Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 16.7.2003
Svátek má Luboš




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Legenda o zdi svatého Johna
 >ZAMYŠLENÍ: Bude ve Vatikánu také ekonomická reforma(ce)?
 >MROŽOVINY: Záhada "Novorossijsku" vysvětlena?
 >KULTURA: Normalizační seriál
 > RODINA A PŘÁTELÉ: Mobil v hajzlu - potřetí
 >PSÍ PŘÍHODY: Co je to Brdský jelen?
 >MÉDIA: Český duální systém dnes - nezisková elektronická média.
 >GLOSA: Blbý a blbější
 >EKONOMIKA: Příznivý inflační vývoj pokračuje
 >HUDBA: Duben v Pešti
 >GLOSA: Poznámka k reformě zdravotnictví.
 >RECENZE: Spor Čechů a Němců
 >PENÍZE: Konec mincí na jedno použití
 >Když mafiáni vládnou
 >BODYPAINTING: Několik pěkných ukázek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
16.7. KULTURA: Normalizační seriál
Lubomír Ptáček

V němém úžase civím každé pondělí na x-tou reprízu normalizačního seriálu Nemocnice na kraji města a mohu si ukroutit hlavu nad těmi paradoxy.

Scénář Jaroslava Dietela snese podle mého, určitě chybného, názoru ta nejpřísnější měřítka. Postavy jsou dokonale prokreslené a jejich jednání je věrohodné. Dialogy jsou vtipné, zábavné a téměř nikdy banální. Tvůrčí tým od režiséra přes kameru až po produkci a scénu nezůstávají pozadu. Herecké výkony naprosto všech jsou jedinečné, maličko nad všechny přece jen vynikají Iva Janžurová a Miloš Kopecký. I vedlejší role příšerné sestry Iny je lépe psychologicky propracovaná než všechny postavy porevolučních seriálů dohromady.

V duchu si říkám, vždyť to se ti přece nesmí líbit, je to normalizační limonáda, kterou nás napájeli komunisti a televizní tvůrci byli jejich přisluhovači. Primář Sova si může podat ruku s majorem Zemanem. Nějak se mně ale ta autosugesce nedaří a ideologická hlediska selhávají. Chyba bude určitě ve mně, když si neumím poručit, co se mně má líbit a z čeho mi má být nevolno. Bude to určitě kombinace mého špatného vkusu se slabošskou povahou.

Skutečnost bude nejspíš taková, že Jaroslav Dietel byl břídil, který se chtěl zalíbit mocipánům a herci nalezli vhodnou příležitost, jak si vydělat na jidášský groš. Nenašel se mezi nimi ani jeden statečný, který by jim práci úmyslně kazil a dal tak najevo svoje demokratické smýšlení. Anebo ho režisér - kolaborant vyhodil z natáčení po první kamerové zkoušce. Jo, tak to určitě bylo.

Ale vrátím se ke svým nemožným názorům. Začali opakovat také porevoluční seriál Detektiv Martin Tomsa a přesto, že se tvůrčí svoboda rozlila do všech koutů České televize, jediná emoce, kterou ve mně toto dílo vyvolává, je soucit, a to s celým tvůrčím týmem, přičemž některých herců je mi líto kvůli tomu, co musejí hrát a jiných zase pro to, jak hrají. I v tomto případě uvedu, kdo v prvním díle nejhůř vynikal: Josef Karlík, ten, co hrál vcelku obstojně dědečka v normalizačním seriálu Jak dostat tatínka do polepšovny. Zase mám ty hodnoty nějak převrácené.

Rekordy ve sledovanosti údajně trhají Četnické humoresky. Mezi slepými jednooký králem.Dá se na ně dívat, ale jejich pivní humor nesnese nejmenšího srovnání s noblesními normalizačními Hříšnými lidmi. Život na zámku a Hotel Helbich (nebo tak nějak) byly seriálové škváry, které nesahaly Dietlovi ani po kotníky.

Jsou to ale paradoxy. Padla ideologická pouta, svoboda je bez hranic, a v televizi vznikají díla, za něž by se nemusel stydět ani ten nejzarytější komunistický ideolog, pravda, s opačným znaménkem. Jak praví Puškin (V Sibir): Okovy ťažkije padut, těmnici ruchut, i svoboda / vas primjet radostno u vchoda / i braťja meč vam otdadut. Jenomže meč není všechno, zejména tam, kde se používá jako zbraň proti talentu. Zřejmě to bude určitý revoluční úkaz, kdy se do prvních řad proderou s mečem v rukou ti ideologicky nejlepší, a teprve po čase se pomalu odděluje zrno od plev. Tento proces ostatně probíhal skrytě a nenápadně i v totalitě, přímo pod rukama tehdejších ideologů, kteří se mu všemožně snažili zabránit.

Kupodivu, v české kinematografii šel vývoj jinudy. Skvělé filmy se začaly točit hned po revoluci. Vznikaly kultovní filmy Obecná škola, Kolja, Černí baroni, Tankový prapor, Dědictví, Báječná léta, navazovaly Pelíšky, Musíme si pomáhat a mnoho dalších. Jestli ono to není tím, že filmový tvůrce si musí peníze na výrobu filmu sehnat sám, zatímco v televizi se přidělují. A peníze si shání jen ten, kdo je skálopevně přesvědčen o své umělecké kompetenci a případné splacení dluhů je pro něho tudíž reálné.

Přiznám se, že se upřímně obávám pokračování Nemocnice, které je už zřejmě připraveno. Talent se nedědí ani mezi nejbližšími příbuznými, jak se o tom přesvědčila třeba Olga Scheinpflugová. Rád bych se mýlil.




Další články tohoto autora:
Lubomír Ptáček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku