Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 31.7.2003
Svátek má Ignác




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Země oplývající televizními experty
 >HUDBA: Beatles zmodrali
 >ŽIVOT: Co se jeden naučí za 37 let.
 >PENÍZE: Proč nechci byt na hypotéku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Lahůdka pro milovníky silných zážitků
 >PSÍ PŘÍHODY: Záhada ztracené rukavice
 >MÉDIA: A v kantýně jsme ještě nebyli, generále…
 >POSTŘEH: O noze
 >NÁZOR: Pindík krále Leara a všelidové vlastnictví.
 >MEJLEM: Čekání na Mesiáše II - aneb o odpovědnosti
 >NÁZOR: Saddámovi synové
 >Súdánské peklo na zemi
 >EKONOMIKA: Středoevropským měnám se nedaří
 >MROŽOVINY: Špidla postupuje do dalšího ročníku
 >TÉMA: Sociální demokracie programově ničí podnikatele

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
31.7. Súdánské peklo na zemi
www.infoservis.net

Informace o Súdánu, největším africkém státu s ohromným přírodním bohatstvím, se v našich sdělovacích prostředcích objevují jen sporadicky. Když už k tomu dojde, bývají to zprávy o zemi zubožené desítky let trvající občanskou válkou s milióny obětí hladomorů, která stále figuruje na seznamu zemí podporujících terorismus. O peripetiích vnitropolitické situace, historickém pozadí jejího vývoje a prognózách do budoucnosti se většinou dočteme jen zjednodušující polopravdy.

Základním klišé o Súdánu je názor, že občanskou válku vedou muslimští Arabové ze severu proti černým křesťanům z jihu a že má především náboženský základ. Skutečnost je mnohem složitější. V Súdánu žijí desítky etnik a stovky kmenů s odlišnými kulturami. Při obrovské rozloze země a nevyvinuté infrastruktuře se odstředivé tendence a ozbrojené konflikty s centrální mocí objevují na mnoha místech. Náboženství v nich také hraje významnou roli, ale spíše než příčinou bývá jejich dodatečným ospravedlněním, protože víra má ve zdejší společnosti obrovskou váhu a je neoddělitelná od kterékoliv sféry života. Poměrně často proti sobě ostatně stojí lidé stejného vyznání, anebo naopak některá ze znepřátelených stran sdružuje příslušníky různých náboženství.

Příkladem může být již dva roky trvající série konfliktů na západě Súdánu, v Dárfúru a v Kordofánu, kde až dosud zahynulo nejméně několik set, spíše však několik tisíc lidí. První střety zde vypukly proto, že nomádské pastevecké kmeny přišly kvůli suchu o něco dříve do oblastí, obývaných a obdělávaných usedlíky, kam ve svém normálním ročním cyklu dorážejí teprve po sklizni. Nomádi museli přijít proto, že na vyprahlé stepi by jejich dobytek, na němž jsou zcela závislí, pomřel a oni s ním. Jejich stáda však spásala a pošlapávala úrodu na polích a to zase znamenalo hrozbu hladomoru pro usedlíky. Zbraně mají v Dárfúru a Kordofánu všechny kmeny, patří to k jejich tradicím a dostávají je snadno hlavně přes průchozí hranici z Čadu, kde žijí tytéž kmeny jako v západním Súdánu nebo kmeny příbuzné, takže situace rychle přerostla v přestřelky s mrtvými a raněnými.

Súdánská vláda se postavila na stranu usedlíků. Zareagovala ovšem jen vysláním policejních a vojenských jednotek a dalším vyzbrojením místních milicí, nikoliv tím, že by kočovníkům poskytla potravinovou a ekonomickou pomoc, což by spor uklidnilo. Od té doby se střetnutí lavinovitě šíří po celém západě Súdánu a v jednou rozjitřené situaci se otevírají a násilně řeší další a další dosud skryté kmenové, mocenské, politické a jiné nároky a animozity. Dnes se tak dokonce objevují už i požadavky na obnovení samostatného dárfúrského státu, který ostatně násilím zlikvidovali teprve počátkem dvacátého století Britové, když tuto kulturně i národnostně zcela odlišnou oblast začleňovali spolu s dalšími do nesourodého konglomerátu své tehdejší kolonie.

Ropa

Události v západních svazových státech jsou jen jediným z mnoha příkladů. Podobně by se dalo hovořit třeba o příčinách desetiletí trvající války v pohoří Džibál Núba, oblasti ležící ve středu Súdánu a obývané muslimským arabsky hovořícím kmenem, jenž nemá s jihem - kde je ostatně mezi protivládními bojovníky také velké procento muslimů – nic společného. V Núbě se nicméně v posledních dvou letech podařilo poměrně nečekaně dosáhnout příměří kontrolovaného dozorčí misí OSN. O tento úspěch se patrně nejvíce zasloužily vládní přísliby ekonomické pomoci a zajištění místního rozvoje ze spravedlivějšího přerozdělování zisků plynoucích z těžby ropy. Ropa je ostatně také katalyzátorem, jenž by mohl vést k ukončení občanské války, či spíše občanských válek, trvajících v Súdánu s různou intenzitou už přes čtyřicet let. Je ovšem otázkou, k jakému konečnému řešení se dospěje.

Tradiční politický systém země byl dlouho založen výhradně na moci dědičných kmenových a náboženských vůdců, kteří jen v určité době přijali názvy politických stran. Obě strany střídající se před vojenským převratem v roce 1989 ve vládě, Umma a Unionisté, byly súfistické řády a jejich vedení se dědilo v rodinách Mahdí a Mírghání. Stejně tak i politická seskupení z jihu jsou jen reprezentací tamní kmenové aristokracie, což ovšem většina západních politologů a žurnalistů pomíjí. Síly, jež stály za posledním převratem, islamisté a armáda, jsou tedy v určitém ohledu progresivnější, protože do jejich vedení se mohli propracovat i lidé bez významného původu, jen díky svým schopnostem. I to je ovšem zjednodušení, neboť například vůdce Národní islámské fronty, jež stála za posledním převratem, Hasan al-Turábí, byl vychován v Mahdího rodině a oženil se se sestrou posledního předsedy vlády. Svého tchána pak neváhal svrhnout a uvěznit, aby spolu se svou manželkou organizoval promyšlenou sňatkovou politiku a svatbami islamistických prominentů s dcerami z významných rodin odstavených od moci, zajišťoval pro nový režim nezbytné zázemí.

Tento staletí fungující systém před třemi lety narušilo to, o čem sice Súdánci dlouho snili, ale co si ve společenských důsledcích nedokázali představit – zahájení těžby a exportu ropy. Některé odhady jejích zásob se přibližují až objemu saúdských ložisek, a přestože prospekce je teprve v začátcích, přichází do země už teď dost peněz k přerozdělení. Většina prokázaných a využívaných ložisek přitom leží v jižní části země, ve svazových státech, pro které tamní povstalci požadují buď velmi rozsáhlou autonomii, anebo úplné odtržení od Súdánu. Centrální vláda přistupuje při jednáních s Jižany na model federace s velkou kompetencí místních vlád, a dokonce souhlasí s možností odtržení některých států na základě referenda, obě strany přitom ale vědí, že na papíře už se uzavřelo dost dohod, které nikdy nevstoupily v platnost.

Peníze z ropy mezitím rychle odstavují od moci místní dědičné elity a upevňují vliv lidí vzešlých původně z převratu provedeného armádou a islamisty. Ti ovšem již dávno neprosazují ideje islámské revoluce, stávají se oligarchií ochotnou k jakýmkoliv kompromisům, aby si zachovali moc a příjmy z naftového boomu. Národní islámská fronta, která provedla v zemi v roce 1989 zatím poslední převrat se rozštěpila.Její původní vůdce al-Turábí je již třetí rok v domácím vězení a stoupenci tvrdé linie zmizeli ze scény nebo přešli na stranu ideologicky pružného křídla prezidenta Bašíra. Bašír se snaží svůj režim stabilizovat vstřícnými kroky vůči USA, protože ví, že bez jejich podpory by se povstalci dlouho neudrželi. Také je mu jasné, že rozhodnou-li se Američané prosadit rozdělení Súdánu, jeho vláda v Chartúmu padne. V Súdánu dlouhodobě působil tým FBI pátrající po teroristech, vláda podle amerických direktiv vypověděla řadu podezřelých cizinců a také na mezinárodním poli vystupuje Súdán vůči USA velmi loajálně. Přes to všechno jsou Američané vůči Súdánu přinejmenším rezervovaní a na pomoc jižní opozici Johna Garanga vyčlenili 300 miliónů dolarů. Ať tedy vývoj země nabere jakýkoliv směr, přinejmenším jedno je jisté – dochází k tomu právě nyní.

Petr Pelikán

Více k tématu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku