Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 26.7.2003
Svátek má Anna




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Hrdinové či nemorální padouši?
 >MÉDIA: JaneCzech
 >NÁZOR: Vodáci, znásilnění...
 >ZAMYŠLENÍ: Můžu, můžeš, můžeme
 >MÉDIA: Česká digitální média VI. - podzimní rozhodování se blíží.
 >ZE ŽIVOTA: Beránek obětovaný
 >MOBY DICK: Týden č. 30 v Českých Textárnách
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Flikování, či nová omítka?
 >POLITIKA: Faktor jménem Hojdar aneb ČSSD v krizi
 >MÉDIA: Státní návštěva - analýza
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 7.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Příhoda z multikina
 >PSÍ PŘÍHODY: Že ty zase vaříš?
 >NÁZOR: Bezpečené peníze
 >GLOSA: Boj o finanční reformu, kdo víc klame?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
26.7. ZAMYŠLENÍ: Můžu, můžeš, můžeme
Michal Matoušek

Čas od času se probírám ohlasy textů uveřejněných na Pejskovi a vychází mi zhruba takovýto model: nejčastěji dva, někdy dokonce pět čtenářů rozpoznají přesně, o čem text je, a v souladu se svým názorem a zkušenostmi reagují souhlasně či nesouhlasně. Pro tyto čtenáře je radost psát. - Reakce dalších čtenářů už se netýkají textů samých, nýbrž podnětů vzešlých z diskuse o nich, a najdou se i příspěvky lidí, kteří vlastně nemají co říct ani k autorovu výkonu, ani k diskusi. Přesto se ozvou - protože můžou.

Přiznávám bez mučení, že mám občas chvíle, kdy bych si přál čtenáře z té poslední skupiny zavřít někam do bunkru a tak dlouho je poučovat o gramatice i o stylistice, dokud by mi vlastnoručně nepodepsali, že napsat článek dá větší práci než si jej přečíst. - Tady jakoby odbočím a řeknu, že sleduji s jistou škodolibostí, ale zároveň s rostoucím ohromením spory mezi presidentem na straně jedné a médii či tiskovými agenturami na straně druhé. Spory o to, co president skutečně řekl či neřekl. Má škodolibost patří dobám, kdy se Václav Klaus zaříkával, že na takto falešně položenou otázku nebude, ale opravdu nebude odpovídat; až se zdálo, že jediný, kdo je způsobilý položit mu otázku, je zase jen on sám. A mé rostoucí ohromení patří dnešku, kdy se v odpovědích na presidentovy stesky dočítáme, že profesionalita novinářské práce spočívá nejen v dovednosti informaci někde sehnat a někam ji předat, ale též v jejím zasvěceném komentování. S čímž se jistě dá souhlasit, ovšem při dodržení podmínky žánrové čistoty: zpráva je zpráva a komentář je komentář. Je-li však už sama zpráva upravena "profesionálními" ambicemi tak, že je z ní spíše komentář, který citují další a další komentáře v domnění, že jde o zprávu - kdo z toho může mít užitek?

Čtenář jistě ne. Pravděpodobně ten, kdo má na věci nějaký zájem. Každý publicista v naší zemi má zkušenosti, jimž nerozumí nebo rozumět nechce: z článku "Chudí a Steigerwald", uveřejněném loni v dubnu, mi MF Dnes škrtla větu: "Požadujeme od politiků, aby svěřený jim úřad zastávali jako službu, pro jejíž výkon jsme si je najali, a nikoli jako prebendu, z jejíž držby se nemusí nikomu zpovídat." Což mne zaujalo; co je na té větičce špatně? Zlehka jsem ji obměnil, použil v článku jiném a tentokrát se mi podařilo zahubit celý článek. Zřejmě někdo nechce, aby čtenáři přišla na oči. - Jenže zastupuje-li MF Dnes něčí zájmy (a já se domnívám, že ano), pak Literární noviny určitě zastupují zájmy dost odlišné, a zkuste si, budete-li mít čas a náladu, porovnat mé neuctivé zamyšlení nad Vaculíkovou knížkou Loučení k panně uveřejněné zde na NP s tím, co vyšlo v sedmnáctém letošním čísle Literárních novin! Východiska tak odlišná, a technologie táž? Proč ne: on je totiž Ludvík Vaculík předsedou Společnosti pro Literární noviny...

V žádném případě však nechci říct, že poměry v našem tisku mají charakter protistátního spiknutí. - Publicista nemusí být presidentem, aby "profesionální" ambice médií i tiskových agentur považoval za téměř skandální. Publicista sice chápe, že lámání textu na stránky je tvrdá řezničina, a chápe také, že není vždy čas konzultovat s každým jednotlivým autorem podobu textu. Publicista ovšem nechápe, proč u lidí s "profesionálními" ambicemi jejich emendační zásahy pokaždé dopadnou tak mizerně: začínající myšlenky nekončí, končící myšlenky nezačínají, věci, na které je v uveřejněném textu odkazováno, profesionálové vyřízli. Proč tedy nevyřízli i ten odkaz? Publicista, který je pod článkem podepsán, vypadá pak, s prominutím, jako nebetyčný vůl.

Je to od nich schválnost nebo hloupost? - A když se člověk dostane v úvahách až sem, je zle. Vzpomínám na dávnou televizní debatu, v níž Jan Ruml Václavu Klausovi řekl, že je to tu "jako za bolševiků". A Klaus se rozčilil a žádal, aby Ruml vstal a do očí mu tu zdánlivou nehoráznost zopakoval. Tehdy jedinkrát jsem litoval své, abych tak řekl, společenské nepatrnosti; protože já, být tam, bych doopravdy vstal a pověděl Václavu Klausovi, že je to tu jako za bolševiků v něčem velmi podstatném: nějak jsme se zase octli v zemi, kde žijí "oni" a kde žijeme "my", nemajíce s "oněmi" (kterých kupodivu neubylo, spíš naopak) žádný společný cíl. A že vlastně jediná možnost, kterou máme proti předešlému režimu navíc, je možnost odejít, když se nám tu nelíbí. Že o ni ale nestojíme, jelikož si myslíme, že naše země není jen jejich. A nakonec, i když v neposlední řadě, že politikům problémy s médii a médiím problémy s politiky přejeme, protože ani ti, ani ona nezastávají svůj úřad jako službu... ale to už jsme si vlastně říkali.

Jsou vychytralí a hloupá? Nebo hloupí a vychytralá? Nebo od obého trochu? Já za svou osobu nevím. A snad i proto má touha radikálně vychovávat čtenáře pomalu uvadá. - Ať mluví oni. Ať mluví, i když se mi třeba zdá, že k věci nemají co říct. Nemám sám dost problémů s lidmi, kteří lépe než kdo jiný vědí, jaké a jak napsané názory mají spatřit světlo světa?

Ať čtenáři mluví, dokud můžou.


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku