Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 22.7.2003
Svátek má Magdaléna




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Potvrdí trhy Greenspanův optimismus?
 >POLITIKA: Strategie přežití
 >ARCHITEKTURA: O jedné letenské zajímavosti
 >APOLLO 11: Reminiscence z mládí
 >CO KDYŽ: Kdo svalil kámen? (1)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dobytek v Průhonickém parku
 >PSÍ PŘÍHODY: Ten pes špatně slyší, zato houbeles vidí
 >HUDBA A ZVUK: Klavíristů není nikdy dost
 >GLOSA: Hrátky kolem Ústavního soudu.
 >POLITIKA: Finta s DPH
 >HUDBA: Barkaroly a krepdešín
 >NÁZOR: Špidlův smrtící koktejl
 >NÁZOR: Domácí škola opět v ohrožení
 >PENÍZE: S čím jdou banky na klienty
 >CHTIP: Varování před medvědy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
22.7. HUDBA: Barkaroly a krepdešín
Miloslav Pouzar

Nevím, co jsou to "barkaroly", ale obvykle prý tančívají s nebem. Nikdy jsem také neviděl "tmavomodrej krepdešín". Ten to nebe má zase prý pro změnu přikrývat. Do začátku letošních prázdnin jsem dokonce ani nevěděl, že něco takového jako barkaroly a krepdešín existuje, protože jsem neznal Radůzu.
Její dvě CD jsem dostal místo alba bratří Ebenů, na které jsem se strašně dlouho a strašně moc těšil. Takže můj první pocit z Radůzy byl hořké zklamání. Pak jsem si ale řekl - "darovanému cédéčku na interpreta nekoukej," a spustil přehrávač. Říct, že jsem se do Radůzy bláznivě zamiloval hned od prvního tónu, by byla lež. Album "Andělové z nebe", které mi padlo pod ruku první, uvádí písnička "Cestou do Jenkovic". Při jejím poslechu mě napadlo, že Zuzana Navarová začala vystupovat pod pseudonymem. Ale pak přišlo "Dnes v noci nad světy" a já pro Radůzu ve vteřině vzplanul.
Před lety jsem pobyl pár měsíců v Rusku. Bylo to tenkrát, když jsme se rozváděli se Slovenskem. Někteří Rusové mě proto hrozně litovali. Považovali totiž rozpad státu za větší tragedii než úmrtí v rodině. Z té příčiny na mě byli rusky hodní - opíjeli se spolu se mnou a plnili mi má nevyřčená přání. Podle jednoho Moskvana mi ze všeho nejvíc ke štěstí chybělo vidět Arbat. Tak jsem ho tedy musel vidět. No a od těch dob ujíždím při zvuku tahací harmoniky, líbí se mi molové akordy a v oblibě mám zadumané texty. Tamní atmosféru mi tu a tam připomene Jaromír Nohavica, například, když se chystá, až to s ním sekne. Radůze se však povedlo něco víc, než přiblížit mi atmosféru starých zašlých časů. Měl jsem najednou pocit, že místo na podlaze ve svým panelovým podnájmu, sedím na špinavý dlažbě nejdražšího města světa a úplně zadarmo poslouchám muziku vyvěrající z nejhlubšího dna lidské duše.
Oba disky jsem si musel pouštět pořád dokola. Nemohl jsem si pomoct. Nebyl jsem sto se té hudby nasytit. Začal jsem někdy v deset večer. Ke třetí hodině ranní jsem uměl obstojně i části textů, takže jsem mohl zpívat druhý hlas. Má hudebně nevzdělaná a navíc neurotická sousedka mě sice v pět ráno přišla vynadat, ale to mi ten úžasný zážitek nijak nepokazilo. Než jsem šel spát, ještě jsem si pustil z "Při mě stůj" svoji nejoblíbenější písničku
"Žlutý gladioly" a při vyřvávání refrénu se rozhodl, že se jednak musím odstěhovat do tolerantnějšího prostředí a pak, že musím Radůzu vidět na živo.
V sobotu 19. července měla Radůza koncert ve Zdechovicích u Přelouče. K tamnímu zámku jsme s Kebulí, která na můj vztah ke zpěvačce vůbec nežárlí, jelikož k ní též chová značné sympatie, dorazili hodinu před avízovaným začátkem. Chtěl jsem sobecky obsadit místo v první řadě plastových židlí hned pod pódiem, ale Kebuli se zdála hodina sezení na prázdném nádvoří přece jen příliš, a tak mě zatáhla na pivo. Když jsme se z místní hospůdky asi za půl hodiny vrátili, bylo už pár míst obsazených. Své židle jsme si proto vybrali, s využitím osvědčeného zákona maximálních vzdáleností, ve druhé řadě. Tuto volbu si nyní trochu vyčítám, protože před nás si sedlo několik chlapečků s limonádami v PET lahvích. Když z nich v půlce koncertu vysáli poslední zbytky jasně modré tekutiny, začaly na ty lahve vyluzovat praskavé zvuky, které mi při pomalejších kusech tak trochu lezly na nervy. Jenže nebýt téhle malé pihy na kráse, nebylo by akci ve Zdechovicích co vytknout.
Co říct o Radůze naživo? Bylo to skutečně živé. Živé a plné života. Živelně strhující. Místy to ani nevypadalo, že Radůza zpívá svoje písničky. Spíš se zdálo, že je to naopak muzika, která Radůzu používá jako svůj nástroj. Vypadalo to, jako by Radůza nebyla ten, kdo koncertuje, ale jako by byla médium - brána pro tóny, které chtějí mermomocí mezi lidi. Její projev byl plný energie. Poslouchat jí, bylo jako pozorovat erupci sopky. Mrazilo to a rozpalovalo zároveň. Po prvním přídavku - adaptaci Vysockého "Ja kajus", se mi zatmělo před očima. Chtělo se mi zvolat - k čertu s Arbatem, ona je originál, ona je skutečný Amber a ti na Arbatu byli jen nejlepší z jejích stínů. Jasně, že jsem to neudělal. Protože by mi nikdo nerozuměl, protože jsem se v ten moment nemohl ovládnout natolik, abych byl schopen artikulovat a protože jsem nechtěl přijít oni o tón z další písničky. Zběsilé tempo koncertu sem tam i polevilo. To pak přišel prostor pro oddech a zadumané snění. Kromě tahací harmoniky zazněla i kytara a dostavil se pocit, že je léto, sobota, volno...
Když koncert skončil, měl jsem poprvé v životě chuť vyběhnout na pódium s kytkou. Chtěl jsem Radůze potřást rukou (možná že i polibek by mi doma prošel) a poděkovat. Pak mi to ale přišlo trapný. Člověk nerad vypadá jako vtěrka a navíc - neměl jsem tu kytku.
Nevím, co jsou to barkaroly a co je krepdešín. Mohl bych si to určitě najít někde na netu, ale není to důležité. Už ale vím, jak zpívá Radůza. A jsem opravdu rád, že to vím.

V Pardubicích 20.7.2003




Další články tohoto autora:
Miloslav Pouzar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku