehody jsme si už zvykli. Když sedáme do automobilu, máme dvouprocentní pravděpodobnost, že se staneme účastníky silniční nehody. Nezvykáme si, když se to stane nám nebo našim blízkým. Ohromí nás, když shoří celá kolona aut v tunelu pod horami. Na katastrofy železničních superexpresů si také zvykáme už dlouho.

Katastrofa Světového obchodního centra byla sice způsobena úmyslně teroristy, ale něco podobného se může stát kdykoli nechtěně.

Černobyl selhal vinou lidské hlouposti, která je někdy horší, než terorismus. Následky pak jsou hrozivé. A v očích obecenstva za to může technika - nikoli lidé, nikoli terorističtí hlupáci. Ta technika, která může být zneužita.

Technika Ocelového města, ze které jde strach. A čím složitější jsou technická vylepšení, která mají zabránit selhání techniky, tím spíše může technika selhat. Takže - bojíme se techniky.

Podobný je posuv náhledu veřejnosti na informatiku - nejdřív se měla stát (zase) spasitelem lidstva, teď se bojíme Velkého bratra, který nás sleduje. A to se ještě nestala nějaká informatická katastrofa - jako že by nám třeba z elektronických kont nenávratně zmizela ta číslíčka, kterými platíme v hypermarketu u pokladny z kreditní karty. Vlastně - někomu se to už stalo, ale za to opravdu nemohl špatný přenos dat...

Stejné je to i z genetikou. Tady už preventivně dopředu vnikají Drbani na pokusná políčka, a podobně jako v 19. století tkadlci ničili automatické stavy, oni vytrhávají vyšlechtěnou kukuřici, která může zachránit před hladem stamilióny lidí.

Tato hloupost může být využita, či vyvolávána i v konkurenčním boji. V 19. století se to týkalo strojů, dnes jaderných elektráren, které jsou konkurencí naftařských a důlních společností. Mediální válka vlivových agentur však může být rozpoutána jenom proto, že v člověku je zakódována podezíravost ke všemu novému.

Před prvními automobily běžel varovný posel s práporkem. Vedly se diskuse, zda šílená rychlost vlaků 40 km v hodině neuškodí cestujícím. A naše Zeměkulička se přitom i tehdy motala kolem Slunce rychlostí nějakých 30 km, ale za vteřinu. Je pravda, že už dlouho se nesrazila na přejezdu s autobusem...

Možná si vzpomínáte na nedávné protesty proti "radioaktivní" žižkovské věži. A snad jsou stejně nebezpečné i mobily - nebylo to dosud dokázáno, ale ani vyloučeno.

Většinou však přijde rána z jiné strany než čekáme nebo než je nám podsouváno reklamními tvůrci, třeba od obyčejných prášků proti nachlazení...

Obecný strach z novinek, z něčeho neznámého, vychází z biologické podstaty člověka. Je třeba být ostražitý a neoslavovat novinky jen proto, že jsou nové. Kdysi bylo demonstrací pokrokovosti okázalé kouření. Brojili proti němu jen zpátečníci. Neohroženě kouřili nezbedný bakalář i moderní emancipované ženy naší první republiky... Než dostali rakovinu plic.

Měli bychom pochopit ten strach z nového. Nejde vlastně o strach z techniky, ale o strach z nové techniky, z nesrozumitelné techniky, kterou už starší generace nejsou schopny psychicky zvládnout. Musíme jim umět pomoci tím, že jim ukážeme přednosti té nové techniky. Nemusejí jí rozumnět, ale jistě ocení její výhody - pokud to budou výhody, pokud to bude technika užitečná. O tutéž pomoc prosím pro sebe u nastupující generace.

Nejde ani tak o strach z techniky nebo z pokroku, jako o obecný strach ze změn. Nakonec i stárnutí je změna - ale jde o pokrok???

Změna je život - takže i stárnutí je život. Stejně jako současná komplexní proměna toho, čemu říkáme "technika". Tato technika pomohla rozvoji lidského rodu, ale zároveň ničila přírodu. Často byla zneužita a dnes může zcela zničit životní prostředí a tím i život - anebo nás může zachránit! To však záleží na nás, ne na technice.

Strach z techniky je svým způsobem strach ze života. Snad ho nebude mít nastupující generace, pro kterou jsou technické zázraky minulých století zívačka. Jenom doufám, že zrození nových generací se bude dít jinde, než v laboratořích Ocelového města. Že postele Slunečního města budou sloužit i něčemu jinému, než jen hygienickému spánku...

Ve Verneově románu byla ta dvě města od sebe vzdálena celých 10 mil. Tuto vzdálenost překonám každý den dvakrát - vždy, když jedu ze sídliště do práce a pak zase zpět.

Obě města už dávno srostla - a jedno nemůže žít bez druhého.

Psáno v květnu 2003, předneseno v úterý 27.5. na veřejné schůzi Klubu Julese Vernea v pražské vinárně V žitě


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku