Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 15.7.2003
Svátek má Jindřich




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Pozvání na Pražský hrad a jeho méně známé partie
 >PŘEKLAD: Přednáška G.Sorose o USA a otevřené společnosti
 >PARODIE: TAH na Hrad!
 >SPOLEČNOST: Vlastenci ve frontě
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Mobil v hajzlu - příběh pokračuje
 >PSÍ PŘÍHODY: Procházka se ženským pokolením
 >PRÁVO: Dostál mě zase dostal
 >APOLLO 11: První člověk na jiném nebeském tělese
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak chytit lachtana?
 >MEDIA: Jaro 2003 s Českou televizí aneb Co lze vyčíst z údajů o sledovanosti?
 >ÚVAHA: Obchod s nadějí - od nigerijských dopisů až ke kampeličkám...
 >NÁZOR: Ať žije deflace!
 >EKONOMIKA: Americké trhy přinášejí investorům bohatství
 >GLOSA: Tiskový odbor Hradu pokračuje v boji.
 >GLOSA: Tento způsob reformy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
15.7. PŘEKLAD: Přednáška G.Sorose o USA a otevřené společnosti
Zdeněk Jemelík

Globální úloha Ameriky: Proč začíná boj o celosvětově otevřenou společnost doma
Napsal George Soros; American Prospect, červen 2003

27.5.2003 - Na pozvání tehdejšího děkana Paula Wolfowitze jsem pronesl zahajovací přednášku na Škole pokročilých mezinárodních studií Paula H. Nitze ve Washingtonu. Mluvil jsem o své představě celosvětové otevřené společnosti a zdálo se, že Wolfowitz, dnes náměstek ministra obrany, byl naladěn na stejnou vlnovou délku. Oba jsme byli účastníky malé skupiny, zvané Akční rada pro Balkán, která se zasazovala o "svalnatější" politiku proti Slobodanu Miloševičovi. Obhajovali jsme vojenský zásah v Bosně mnohem dříve než k němu došlo. Pamatuji si živou výměnu názoru s Colinem Powellem, když jsem zpochybňoval jeho doktrinu "jdeme do pouští, ale ne do hor". Velmi jsem podporoval aktivní postoj Madelain Albrightové ke Kosovu, kde jsem podporoval koaliční přání: zásah Severoatlantického paktu bez schválení Spojenými národy. 7. března 2003, v předvečer války v Iráku, jsem přednesl další řeč na stejné škole. Tento článek je úpravou oné řeči.

Tehdy i dnes jsem byl nakloněn odstranění Saddama Husseina, který díky svým chemickým a biologickým zbraním byl mnohem nebezpečnějším diktátorem než Miloševič. Rád bych viděl změnu režimu na mnoha jiných místech. Zvláště mi dělá starosti Zimbabwe, kde režim Roberta Mugabeho spěje od deseti k pěti. Považuji také Muammara Kadáfího za nebezpečného původce neklidu v Africe. Podporuji projekt v Barmě, či v Myanmaru, jak se nyní nazývá, který zajišťuje Aung San Suu Kyi jako demokraticky zvolený vůdce. Mám nadace ve střední Asii a rád bych viděl změnu režimu v zemích, jako je Turkmenistán. A samozřejmě jsem doufal ve snadné vítězství v Iráku, pokud bychom vůbec šli do války.

Přesto hluboce nesouhlasím s Bushovou politikou, nejen v Iráku, ale vůbec. Můj odpor je mnohem hlubší, než to bylo v případě Clintonovy administrativy. Věřím, že Bushova administrativa vede U.S.A. a svět špatným směrem. V minulosti se má dobročinnost zaměřovala na porážku komunismu a na pomoc přechodu zemí bývalého sovětského imperia od uzavřených společností k otevřeným. Nyní jdu tak daleko, že říkám, že boj o celosvětovou otevřenou společnost musí být vybojován ve Spojených státech. Stručně říkám, že Amerika by měla hrát velmi odlišnou roli od té, kterou hraje dnes. Protože otevřená společnost je abstraktní myšlenka, budu pokračovat od abstraktního a obecného ke konkrétnímu a zvláštnímu.

Koncept "otevřené společnosti" vyvinul filozof Karl R. Popper, jehož kniha "Otevřená společnost a její nepřátelé" dokazovala, že totalitární ideologie - takové jako komunismus a fašismus - se staly hrozbou pro otevřenou společnost, protože prohlašovaly, že našly konečné řešení. Konečná pravda je mimo lidský dosah. Ti, kdo říkají, že ji vlastní, si činí nesprávné nároky a mohou si je vynutit jen násilím a útlakem. Takže Popper odvodil principy svobody a demokracie - stejné principy, které prosazoval Bush ve své únorové řeči o Iráku - z uznání, že se můžeme mýlit. To nás přivádí k jádru pudla. Bush absolutně nepřipouští, že bychom se mohli mýlit a neprojevuje žádnou snášenlivost k odlišným názorům. "Nejste-li s námi, jste proti nám", prohlašuje. Donald Rumsfeld hubuje naše evropské spojence, kteří s ním nesouhlasí ve věci Iráku, zcela jednoznačnými výrazy a má bytostný odpor vůči mezinárodní spolupráci, ať už se jedná o Severoatlantický pakt nebo mírotvorce OSN v Afgánistánu. A (generální prokurátor) John Ashcroft obviňuje ty, kteří se staví proti americkému zákonu o vlastenectví, že podporují a usnadňují život nepříteli. To jsou názory extrémistů, nikoli stoupenců otevřené společnosti. Snad díky mému původu tyto názory ve mně vyvolávají nevoli. A jsem udiven a zklamán, že nenacházím podobnou alergickou reakci u nejširší veřejnosti.

Samozřejmě to hodně souvisí s 11. zářím. Ale zmatek jde daleko hlouběji. Nejde pouze o to, že politika Bushovy administrativy je možná špatná, ona skutečně špatná je a šel bych ještě dále: ona musí být špatná, protože je založena na nesprávné ideologii. Převládající skupina v Bushově administrativě věří, že mezinárodní vztahy jsou vztahy moci. Protože jsme nesporně nejmocnější, sklidili jsme právo vnutit naši vůli zbytku světa. Tato pozice je skryta v Bushově doktríně, která poprvé zazněla v jeho řeči ve West Pointu v červnu 2002, a pak v září byla začleněna do Strategie národní bezpečnosti. Bushova doktrina spočívá na dvou pilířích: Za prvé, Spojené státy udělají vše, co je v jejich moci, aby si udržely svou nezpochybnitelnou vojenskou převahu, a za druhé, Spojené státy si vyhrazují právo preventivního útoku. Vzato dohromady, tyto dva pilíře vytvářejí dvě třídy suverenity: suverenitu Spojených států, která je nadřazena mezinárodním smlouvám a závazkům, a suverenitu všech ostatních států, které jsou předmětem Bushovy doktriny. Připomíná to Orwellovu Zvířecí farmu: Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou více rovna než ta ostatní. Samozřejmě, Bushova doktrina není vyjádřena tak silně; je zakryta orwellovskou dvojsmyslností. Dvojsmyslnost vyjádření je nutná, protože zde je rozpor mezi konceptem svobody a demokracie v pojetí Bushovy administrativy a zásadami otevřené společnosti. V otevřené společnosti si lidé mohou sami pro sebe rozhodnout, co budou považovat za svobodu a demokracii. Ale Bushova administrativa hlásá, že jsme našli konečnou pravdu. První věta naší poslední Strategie národní bezpečnosti zní následovně: "Velké bitvy dvacátého století mezi svobodou a totalitou skončily rozhodným vítězstvím sil svobody - a jediného udržitelného modelu úspěchu národa: svobody, demokracie a svobodného podnikání." Toto tvrzení je špatné ze dvou hledisek. Především, neexistuje jediný udržitelný model úspěchu národa. A za druhé, náš model, který byl úspěšný, není dostupný ostatním, protože náš úspěch velmi závisí na našem dominantním postavení uprostřed celosvětového kapitalistického systému, a toto postavení není pro ostatní dosažitelné. Podle ideologů krajní pravice, kteří ovládají Bushovu administrativu, úspěch amerického modelu spočívá na spojení tržního fundamentalismu v ekonomických záležitostech a prosazení vojenské převahy v mezinárodních vztazích. Tyto dva prvky do sebe dokonale zapadají a vytvářejí celistvou ideologii - ideologii, která je vnitřně sourodá, ale odporuje skutečnosti a zásadám otevřené společnosti. Je to druh hrubého sociálního darwinismu, v němž přežití zdatnějšího závisí od soupeření, nikoli od spolupráce. V ekonomice probíhá soupeření mezi firmami, v mezinárodních vztazích mezi státy. Spolupráce se nezdá být nutnou, protože se předpokládá přítomnost neviditelné ruky, která zajistí, aby se obecný zájem prosadil sám, pokud se jedinci budou snažit o dosažení svých zájmů. Tato doktrína je špatná, dokonce i ve vztahu k ekonomice. Pokud se ponechají finanční trhy působení svých vlastních nástrojů, nebudou směřovat k rovnováze, jež by zaručila optimální umístění zdrojů. Teorie o účinných trzích a racionálních očekáváních neobstojí při kritickém zkoumání. Ale tyto teorie existují a jsou široce přijímány. Žádná podobná teorie nemůže být opodstatněně navržena v oblasti mezinárodních vztahů. Zde působí dobře známá doktrína geopolitického realismu, podle které státy mají zájmy, nikoli však zásady. Nikdo však nemůže popřít, že existují obecné lidské zájmy které převažují nad národními. Žijeme ve světě, který je stále více propojen vzájemnými vazbami, a díky technologickému pokroku naše moc nad přírodou vzrostla mílovými kroky. Nebudeme-li této moci používat moudře, je nebezpečí, že poškodíme nebo zničíme jak naše životní prostředí, tak naši civilizaci.

To nejsou prázdná slova. Terorismus a rozšíření zbraní hromadného ničení nám dávají tušit , co nám hrozí. Potřebu lepšího světového pořádku podtrhl den 11.září, ale hrozba terorismu vynesla do popředí potřebu mezinárodní spolupráce. Bushova administrativa ale svět takto nevidí. Její pohled na svět není úplně nesprávný, ale zdůrazňuje jednu stránku skutečnosti vyloučením ostatních. Aspekt, který vyvolává napětí, je moc, zvláště vojenská moc. Ale vojenská moc není jediným druhem moci; žádná říše nemůže být držena pohromadě pouze vojenskou mocí. Joseph S. Nye Jr. ve své nedávno vydané knize Paradoxy americké moci zavedl koncept "měkké síly", aby ten problém vyjasnil. Šel bych ještě dále. Použití konceptu síly v lidských záležitostech je obecně sporné. Ve fyzice síla ovládá chování předmětů. Pro lidské záležitosti to ale je zavádějící analogie. Lidé mají svou vlastní vůli. Mohou být zastrašeni vojenskou silou nebo jinými formami útlaku, ale to není zdravý základ organizace společnosti. Moc není právo. To však je víra, která vede Bushovu administrativu. Izraelský Ariel Sharon sdílí tutéž víru, a podívejte se, kam to dovedl. Myšlenka, že moc je právo, je neslučitelná s myšlenkou otevřené společnosti. Myšlenka odzbrojení Saddama Husseina byla správná, ale způsob, jakým ji uskutečnila vláda USA, není dobrý. To je důvod, proč byl tak silný odpor proti válce ve světě i doma. To je důvod, proč nebudu souhlasit s chováním Bushovy administrativy v zahraniční politice.

Existuje alternativní vize úlohy, kterou by měly USA hrát ve světě, a ta je založena na konceptu otevřené společnosti. Současný světový pořádek je překroucenou formou celosvětové otevřené společnosti. Je překroucený, protože máme celosvětové trhy, ale nemáme celosvětové politické instituce. Z toho důvodu se nám daleko lépe daří vyrábět soukromé zboží než pečovat o veřejné statky jako je zachování míru, ochrana životního prostředí a zajištění ekonomické stability, pokroku a sociální spravedlnosti. Není to náhodné. Globalizace - a tou já míním globalizaci finančních trhů - byla tržním fundamentalistickým projektem a USA byly jeho hlavním architektem. Jsme také hlavním příjemcem zisku. Jsme nepochybně dominantní silou dnešního světa. Naše nadvláda není pouze ekonomická, ale i vojenská a technologická. Žádná země se nám dokonce ani nemůže přiblížit. To nás ale dostává do postavení nositele výhradní odpovědnosti. Jiné země musejí vyhovovat americké politice, ale USA jsou v postavení, které jim dovoluje určovat politiku, které se jiní musejí přizpůsobovat. Máme vyšší stupeň volnosti v rozhodování jako nikdo před námi o tom, jaký tvar by měl mít svět. Nestačí proto, aby si USA zachovaly převahu nad ostatními státy; musí se to týkat také blaha celého světa. Uvnitř celosvětového kapitalistického systému vládlo před 11. zářím velké napětí, ale to se od té doby velice zhoršilo. Musíme se snažit zmenšit napětí a učinit systém stabilním, vyrovnaným, abychom si v něm mohli zachovat vedoucí postavení. To je odpovědnost, podle které se nám nedaří žít. Co hůře, Bushova administrativa dokonce ani neuznává, že bychom měli nést takovou odpovědnost. Přisuzuje naši vedoucí pozici úspěchu amerického modelu ve férovém soutěžení s jinými zeměmi. To je ale sebeklam. V rozporu s názory zastánců tržního fundamentalismu globální kapitalistický systém nevytváří hřiště pro rovnou hru. V ekonomických a finančních záležitostech je nerovnost mezi centrem a periferiemi. A ve vojenských záležitostech je nerovnost mezi USA a zbytkem světa, protože Evropská unie na rozdíl od svých členských států se nesnaží být vojenskou mocností. Nerovnosti světa jsou velké a stále rostou a my nemáme žádný mechanismus k jejich zmenšení. Proto potřebujeme posílit naše mezinárodní politické instituce, abychom se vyrovnali s globalizací trhů. Pouze Spojené státy nás mohou vést na této cestě, protože bez nich nelze mnoho dokázat na cestě mezinárodní spolupráce. Světový pořádek, založený na státní suverenitě, však nemůže zajistit péči o obecné lidské potřeby. Hlavním zdrojem chudoby a bídy v dnešním světě je špatné vládnutí - represivní, zkorumpované režimy a selhávající státy. A nyní je obtížné zasáhnout do vnitřních záležitostí jiných států, protože se do cesty staví princip suverenity. Jednou z cest k překonání problému je nabídnout zemím návod, jak se stát otevřenou společností. To je chybějící prvek v současném světovém řádu. Existují tresty za špatné chování, od obchodních sankcí až k vojenským zásahům, které však nejsou dostatečným povzbuzením a donucovacím prostředkem k dobrému chování. Globální otevřená společnost by dosáhla určitých standardů tím, že by poskytla pomoc těm, kteří nejsou schopni jim vyhovět. Státy, které by porušovaly pravidla, by byly trestány vyloučením. Zlepšila by se rovnováha mezi odměnami a pobídkami na straně jedné a tresty na straně druhé. V otevřené globální společnosti by každá země měla zisk ze své příslušnosti. Rozvojové země by získaly lepší přístup na trhy prostřednictvím Světové obchodní organizace. Země na periferii, jako např. Brazilie, by dostaly záruky a přiměřený úvěr prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, pokud by prováděly zdravou politiku, a uskutečnil by se pokus dosáhnout mileniového cíle OSN v omezení chudoby a zlepšení života na celém světě. Poskytnutí pobídek by samozřejmě nebylo dostačující. Ne všechny země mají vlády, které si přejí nebo by aspoň tolerovaly otevřenou společnost. Zločinný režim jako byl ten režim Saddama Husseina byl hrozbou pro zbytek světa a globální otevřená společnost musí být způsobilá bránit se. Ale použití vojenské síly musí zůstat tím posledním východiskem. Spojené státy nemohou vytvářet globální otevřenou společnost na vlastní pěst. Žádná jednotlivá země nemůže působit jako četník nebo dobrodinec celého světa. Ale celosvětová otevřená společnost nemůže být vytvořena bez amerického vedení. To znamená, že se USA musí zapojit do mezinárodní spolupráce. Musejí chtít řídit se stejnými pravidly, která se snaží vnucovat ostatním, a nést svůj podíl nákladů a zejména uznat, že ostatní účastníci jsou zavázáni mít své vlastní názory, a že ostatní státy mají své národní zájmy. Spojené státy budou mít vždy právo veta díky své váze a důležitosti.

Toto je alternativní vize americké role ve světě. Je to vize Ameriky vedoucí svět ke globální otevřené společnosti. Taková vize je naléhavě potřebná. Po 11. září prezident Bush dokázal přesvědčit celou zemi, že je nevlastenecké s ním nesouhlasit. Tyto dvě vize- americká převaha a Amerika jako vůdce celosvětové otevřené společnosti - nejsou daleko od sebe. Ve skutečnosti jsou jedna druhé tak blízké, že mám obavy, že v případě selhání americké převahy - a ta musí selhat- bude opuštěna i vize celosvětové otevřené společnosti. Proto je tak důležité je odlišit. Obě uznávají výsadní postavení USA. Obě souhlasí s tím, že Spojené státy se mají ujmout aktivní vůdcovské role v mezinárodních záležitostech. Obě dávají přednost preventivní akci. Ale dojde-li na volbu prostředků preventivní akce, obě vize se budou odlišovat. Celosvětová otevřená společnost požaduje vstřícné gesto globálního dosahu, zatímco Bushův přístup je omezen na trestnou akci. Ve verzi otevřené společnosti prevence krize nemůže nikdy začít dostatečně brzy; nelze předpovědět, jaká nehoda se rozvine v krveprolití, a v době, kdy to již víme, je příliš pozdě. To je důvod, proč nejlepším způsobem předcházení konfliktům je podpora otevřených společností. Bushova administrativa tvrdí, že podporuje demokracii útokem na Irák. Ale demokracie nemůže být vnesena zvenčí. Podílel jsem se prostřednictvím svých nadací na budování otevřených společností v řadě zemí. S odvoláním na svou zkušenost, nikdy bych si nevybral Irák pro budování národa. Vojenská okupace je snadná hra; to, co přijde potom, je to, co by nám mělo dělat starosti. Vnitřní napětí a napětí ve vztazích se sousedními státy jako s Tureckem a Iránem učiní ustavení demokratického režimu v Iráku velmi obtížným. Zavedení vojenského režimu, jak to učinil Douglas MacArthur v Japonsku po 2. světové válce, by bylo katastrofou. Bylo by snazší dosáhnout úspěchu v Afgánistánu, protože jak Taliban tak Al-Kajda byli cizími utlačovateli. Ale poté, kdy jsme dobyli ozdravného vojenského vítězství, nedokázali jsme uspět s budováním národa. Ministr Rumsfeld se bránil rozšíření mírové mise OSN mimo Kábul a následkem toho zákon a pořádek nebyly dosud plně nastoleny mimo hlavní město. Hamid Karzai potřebuje ochranu amerických bodyguardů. Jeho vláda dosahuje jen pomalého pokroku, ale historická příležitost budovat na pomníku osvobození byla nenapravitelně ztracena.

Válka v Iráku nepomůže vybudovat otevřené společnosti ani v jiných zemích. Při našem usilování o získání spojenců a nakupování hlasů v OSN jsme se stali méně citlivými na vnitřní poměry v oněch zemích, než bychom měli být. Týká se to Ruska a Pákistánu a všech středoasijských republik, nemluvě o Angole a Kamerunu, které patří k nejzkorumpovanějším režimům Afriky. Tvrdit, že útočíme na Irák ve jménu nastolení demokracie, je klam, a zbytek světa to takto vidí. Atlantická aliance byla tvrdě narušena, a jak NATO, tak Evropská unie jsou rozklíženy. Odzbrojení Iráku je správný cíl, ale z hlediska zbraní hromadného ničení by Irák neměl být vrcholnou prioritou této doby. Mnohem nebezpečnější je Severní Korea a je třeba říci, že president Bush vyhrotil současnou krizi. Severokorejský jaderný program byl více či méně součástí obsahu dohodnutého rámce z r. 1994, uzavřeného Clintonovou administrativou. Mezitím se angažoval jihokorejský president Kim Dae Jung v politice slunečních paprsků, která začala nést plody. Nastal pokrok v odstraňování nášlapných min kolem hranice a bylo připraveno zahájení přímého vlakového spojení. Zdálo se, že severokorejské vedení si začalo stále více uvědomovat nezbytnost ekonomických reforem. Když přijel do Washingtonu Kim Dae Jung navštívit presidenta Bushe jako první zahraniční hlava státu, přál si získat presidentovu podporu pro politiku slunečního paprsku. Ale president Bush ho prudce a veřejně odmítl. Bush neschválil to, co považoval za appeasement se Severní Koreou a hlavně se snažil zdůraznit přerušení kontinuity s Clintonovou administrativou. Potřeboval také dát Severní Koreu k ledu, aby mohl ospravedlnit první fázi Národního programu raketové obrany, svorník v Bushově strategii upevňování převahy USA. Pak přišla řeč o "ose zla" a když Severní Korea překvapila Bushovu administrativu přijetím svého programu obohacování uranu (přísně řečeno jím neporušovala dohodnutý rámec, protože ten kryl jen plutonium), Bush odřízl dodávky topného oleje. Severní Korea odpověděla různými provokacemi. V době, kdy půjde tento časopis do tisku, Severní Korea bude mít blízko k možnosti vyrobit každý měsíc jednu nukleární zbraň. V polovině dubna vzala zpět svůj požadavek na dvoustranné rozhovory se Spojenými státy a souhlasila s trojstrannými rozhovory s USA a Čínou. Ale ve vztazích mezi USA a Jižní Koreou zůstala hluboká trhlina. Jihokorejci se nyní dívají na USA jako na stejného agresora, jakým je Severní Korea, a to činí naši pozici velmi obtížnou.

Politika Bushovy administrativy přinesla mnoho nezamýšlených, navzájem si odporujících důsledků. Je vskutku obtížné najít podobný časový úsek, během kterého by se politické a ekonomické podmínky zhoršily tak rychle, jak se to stalo v posledních dvou letech. Ale hra dosud neskončila. Rychle vítězství v Iráku by mohlo přinést dramatickou změnu všeobecné situace. Cena ropy by mohla klesnout, burza cenných papírů by mohla zaznamenat vzestup, spotřebitelé by mohli překonat nedůvěru a úzkost a začít znova utrácet a obchod by mohl odpovědět vystupňováním kapitálových výdajů. Spojené státy by mohly omezit svou závislost na Saudské Arábii, izraelsko-palestinský konflikt by se mohl stát snáze zvládnutelným a vyjednávání se Severní Koreou by mohlo utlumit napětí ve vztazích s Pyonyangem. Právě na to spoléhá Bushova administrativa. Brzy si uděláme úsudek. Ale ať to dopadne v Iráku jakkoli, předpovídám, že Bushův přístup je odsouzen k neúspěchu, protože je založen na mylných předpokladech. Svou předpověď opírám o svou teorii reflexivity, výzkum procesu střídání boomu a bublinového efektu na finančních trzích. Bubliny nerostou z pouhého vzduchu. Mají solidní základ v realitě, ale nesprávná koncepce deformuje realitu. V tomto případě dominantní pozice Spojených států je realita, prosazování americké převahy je nesprávná koncepce. V této chvíli skutečnost může posílit nesprávnou koncepci, ale ta se pak případně může stát neudržitelnou. Během období samoposilování se zdá, že nesprávná koncepce je neodolatelná, ale nebude-li co nejdříve opravena, dojde k nevyhnutelnému opačnému zvratu. Čím později se tak stane, tím horší budou následky. Zdá se, že běh událostí je podřízen nezvratným zákonitostem, ale proces střídání boomu a úpadku se může kdykoli zhroutit. Většina boomů na burzách cených papírů se zhroutila dlouho před tím než bylo dosaženo nejvyšších hodnot býčího trhu. Čím dříve se to stane, tím lépe. Toto cítím ve vztahu k Bushově doktrině. Pevně věřím, že president Bush vede Spojené státy a svět nesprávným směrem a považuji za tragické, že to byla právě hrozba terorismu, která přivedla zemi k tomu, že se za ním sešikovala tak nekriticky. Bushova administrativa se ujala úřadu s nezdravou a neudržitelnou ideologií. Před 11. zářím nemohla prosazovat svou ideologii příliš rychle, protože jí chyběl jasný mandát a jasně definovaný nepřítel. 11. září vše změnilo. Teroristický útok odstranil obě tyto zábrany. Terorismus je ideálním nepřítelem, protože je neviditelný, a proto nikdy nezmizí. Mít nepřítele, který představuje ryzí a obecně uznávané ohrožení, to může účinně pomoci udržet národ pohromadě. Je to zvlášť užitečné, když převažující ideologie je založena na nezřízeném prosazování vlastních zájmů. Tím, že vyhlásil válku terorismu, president Bush získal mandát, jenž mu dříve chyběl pro dosažení jeho cílů. Bushova administrativa uváženě podporuje strach, protože jí to pomáhá udržovat národ sešikovaný za presidentem. Ušli jsme dalekou cestu od Franklina Delano Roosevelta, který řekl, že se nemáme ničeho bát kromě strachu samého. Ale válka proti terorismu - o níž se předpokládá, že zahrnuje i válku v Iráku - nemůže být přijata jako vůdčí princip naší zahraniční politiky. Co se stane se světem, jestliže nejmocnější země na zeměkouli - jediná, která určuje, o čem se bude jednat - se bude zabývat pouze svou sebezáchovou? Amerika musí hrát konstruktivnější úlohu, má-li lidstvo dosáhnout pokroku. Budou-li Spojené státy působit jako vůdce globální otevřené společnosti, neochrání je to před teroristickými útoky. Ale budeme-li hrát konstruktivní úlohu, můžeme znova získat úctu a podporu světa, a to nám usnadní úlohu boje proti terorismu. Bushova vize americké převahy je nejen nezdravá a neudržitelná, ale také odporuje tradičním americkým hodnotám. Jsme otevřená společnost. Zásady otevřené společnosti jsou zakotveny v Deklaraci nezávislosti. A demokratické instituce jsou chráněny naší ústavou. Skutečnost, že máme tlupu extrémních pravičáků ve výkonné moci, z nás neudělá totalitní diktaturu. Působí zde systém vah a protivah a president musí mít podporu lidu. Vkládám svou důvěru v lid. Avšak nakonec otevřená společnost nepřežije, pokud ti, kteří v ní žijí, v ni nebudou věřit.


George Soros je zakladatel a předseda Open Society Institute.

Pro agenturu NIKOLA NOSRETI přeložil Zdeněk Jemelík




Další články tohoto autora:
Zdeněk Jemelík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku