Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 17.7.2003
Svátek má Martina




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Tumida, nová hrozba včelařství.
 >ENERGIE: Temelín... a holubi
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Čisté svědomí a nesmrtelnost, jako finanční produkt
 >MÉDIA: Moc novinářů
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Patálie s modrozubem
 >PSÍ PŘÍHODY: Setkání s Fanynkou
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Dějiny ve špajzce
 >SVĚT: Mnoho devítek k ošálení ovcí
 >POVÍDKA: Mám o foťák víc!
 >DOPRAVA: Neumírá někdo zbytečně ?
 >GLOSA: Mystika korunovačních klenotů
 >POSTŘEH: O písmenku
 >MEJLEM: O dodávce časopisu
 >PENÍZE: Domeček z karet
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
17.7. POVÍDKA: Mám o foťák víc!
Jiří Wagner

Jak jistě moji čtenáři (jsou-li jací) vědí, jsem kromě řady jiných svých neřestí i náruživým fotoamatérem a články doprovázím vesměs i snímky pořízenými fotoaparátem Olympus C-3030Zoom. Mám jej již drahnou dobu a jsem s ním - samozřejmě - velice spokojen, jinak bych jej asi nepoužíval.

Byl jsem ale před několika dny vyslán na jakousi veledůležitou akci, abych ji nejen popsal, ale i patřičně zdokumentoval fotografiemi. Dorazil jsem na místo určení a když ona událost začala, zašátral jsem v kabele, abych vylovil foťák. Jaké však bylo moje zděšení, když místo poměrně velkého pouzdra nahmatala moje ručka jen útloučký futrál, v němž se sice skrýval foťák, ale o rozměrech značně menších než můj oblíbený Olympus.
Nedalo se nic dělat, úkol musel být splněn a aparát, jejž jsem vytáhl, byl pro mé neohrabané prsty sice mnohem titěrnější, nicméně fungoval, to jest fotil. Hledáček byl trochu jinde, ovládání a spoušť rovněž, ale na displeji jsem viděl v podstatě to, co se u digitálních fotoaparátů očekává, takže jsem se musel přizpůsobit.

Akce skončena a vyfocena, doma snímky staženy do počítače a ty nejvydařenější spolu s napsaným referátem odeslány do redakce. Jen jsem pak seděl u kafíčka a dumal, který dobrák mi v kabele zaměnil můj Olympus za onen zmíněný útlý aparátek - poctivě musím ale přiznat, že onen foťáček byl stejně výkonný jako ten předešlý, takže bych se vlastně měl radovat, že se nemusím tahat s robustním Olympusem, když stejné služby mi prokazuje i ten nový. Když jsem ale zanedlouho hledal v kabele něco jiného, zděšení se opět dostavilo - na místě, kam si odkládám rezervní baterie, tašku s doklady a další nepatřičnosti, byl můj Olympus! Buď bylo předešlého dne moje vnímání někde mimo mě, nebo mi na hlavu spadla cihla, bůh suď, každopádně můj foťák byl na světě. Sice na místě nezvyklém, ale byl!

Mohl bych tedy být šťasten, že místo jednoho mám teď aparáty dva, ale jsem přece jen v jádru poctivec a proto jsem hned nazítří podal v novinách inzerát, že hledám neopatrníka, jenž zřejmě omylem vsunul svůj fotoaparát do mé kabely. Totéž jsem učinil i pomocí internetu a doufal jsem, že se onen nešťastník ozve a já mu jeho přístroj odevzdám.
Překvapením ovšem nebylo konce. Už druhý den jsem zuřivě likvidoval hromady mejlů, každý pisatel požadoval vrácení toho svého foťáku a z poštovního kastlíku se na zem hrnuly dopisy a pohlednice s týmiž žádostmi. Přitom bylo zajímavé, že každý pisatel se dožadoval vrácení zcela jiného digitálu - ani v jednom inzerátu jsem totiž neuvedl, o jakou značku aparátu se jedná, obávaje se v duchu nepoctivců, kteří by rádi zadarmo k digitálnímu aparátu přišli.

A jak to dopadlo? Inu, změnil jsem si e-mailovou adresu a místní pošťačce jsem poručil, aby moje dopisy šoupala namísto do schránky rovnou do pootevřeného okna mého přízemního bytu s tím, že si je pak přeberu. Cudně jsem jí zamlčel, že pod oknem je umístěn pytel, jehož obsah přemisťuji rovnou do popelnice.
Kdoví, možná mezi tou hromadou skutečně byl dopis onoho nešťastníka, který dík své roztržitosti vsunul svůj foťák nikoliv do své, ale do cizí tašky, na zmíněné akci byl nával a v tlačenici to bylo docela možné. Jenže tak už to na světě chodí, někdo na svou sklerózu doplatí, jiný z ní má naopak užitek. Mám ale ze všeho trochu smutný pocit a chtěl bych neprávem nabytý fotoaparát věnovat nějaké lidumilné organizaci, jíž by se snad hodil lépe. Jenže, víte kolik běhá po světě takových dobročinných institucí, které stále jen žadoní a škemrají o příspěveček, ručičku natahují a se slzou v oku na vás hledí, jen aby jim snad nějaký ten drobeček neunikl?

Takže teď mám fotografické přístroje dva a přitom je docela možné, že při své zapomnětlivosti za nějakou dobu o jeden z nich přijdu. Ten druhý se mi pak bude hodit. Určitě líp, než těm veleváženým a velectihodným obdarovaným, kteří by si fotili leda tak svaté obrázky a své tučné, vypasené pupky.


Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku