Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 9.7.2003
Svátek má Drahoslava




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Prezident Edvard Beneš, Postupimská dohoda, právní aspekty a důsledky.
 >MROŽOVINY: Ztráta P/prestiže
 >POLITIKA: Do Beneše zatéká
 >POLITIKA: S Berlusconim do Evropy
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Irena opět odletěla
 >PSÍ PŘÍHODY: Nekulhací období
 >POLITIKA: EP, Berlusconi a Schulz a kam to také směřuje.
 >ZAMYŠLENÍ: Deportace.
 >UNIE: Euroskeptický pohled na referendum
 >GLOSA: Sýček, sysel, sypat
 >PENÍZE: O čem penzijní reformy?
 >VĚDOHLED: Láčkovci to umějí! A co člověk?
 >GLOSA: Je chodec ohroženým druhem i na chodníku?
 >VÝSTAVA: Žena, žena a žena
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Chotěboř 2003 - Subjektivní zpráva z literární věže

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
9.7. TÉMA: Prezident Edvard Beneš, Postupimská dohoda, právní aspekty a důsledky.
Leoš Jeleček

I.
V sudetoněmecké propagandě a literatuře, ale i v části naší žurnalistické obce, se soustavně tvrdí, že myšlenka odsunu vznikla v Československu a že jejím otcem je Edvard Beneš, který ji v době exilu prosadil u spojenců. Jen on měl takovou politickou váhu, že o jeho nutnosti přesvědčil Churchilla (později Attleeho), Roosevelta a Stalina a další politiky vítězných mocností. Úhrnně pak, že jen český národ a stát a žádný jiný s myšlenkou odsunu, jejího vzniku a geneze nemá nic společného. To si ostatně můžete přečíst na stálé expozici Sudetoněmeckého landsmanšaftu o utrpení Němců, jež je historicky "vkusně" a s "vybraným politickým citem" umístěna v jedné ze samotek na IV. dvoře Malé pevnosti v Terezíně, v období do roku 1948 pevnost sloužila jako sběrný a třídící tábor pro prchající vesměs nacistické zločince.
Celý rozruch kolem této velmi citlivé otázky česko-německých vztahů, byl snad aspoň dočasně potlačen usnesením spolkového sněmu SRN v uplynulém týdnu, který schválil přijetí Česka do EU. Odmítl při tom drtivou většinou požadavek bavorského premiéra Stoibera and his boys na doplnění o požadavek požadující zrušení tzv. Benešových dekretů. Aspoň na mezivládní úrovni se tu ustupuje do pozadí. Jednomu však připadá dost ubohé, že vypouštění takovýchto džinů dějin se děje zejména jen pro dočasné účely získat ve volbách více hlasů. V celé vřavě se jaksi zapomíná na to, že ani jeden z tzv. Benešových dekretů se netýkal přímo odsunu československých Němců. Jde zajisté o ty dekrety, které se týkaly úpravy československého občanství osob národnosti německé a občanské (ústavní dekret č. 33 z 2. 8. 1945) a o "Dekret prezidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakž i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa" z 21. 6. 1945.

II.
Odpustím si pokud možno své komentáře a nechám promluvit fakta, historické dokumenty a publikace. Z nich pak velmi důležitou publikaci "Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století", která vznikla činností Česko-německo-slovenské komise historiků a byla vydána v roce 1996. Komise byla zřízena v roce 1992 vládami tehdejšího Československa a Německa k objektivnímu zkoumání vývoje česko-německých vztahů. Jejím předsedou za českou stranu byl prof. Jan Křen, nyní je jím prof. J. Pešek z FSV UK v Praze.
Volně cituji: V odpověď na heslo Sudetoněmecké strany 'Heim ins Reich' předložil prezident Beneš už v září 1938 kompromisní řešení: počet sudetských Němců se měl odstoupením strategicky postradatelných pohraničních oblastí (uvažovalo se např. o Chebsku, Šluknovském a Frýdlantském výběžku, severním podhůří Hrubého Jesenku a Rychlebských hor, tedy území nacházejících se za hraničními hřebeny - pozn. L.J.) a vzájemným dílčím přesídlením obyvatelstva zredukovat tak, že zbývající menšina by už nebyla nebezpečná, nebo by ji bylo možno asimilovat. Na rozdíl od nacistické politiky k jeho cílům nepatřila likvidace celých částí obyvatelstva.
Po mém soudu se v celé kauze v našich médiích málo zdůrazňuje, že myšlenka odsunu německých menšin ze střední Evropy vznikla v roce 1940 také ve Velké Británii. Ta zřídila v Britském královském institutu mezinárodních studii výzkumný tým vedený slavistou prof. Seton-Watsonem. Memorandum zpracované tímto týmem na základě historické analýzy předchozích dějinných zkušeností doporučovalo řešit národnostní problematiku po vítězné válce v Evropě odsunem německých menšin z Československa, Polska a Maďarska. Podle memoranda se zásada kolektivních práv národnostních menšin, uplatňovaná v Evropě po I. světové válce, neosvědčila. V tomto doporučení je odsun chápán jako preventivní bezpečnostní opatření, které by mělo zabránit novým konfliktům ve střední Evropě. Dokument vznikl v březen roku 1940, asi o rok dříve, než v českém, polském a dalších domácích odbojích vznikla myšlenka o celkovém odsunu Němců. (srov. Rychlík 1993
Podle výše citované publikace komise "...v roce 1940 Beneš navrhoval, aby Němci byli ponecháni v ČSR ve třech pohraničních župách (obdoba jeho z úvah během 1. světové války - L.J.). Tento pokus o mírnější řešení ztroskotal na odmítavém postoji českých odbojových skupin a radikálních exilových kruhů. Do konce války se pak Beneš vrátil ke své koncepci odstoupení některých území spolu s částečným přesídlením a vyhnáním; postupně se při tom zmenšovala rozloha území, která by měla být odstoupena a zároveň i počet Němců, kteří by v poválečné republice směli zůstat." Konec citace.
Na tiskové konferenci FMZV v květnu 1992 prof. Jan Křen prohlásil, že "...na podzim 1941 položil český odboj prezidentu dr. E. Benešovi ultimativní požadavek, že buď přijme myšlenku odsunu Němců, anebo s ním přeruší styky". Dále zdůraznil, že "...druhým místem vzniku myšlenky odsunu Němců byl mezinárodní život. Například již na jaře 1940 byl v tomto smyslu vykonáván na Beneše silný nátlak z anglických kruhů". " (Právo 23.7.1993). Za zmínku stojí, že kapitola o odsunu je nazvána "Transfer (ne tedy "vyhnání" - L.J.) obyvatelstva v plánech spojenců a československé exilové vlády". V ní se uvádí:
"Poté, co se spojenecké mocnosti během válečných let distancovaly od mnichovské dohody, nepřicházelo už v úvahu, aby pohraniční oblasti osídlené Němci zůstaly připojeny k Německu. Mnichovská dohoda Československu ozřejmila, že v obraně proti revizionistickým snahám sousedů se nemůže spoléhat výlučně na spojenecké smlouvy. Churchill, Stalin i Roosevelt se kromě toho domnívali, že stabilizace poválečné situace bude možné dosáhnout vytvořením homogenních národních států bez etnických menšin. Zastánci transferu obyvatelstva poukazovali na to, že Řecko a Turecko navzdory vyhánění a výměně obyvatelstva na počátku dvacátých let pak v následujícím období politicky spolupracovaly; stejně tak se argumentovalo tím, že i nacistický režim v letech 1939-40 přesídlil obyvatele jižního Tyrolska a jiné německé menšiny ("Volksdeutsche") především z východu 'domů do Říše' ('Heim ins Reich') Na pořad jednání spojeneckých velmocí se otázka nuceného vysídlení Němců z východní Evropy dostala poprvé při jednáních Edena se Stalinem v prosinci 1941. Na tuto iniciativu a na představy polské a československé exilové vlády reagoval britský kabinet v červenci 1942 zásadním usnesením ve prospěch transferu německých menšin z východní Evropy. S tímto řešením projevili od března 1943 několikrát souhlas i úředníci státního departmentu a prezident Spojených států".
Dále se pokračuje: "Rozdíl mezi politikou transferu, kterou sledovali západní spojenci, a politikou vyhánění a vysídlení, jakou prosazovala československá vláda a odbojové hnutí (v průběhu války - L.J.) spočívá v odůvodnění: Spojenci nedávali experimentu se soužitím Němců a Čechů v obnoveném Československu žádné vyhlídky na úspěch. V české (krátkozraké - L.J.) propagandě kolektivní viny se však odsun - ovšemže i ve vzrůstající shodě se zostřující se spojeneckou válečnou doktrínou - odůvodňoval účastí sudetských Němců na útisku v protektorátu a v říšské župě Sudety, a především podporou, kterou při komunálních volbách v květnu 1938 Sudetoněmecké straně nakonec dala převážná většina sudetských Němců.
Ve smyslu teze o kolektivní vině, uznávané tehdy i vítěznými mocnostmi, se hovořilo i v prezidentských dekretech vydávaných v roce 1945 o 'Němcích, Maďarech', ale i o 'zrádcích a kolaborantech', resp. o 'dalších nepřátelích státu.'...Teze o kolektivní vině ztěžovala přechod k 'k humánnímu a řádnému' (požadavky postupimské konference - L.J.) způsobu realizace tohoto nuceného přesídlení i po postupimské konferenci".
Při posuzování excesů (v době těsně poválečného chaosu excesy činí jednotlivci, skupiny, nikoliv organizovaně vlády či státy, to by se pak jednalo o genocidu) páchaných zejména v průběhu tzv. divokém odsunu, je nutné ovšem vycházet z dobové situace, nikoliv z dnešní. Válka sama o sobě je barbarství. Je třeba vzít v úvahu všeobecnou a logickou barbarizaci lidí v průběhu válečných let. Již v průběhu války ve všech Německem obsazených státech vyhrotily protiněmecké nálady, které se koncem války ještě více zjitřovaly tím, jak vcházely ve známost německé válečné zločiny.
Čeští Němci ze zabraných území poprvé ztratili ze své vůle a na svou žádost čs. občanství již v roce 1938 po Mnichovu, když se stali německými říšskými občany. Kdo z nich si v té době chtěl naše občanství uchovat, mohl tak učinit opčním prohlášením, podaným na příslušném čs. konzulátě (prakticky to ovšem bylo možné, jak se ukázalo, jen do 15. března 1939). Do své nové vlasti si však nemohli odnést vlast starou, tj. historické území (jeho část) českého státu.
Obnovením Československa v původních hranicích po válce čeští Němci jakoby nabyli zpět čs. občanství de facto. Uvedeným ústavním dekretem prezidenta Beneše (schváleným potom parlamentem republiky) proto jím muselo být v návaznosti na výsledek postupimské konference odňato. Podstatné však je, že byli v době vydání tohoto zákona občany Německé říše (kdyby byl mnichovský diktát neplatným od samého počátku, byli by nakonec v postavení vlastizrádců). Oba státy neuznávaly tehdy princip dvojího občanství. Již vůbec se tu nebere v úvahu staletá zásada mezinárodního válečného práva (tzv. xenelasie), podle níž má válčící strana právo příslušníky nepřátelského státu, v našem případě československé Němce jako občany Německé říše vypovědět.

III.
Postupimská konference byla zahájena 17. 6. 1945. Skončila 2. 8. 1945 vydáním Zprávy o třístranné konferenci v Berlíně s připojeným protokolem. Podepsali ji za V. Británii ministerský předseda C. R. Attlee, za USA prezident H. S. Truman a za SSSR J.V. Stalin. Postupimská dohoda navazovala na předchozí právní akty spojenců jakými byly: Londýnská deklarace ze 4.8. 1941, Moskevská deklarace z 30.10.1943, Teheránská deklarace z 1.12. 1943, zpráva z konference v Jaltě z 11.2. 1945 i Charta OSN. Jednala tudíž o všech zásadních otázkách souvisejících s porážkou Německa. V návaznosti na předchozí stanoviska mocností byl schválen transfer Němců z Československa, Maďarska a Polska. Podrobné směrnice, které měly zajistit jeho spořádaný průběh a bez oboustranného násilí schválila spojenecká rada 20. 11. 1945. Na jejich základě byla počátkem roku 1946 zahájena další fáze vysídlování a celý proces byl ukončen na jaře roku 1947. V Československu zůstalo asi 200 tis. Němců. Jejich počet se dalším vývojem snižoval, když později dostávali souhlas k vystěhování i do SRN.
Jak zní článek XII. Protokolu Postupimské konference o odsunu německého obyvatelstva z 1. srpna 1945?
"XII/ Spořádaný odsun německého obyvatelstva. Konference schválila toto usnesení: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí býti prováděn spořádaně a lidsky. Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.
O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Spojenecká kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, doku zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě." (srov. Veselý 1994, s. 398).

Jaké jsou některé právní aspekty a důsledky závěrů Postupimské konference?
1. "Postupimská dohoda i přes některé formální nedostatky je závaznou mezinárodní smlouvou, a to od okamžiku podpisu. Odmítání nebo zpochybňování výsledků Jalty a Postupimi by znamenalo i zpochybňování západních hranic Polska (potlačeno v dohodě 4+2 - L.J.), oprávněnosti potrestání hlavních válečných zločinců v Norimberku a samotné myšlenky Charty OSN (nejen jejích článků 106 a 107)...měla i závažné politické a ekonomické důsledky pro Německo." (Mrázek 1996).
Na jejím základě mělo být Německo demilitarizováno, denacifikováno, dekartelizováno a demokratizováno. Před jednáním 4+2 o sjednocení Německa v roce 1990 bylo třeba souhlasu všech signatářů Postupimské dohody (ti také její platnost později na žádost vlády ČR potvrdili, kdybychom tam jeli, tak jsme o to žádat nemuseli) ke změně jednoho z jejích bodů, tj. se sjednocením obou německých států jako právních nástupců původních čtyř okupačních zón v Německu.
2. Zdůrazněme dále, že "Podle Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci v Německu z 5. června 1945 převzaly velmoci 'nejvyšší moc v Německu, čítajíc v to veškerou moc, která náležela vládě, německému vrchnímu velení a jakékoli vládě nebo orgánu státnímu, městskému nebo místnímu'. Usnesení Postupimské konference mělo i povahu rozhodnutí německé vlády." (Mrázek 1966).
3. Po šesti letech zkázonosné II. světové války donutily USA, V. Británie a SSSR Německo podepsat bezpodmínečnou kapitulaci (SRN, NDR a sjednocené Německo byly, resp. jsou jeho právními nástupci). Jen zdánlivě s tím nesouvisí druhoplánový vliv vítězných mocností, které v Německu (v jeho západní části) prosadily vytvoření demokratického systému.
4. Postupimská konference preventivně rozhodla o příštím Německu tak, aby se pokud možno zabránilo recidivě jeho historicky soustavné politiky územních výbojů. Rozhodnutí o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska aj. mělo vytvořit novou etnickou situaci ve střední Evropě a tím i záruku pokojného soužití (nejen) těchto států s novým Německem tak, aby v budoucnu nemohlo zneužít problému německých aj. menšin jako záminky pro nové konflikty.
5. V dohodě o suverenitě Západního Německa, přijaté v Paříži 23.10.1954, se stanovilo (kapitola 6, čl. 3), že Spolková republika Německo nesmí vznést žádný majetkový nárok vůči zemím vítězné koalice, mezi nimiž je tehdejší Československo výslovně jmenováno. Platnost tohoto ustanovení byla znovu potvrzena ve smlouvě o sjednocení Německa z roku 1990.
Je tu zcela zdůvodněný závěr, že "Nerespektovat mezinárodní dohodu není snadné, proto se Německo snaží celou záležitost přenést z úrovně mezistátní na úroveň Česká republika - sudetoněmecké landsmanšafty, a tak obejít zákon, který zakazuje Německu vznést proti našemu státu restituční požadavky". (Bělohradský 1966) Nelze hlavně zapomenout na to, že geopoliticky je současná Evropa založena na předpokladu, že Německo dosud jednoznačně respektovalo svůj status poraženého státu.
6. SRN se roce 1956 zavázala tzv. převodní smlouvou nepřezkoumávat konfiskace provedené po válce státy vítězné protinacistické válečné koalice na německém majetku.
7. K česko-německou deklarací z roku 1997 odsuzovanému čs. zákonu č. 115 z 8.5. 1946, amnestujícímu trestné činy spáchané našimi občany při odsunu (bod 3 deklarace, důsledky jehož plnění zde česká strana lituje), lze dodat, že podobný zákon (č. 108 z 16. 3. 1939) přijalo též Německo, v prosinci 1945 také Rakousko. Po obsazení zbytku Československa mu umožnil pohlížet na zločiny spáchané českými Němci na Češích v pohraničí před válkou jako na činy právně nepostižitelné.
V čs. zákoně byly z beztrestnosti zcela vyloučeny ty činy, které byly "spáchány z nízkých nebo nečestných" pohnutek. Zákon taxativně uváděl jen dvě pohnutky, a to boj za osvobození republiky a spravedlivou odplatu. Týkal se činů dobrovolníků, zejména účastníků odboje (šlo zde o reakci na otázku neplatnosti Mnichovské "dohody"!). Podle tohoto zákona boj za vlast byl pohnutkou šlechetnou a proto činy účastníků odboje byly beztrestné. Byl-li čin, spjatý se spravedlivou odplatou, vykonán z pohnutky nečestné či nemravné, jako bylo třeba vyřizování osobních účtů, pomstychtivost, zištnost, nebyl činem spravedlivé odplaty a byl trestný. Zákon považoval za spravedlivou odplatu také trest vykonaný revolučními orgány po 8. 5. 1945.
8. Mnohé se odvíjí od toho, že po II. světové válce nebyla s Německem uzavřena mírová smlouva. Dohoda z jednání 4+2 ji nahrazuje jen částečně. Mírové smlouvy byly sjednány dvoustranně pouze s tehdejšími spojenci Německa, mj. i s Maďarskem a Rumunskem.
9. Německo muselo za totální porážku ve druhé světové válce zaplatit, a to i ztrátou svých východních území. Ve srovnání s císařským Německem, vzniklým v roce 1871, se jeho území zmenšilo zhruba o celou třetinu ve prospěch Polska a obnoveného Rakouska. Kromě toho zmenšené území Německa muselo absorbovat na deset miliónů etnických Němců, odsunutých zejména z Polska v jeho nových hranicích, Československa, Maďarska a jiných států, o tom příště. Uvědomme si, že tzv. ekonomických imigrantů, zejména z Balkánu a z Turecka, je dnes v Německu již ne o moc méně.
10. Mimo systém mezinárodněprávně potvrzeného vypořádání vztahů s Německem zůstaly prakticky jen dva státy. Pozoruhodné je, že to bylo Československo, resp. Česko (deklarace není mezinárodní smlouvou, je prohlášením o politické vůli) a částečně ještě Polsko. Asi jen náhodou jsou to ty státy, jejichž vymazání z mapy Evropy nacistické Německo plánovalo a také začalo uskutečňovat. Právního postavení těchto států se také nacistická agrese nejvíce dotkla (Generální gouvernament, Protektorát Čechy a Morava). Reparace, které mělo Německo vyplatit Československu podle Pařížských dohod z 21.12. 1945, stejně jako uznané mimoreparační nároky, nebyly ve stanovené výši Německem poskytnuty s tím, aby je využilo k odškodnění odsunutých Němců.
11. Dosud tu však působí nejextrémnější výklad některých kruhů v Německu, podle něhož mnichovská "dohoda" o nás bez nás byla uzavřena právoplatně a protektorát vznikl zákonnou cestou. Podle tohoto pohledu byl tedy český protiněmecký odboj nezákonný. Československo pak (poněvadž de facto neexistovalo, mělo jen svou zahraniční vládu v Londýně jmenovanou E. Benešem 9.7. 1940 a např. V. Británií definitivně uznanou 18.7. 1941, a pokud byla mnichovská dohoda aspoň čas platná, tak neexistovalo ani ne de iure) tak nemohlo prý formálně vyhlásit Německu válku - nemá tudíž nárok na náhradu válečných škod, jakož i jednotliví příslušníci odboje a vězni koncentračních táborů.
Československá vláda v zahraničí oznámila však 16.12. 1941, že je ve válečném stavu se všemi státy, které v té době válčily s V. Británií, USA a SSSR. Za počátek svého válečného stavu s Německem, ale i s Maďarskem, pak považovala první násilné činy těchto států proti Československé republice.
12. Jedním z úhelných základních kamenů mezinárodní bezpečnosti a perspektiv zúčastněných států je po každé ukončené válce (jako politiky prováděné jinými prostředky), vycházení z dosaženého statu quo, tedy z výsledku války. A je jen historicky logické, že tento status quo se může jevit té straně, která válku prohrála a která ji nadto rozpoutala, jako nevýhodný či nevítaný.
Dějiny však restituovat nelze. Aspoň si to myslím. Pokud ano, pak by i Česká republika, jako právní nástupce Československé republiky a původního státu zemí Koruny české, úžeji Království českého, mohla požadovat v důsledku revize dějin například "navrácení" obou Lužic a Slezska s Kladskem. Horní a Dolní Lužice byly ztraceny Habsburky coby českými králi jejich udělením v dědičné léno sasským králům v roce 1635, definitivně až v roce 1815, kdy se vzdali po vymření sasské dynastie práva na odúmrť - tj. automatického vzetí Lužic zpět do držby. Dnes celé polské Slezsko a Kladsko český stát ztratil po prohrané válce habsburské monarchie s Pruskem v roce 1742. Do roku 1945 byla pak tato území pruská, resp. německá. Tyto územně-správní jednotky byly tzv. vedlejšími zeměmi českého feudálního státu, zemí Koruny české, pevně konstituovaného v roce 1348 římským císařem a králem českým Karlem IV. Tento stát byl tzv. Obnoveným zřízením zemským z r. 1627 a dalšími opatřeními cíleně státoprávně oslabován Habsburky jako císaři Svaté říše římské národa německého, od roku 1804 již jen císaři rakouskými a zároveň od roku 1526 (zpočátku volenými) českými králi (František Josef I. se však pro jistotu za českého krále nedal již korunovat). Byla-li by takováto restituce dějin nejen absurdní, ale pro dnešní mezinárodní řád přímo ničivá? Jsem si jist, že ano.
13. Z pohledu česko-německé deklarace z roku 1997, která výsledky 2. světové války bohužel redukovala na dvoustranný česko-německý problém bez širšího historického a mezinárodně- právního zakotvení, není odsun vnímán a interpretován jako geopolitické bezpečnostní opatření vítězných mocností zaměřené do budoucnosti a sledující cíl odstranit po vyhrané válce zárodky možného ohniska problémů ve střední Evropě. Přijali jsme - nejen v deklaraci, ale dlouhodobě (od konce války) a nyní i v médiích (do veřejného povědomí to značně proniklo) vnímání odsunu především (srov. Jeleček 2003), či dokonce pouze jako důsledku pomsty Čechů na sudetských Němcích. Jako odsunu vycházejícího z principu kolektivní viny (ten je v dnešním myšlení samozřejmě nepřijatelný) za zničení Československa (ani ne tedy na principu kolektivní odpovědnosti). Že tento náhled se prosadil v myšlení většiny občanů ČR nezodpovědně a nepodloženě tvrdil ve Vídni před časem i prezident V. Havel. Je to tvrzení velmi nepřesné, což snad dokládá aspoň trochu tento článek.
Tvrzení, že "vyhánění" a "nucený odsun" byly uplatněním principu kolektivní viny je v rozporu s obsahem dekretu E. Beneše č. 33 o občanství čs. Němců a Maďarů, který z něj vyňal jejich část, která se neprovinila proti republice.
14. Vyvázáním z kontextu Postupimské dohody není potom odsun českých Němců hodnocen jako právní akt, který ovšem mohl (a měl) mít jak neprávní průběh (a to hlavně ve fázi tzv. divokého odsunu), tak právní průběh. Vyhnání (něm. Vertreibung, angl. expulsion) je svou podstatou protiprávní akt, což postiženému dává právo domáhat se odčinění. Podle výkladového slovníku "Brockhaus Wahring - Deutsches Wörterbuch" pojem Vertreibung znamená "jednostranné státní donucovací opatření k trvalému vysídlení části národa nebo národnostních skupin. Z pohledu deklarace je významná právě ona jednostrannost (Pospíšil 1996) - ta se týká právě Česka. Postupim pak nemohla být do deklarace zahrnuta.
V Postupimském protokolu se výraz expulsion (překládaný do němčiny pojmem Vertreibung) nachází pouze jednou, a to v závěru jeho XIII. článku. Zde se čs. a polská vláda žádaly, aby zatím zastavily další vyhošťování, což se vztahovalo jen na tzv. divoký odsun. V hlavní části textu se důsledně používá pojem transfer a celý XIII. článek nese název "Orderly Transfers of German Populations" (Spořádané odsuny německého obyvatelstva). Vyhnáním můžeme tedy označit vyhnání Čechů z pohraničí a ze Slovenska po Mnichovu v roce 1938 a tzv. divoký odsun Němců trvající od května do 2.8. 1945 (do podpisu Postupimské dohody). Pojmy vyhnání a odsun (přesun), nelze tedy ztotožňovat.
Zdůrazňuji závěrem, že mi tu jde o právní stránku věci a její důsledky pro geopolitickou situaci nejen v Evropě. Ahistorické moralizování založené na aplikaci dnešních norem a situace přenechávám na jiných, přičemž je mi líto každého zmařeného jednotlivého lidského života. Dějiny a současnost nás nutí vážit tyto výsledky naší barbarizace. Obávám se, že počet lidských, materiálních a duchovních hodnot států a národů okupovaných či vyhlazovaných nacistickým Německem značně převyšuje jeho ztráty, jakož i ztráty našich bývalých po válce odsunutých spoluobčanů. Příčí se mi říci, že oni ztratili domov, protože v něm nechtěli žít jako v součásti Česka, zatímco miliony lidí jen proto, že byli jiné rasy, poltického přesvědčení, či jenom že překáželi, ztratili své životy. Jsou tyto hodnoty srovnatelné?

Literatura:
BAUER, F. a kol. (1995): Tisíc let českoněmeckých vztahů. Data, jména a fakta k politickému, kulturnímu a církevnímu vývoji v českých zemích. Panevropa, Praha.
BĚLOHRADSKÝ, V. (1996): Vyjasnilo se. Lidové noviny 30.1.1996.
BENEŠ, E. (1996): Odsun Němců z Československa. Výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947. K vydání připravil K. Novotný, Nakladatelství Dita, Praha 237 s.
Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. http://www.czechembassy.org/wwwo/mzv/default.asp?id..., 21. 5. 2002.
Dějiny českého státu v dokumentech. Vybral, uspořádal, komentáři a poznámkami doprovodil Z. Veselý. Victoria Publishing, Praha 1994.
JELEČEK, L. (2003): Sudetští Němci - etymologie a historický, geografický a geopolitický vývoj obsahu pojmu a smyslu jeho užívání. Neviditelný pes 25. a 26. 6. 2003, http.//pes.eunet.cz
Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Náčrt výkladu německo-českých dějin od 19. století. Česko-německo-slovenská komise historiků v Ústavu mezinárodních vztahů, Praha 1996.
MAGOCSI, P. R. (1993): Historical Atlas of East Central Europe. University of Washington Press, Seattle and London.
MRÁZEK, J. (1966): K právní závaznosti Postupimské dohody. Hospodářské noviny 6. 3. 1996.
MOULIS, M. (1996): Přesuny obyvatelstva 1938-1948. In: Studie k sudetoněmecké otázce. Ed. V. Kural. ÚMV, Praha.
PEŠEK, J. (2002): 20. století - doba nucených migrací, vyhnání a transferů. Dějiny a současnost č. 1, 2002, s. 42-47.
POSPÍŠIL, J. (1996): Ještě ke slovu vyhnání. Právo 8.11.1996.
RYCHLÍK, J. (1993): Memorandum britského Královského institutu mezinárodních vztahů o transferu národnostních menšin z roku 1940. Český časopis historický, 91, č. 4, s. 612-631.
TOMS, J. (1996): Přehled vývoje česko-německých vztahů na území České republiky od 12. století do roku 1947. Pedagogická fakulta ZčU, Plzeň.
URBAN, O. (1982): Česká společnost 1848/1918. Svoboda, Praha.

Praha, 8. 7. 2003




Další články tohoto autora:
Leoš Jeleček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku