31.7. Ne, nesmí se to
(eff)
Francouzský spisovatel Camille Flammarion ve své knize Konec světa cituje případ ze staré kroniky, k němuž došlo v roce tisíc, kdy v souvislosti s obecným očekáváním posledního soudu došlo k rozkladu morálky: nějaký muž veřejně prodával na trhu naporcované lidské maso a divil se, že je za to stíhán, domnívaje se, že už se to smí. Je to paralela případu Pavla Opočenského nepříslušně drsná, nicméně styčné body tu jsou. Morálka je dnes uvolněná vysoko nad úroveň přehnaných líčení z antických dob. Děvčata dospívají snad ještě rychleji, než v rovníkové Africe a chovají se způsobem, že by madam ze starorakouské Modré nudle byla pohoršena, kdyby se tak chovala její holky. Co pak má takový podnikavý chlapík typu Pavla Opočenského dělat? Domnívat se, že se už všechno smí?
Především musí dodržovat zákon. Ten je jasně stanovený věkovým limitem, a na otázku to mám žádat legitimaci" je jediná možná odpověď: ano, v případě pochybností je nutné žádat legitimaci. Patří to k paradoxům naší doby. Na jedné straně vidíme trend, který je těžko nazvat jinak než pokračující bezuzdností, na druhé straně se utahuje šroub téměř až viktoriánské přísnosti. Na jedné straně se na ulici odehrávají "sex parties", na druhé straně se zpřísňují psaná i nepsaná pravidla namířená proti sexuálnímu harašení.
Málo který soudní proces byl a je tak medializován, jako případ Opočenského. Pokud dnes i tisková kancelář charakterizuje Opočenského jako "známého sochaře", tak ta známost pochází spíš z oblasti jeho hrátek s nymfičkami než z výsledků jeho tvůrčích muk. Bylo by dobře překročit hranice lechtivé senzace a pokusit se vykřísnout z případu jiskérku poučení. Když nahlédneme do té kalné nádoby, najdeme na dně chlípnost, to bezesporu. Ale také podivuhodnou absenci odpovědnosti. Dospělý muž a děvčátko, ať je jakkoli vyvinuté a chová se sebevíc vyzývavě, je pořád a přece jen děvčátko s tvárnou duší. Julii bylo sice třináct, když ji Romeo pojal, a soudce Havlín, kdyby ho dostal do rukou, by mu technicky vzato také musel napařit flastr natvrdo jako Opočenskému. Jenže rozdíl je v míře citovosti obou případů, toho fiktivního a toho reálného. Vzájemným stykem na sobě zanecháváme stopy, a čím je partner mladší, tím hlubší jsou. Hrozí znetvořeniny. Na to zřejmě Opočenský nepomyslel při svých hrátkách, on, dospělý, světem zkušený muž. Neodpovědné chování zasluhuje trest, ať už faktický, anebo ze strany svědomí. Těžko říci, který je tvrdší.
Aston
| 
