Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 5.8.2003
Svátek má Kristián




  Výběr z vydání
 >TÉMA: "Manželství" gayů a lesbiček
 >HISTORIE: Totální válka aneb dějiny per partes
 >POLITIKA: Extremismus Josefa Zieleniece
 >POLITIKA: Je Klaus obětí propagandy?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vilínovo vzkříšení
 >PSÍ PŘÍHODY: Rychložrout obecný
 >TÉMA: Podpořit homosexuální manželství?
 >NÁZOR: Vodáci, znásilnění... atd. (díl.3)
 >HUDBA A ZVUK: Jak vlastně tu hudbu posloucháme
 >ŠKOLSTVÍ: Ach ty naše školy
 >EKONOMIKA: V ekonomice USA začíná růst
 >LITERATURA: Postkomunistická brutalita a starokomunistický řehot ze záhrobí
 >GLOSA: Nová kapitola tragédie českého soudnictví.
 >FILM: Líbejte se, s kým je libo
 >PENÍZE: Sliby chyby českých bank

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
5.8. LITERATURA: Postkomunistická brutalita a starokomunistický řehot ze záhrobí
František Schilla

"Žádnýmu z nich nemůžete věřit," říká zarytý starý rasista, který podle vlastních slov neučiní ani krok bez revolveru. Říká to s německým přízvukem a s důrazem na slovu "žádnýmu".

Leč pouze v originální, anglické verzi světoznámého románu! V české mutaci (J.M.Coetzee: Hanebnost, VOLVOX GLOBATOR Praha 2002, překlad Monika Vosková, redakce Marie Válková, 196 s.) je citovaný výrok zbaven "šťávy", zploštěn, ochuzen: "JIM SE NEDÁ VĚŘIT." (s. 101) Běží zdánlivě o nepatrný rozdíl (o "prkotinu"), český čtenář tak ovšem přichází o něco podstatného z původního díla. Jak to? Charakteristickým rysem stylu jihoafrického autora J(ohna) M(ichaela) Coetzeeho je totiž důsledná střídmost a "korektnost" vypravěče, pokud jde o rasovou klasifikaci postav, o "objektivní" líčení mezirasových vztahů a o "objektivní" úvahy nad mezirasovými konflikty. A přece román, oceněný Booker Prize za rok 1999, zachycuje životní pocity příslušníků bílé menšiny v současné Jihoafrické republice! Těžiště výpovědí je přitom ale z "beder" vypravěče přesouváno právě do prožitků, úvah a dialogů jednotlivých postav. Spousta věcí je navíc vyřčena pouze v náznacích. Na této rovině tedy záleží právě na zdánlivých výrazových "maličkostech" zaznívajících ve vzájemné interakci postav románu.

Tak třeba to, že německý farmář Ettinger je rasista, nikde čtenáři výslovně nesdělí sám vypravěč. Ettingerovy postoje jsou zkoncentrovány právě do úvodem citovaného výroku: "NOT ONE OF THEM YOU CAN TRUST." Rasistickým německým farmářem jsme nezačali náhodou. Některé jeho výroky, pokud by byly přeloženy pořádně, by českému čtenáři mohly připomenout zhruba to, co dlouhé roky vypouštěl z úst neblaze proslulý starokomunista, který zemřel minulý týden v Uherském Hradišti. Vypravěč Coetzeeho světoznámého románu se s podobnými výroky pochopitelně neztotožňuje - alespoň ne v anglickém originále! V tomto článku srovnáváme českou mutaci s anglickým originálem, pokud jde o vystižení složitého komplexu mezirasových vztahů.

Slepé místo v postkomunistické optice: Jemné předivo vztahů mezi rasami

Žalostnou celkovou úroveň českého překladu (od záměny "COLD" za "OLD" až po záměnu "ŠLAPEK" za "CHODCE") jsme snad dostatečně přiblížili čtenářům v předchozích článcích. Na rovině mezirasových vztahů si kromě toho překladatelka počíná jako slon v porcelánu. Problematika vztahů mezi rasami tvoří příslovečné "slepé místo" (blind spot) v optice, kterou román jihoafrického autora čte.

V daném bodě je překladatelka jistě produktem svého prostředí. Toto prostředí označujeme v nejširším smyslu slova jako POSTKOMUNISMUS. K postkomunismu patří nejenom určitý doznívající provincialismus ještě z dob železné opony, ale především přetrvávající rezidua starokomunistického sektářství. Sektářství obnáší mimo jiné intenzivní vymývání mozku, xenofobii (odpor vůči všemu cizímu a odlišnému), a dále to, že se lze snáze dostat "dovnitř" nežli "ven". Postkomunismem je nepochybně poznamenán i autor tohoto článku stejně jako většina čtenářů. Člověk je určen a determinován objektivními podmínkami, zároveň je však bytostí svobodnou, která může a má na vlivy prostředí svobodně reagovat a prostředí přetvářet. Hodně zjednodušeně a obrazně vyjádřeno: V postkomunismu všichni - vědomě či nevědomě - zápasíme o distanci vůči té starokomunistické bestii ze záhrobí. (Obdobně v postapartheidu všichni - vědomě jako J.M.Coetzee či nevědomě - zápasí o distanci vůči reziduím apartheidu.)

Působení tzv. slepého místa postkomunistického vidění (tj. nulového senzoru pro problematiku rasových vztahů) v české mutaci Coetzeeho románu plasticky vyniká na některých pasážích, kde to v originálu mezirasově jenom "jiskří" a kde překladatelka, nejspíš z bezradnosti, doslova plácá.

Zamlčená tragédie: Přeťatá rodová linie

Když hlavnímu hrdinovi románu sdělí dcera Lucy, že otěhotněla v důsledku brutálního znásilnění třemi domorodci a že dítě si ponechá, propadne bývalý univerzitní profesor David Lurie v první reakci návalu existenciálního zoufalství. Jeho pochmurné úvahy jsou v české mutaci podány následovně: "OTEC BEZ CITU BUDE MÍT SYNA: TAKHLE TO VŠECHNO SKONČÍ, TAKHLE TO DOBĚHNE, TAK JAKO VODA, CO SE PO KAPKÁCH VSAKUJE DO ZEMĚ?" (s. 176) To je z valné části "vycucáno z prstu". Lucy zatím, zdůrazněme, ještě vůbec netuší, zda bude mít dceru či syna! A slova "takhle to doběhne" jsou příliš neurčitá, obecná. V originále běží naopak o něco zcela konkrétního. Hlavní hrdina lituje, že ON SÁM neměl dost rozumu, aby si svého času pořídil syna, a vzniklou situaci pojímá tak, že tím, co má doběhnout a skončit, není nic menšího než jeho ROD, RODOVÁ LINIE, RODOKMEN (a v anglickém LINE v daném kontextu spoluzaznívají i konotace rasové): "A FATHER WITHOUT THE SENSE TO HAVE A SON: IS THIS HOW IT IS ALL GOING TO END, IS THIS HOW HIS LINE IS GOING TO RUN OUT, LIKE WATER DRIBBLING INTO THE EARTH?" David počaté dítě své dcery v první reakci za svého potomka nepovažuje! Výše citovaná úvaha končí pláčem (nikde jinde hlavní hrdina románu nepláče). Čtenář sleduje rasově artikulovanou tragédii, leč s dostatečným zaostřením pouze v originální verzi. Česká verze klíčový pojem "HIS LINE" vůbec nezohledňuje!

Místo vybafnutí obřadná výměna pozdravů

Jakmile se David dozví, že jeden z gangsterů, kteří jeho dceru znásilnili, je blízkým příbuzným solidně působícího domorodého souseda (ačkoli ten mu ještě nedávno do očí tvrdil, že dotyčného mladíka vůbec nezná), jde si se sousedem vše od plic "vyříkat". Mezirasový dialog vedený oběma muži na ostří nože je v české postkomunistické mutaci uveden poněkud zmateným a vnitřně rozporným souvětím: "DOJDE KE DLOUHÉ VÝMĚNĚ POZDRAVŮ, KTEROU JE TŘEBA ABSOLVOVAT, ALE ON NA TO NEMÁ NÁLADU." (s. 178) David tedy podle překladatelky obligátní zdvořilostní formality volky nevolky absolvuje.V originále je to ale jinak - slovní přestřelka začíná bez pozdravů! David odhazuje veškeré konvence i servítky: "THERE IS A LONG PALAVER OF GREETINGS THAT OUGHT TO BE GONE THROUGH, BUT HE IS IN NO MOOD FOR IT.´ LUCY TELLS ME THE BOY IS BACK AGAIN…´" Hlavní hrdina jde rovnou k věci. A hned v úvodní větě vmete černošskému sousedu do tváře slovo "BOY", jež je v takto mezirasově vyhrocené konverzaci na pokraji urážky (to ovšem lze v češtině sotva zohlednit). Postkomunistická odchylka od anglického originálu je o to citelnější, že je vložena do pera vypravěče. Na tomto místě snad citlivější čtenář, který má možnost srovnat českou verzi s originálem, zachytí cosi jako bodrý starokomunistický vzkaz odkudsi ze záhrobí: "Dobře sledovala soudružka naše filmové žurnály a četla naše tiskoviny. Každé správné jednání přece začíná obřadnou výměnou pozdravů, nejlépe i s líbáním. Tak, tak, a ne jinak, soudružky a soudruzi…"

V následujícím rozhovoru, kdy se střetávají dvě vidění světa a vzduchem poletují z obou stran vzájemně vymezující výrazy jako "MŮJ LID" a "MY", hromadí Afričan Petrus gramatické chyby: "´You say it is bad, what happened,´ Petrus continues. ´I also say it is bad. It is bad. But it is FINISH.´/správně: FINISHED/ He takes the pipe from his mouth, stabs the air vehemently with the stem.´It is FINISH.´ /správně: FINISHED/ ´It is not FINISHED. Don´t pretend you don´t know what I mean. It is not FINISHED.´" /David používá dotyčný slovesný tvar správně a domorodce opravuje/ "…´But here´, says Petrus, ´it is dangerous, too dangerous. A woman must be MARRY.´" /správně: MARRIED/ Domorodcova nekorektní angličtina tvoří nedílnou součást vyhroceného rozhovoru, měla být tudíž v překladu zohledněna. Podle české mutace však Petrus místo uvedeného zkomoleného slovesného tvaru používá správně podstatné jméno "KONEC" (které po něm David opakuje) a závěrem říká: "Žena se musí VDÁVAT." (s. 178-179) Také zde snad citlivější čtenář zachytí cosi jako bodře ironickou starokomunistickou pochvalu odkudsi ze záhrobí: "Přesně tak. Představitelé přece pokaždé setrvávají v delším srdečném rozhovoru. Jen tak dále, soudružky a soudruzi, zpátky ni krok…"

Katarze po zploštěle podané tragédii

Po všech otcovských (rodovo-rasově artikulovaných) strázních, jimiž prošel od okamžiku, kdy mu domorodí gangsteři znásilnili dceru, se David v závěru románu přece jen propracuje k určité katarzi. Začne dokonce sám o sobě uvažovat jako o nastávajícím dědečkovi! Čtenář, který má k dispozici pouze českou mutaci, se ovšem logicky zeptá: "A co má být? Proč by o sobě koneckonců neměl začít uvažovat jako o dědečkovi?" Není tudíž divu, že některým domácím recenzentům Coetzeeho románu, kteří vycházejí pouze z postkomunistické mutace, smysl katarze uniká. Zůstal-li čtenář v důsledku soustavného překladatelského zplošťování do značné míry "ochráněn" ("zaštítěn") před tragickým rozměrem mezirasového konfliktu, sotva se může nechat unést návaznou katarzí ("dimenzovanou" právě na hloubku předchozího konfliktu). Zde snad není od věci položit zobecňující otázku: Co může vůbec postkomunismus vědět o pojmech, jako je DISGRACE (NEMILOST, HANBA) či RECONCILIATION (SMÍŘENÍ)?

Staré dobré časy? Jak pro koho!

Zatímco ve vlastním příběhu Davida a Lucy zůstává hloubka mezirasového konfliktu před čtenáři české postkomunistické mutace ponejvíce skryta, postarala se překladatelka o přízračný a monstrózní osten náhradní, a to na místě, kde s ní autor, vyznamenaný Booker Prize za rok 1999, jistě ani v nejhorších snech nepočítal a nepočítá. Kdo je poněkud obeznámen se stylem J.M.Coetzeeho (především s až úzkostlivou výrazovou "korektností" na rovině vypravěče příběhu), ten zpočátku odmítne uvěřit vlastním očím, když si nalistuje úvodní odstavec osmnácté kapitoly postkomunistické mutace: "Petrus si půjčil traktor…Za několik hodin měl zoranou všechnu svou půdu….Za STARÝCH DOBRÝCH ČASŮ, TO ZNAMENÁ PŘED DESETI LETY, by mu to s ručním pluhem a párem volů trvalo celé dny." (s. 136) "Starými DOBRÝMI časy" je, nastojte, míněno období apartheidu! To je superbrutalita, překladatelsko-vykladačská neurvalost nejhrubšího kalibru. Nehorázný přívlastek "DOBRÉ" překladatelka svévolně vkládá, doplňuje do pera až přehnaně "korektního" vypravěče! (Jak se lze dočíst ve fundovaných jednojazyčných, tj. anglicko-anglických, výkladových slovnících, znamenají "staré časy" v angličtině především časy zásadně a radikálně odlišné od časů nynějších, a to v tom či onom směru podle kontextu. Kontextem je v daném případě celý Coetzeeho vypravěčský styl, vytvořený v neposlední řadě jistě právě v zápase s démonem apartheidu.)

Jedná se, zopakujme, o vrcholnou brutalitu vůči autorovi i jeho čtenářské obci, o brutalitu hodnou neblaze proslulého starokomunistického pochopa z Uherského Hradiště. Něco takového se ovšem dříve či později v jedné ze čtyřiadvaceti kapitol postkomunistického opusu přihodit muselo. (Na několika dalších místech jsou náběhy k něčem podobnému, jež lze s přimhouřením obou očí interpretovat i jinak. Tady jiná interpretace možná není.) Slon v porcelánu dost dobře nemůže nebýt brutální. Kdosi zkrátka cosi s čímsi jako obvykle popletl, tentokrát však s fatálními důsledky. Čtenář jen zírá. Zírá až kamsi na samé dno propasti postkomunismu. Překladatelka, zabředlá v postkomunistickém marasmu (jako plus minus, tj. v té či oné míře, ostatně většina z nás), zřejmě vůbec netušila, co automatickým doplněním smyslu a směru odlišnosti "starých časů" od časů nynějších na autorově díle spáchala. O "starých DOBRÝCH časech" před deseti lety od roku 1999 přece bezostyšně a na plné "pecky" hovoří u nás komunisté a v Jižní Africe rasisté!! J.M.Coetzee ani vypravěč Coetzeeho románu mezi rasisty rozhodně nepatří! Výrok "nezúčastněného" ("objektivního") vypravěče o "starých DOBRÝCH časech" apartheidu pochopitelně není do žádné závěrečné katarze zahrnut, a tedy ani přehodnocen a přeznačen. Rezonuje ve čtenáři postkomunistické mutace jaksi "neodvolatelně" dál a dál, dávno po dočtení posledních stránek románu. A ve čtenáři obzvláště citlivém jako by zároveň dál a dál rezonovala i ozvěna škodolibého záhrobního řehotu brutálního, zarytého starokomunisty: "No vidíte, soudružky a soudruzi! Žádnýmu z těch, kdo hovoří o starých ŠPATNÝCH časech, nemůžete věřit …"




Další články tohoto autora:
František Schilla

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku