Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 4.7.2003
Svátek má Prokop




  Výběr z vydání
 >ZAMYŠLENÍ: Kdo propadá u maturitních zkoušek
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 4.
 >NÁZOR: Proč by měl být se smířením kříž?
 >MÉDIA: Televize sobě
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Drobný úlet s tramvajenkou
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes a psaní SMS zpráv
 >TÉMA: Střední vrstva? Zaplaťe si alespoň půlku nezaměstnaného!
 >NÁZOR: Život jako ve psí boudě.
 >SVĚT: Tráva bývá vždy zelenější někde jinde
 >Z CEST: Abberatio ictus - aneb smutné konce dobrých skutků
 >PRAHA: Máme si na nekoncepční řešení v MHD začít zvykat?
 >PROHLÁŠENÍ: Ředitelka dovedla Speciální mateřskou školu do krize
 >PENÍZE: Úvěrový registr slaví narozeniny
 >POSTŘEH: O létající ženě
 >CHTIP: Dopis milovaným rodičům

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
4.7. ZAMYŠLENÍ: Kdo propadá u maturitních zkoušek
Michal Matoušek

Mám dobrého známého, který učí na soukromé střední škole. - Já bych samozřejmě mohl tu školu jmenovat (v soukromých rozhovorech to dělám), jenže tím bych prostě jen učinil udání nebo možná přednesl stížnost; mé dnešní zamyšlení by chtělo jít nad rámec tak jednoduchých žánrů. Takže: mám známého učitele a ten provedl dost neobvyklou věc - nechal u maturity propadnout studentku, které dal na závěrečném vysvědčení z téhož doplňkového předmětu jedničku. Chápu maturitní zkoušku jako vyvrcholení čtyřletého studia, obmyšlené však relativní jedinečností: teď, právě teď musíš, studente, předvést, co ti čtyři roky na naší škole daly. A nic z toho, co jsi dokázal dřív, se nepočítá. Milá dívčina nejspíš uvažovala přesně obráceně: co se mi může stát, když jsem měla na vysvědčení za jedna? Nevěděla nic, nezabrala na nic, přestože ji můj známý dost usilovně naváděl pomocnými otázkami, a rozhodnutí - podotýkám, že celé komise! - bylo jednoznačné.
Na druhý den se dostavil dívčin rodič, bohatý a vlivný člověk (především takoví si mohou dovolit posílat děti na soukromou školu), a nejmírnější, co komisi řekl, bylo: "Tohle si vyřídíme jinde a jinak!" V rozčilení neopatrně pravil, že dcera měla vyjednané přijetí na prestižní vysokou školu (řekl kterou) a že celá komise, především pak můj známý, zkazila jeho dceři život. Mohu samozřejmě jmenovat i tu "prestižní" vysokou školu, ale obávám se, že takové škole prestiž poněkud poklesne podezřením, že přijetí na ni si lze "vyjednat". - Rodič posléze odešel, odeslal protest a v krátké době se na místo činu skutečně dostavila inspekce, která hledala a hledala a neshledala na straně školy sebemenší pochybení.

Vypadá to vlastně jako běžný příběh s dobrým koncem; pochopitelně až na ten zkažený mladý život. Jenže čas šel dál a v úplném závěru roku na klasifikační konferenci ředitel zmíněné školy (já bych ho zase mohl jmenovat!) všechny navrhované, dokonce dopředu avizované nedostatečné změnil na dostatečné. S jednoduchým a pádným odůvodněním: další inspekci už na škole nechce. Nevím, jak si připadají učitelé, kteří nedostatečné navrhovali; já bych si připadal jako šašek.

Cítím tu hanbu s nimi. Měl by ji cítit každý, učitel neučitel. A usilovně přemýšlím, jaké nové principy klasifikace naše školství vyvine, až se dcery a synové vlivných lidí nespokojí ani s dvojkami. Koneckonců, mají právo na to nejlepší; studium si platí. - Nemůže mít inscenování inspekční frašky nějaký pobočný, ve skutečnosti však hlavní význam pro další jednání bohatých a vlivných s tou vysokou školou? - Existuje snad něco, co musí ředitel školy před inspekcemi skrývat, a proto raději obětuje svou pověst u učitelů a jejich pověst u studentů? - Co zbylo z učitele, když nesmí dát neprospívajícímu žákovi pětku?

Nás všechny, když se jen na chvilku zamyslíme, napadne ještě spousta dalších otázek. Rádi bychom svá podezření potlačili, a zkušenost nám naopak napovídá, že nás ta nejhorší (a nejpravděpodobnější) podezření dosud ani nenapadla. - Pokud se na poslední chvíli přece jen rozhodnu, dodám chybějící jména a názvy a uvedu na pravou míru pozměněné reálie, co se stane? Všichni to víme: nic. A slušnější i náročnější učitelé budou dál odcházet ze školství, neboť míra jejich trpělivosti není bezedná. A tak zbývá jen doufat, že jsem pozměnil úplně všechno: možná nejde o školu, nýbrž o pivovar nebo o poslaneckou sněmovnu. Možná nepřišli vyhrožovat vlivní lidé, nýbrž zednáři nebo meteorologové. Možná jsem já ředitel té školy a necítím hanbu, nýbrž uspokojení; v Evropě se s takovým nahlížením na vzdělávací proces určitě neztratíme.

Možné je v naší zemi snad skutečně všechno! - Otázka zní, zda na to máme být hrdi.


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku