Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 6.8.2003
Svátek má Oldřiška




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Senát a tajná volba
 >MROŽOVINY: Jak neodeslat telegram
 >CO KDYŽ: Kdo svalil kámen? (3)
 >SVĚT: Mazaný muž na Bosporu?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Problémy se vstáváním
 > PSÍ PŘÍHODY: Jak se Bart ztratil a nebyl k nalezení
 >ZAMYŠLENÍ: (Ne)tolerance
 >EKOLOGIE: Se světem je všechno v pořádku
 >POLITIKA: Přátelé a nepřátelé amerického prezidenta
 >TÉMA: Je vojenská služba neústavní?
 >NÁZOR: Svěříme dítě homosexuálnímu manželskému páru?
 >PRÁVO: Nešťastné hry s Ústavním soudem
 >EKONOMIKA: Snížení sazeb ČNB se promítlo do odhadů
 >KULTURA: Omalovánky pro všechny
 >PENÍZE: Jak si vzít úvěr a nezbláznit se

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
6.8. TÉMA: Je vojenská služba neústavní?
Jan Vučka

Skupina žalobců namítá porušení svých základních lidských práv a svobod a požaduje soudní cestou finanční kompenzaci za svou vojenskou službu. Jsou v právu nebo jenom pronikla žalovací mánie z USA i do Česka?

Přestože se připravuje plná profesionalizace armády a branná povinnost bude v blízké budoucnosti výrazně okleštěna, nejedná se jen o akademický problém dočasného významu. Jedná se zde totiž o otázku rovnosti před zákonem. Princip právní rovnosti tvoří základ moderní ochrany lidských práv a svobod a pro jeho význam a přirozenoprávní zdůvodnění je v části literatury dokonce nazýván principem nadústavním.

Jistě se shodneme na tom, že roční vykonávání vojenské služby je velmi intenzivním zásahem do práv brance. Přitom se však týká jen části občanů, aniž by bylo spojeno s odpovídající kompenzací za omezení jejich práv. Měli bychom se tedy ptát, jak je na tom vojenská služba z hlediska ústavní konformity, když dochází k takové hrubé nerovnosti.

Otázka ústavnosti vojenské služby je navíc o to významnější, že na plánovanou reformu Armády České republiky nejsou finance. V tuto chvíli není jasné, kdy vlastně bude armáda plně profesionalizovaná, a tak by se o to víc měli občané zajímat o to, zda nejsou vážně poškozována ústavně zaručená práva jich a jejich synů.

Protože je řeč o povolávání branců, není snad třeba zvlášť zdůrazňovat, že vojenskou službou se v textu vždy míní základní nebo náhradní služba. Problematika vojáků z povolání není námětem článku.

Vojenská služba v právním řádu ČR

Na ústavní úrovni je vojenské služba uvedena do našeho právního řádu ve dvou předpisech. Především se jedná o ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Ten je základní právní normou o vojenské službě, omezuje se ovšem pouze na zmínku, že branná povinnost existuje, a podrobnosti přenechává k úpravě zvláštním zákonům. Dále je vojenská služba zmíněna v Listině základních práv a svobod, kde se uvádí jako výjimka ze zákazu nucených prací.

Co z toho plyne? Vojenská služba je upravena zvláštními předpisy a ústavní pořádek na ni neklade žádná specifická omezení. Na druhou stranu to ještě neznamená, že zvláštními zákony, na něž ústavní zákon o bezpečnosti ČR odkazuje, může být vojenská služba upravena zcela libovolně. Tyto zákony, stejně jako další podzákonné předpisy se musí pohybovat v rámci vymezeném ústavním pořádkem. Tedy musí dodržovat obecná ústavněprávní pravidla, i když nejsou v souvislosti s vojenskou službou výslovně zmíněna. To kupříkladu znamená, že branný zákon nemůže zavést trest smrti za vojenský kázeňský přestupek, protože trest smrti je obecně zakázán Listinou.

A zde se právě dostává vojenská služba do potíží. Existuje totiž hned několik ustanovení Listiny, se kterými je vojenská služba podle platných zákonů zřejmě v rozporu. Mimo Listiny lze citovat i různé mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázaná, ale ty pokrývají stejné nebo podobné otázky jako Listina (zejména Mezinárodní pakt o občanských a politických právech), takže je můžeme v tuto chvíli ponechat stranou. Neústavnost vojenské služby lze namítat i jen s odkazem na Listinu základních práv a svobod. Přesto na tomto místě alespoň jmenuji Úmluvu o diskriminaci v zaměstnání a povolání, protože porušení hospodářských práv je, jak bude ukázáno níže, asi nejlepší argument proti ústavnosti vojenské služby, jak je upravena současnými předpisy.

Nesmíme zapomenout říci, které jsou vlastně ty zvláštní zákony, na něž odkazuje ústavní zákon o bezpečnosti ČR. Otázky branné povinnosti a vojenské služby upravuje 1. zákon o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon) a 2. zákon o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze. V obou zákonech lze spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a proti aplikaci obou zákonů byly nedávno podány žaloby, v nichž žalobci navrhují, aby soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení buďto celého zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.

Za práci peníze!

Onu hromadnou žalobu zmíněnou na začátku článku podala skupina třiceti devíti vysokoškoláků, převážně vystudovaných právníků, včetně několika Ph. D., kteří se sešli na přijímači VÚ 2630 Vyškov, NT duben 2003. Pro nevojáky dodávám: VÚ znamená vojenský útvar, NT znamená nástupní termín a přijímač je úvodní měsíční kurz pro nově nastoupivší vojáky. Přímo prestižní složení žalobců dává tušit, že se nejedná o akt jakýchsi zoufalců a že tuto žalobu je třeba brát vážně. Vynásobením požadovaných finančních kompenzací celkovým počtem vojáků, kteří vykonávají vojenskou službu a kteří by tak mohli klást stejné požadavky, se dostaneme k poměrně vysokým číslům. Arbitráž s Nomurou tedy není jedinou položkou, která ohrožuje státní rozpočet!

Podle posledních informací byl jeden z žalobců vyloučen k samostatnému řízení a nejdříve má proběhnout jeho proces, aby posloužil soudu jako jakýsi vzor pro řízení s ostatními žalobci. Ačkoli si nejsem jistý, zda byly splněny zákonné podmínky pro vyloučení věci podle občanského soudního řádu, chápu soudce, který si chce trochu ulehčit práci. Podobně kontroverzní případy jsou zajímavým tématem debat na akademické půdě a v odborné literatuře, zato právníci z praxe je z pochopitelných důvodů nemají rádi a snaží se jim vyhýbat.

Žalobci tvrdí neústavnost ustanovení zákona o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze (pro jednoduchost nazývejme tento zákon v dalším textu „zákon o průběhu služby“), podle nějž je jim jako vojínům základní služby vypláceno služné ve výši 500 Kč měsíčně. Toto ustanovení je v rozporu hned s několika články Listiny základních práv a svobod.

Nejdříve si vyjasníme, jak je to s požitky vojáka v činné službě. Voják základní služby dostává měsíční služné ve výši 500 až 750 Kč. Kromě toho jsou mu poskytována naturální plnění spočívající zejména v zajištění stravy, ubytování ve vojenských objektech a poskytnutí vojenské výstroje. Tato naturální plnění však nelze pokládat za součást odměny vojáka. Z velké části jsou dána povahou vojenské služby, kdy voják zpravidla nemůže bydlet mimo vojenský objekt, nemá možnost stravovat se jinde a má povinnost nosit vojenskou výstroj i ve svém volném čase. Obdobou poskytování takovýchto plnění je vyslání na služební cestu podle pracovněprávních předpisů nebo podle zákona o vojácích z povolání. Pokud zaměstnavatel vysílá zaměstnance na služební cestu, tedy mimo místo jeho obvyklého zaměstnání, hradí zaměstnanci náklady na cestu, ubytování a stravné podle příslušných předpisů, aniž by se tato částka pokládala za součást mzdy. Většina naturálních plnění poskytovaných vojákovi základní služby má toliko umožnit řádný výkon služby a nejedná se o navýšení odměny za práci. Tento bod tedy můžeme uzavřít s tím, že veškerá odměna vojáka za jeho práci činí od 500 do 750 Kč měsíčně.

V kontrastu s takto směšným odměňování vojáků je rozsah jimi vykonávané práce. Pracovní doba vojáka základní služby s výjimkou přestávek na jídlo a odpočinek není právně omezena. Obsahem vojenské služby je především povinnost vojáka zúčastňovat se vojenského zaměstnání. Svou povahou se fakticky jedná o výkon práce ve prospěch státu, a to ve větším rozsahu, než jak je tomu u vztahů založených pracovněprávními předpisy, zejména díky neomezené pracovní době a díky širokému oprávnění nadřízených vydávat rozkazy. Přes větší rozsah práce vojáka je tedy odměna za ni ve zcela zjevném nepoměru k odměně poskytované pracovníkům podle pracovněprávních předpisů, případně k odměňování vojáků z povolání.

Kromě tohoto finančního omezení vojáků dochází dalšímu výraznému omezování jejich základních práv a svobod. Hlavně se jedná o omezení osobní svobody, svobody pohybu a pobytu, ve vymezených případech svobody náboženského vyznání a svobody sdružovací, práva svobodné volby povolání, práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Toto omezení však nedopadá na všechny brance. V souvislosti s probíhající reformou ozbrojených sil a přechodem k jejich profesionalizaci nejsou povoláváni všichni odvedenci k výkonu vojenské služby. V roce 2003 je povolávána dokonce pouze polovina odvedenců. Pravidla tohoto výběru nejsou nikde stanovena a do značné míry se jedná o libovůli státního orgánu. Ti občané, kteří byly povoláni, jsou omezeni ve svých základních právech a svobodách, včetně výrazného omezení možnosti získávat finanční prostředky jinak než ze služného. Ostatní občané, kteří nebyly povoláni, však těmto omezením ani nevýhodám podrobeni nejsou. Pokud vykonávají práci v závislém poměru, ať už vůči soukromým osobám nebo vůči státu, náleží jim odměna alespoň ve výši minimální mzdy. K omezení práv a svobod tak dochází pouze u jedné skupiny občanů, aniž by jim byly poskytnuty za tuto výraznou újmu jakékoli kompenzace, přičemž toto dvojí zacházení není právně ani racionálně nijak odůvodněno a je tak porušován princip právní rovnosti garantovaný Listinou.

Listina dále stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Jedná se o vyjádření principu proporcionality v zásazích do základních práv a svobod. I když stát může po občanech v určitých případech vyžadovat vykonávání určitých prací, mělo by se tak dít jen v nezbytném rozsahu a při šetření dalších práv a svobod. Ústavní soud judikoval, že i když právo představuje nástroj ochrany různých hodnot, které si mohou v konkrétním případě konkurovat, a nelze vždy dodržet přesnou ekvivalenci v povinnostech a za ně náležejících kompenzacích, je přesto třeba dbát dodržování principu proporcionality. Pokud by došlo ke kolizi dvou základních práv a jednomu základnímu právu by musela být z povahy věci dána přednost, je nutnou podmínkou ústavní konformity využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Ústavnost by porušilo opatření svou intenzitou narušující princip proporcionality, to jest spojující nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.

Zákonodárce však v případě zákona o průběhu služby principu proporcionality nedbal a pracovní zátěž je zjevně hrubě nepřiměřená úrovni přiznané odměny vojákům. Jak se argumentuje v žalobě, tato odměna za práci je dokonce minimálně čtyřikrát nižší, než je úroveň odměny za práci vykonávanou osobami odsouzenými k trestu odnětí svobody, a to po zaplacení daní, dávek zdravotního a sociálního pojištění i poplatků za věznění a za předpokladu, že vězeň vykonává práce, ke kterým není třeba výučního listu, a nebere žádné příplatky, například za práci přes čas.

Podle Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Výše služného však vojákům nezaručuje zabezpečení minimálního standardu důstojnosti. Pro některé vojáky znamená cesta k jejich rodině a nazpět k útvaru celé služné. Pokud budou vojáci převeleni do města, kde budou odkázáni na městskou hromadnou dopravu, budou muset vynaložit většinu svého služného na zakoupení jízdenek, protože vojákům v této oblasti nejsou na rozdíl od dřívějška poskytovány žádné úlevy. Vojáci tak jsou nuceni hradit náklady, které lze stěží označit jinak než jako základní, ze svých úspor nebo z darů svých blízkých. Tato situace, kdy je voják díky tomu, že vykonává svou povinnost vůči státu, dlouhodobě odkázán na dary, úspory nebo obdobné příjmy kvůli byť i jen základním a nejnutnějším životním nákladům, je jen těžko v souladu s ústavním principem respektování lidské důstojnosti.

Listina zajišťuje každému právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Vojáci vykonávají práci pro stát, ale prostředky na jejich životní potřeby jim stát neposkytuje – mnozí vojáci mají manželku či vlastní byt nebo jiné závazky a stát je odkazuje jen na dávky státní sociální podpory a v některých případech jim nenabízí vůbec žádné řešení. Proto je výše služného poskytovaného vojákům v rozporu s Listinou a žalobci požadují, aby jim za jejich práci byla vyplácena částka ve výši minimální mzdy.

Minimální mzda představuje nejnižší přípustnou odměnu za práci vykonávanou v závislém poměru. Vzhledem k tomu, že žalobci de facto vykonávají pro Ministerstvo obrany práci v závislém poměru, domnívají se, že by měla být ustanovení o minimální mzdě užita analogicky pro odměnu za výkon vojenské služby.

Na minimální mzdu odkazuje i zákon o průběhu služby, podle nějž horní hranice výše náhrady škody způsobené z nedbalosti a při nesplnění povinnosti k odvrácení škody nesmí přesáhnout u jednotlivého vojáka čtyřapůlnásobek minimální mzdy. Pokud tedy stát klade i stejnou míru odpovědnosti na vojáka jako na zaměstnance s minimální mzdou, měl by jej také minimálně ve stejné výši odměňovat.

Z výše popsaných důvodů se žalobci domáhají od Ministerstva obrany doplacení rozdílu mezi minimální mzdou a služným za každý měsíc své vojenské služby a navrhují, aby soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení.zákona o průběhu služby, které se týká služného. Úplné znění žaloby je k dispozici na http://www.mujweb.cz/www/kvz.

A co ženy?

To ovšem nejsou jediné argumenty pro neústavnost stávající formy vojenské služby. Autor článku podal také žalobu, nezávisle na první skupině žalobců. Tato druhá žaloba napadá povolávací rozkaz a žalobce navrhuje, aby soud zakázal pokračovat v nastoupené vojenské službě pro její neústavnost – jinými slovy požaduje své okamžité propuštění do civilu. Při známých lhůtách vyřizování věcí českými soudy se ovšem nelze divit tomu, že je autor zpět v civilu běžným postupem ještě předtím, než se věc začala projednávat. Tudy zřejmě praktická cesta nevede, použité argumenty svědčící pro neústavnost vojenské služby lze však použít v jinak formulovaných žalobách. Na okraj dodám, že za pomalost českých soudů bude stát také muset tvrdě platit. Jak čtenář možná ví, i zde hrozí českému státu nemalé penále, tentokrát kvůli žalobám podaným ve Štrasburku.

Pomocí argumentů ze žaloby autora článku lze doplnit první žalobu, protože stejně jako jde namítat diskriminaci povolaných oproti nepovolaným brancům, je také možné namítat sexuální diskriminaci.

Zde musíme nejdříve vysvětlit pojem diskriminace. Překvapivě velké procento lidí se při zmínce o sexuální diskriminaci při vojenské službě zatváří zcela nechápavě a namítne, že ženy přece můžou sloužit v armádě, pokud chtějí …. Slovo můžou je zvýrazněné, protože právě v něm je skrytá ona diskriminace; ženy můžou a muži musí, tedy muži jsou sexuálně diskriminovaní. Neřekl bych, že je to tak těžké na pochopení, ale asi je to dokladem tvrzení feministek, že průměrný občan o věcech jako emancipace a sexuální rovnoprávnost zásadně nepřemýšlí a chová o nich i v osvíceném 21. století jen pár zmatených představ.

Nuže, proč jsem se rozhodl podat žalobu pro sexuální diskriminaci?

Branný zákon stanovuje odvodní povinnost, na jejímž základě jsou odvedenci povoláváni k nástupu služby, pro muže, tedy sexuálně diskriminačním způsobem. I když vydávání povolávacích rozkazů není podle branného zákona výslovně zakotveno jako sexuálně diskriminační, je služební povinnost přímo odvozena z povinnosti odvodní. Kdybych byl ženou, nebyl by vůči mně povolávací rozkaz vydán a následně bych nenastoupil k výkonu vojenské služby. Proto je možné porušení základních práv a svobod namítat v případě jak odvodu, tak i vydání povolávacího rozkazu a nastoupení vojenské služby. Napadení až povolávacího rozkazu je podle mého názoru dokonce přesnější, protože samotným odvodním rozhodnutím dochází jen k potenciální diskriminaci, zatímco vydáním povolávacího rozkazu je nerovnost realizována. [1]

Máme tedy za prokázané, že vojenská služba je sexuálně diskriminační. A teď připomenu, že se bavíme o branném zákonu. Jak jsme si již řekli, branný zákon je odvozen od ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. Ten sexuální diskriminaci při povolávání k vojenské službě nezavádí! Lze se tedy odvolat na obecně platná ustanovení Listiny, která sexuální diskriminaci zakazují. Branný zákon je vůči nim předpis nižší právní síly a je možné se proti sexuální diskriminaci, jím zavedené, bránit cestou ústavního soudnictví.

Listina stanovuje, že lidé jsou si v právech rovni. Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví. Ústavní soud se k těmto zásadám opakovaně vyjadřoval a judikoval, že zásadu rovnosti lidí nelze chápat absolutně a abstraktně, odtrženě od odůvodněných, objektivně existujících rozdílů mezi lidmi a jejich postavením a spravedlivého veřejného zájmu. Právní nerovnost určitých sociálních skupin je možno zákonem zakotvit, avšak jen v odůvodněném veřejném zájmu a při zachování spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Aby uznal ústavní stížnost jako důvodnou, měla by se právní nerovnost vztahovat k některému ze základních práv a svobod a dosahovat jisté intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, samu podstatu rovnosti.

Tolik k výrokům Ústavního soudu a nyní bude následovat můj komentář a aplikace na vojenskou službu podle branného zákona. Nejdříve se věnujme veřejnému zájmu a rozdílům v postavení žen a mužů a pak jednotlivým základním právům a svobodám, kde dochází k narušení rovnosti, a otázce proporcionality a ochrany oprávněných zájmů branců.

Kromě výše uvedených podmínek by uzákonění právní nerovnosti, aby mohlo být považováno za spravedlivé, mělo být zároveň odůvodněno nutností zvolit právě toto řešení, to jest v našem případě nemožností dosáhnout cíle sledovaného branným zákonem jiným způsobem. Pokud by bylo možné veřejnému zájmu dostát stejně účinně několika způsoby, z nichž jen jeden by vyžadoval zavést nerovnost v právech některých sociálních skupin, těžko by se pak dalo tvrdit, že tato nerovnost byla vynucená takovým veřejným zájmem.

Je obecně známo, že zajišťování úkolů ozbrojených sil je možné efektivně zajistit i bez zavedení sexuální diskriminace. Za příklad mohou posloužit i země s obrovským vojenským potenciálem. Ať už se bude jednat o zemi s všeobecnou brannou povinností (Izrael) nebo s profesionální armádou (USA), je stále možné rovnoprávnost žen a mužů zachovat. [2] Rozhodně tedy nelze odůvodnit sexuální diskriminaci veřejným zájmem na zajištění obrany země.

Naopak lze vysledovat velmi silný veřejný zájem na rovnoprávnosti žen a mužů. Prostý výčet mezinárodních norem a dokumentů požadujících rovnoprávnost mužů a žen a zakazujících tak sexuální diskriminaci (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, Všeobecná deklarace lidských práv, …) jasně vyjadřuje intenzivně pociťovaný veřejný zájem na potlačování takového nerovného zacházení. K obhájení sexuálně diskriminační vojenské služby by bylo třeba o to silnějších argumentů a o to silnějšího veřejného zájmu, což však, jak je zde rozebíráno, není splněno.

Tvrzení o údajném poslání mužů bojovat a naopak žen rodit děti a věnovat se výhradně rodině je dnes již překonané, sexistické, k mužům i ženám urážlivé a vede k absurdním důsledkům – měla by se snad povinnost vojenské služby (resp. civilní služby) vztahovat kromě mužů i na neplodné ženy a jeptišky žijící v celibátu? Skutečnost, že i ženy se mohou stát vojákem z povolání, je jasným potvrzením toho, že neexistují žádné biologicky dané příčiny nebo nezbytné společenské ohledy, proč by mělo být nutné omezit odvodní a služební povinnost jen na muže a které by ženám měly bránit ve vojenské službě na stejném základě, jako ji vykonávají muži.

Toto pokládám za důležitý a těžko vyvratitelný argument, takže jej pro jistotu ještě stručně zopakuji: přestože existuje veřejný zájem na zajišťování obrany země a dalších úkolů ozbrojených sil, neexistuje veřejný zájem na tom, aby se tak dělo sexuálně diskriminačním způsobem, naopak je zřetelně dán veřejný zájem na tom, aby byla zachovávána rovnoprávnost pohlaví.

Výčet základních lidských práv podle Listiny, které jsou postiženy, by byl poměrně dlouhý. Výkon vojenské služby představuje závažné omezení vojákovy osobní svobody, práva pohybu a pobytu, jakož i politických práv. Ačkoli je obecně přípustné tato práva určitým způsobem omezit, v případě vojenské služby jsou tato práva díky uzákonění odvodní a služební povinnosti pro muže omezena různě pro muže a pro ženy, čímž došlo k porušení zákazu sexuální diskriminace. Intenzita narušení práv mužů je zjevně velmi vysoká, dopady vojenské služby se blíží uložení jednoročního trestu odnětí svobody. [3]

K již zmíněné výjimce ze zákazu nucených prací podotýkám, že pokud se má určité právo aplikovat bez rozdílu pohlaví, musí se bez rozdílu pohlaví uplatňovat i výjimka z něj. Pokud branný zákon zavedl odvodní a služební povinnost jen pro muže, porušil tak vlastně i ten jediný článek Listiny, kde je vojenská služba přímo jmenovaná.

Pokud jde o hospodářská práva, vykonáváním vojenské služby je velmi citelně narušeno právo vykonávat povolání a připravovat se na něj. Právě po ukončení svého vzdělávání, kdy branec dosáhl kvalifikace a kdy je nejvhodnější období pro osvojování pracovních dovedností v praxi, je donucen sloužit v ozbrojených silách, čímž citelně ztrácí kvalifikaci, uchází mu mzda nebo plat a také nemůže podnikat. Zároveň je obecně známo, že branci jsou před absolvováním vojenské služby často odmítáni potencionálními zaměstnavateli, neboť budou později povoláni do vojenské služby a nebudou tak zaměstnavateli na delší dobu k dispozici. Tím jsou fakticky omezeny jejich možnosti hledat si zaměstnání a svobodně je vykonávat kvůli jejich pohlaví.

Porušení hospodářských práv je také třeba posuzovat ve vazbě na ostatní předpisy. Tím se dostáváme k zákonu o průběhu služby. Podle něj náleží vojákům po dobu výkonu základní nebo náhradní služby služné ve výši 500 až 750 Kč měsíčně, tedy v částce pouze symbolické.

Jestliže jsou podle branného zákona povinně povoláváni k nástupu vojenské služby právě muži, dochází tak k porušení jejich Listinou zaručeného práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Muži jsou na rozdíl od žen obvykle na dobu jednoho roku připraveni o možnost získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Rozdíl, který je možno zhruba kvantifikovat jako objem jednoročních úspor, je natolik citelný, že odůvodňuje prohlášení stávajících předpisů za neústavní.

Zde existuje jistá analogie s daňovými předpisy. Představme si situaci, kdy by byla zavedena plně profesionální armáda a nový branný zákon by k financování profesionální armády ve jménu veřejného zájmu na bezpečnosti republiky (který se stejně dotýká mužů i žen) stanovoval speciální daňovou povinnost, které by podléhali pouze muži. Mohla by pak být pochybnost o neústavnosti takového zákona? Přitom taková konstrukce je obdobná současnému stavu. V obou případech jsou náklady na uspokojování veřejného zájmu, který se týká všech skupin obyvatelstva, nespravedlivě vymáhány jen od jedné sociální skupiny, přestože schopnost nést tyto náklady má i jiná, stejně velká skupina obyvatel. Vezmeme-li ještě v úvahu výši těchto nákladů a způsob jejich vymáhání, je zjevné, že současná právní úprava naprosto nerespektuje požadavek na spravedlivé poměřování zájmů celku a zájmů individuálních.

Na tomto místě se domnívám, že není správné domáhat se pouze minimální mzdy a ne skutečné škody, tedy ušlého výdělku, který obvykle bude zřetelně vyšší než minimální mzda. Rozdíl mezi pouhou minimální mzdou a ušlým výdělkem bude za jeden rok natolik velký, že diskriminace vojáků základní služby oproti ostatním občanům dosáhne již ústavněprávní intenzity a těžko může odpovídat kritériu proporcionality. K námitce, že se jedná o službu vlasti, tvrdím, že služba u policie je také službou vlasti se zbraní. A nikdo soudný nebude navrhovat, aby policisté dostávali pouze minimální mzdu nebo byli příslušníky policie proti své vůli! [4]

Ještě více je možnost odvedence vydělávat si na živobytí prací omezena, pokud započítáme vliv snižování kvalifikace, mnohdy dosažené za velkých nákladů, a zhoršených možností pracovního uplatnění před absolvováním vojenské služby. Tyto vlivy lze obtížně kvantifikovat, avšak je zřejmé, že jen samotný ušlý výdělek je nezahrnuje. Tím spíše by nebylo možné přijmout za spravedlivou pouze minimální mzdu. [5]

Neústavní sexuální diskriminaci je možné spatřovat i v narušení práva rodičů pečovat o děti. Toto právo je zaručeno Listinou, avšak muži jsou povoláním k náhradní službě od dítěte odloučeni na dobu tří měsíců. Přitom se bude typicky jednat o nejmenší děti - tři měsíce jsou v životě těchto dětí velký časový úsek, během kterého se dítě hodně změní. Nemožnost být trvale s rodinou je potom natolik citelným zásahem do práv rodiče, že nejspíše dosahuje ústavně relevantní intenzity. Přitom je zřetelný veřejný zájem na zrovnoprávnění vztahu k dětem mezi rodiči, jehož projevem bylo i zavedení rodičovské dovolené v zákoníku práce. V branných předpisech však naproti tomu dochází k nesouladu mezi právy mužů a žen, a tedy je opět možné namítat sexuální diskriminaci.

Celou argumentaci lze shrnout tak, že sexuální diskriminace při odvodové a služební povinnosti 1. je natolik intenzivní, že významně zasahuje do základních práv a svobod, 2. není odůvodněna objektivně existujícími rozdíly mezi dotčenými sociálními skupinami a 3. nemůže se odvolávat na veřejný zájem. Z toho v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu plyne, že sexuální diskriminace při povolávání k vojenské službě odporuje ústavnímu pořádku. Kromě toho představuje porušení závazků z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázaná.

Protože celý branný zákon je postaven na neústavním sexuálně diskriminačním režimu a, jak bylo ukázáno výše, nelze dost dobře od sebe oddělit jeho jednotlivá ustanovení, zejména ustanovení o odvodní povinnosti od ustanovení o služební povinnosti, navrhl jsem v žalobě, aby soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení branného zákona jako celku.

Pro úplnost dodám, že podle zákona o průběhu služby se vojákyním neukládá kázeňský trest vězení. Tuto sexuální diskriminaci lze těžko odůvodnit nějakým veřejným zájmem na rozdílnosti trestání a pokud by se toto ustanovení stalo předmětem řízení před Ústavním soudem, bylo by dle mého názoru zcela jistě zrušeno.

Největší úklidová firma

Podle mého názoru lze zmínit ještě několik ústavněprávních aspektů, které jsou však již spekulativnější povahy a slouží jen pro doplnění.

Především je třeba zkoumat, zda omezení základních práv a svobod skutečně plní svůj účel daný veřejným zájmem. Přestože určitý veřejný zájem může legitimizovat zásah do základních práv, faktické neplnění tohoto účelu by jej delegitimizovalo.

Pokud jde o Armádu ČR, je situace nebezpečně blízko stavu, kdy úkoly obrany vlasti neplní. Nejspíše si vzpomínáte na příhodu se čtyřmi posledními kolovými transportéry, které cestou ke Svobodné Evropě postupně odpadávaly a utrpěly těžké ztráty dokonce i bez kontaktu s nepřítelem. Podobně tristní je bránění vzdušného prostoru všeho všudy osmi starožitnými  MiG-21. Buďme k sobě upřímní, i když to může bolet: neměli bychom mnoho šancí ve vzdušné válce ani proti Slovensku. To má v současné době 21 podstatně modernějších stíhaček MiG-29. Z toho porovnání si můžete udělat obrázek o akceschopnosti našich branných sil.

Autor článku by mohl dodat i vlastní nedávnou zkušenost z vojenské služby, kdy za celou dobu své služby střílel ze samopalu přesně jednou (tři rány jednotlivě a šest dávkou, tedy celkem za dobu své služby spotřeboval 9, slovy devět ostrých nábojů), zatímco podlahu šůroval bezpočtukrát. Dá se tedy říci, že z jeho pohledu AČR plní různé funkce, zejména úklidové, avšak nikoli vojenské. Zda by byl autor nějak užitečný při skutečném boji a zda by se dokázal do něčeho trefit, netřeba si dělat jakékoli iluze. Což se ostatně ukázalo při onom střílení.

Definitivní závěr o tom, zda AČR reálně plní svou primární funkci alespoň z přijatelné části, raději ponechám odborníkům znalejším věci. Avšak i laik pozná, že plnění účelu, pro nějž dochází k významným zásahům do základních práv a svobod, je politicky korektně řečeno suboptimální, a proto je jeho ústavní konformnost oslabena.

Jiný směr argumentace by se mohl týkat rozšířené šikany v armádě a opřít se o zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení a právo na ochranu lidské důstojnosti. Dalo by se totiž argumentovat tak, že jestliže stát vytváří podmínky pro bujení podobného zacházení, není mu schopen zabránit a přes jeho trvalý výskyt do tohoto prostředí stále posílá další brance, přestože má možnost profesionalizovat armádu, stává se za narušování jejich práv spoluodpovědným. Branec by se pak mohl soudní cestou bránit vůči státnímu donucení plnit vojenskou službu, jako by šlo o jinou formu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení ze strany státu.

Zde si lze vypomoci analogií z trestního práva: nemusím někoho osobně zastřelit, abych byl odsouzen za vraždu. Stačí, když oběť vědomě pošlu do místnosti, kde číhá vrah s pistolí, i kdyby ten vrah nebyl se mnou smluvený.

Na tomto místě se opět odvolám na své vlastní zkušenosti z vojenské služby. Buď šlo o dřívější stav nebo jen o přehnané fámy, to posoudit nedokážu, ale rozhodně tento sociálně patologický jev (oficiální armádní termín pro šikanu) není tak praktikován, jak by se dalo očekávat z různých zvěstí a pověstí. Domnívám se však, že pokud by míra šikany překročila jistou tolerovatelnou mez, měla by výše naznačená argumentace své opodstatnění.

Shrnutí

Je vždy ošemetné snažit se uhodnout, jak někdo jiný bude reagovat na naše argumenty. Navíc v podobných ústavněprávních otázkách hodně záleží na politických názorech, které jednotliví posuzovatelé zastávají. Nečiním si iluze o tom, že by s výše uvedeným rozborem plně souhlasili všichni čtenáři a neočekávám totéž ani od soudců. Přesto si závěrem zkusme ohodnotit šance jednotlivých argumentů na úspěch.

Pokud jde o námitku sexuální diskriminace, domnívám se, že naznačená argumentace je správná a je i v souladu s dosavadními judikáty Ústavního soudu. Přeci jenom však souhlas s tímto postojem vyžaduje trochu liberální přístup k problému. Čím konzervativnější posuzovatel, tím spíše by byl ochoten hledat nějaký zvláštní veřejný zájem na zachování vojenské služby v její současné podobě, byť já sám jej, jak je popsáno výše, nevidím.

Rozhodně jsem však přesvědčen, že pokud by bylo možné z nějakého mně neznámého důvodu pokládat sexuální diskriminaci ve vojenské službě za přijatelnou, mohlo by se tak dít jen za patřičnou kompenzaci. Každý rozumně uvažující člověk by měl seznat, že stávající stav není ospravedlnitelný a ústavní soudce by měl vyslovit jeho nesoulad s ústavním pořádkem.

Podobně lze reálně očekávat úspěch s argumenty z první skupiny. Je vcelku lhostejné, vůči které skupině nepovolaných občanů budeme posuzovat situaci vojáků základní služby. Vždy dojdeme k závěru, že vyplácení pouze symbolického žoldu ve výši 500 Kč je neústavní. Za dobrý pomocný argument pokládám zdůraznění skutečnosti, že branci jsou povoláváni podle záhadného klíče a je zcela na státní libo-/zlovůli, kdo bude okraden o hodnotu jednoho roku svého života a kdo ne. Taková libovůle nahlodává důvěru v právní stát a existuje dobrý důvod, proč by vojáci měli dostávat náležitou odměnu za svou práci: aby byli před negativními následky podobné libovůle chráněni. Věřím, že každý soudný člověk snadno pochopí, že když je jedna skupina občanů určena k tomu, aby na rozdíl od ostatních pracovala a přitom nedostávala peníze jako odměnu za práci, je to v nepořádku.

Dá se tedy říci, že žaloby proti vojenské službě mají dobré šance na úspěch. Lze reálně očekávat, že pokud se někdy dostane buď branný zákon nebo zákon o průběhu služby před Ústavní soud, bude v nich shledán rozpor s Listinou základních práv a svobod a příslušná ustanovení budou zrušena.

I když doufám, že armáda bude brzy plně profesionalizovaná, můžeme v této věci čekat zajímavý a obecně závažný nález, který nám poskytne další informace o tom, jak ústavní soudci uvažují o kategoriích lidských práv; zejména rovnosti v právech a povinnostech a ochraně před diskriminací, včetně diskriminace sexuální. Jejich závěry bude nepochybně možné aplikovat i na další případy a řízení před Ústavním soudem tak bude mít širší dopad než jen na problematiku branné povinnosti.

Pokud by se na druhou stranu měla plná profesionalizace armády odložit kvůli nedostatku financí na reformu, bylo by takové soudní řízení vhodným prostředkem, jak stát přesto donutit, aby armádu plně profesionalizoval. Pak by stejně musel buďto brance řádně platit za jejich práci nebo je nepovolávat a byl by vlastně ve stejné situaci, jako by platil za jejich práci profesionály. Profesionálové by alespoň v armádě zůstávali a branecká armáda by se tak stala pro stát neúnosně drahou.

V této souvislosti musím podotknout, že neúnosně drahá je už teď, jenže to není vidět. Práci branců nehradí stát, nýbrž jen nespravedlivě diskriminovaná část jeho obyvatel. Oni totiž tím, že nedostávají za svou práci plat, vlastně armádu sponzorují a nesou náklady sami. V důsledku toho se ve státním rozpočtu skutečné náklady na braneckou armádu neobjeví a profesionální armáda se tak stává zdánlivě drahou. Vždy je ale třeba počítat nejen ty náklady, které je vidět, ale i ty, které vidět není!

Úspěch před Ústavním soudem by kromě toho přinesl prospěch i těm vojákům, kteří vykonávají vojenskou službu právě teď. S odvoláním na výsledek soudního řízení by mohli požadovat doplacení mezi ušlým výdělkem nebo minimální mzdou, podle toho, který názor by převážil, a služným. Vyplacení rozdílu by mohlo být provedeno i zpětně po ukončení vojenské služby, zatímco požadavek na okamžité ukončení vojenské služby pro její neústavnost se nemusí včas dostat k projednání, jak dokládá moje osobní zkušenost. Proto se domnívám, že nejvhodnějším postupem by bylo žalovat o finanční kompenzaci a použít společně argumentů z obou již podaných žalob. Soudní poplatky nejsou velké a i prostý občan tak získá možnost významně ovlivnit politiku a dění ve státě, kterou by jinak neměl. Stačí jen se nebát ozvat.

Poznámky

[1] Na tomto místě stojí za zmínku, že vlastně není vyjasněná právní povaha povolávacího rozkazu. Podle branného zákona povolávací rozkaz slouží jako vojenský doklad, ale o jeho samotné podstatě cudně mlčí. Podle některých právníků a podle vojenských správních úřadů se jedná jen o jakési vyrozumění. Podle jiných právníků včetně mě by se spíše mělo jednat o správní rozhodnutí v užším smyslu.

Moje úvaha je následující: před vydáním povolávacího rozkazu jsem neměl povinnost dostavit se k danému útvaru v daný den a hodinu k nástupu vojenské služby. Po vydání povolávacího rozkazu jsou tuto povinnost pod hrozbou sankce rázem měl, tedy povolávací rozkaz zakládá, mění, ruší nebo závazně určuje práva nebo povinnosti. Tedy má materiální znaky správního rozhodnutí – v tom případě ovšem formálně vadného, protože, jak pánové dobře vědí, neobsahuje poučení o možnosti opravného prostředku proti rozhodnutí podle správního řádu.

Žádný judikát k povaze povolávacího rozkazu jsem nenašel, zdá se tedy, že definitivní slovo ještě nepadlo. Pokud bude mít některý z mladých čtenářů zájem přispět k vyřešení akademického problému, nechť schválně podá odvolání proti povolávacímu rozkazu, a když bude odvolání odmítnuto s odůvodněním, že nejde o rozhodnutí a opravný prostředek není přípustný, ať se brání soudní cestou. Kopii rozsudku prosím poslat na můj e-mail jvucka@centrum.cz. Předem děkuji laskavému žalobci, případně lépe informovanému kolegovi, který by věděl o judikátech z této oblasti.

Zmiňuji to však jen na okraj jako kuriozitu a s tématem článku to přímo nesouvisí. Dala by se najít celá řada jiných aktů úřadů, které jsou dlouhá léta pravidelně vydávány a přitom je jejich právní povaha sporná.

[2] Samozřejmě jisté rozdíly existují i v těchto zemích. Neověřoval jsem to, ale údajně se například v USA jedná o nemožnost žen sloužit na ponorkách. To však nemění nic na základním principu, zda se žena může/musí stát vojákem stejně jako muž. V Izraeli jsou povolávány i ženy a v USA se i ženy mohou ucházet o místo profesionála.

[3] To jsou jen ty základní zásahy do základních práv, s trochou fantazie by se daly vymýšlet další. Jestliže muž na rozdíl od ženy musí počítat s ním, že celý jeden rok může kdokoli kdykoli bezdůvodně prohrabat skříňku s jeho osobními věcmi, tím jediným zbytkem soukromí, který mu zbývá, uvažovat by se dalo i o sexuální diskriminaci v souvislosti s nedotknutelností soukromí a právem na lidskou důstojnost. O sprchování dvakrát týdně ani nemluvě – na to bych rovnou aplikoval zákaz mučení a ponižujícího zacházení!

[4] Jestliže mám jako svědek nárok na náhradu ušlého výdělku, když mě stát povolá na svědeckou lavici, nevidím vůbec žádný důvod, proč bych měl být zkrácen, když jsem státem povolán někam jinam. Srovnání vojenské služby s odstraňování důsledků živelních pohrom nebo s poskytnutím pomoci podle trestního zákona kulhá, protože tyto příklady jsou charakteristické svou nárazovostí, okamžitou naléhavostí a poměrně krátkým trváním. Povolávání k základní službě se naopak opakuje pravidelně čtyřikrát ročně, vojenská služba je dlouhodobého charakteru a má znaky práce (tedy pracovního poměru). A za práci náleží spravedlivá odměna – to opět jedno ze základních lidských práv potvrzené mezinárodněprávními dokumenty. Pokud někoho ze čtenářů ani toto nepřesvědčí, vyzývám ho, ať si představí, jak by to asi dopadlo, kdyby policisté na ulicích sloužili nedobrovolně a za 500 Kč měsíčně.

[5] K otázce ekvivalence nebo proporcionality dodám, že koncept spravedlnosti nelze chápat jednorozměrně a při hledání spravedlivého poměru je nutné vzít v úvahu všechny okolnosti, za nichž se má realizovat. Mimo jiné by míra spravedlivé a rozumné proporcionality měla záviset na „dobré víře“ státu, který ukládá omezení základních práv a svobod.

Jestliže trestní zákon stanovuje trestnost neposkytnutí pomoci, činí tak pro okruh situací, kdy hrozí bezprostřední nebezpečí smrti, nelze hledat jiné řešení než okamžitý zásah a výkon povinnosti je krátkodobého charakteru. Proto nelze splnění této povinnost podmiňovat poskytnutím náhrady a v tomto krajním případě princip spravedlivé proporcionality není narušen, přestože je odměna nulová.

Naopak jestliže branné předpisy ukládají povinnost dlouhodobou, způsobují postiženým občanům morální újmu sexuální diskriminací a dalšími negativními průvodními jevy vojenské služby, způsobují citelnou hmotnou újmu a stát přes dlouhé otálení nevyužil možnosti zajišťování obrany plně profesionální institucí jako u ostatních ozbrojených sborů, jde o druhý krajní případ a je nutno hranici spravedlivé proporcionality posunout až do blízkosti hranice ekvivalence odměňování.

Jak je tvrzeno v článku, vyčíslení ušlého výdělku nezahrnuje veškerou újmu, která je způsobena odvedeným brancům, a nedosahuje úplné ekvivalence. Přesto se jedná o snadno zjistitelnou hodnotu a vyčíslování újmy nad tuto mez by bylo již spekulativní povahy. Proto se domnívám, že princip spravedlivé proporcionality vyžaduje vyplácet vojákům odměnu za jejich práci ve výši prokázaného ušlého výdělku.

Samozřejmě by se dalo uvažovat i o jiných hodnotách – zejména s ohledem na možnost vykazování fiktivních vysokých mezd. Jiným vhodným měřítkem by mohla být průměrná mzda (popřípadě upravená o vliv dosaženého vzdělání), která je snadno dostupná z oficiálních zdrojů a také by se na ni mohlo nahlížet jako na hranici spravedlivé proporcionality. Rozhodně je ovšem třeba odmítnout minimální mzdu jako vyjádření rozumného poměru odváděné práce a jejího odměňování.




Další články tohoto autora:
Jan Vučka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku