Fanynka, to je psí slečna rasy leonberger. S Bartem se už dlouho neviděla. Patří panu Suchému, mému druhu z ranních procházek - chodí s ní a starší leonbergrovskou dámou Darinou. Pan Suchý je od jara na chalupě a předpokládal jsem, že tam bude mít oba psy.
Ukázalo se, že odjel jen s Darinou, a s Fanynkou chodí paní Suchá, která zůstala v Praze.
Ráno jsem ji potkal. Fanynka, jakmile zmerčila Barta, se rozběhla a pádila a ocas jí radostně vál a uši jí plácaly a jazyk jí visel z huby.

Až mě to trochu dojalo. Bart se znal spíš s Darinou než s ní, takže tak spontánní projev přízně mě překvapil. Třeba se jí po Bartovi stýskalo - jistě, psům se může stýskat, samozřejmě se jim stýská po pánovi, proč by se jim nemělo stýskat po jiném psu?
Bart ji objal packami (zepředu, abyste si nemysleli bůhvíco) a pak jsme s paní Suchou šli kousek cesty společně a Bart s Fanynkou běželi před námi.
Najednou se vynořil ze zátočiny pejsek - a Fanynka, jakmile ho zmerčila, se rozběhla a pádila a ocas jí radostně vál a uši jí plácaly a jazyk jí visel z huby.
Jo, tak to je: ona takhle běží ke každému čoklovi, kterého spatří.
Nic si z toho nedělej, Barte.
Některé ženské už jsou takové.
Někteří chlapi taky.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku