Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 28.7.2003
Svátek má Viktor




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Muzeum vyhnání aneb zločin a trest
 >POLITIKA: Zvítězí zemědělská lobby nad českým venkovem ?
 >TÉMA: Jak na změny ve zdravotnictví
 >KRIMINALITA: Hanebnost policie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Je čas na střílení z okna
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart rád sleduje tenis
 >FEJETON: Přejete si močit ?
 >GLOSA: Svět se změnil, disident to nepoznal
 >FILM: Tak to chodí
 >PENÍZE: Báječné ceny na létajících strojích
 >CHTIP: Japonská antikoncepce
 >TÉMA: Hrdinové či nemorální padouši?
 >MÉDIA: JaneCzech
 >NÁZOR: Vodáci, znásilnění...
 >ZAMYŠLENÍ: Můžu, můžeš, můžeme

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
28.7. TÉMA: Muzeum vyhnání aneb zločin a trest
Miloslav Jokl

V poslední době se stalo v některých německých kruzích normálním srovnávat poválečný transfer Němců s vyháněním obyvatel bývalé Jugoslávie v době tehdejšího konfliktu a to v souvislosti s výstavbou Muzea (centra) vyhnání v Berlíně. Naposledy na tuto rovnici přistoupil náš přední politik Petr Pithart v rozhovoru pro německý tisk. Jak se tedy toto dvě události vlastně lišily?

Poválečné transfery Němců byly výsledkem dohody vítězů o důsledcích druhé světové války. Měly dva hlavní důvody: jednak zabránit další válce a za druhé zabrat německý majetek a území kontrolované německým státem jako formu válečných reparací. Chceme-li, šlo o trest za válečné zločiny německého státu (odškodnění za případnou individuální nevinu je tedy nutné žádat po tomto státu). Nešlo o nějakou nemorální bezdůvodnou pomstu.
Naproti tomu vyhánění např. nesrbských obyvatel z některých oblastí Chorvatska nebylo důsledkem žádné mezinárodní dohody. Transferovaní obyvatelé nebyli občany ve válce poraženého státu. Pokud vyjdeme z toho, že Jugoslávie nezanikla vyhlášením např. samostatného Chorvatska, pak šlo o genocidu vlastního obyvatelstva. Pokud uznáme nezávislost Chorvatska, pak šlo o útočnou válku vůči cizímu státu.

Stále se prostě točíme kolem toho, jestli transfery obyvatelstva (či jakékoliv násilí obecně) jsou špatné sami o sobě nebo jsou za určitých okolností přijatelné. Já stále opakuji, že nevidím rozdíl mezi těmito transfery a bombardováním německých měst českými letci RAF či třeba atentátem na Heydricha. Vždy jde o časovou souslednost (příčinu a následek): pokud vytrhnu bombardování ze souvislostí, pak jde o hrozný teroristický čin a měli bychom začít stavět muzeum bombardování. Pokud vytrhnu ze souvislostí atentát na říšského protektora Heydricha, pak jde o normální vraždu a měli bychom Hyedrichovi postavit pomník. Pak bychom správně měli tyto činy konečně označit za "svinstvo" a Němcům se za ně konečně omluvit. Proč mají být transfery "svinstvem" a bombardování nikoliv?

Vlastně se dostáváme až k otázce jestli je každé násilí samo o sobě, bez ohledu na okolnosti či motivace, špatné či je za určitých okolností dokonce žádoucí a správné. Já jsem přesvědčen o tom druhém. O tom prvním jsou přesvědčeni pacifisté. Kritici transferů ale mezi pacifisty bezesporu nepatří.
Některé další příklady správného násilí:
-obrana rodiny či vlasti před útočníkem
-fyzické tresty dětí, pokud jsou vykonávány bez emocí, spravedlivě atd.
-zavírání zločinců do vězení

Existuje nějaké obecné poučení o tom, kdy je násilí správné? Podle mne takovéto poučení dává Bible:
-když jde o útok výhradně na mne, pak mám útočníkovi nastavit druhou tvář
-když jde o útok na mé bližní (rodinu, přátele, stát, atd.), pak se mám útočníkovi postavit a to až do těch hrdel a statků (největší obětí je zde položení vlastního života)
Příklad z praxe: Pokud jsem ve frontě na poště sám a někdo mne chce přeběhnout, pak ho mám pustit - pokud ve frontě sám nejsem a stojí za mnou další lidé, pak nejde jen o mne a tudíž bych se měl předbíhateli postavit. Někdy je těžké rozhodnout, zda-li jde pouze o mne - např. když mne ošidí v obchodě. Pokud si to nechám líbit, pak tím většinou vlastně spolunastavuji určité standardy chování vůči všem spotřebitelům a tím je poškozuji. V některých případech může být spravedlivé násilí (obrana) útokem (např. preventivní válka) či trestem (např. vězení).

Pokud by bylo každé násilí špatné či pokud nezáleží na časové souslednosti (příčině a následku) a okolnostech resp. motivacích (obrana či útok), pak bychom se měli začít omlouvat třeba vězňům ve věznicích a stavět jim pomníky. Je příznačné, že nejvíc se z transferů tzv. sudetských Němců "dělá špatně" různým intelektuálům, kterým jsou jinak úplně jedno např. potraty (30 000 životů ročně) - jak to, že jejich velejemné svědomí se zde nebouří?

Je evidentní taktikou části německé elity přesvědčit veřejnost, že v případě transferů tzv. sudetských Němců nezáleží na časové souslednosti (příčině a následku) a okolnostech. Že tato taktika slaví úspěchy je zřejmé na velké části české i německé veřejnosti, která se s tímto pohledem již ztotožnila. Chci opětovně podotknout, že v žádném případě neschvaluji zločiny, které odsun např. tzv. sudetských Němců provázely - za tyto zločiny se česká strana mnohokrát omluvila (naposledy nedávno prezident Klaus).

Popírání časové souslednosti (příčiny a následku) a okolností každého činu je jednoduše postmoderní snahou oddělit
zločin a trest
(Dostojevskij by se divil). Celý náš život je příběh s názvem "zločin a trest" - z toho se nikdo nevyžvaní! Až bude svědomí tzv. sudetských Němců natolik citlivé, že konečně uznají svůj zločin, pak pochopí i svůj trest.

Srovnávání poválečného transferu Němců s vyháněním obyvatel bývalé Jugoslávie v době tehdejšího konfliktu a výstavbu Muzea (centra) vyhnání v Berlíně považuji za politováníhodnou provokaci některých kruhů, které se stále nechtějí smířit s výsledky druhé světové války.

M.P. Jokl




Další články tohoto autora:
Miloslav Jokl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku