Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 7.8.2003
Svátek má Lada




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Konec povinné školní docházky?
 >ŽIVOT: "Nigerijský dopis" od stavební spořitelny
 >MÉDIA: Česká digitální média VII. - Změna vládní Koncepce.
 >SPOLEČNOST: Diskriminace?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Hnusné? Ne. Skvělé!
 >PSÍ PŘÍHODY: Není každý den posvícení
 >ADSL: Další habaďůra Českého Telecomu
 >POLITIKA: Odmítnutí ústavních soudců je dobré i špatné
 >Stanovisko platformy ZUI k současné situaci kolem ADSL služeb
 >GLOSA: Sliby se slibují, blázni se radují
 >PENÍZE: Konečně plnohodnotné pojištění karty?
 >POLITIKA: Senát a tajná volba
 >MROŽOVINY: Jak neodeslat telegram
 >CO KDYŽ: Kdo svalil kámen? (3)
 >SVĚT: Mazaný muž na Bosporu?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
7.8. TÉMA: Konec povinné školní docházky?
František Vízek

Více než dvě století je u nás uzákoněna povinná školní docházka. Na prahu století jedenadvacátého se stále častěji ozývají hlasy, že dozrál čas nahradit ji povinným vzděláváním. Na svobodném rozhodnutí rodičů má pak záležet, kdo, kde a jak ono povinné vzdělávání svých potomků zařídí. Docházka do školy se tudíž nemá stavět nad vzdělání, má být jen jednou z možností, jak se vzdělávat lze. .Je to nápad k nezaplacení či nápad pod psa ?

Je pravda, že veškerá dospělá populace, čili rodiče, učitelé, novináři, řemeslníci, ekonomové, lékaři, politici atd. pobrali své vzdělání ve školách, ale není vyloučeno, že rodící se svět nových informačních technologií opravdu zraje pro změny, které dílo učitele národů Jana Ámose Komenského pošlou do muzeální vitríny. Kdo ví ? Ať odborné i laické kruhy polemizují, ať se fakta perou s argumenty, ať se problém věcně analyzuje a posuzuje, zvažuje. Ať si je každý vědom, že dopady každé změny ve školství daleko přesahují funkční období kterékoliv vlády, ba týkají se a ovlivňují celé generace. Proto školství není majetek žádné strany a nakládat s ním "po svém" nemůže nikdo. Ostatně i svět kolem nás není vzdělávacích systému prostý, takže mnohých neuváženostem můžeme předejít, protože poučit se jinde a porovnávat je možné a jistě žádoucí. Učit se z chyb jiných je nejen nejlevnější, ale i známkou dospělosti, zralosti.

Výkřiky, které se v tisku objevily v souvislosti s vyhodnocováním experimentu tzv. domácího vzdělávání, ke kterému logicky dříve či později ministerstvo školství přistoupit muselo, však s věcnou diskusí mají máloco společného, stejně jako snahy chránit "ohrožené" waldorfské školy. Snad prázdninová "okurková sezóna" a letošní extrémně vysoké letní teploty jsou na vině, že se spustila lavina nevídaných útoků, zejména na adresu ministerstva školství. I když se první problém týká pouze čtyř škol a druhý jen osmi škol v republice, závěry mnohých komentářů jsou téměř "vesmírné". Občané jsou v nich strašeni, že se zlí socialisté chystají zatočit s každým, kdo chce své děti učit jinak, než je běžné, ohrožena je prý možnost svobodné volby a jako za bolševika se kdosi chystá zarovnat vzdělávání do jedné řady, všechno "sešněrovat", mít žáčky v jednom šanonu a dokonce vyvolat stav, kdy stát bude mít větší slovo než rodina. (!?)

Není na tom ani zbla pravdy. Možnost volby je pro většinu populace zajištěna, protože počet rodin žijících na dopravně nepřístupných kotárech je v Česku nepatrně. Ani žádné způsoby výuky ohroženy nejsou, žádné metody nejsou uniformně dány, žádné přístupy nejsou na indexu, ale ani nedotknutelné či hájené. Každý občan dobře ví, jak mnoho se za pár roků změnilo: Naše školy od mateřských přes základní, střední, vyšší odborné až po vysoké a univerzity mohou mít a mají různé zřizovatele, vedle sebe mohou být a jsou školy obecní, státní, církevní, veřejné i soukromé, na nich pracují s různými žáky různí učitelé těmi nejrůznějšími metodami, s různými a přepestrými pomůckami a logicky i s různými výsledky. Pokud jde o ně, tak to vždy bylo, je a jinak ani být nemůže.

Odborně i laicky nejen lze, ale je nutné výstupy pravidelně sledovat, kontrolovat, hodnotit, porovnávat a zveřejňovat. K tomu slouží přijímací řízení, byť srovnatelné závěrečné a maturitní zkoušky by byly cennější, k tomu byly i pro rodičovskou veřejnost zřízeny školské rady, k tomu slouží i činnost rozvětvené České školní inspekce a samozřejmě schopnost absolventů uplatnit se na trhu práce u nás a zakrátko stále více i ve světě.

Pokud ministerstvo školství zpřesňuje a možná i zpřísňuje pravidla pro tzv. domácí školy, je to zcela namístě a vůbec nejde o "bezohledný čelní útok na občanskou svobodu", jak jsem se v jednom komentáři také dočetl. Vždyť zrušení povinné školní docházky a její nahrazení povinným vzděláváním je tak vážný zásah do staletých zvyklostí, že jeho dopad na příští generace lze jen těžko odhadnout. Veďme o tom vážnou debatu.
Uznávám, že jistým přínosem by taková změna mohla být pro několik desítek či stovek rodin, které by byly schopny přes "naditou peněženku" ze svých "poupat" - zbavených povinnosti navštěvovat školu - "vyrábět génie". Jejich průměrnost či podprůměrnost by nehrála roli, protože odmala, odmalička by mohly tyto děti moudrost brát a souběžně putovat křížem krážem po planetě Zemi a přitom kvést a kvést. Jejich nekontakt s vrstevníky by je jistě utvrzoval i v tom, že jsou jedineční, výjimeční, všestranně použitelní a i pro případné vůdcovství davů všeho druhu jako stvoření. Zároveň by bylo třeba zvážit, zda by se tento rozkvět skleníkových "einsteinů" jim samotným nevymstil a zda by se vyplatil společnosti jako takové.
Nepovinnost školní docházky by mohly stovky rodin pochopit po svém, což by vyústilo ve ztrátu tisíců nesporných dětských talentů a možná i ve společenskou tragedii. Společnost 21.století, tzv. společnost vzdělání potřebuje produkovat vzdělance nejen z rodin vzdělanců. Mnoho pedagogů našich základních a speciálních škol by o ztracených talentech v takzvaně nepodnětných rodinách mohlo dlouze vyprávět i v současné praxi, kdy je rodičům zákonem uložena povinnost zajistit docházku dětí do školy. Po zrušení této povinnosti by otcové a matky mnoha dětí mohli svobodně a demokraticky shledat, že vzdělávacím stropem pro jejich potomky by měla být jen ta laťka, kterou jsou oni sami schopni přeskočit. A to je varující.

Všem našim nekritickým propagátorům rušení povinné školní docházky bych chtěl připomenout, že i v tak vyspělé demokratické zemi, jakou je bezesporu Velká Británie, si bohatá královna Alžběta zvolila pro své děti a vnoučata pobyt na škole mezi vrstevníky a nedopřála jim dobrodiní domácí školy. Zřejmě dobře věděla proč.

Kvalita české školy stojí a padá s kvalitou učitelů. Péče o ně se vyplatí, protože ke šťastnému a úspěšnému dítěti se dostaneme pouze přes spokojené a kreativní učitele. Ti mají v Česku sice vysokou prestiž, dokonce před starostou, konstruktérem, soudcem,. poslancem, ministrem i novinářem.., ale dlouhodobě tak mizerný plat, že mnozí od toho nejcennějšího, tj. od dětí, utíkají k práci s papírem, kovem, dřevem, počítačem, které jsou lépe placeny. Snad jsou poslední kroky ministerstva a vlády nakročením na správnou cestu.

Nikdo u nás nemá v úmyslu oblékat české školství do uniformy, naopak musíme zachovat a rozvíjet rozumnou možnost volby pro každého. Plíživou anarchii, neřády, nepořádky a nekázeň, také "odezdikezdismus" česká škola nepotřebuje.

Dozrál čas, aby bylo hlasem všeobecným uznáno, že vychovávat a vyučovat je úkol nad úkoly. Jasně deklarujme, že učení je i pro žáky práce, bez které nejsou nejen koláče, ale ani učební výsledky. Stane-li se výchova nových generací prioritou rodiny i společnosti, budeme bohatší a staneme se váženými partnery pro každého. Budeme-li konkurenceschopní, nebudeme biti. Vždyť kvalitně připravený člověk - to je jediné bohatství, které můžeme Evropě nabídnout. A mít tak naději, že vyhrajeme budoucnost.




Další články tohoto autora:
František Vízek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku