Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 20.8.2003
Svátek má Bernard




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Morava
 >MEJLEM: Homosexualita, registrované partnerství atd.
 >MROŽOVINY: Osmičkové gambity
 >MÉDIA: Vliv elektronických médií na děti a mládež - ČR v roce 2003
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Opět uvidím Londýn
 >PSÍ PŘÍHODY: Dvě procházky, může být, dvě snídaně...
 >ZE SVĚTA: Antikomunismus jako nadávka
 >JOSEF LAUFER: Dopis Svobodné Evropě
 >NÁZOR: Internet - jediná záchrana?
 >EKONOMIKA: Týden ve znamení dluhopisů
 >ROZHOVOR se skupinou -132min.
 >GLOSA: Nejvyšší kontrolní úřad, další zkouška našich politiků.
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >FEJETON: Úvaha nad smyslem života i nad žehličkou
 >PENÍZE: Kde začíná cesta do pekel

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
20.8. MROŽOVINY: Osmičkové gambity
František Novotný

V letošním roce si připomínáme kulatá výročí oněch osudových osmičkových roků - října 1938, února 1948 a srpna 1968 - a událostí s nimi spojených, které se chápou jako národní milníky selhání a zrady, jimiž se neustále drásáme. Trpíme historickým bolestínstvím a pokládáme se za největší ublížence v dějinách, kteří si nepřestávají vést pečlivý seznam historických křivd.
Situaci, v níž hráč v zahájení šachové partie obětuje pěšce, aby urychlil vývoj svých figur a získanou převahou v poli dobyl vítězství, se říká gambit. A v předvečer výročí sovětské invaze do Československa, poslední z těch osudových osmičkových událostí, od níž zítra uplyne 35 let, je snad na čase zbavit se ublíženeckého komplexu a uvědomit si, že Československo se sice na mocenské šachovnici 20. století třikrát stalo obětovaným pěšcem, ale byl to vždy pěšec gambitový.

Říjen 1938 - základ protihitlerovské koalice
Šedesáté páté výročí nejstarší osmičkové události, která napřed vedla ke ztrátě státní integrity a posléze 15. března 1939 ke ztrátě samostatnosti, si připomeneme 29. září, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda. Prvního října 1938 začala německá okupace odstoupeného pohraničí a odsun českého obyvatelstva. Šestého října Wehrmacht obsazování dokončil a tím měla být uzavřena tzv. Sudetská krize.
Z české strany se zapomíná, že Mnichov měl nejen rub, ale i líc, neboť smlouvou se hitlerovské Německo, spolu s Británií, Francií a Itálií, stalo garantem nezávislosti okleštěného Česko-Slovenska, a Západ bral tento závazek s naprostou vážností. Hitler byl všeobecně považován za důvěryhodného státníka a milovníka míru, a je třeba zdůraznit, že v sudetské otázce stálo světové veřejné mínění na straně Němců. Goebbelsovým propagandistům se podařilo světu vnutit obraz Československa jako hnízda levičáků, bolševismem prosáklé země, která ve střední Evropě operuje jako letadlová loď Stalinova Ruska.
Kdyby se Československo na podzim 1938 bránilo silou a ještě přijalo proponovanou pomoc SSSR (předpokládejme, že byla myšlena vážně a nešlo jen o propagandistický trik), stvrdilo by tím jenom pohled německé propagandy a Hitler by válku proti ČSR a jeho spojenci SSSR "prodal" světovému veřejnému mínění jako křižácké tažení proti komunismu a každý by mu věřil. V této válce by měl plnou politickou podporu Západu, možná i materiální a přímo vojenskou.
Za takových okolností by velice obtížně vznikala pozdější protihitlerovská koalice. Avšak poddání se Československa a z něho vyplývající okupace zbylého území 15. března 1939 poprvé ukázala, že smlouvy jsou pro Hitlera jenom cáry papíru, a demaskovala ho dříve, než si přál. Zánik Československa otevřel světu oči, na Západě zahnal Hitlerovy příznivce do kouta a znamenal definitivní konec politiky appeasementu.
Mnichov vstoupil do našeho slovníku jako specifická úchylka - jako trest za ustupování vyděračům, uvádí Henry Kissinger ve své knize "Umění diplomacie". Z něj vyplývající závazek postavit se agresi v zárodku se obzvláště vryl do paměti generaci amerických vůdců, kteří se v mládí stali svědky mnichovské tragédie a vzali si z něho ponaučení, že když se agresi nečelí hned - ať již k ní dojde kdekoli a jakkoli - musí se jí zaručeně odporovat později a za daleko horších podmínek, píše dále Kissinger a ilustruje tak skutečnost, že československý gambit z roku 1938 přináší ovoce i dnes, např. zničením Saddámova režimu v Iráku.

Únor 1948 - základ NATO
Především kvůli právnickému pohledu USA na zahraniční politiku se Stalin po roce 1945 těšil plné důvěře amerických politiků. Churchillova varování se hodnotila jako účelová, mající za cíl obhájit úzké národní zájmy Velké Británie a zachránit její koloniální panství. V duchu wilsonismu se USA bránily pohled na svět jako na prostor, kde fungují sféry vlivu, což ale byl jediný pohled, jehož byl strýček Joe schopen. Z amerického postoje, dávajícího přednost morálním principům před reálpolitikou, bezostyšně těžil, aby vytvořil sféru sovětských satelitů ve střední Evropě.
Trumanova administrativa si chování svého ruského "přítele" vysvětlovala nedorozuměním, sovětskou expanzi jako přechodný jev, který se "vysvětlí". Bývalý viceprezident (Rooseveltův) Henry Wallace a jeho stoupenci zcela vážně tvrdili, že Američané nevědomky vzbuzují v Sovětech paranoidní obavy, neboť nedokázali správně vyložit své mírové úmysly. Teprve relativně mladý diplomat George Kennan, pracující na ambasádě v Moskvě, ve svém pověstném "Dlouhém telegramu" odvodil, že by si USA neměly přičítat (sic!) vinu za sovětskou neústupnost, neboť zdroje sovětské zahraniční politiky spočívají hluboko v samém sovětském systému, že sovětská politika je směsicí komunistické ideologie a starého carského imperialismu.
To byly ale jenom teoretické úvahy. Když se 27. února 1947 pokoušeli prezident Truman, ministr zahraničí Marshall a jeho náměstek Acheson přesvědčit delegaci Kongresu o důležitosti pomoci Řecku a Turecku (v boji proti pronikání komunismu), u republikánských izolacionisticky naladěných kongresmanů, kteří ovládali obě komory, vyvolali odpor a stereotypní námitky o "tahání britských kaštanů z ohně". Dne 17. března 1947 Trumanem vyhlášená doktrína pak v tradičním wilsonovském duchu halila vojenskopolitickou konfrontaci se SSSR do hávu zápasu mezi dvěma způsoby života - svobodným z vůle většiny a vynuceným z vůle menšiny.
Ačkoli již v roce 1946 Churchill upozornit na nutnost vytvořit vojenskou alianci mezi USA a Británií a zapojit do ní sjednocenou Evropu včetně poraženého Německa, byl americkými bratránky oslyšen - z důvodů uvedených výše. Místo toho, na základě myšlenky Rooseveltova Nového údělu, že ohrožení politické stability vyplývá především z hospodářské mizérie, realizovaly USA Marshallův plán ekonomické pomoci válkou poničené Evropě. Byli překvapeni prudkou reakcí SSSR, který viděl v Marshallově plánu tak nebezpečný nástroj pronikání do své sféry vlivu (geopoliticky nepochybně zcela správně), že v případě Československa komunismus dokonce odhodil demokratickou masku. Diplomatické odmítnutí americké hospodářské pomoci ("do Moskvy jsem odjel jako ministr zahraničí svobodné země a do Prahy se vrátil jako Stalinův pohůnek", komentoval vynucené jednání Jan Masaryk) Stalinovi nestačilo a pojistil se Gottwaldovým pučem 25. února 1948. Jako v Hitlerově případě se nyní demaskoval i Stalin a ztratil důvěryhodnost, která je pro anglosaské pojetí politiky tím nejdůležitějším (což ví historik Špidla, nikoli ekonom Klaus) a uzavřel si cestu zpět.
Komunistický puč v Československu, který zemi uvrhl na více než 40 let do sovětského područí, znemožnil aktivisty, napadající zadržovací politiku USA. Především Wallaceho, který pokládal Trumanovu interpretaci, podle níž jde o konflikt mezi demokracií a diktaturou, za čirý nesmysl. USA nemají právo, hlásal, aby někde na zeměkouli bez souhlasu OSN (proti komunismu) zasahovaly, nemají ani právo uskutečnit Marshallův plán, když politicky korektní by bylo realizovat hospodářskou pomoc přes OSN. Tato Wallaceova výzva se po československém puči zhroutila a široká západní veřejnost pochopila, že Západ se bude muset vojensky zorganizovat.
Dne 18. března 1949 USA, Commonwealth a země Bruselského paktu oznámily svůj úmysl založit obranné společenství. Smlouva, jíž bylo založeno NATO, první vojenský pakt, do něhož USA vstoupily v době míru, pak byla slavnostně podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu.Bezprostředním podnětem pro toto bezprecedentní jednání se stal komunistický puč v Československu, píše Kissinger, který se, a my všichni pak stali svědky, když se vstupem České republiky do aliance roku 1999 kruh uzavřel.

Srpen 1968 - základ vítězství demokracií
Když se počátkem léta 1968 horlivě diskutovalo, zda Sověti zasáhnou nebo ne, patřil jsem k těm, kteří byli přesvědčeni, že Pražské jaro Brežněv nezadusí. Vedla mě k tomu analýza situace, do níž se komunismus v druhé polovině 60. let dostal.
Intelektuálové vždy měli sympatie pro levici s jejím sociálním programem náhrady kapitalismu. V předválečném Československu především umělci nepokrytě sympatizovali s levicí a valná část byla dokonce členy KSČ. To platilo i pro celou západní Evropu a omezeně i pro USA. Intelektuálové, kteří měli odvahu upozornit na utlačovatelský a v mnoha ohledech přímo genocidní charakter Stalinova režimu, nezaostávající nikterak za Hitlerovým, jako např. André Gid ještě před válkou a Raymond Aron po válce, byli prohlášeni za černé ovce a nemilosrdně z intelektuálského lůna vyvrženi. Kulturně mediální proud, který vždy formoval (západo)evropské veřejné mínění, byl zřetelně levicový a příznivě nakloněn SSSR, jenž si svůj kredit obrovsky posílil vítězným bojem proti nacismu (aniž by si někdo troufnul připodotknout, že v tomto případě byl belzebub vyhnán ďáblem).
Nejen Pugwashské mírové hnutí v čele s lordem Russelem, v němž se angažoval i Einstein a další světové vědecké kapacity, nahrávalo Sovětům, ale kupříkladu i výbor Nobelových cen v 50. letech zřetelně stranil levici. Francouzští a italští komunisté byli nepřehlédnutelnými vnitřními mocenskými faktory v těchto zemích a tu a tam pronikli i do vlád. Přesvědčení západních intelektuálů, především umělců, ale i mnoha vědců, že komunismus znamená budoucnost lidstva, ještě zesílilo po vypuštění Sputniku v roce 1957 a dalších úspěších sovětské kosmonautiky. SSSR se také samozvaně jmenoval patronem národně osvobozeneckého boje a v očích tzv. "pokrokové" veřejnosti se stal hrdinou dekolonizačního procesu (že se jedná jenom o vlastní imperialistické zájmy, "pokrokové" veřejnosti unikalo).
Komunismus ale ztrácel ekonomický dech, především v industrializovaném Československu, kde extenzivní komunistické metody musely selhat. Počátkem 60. let selhalo i centrální plánování a byly to ekonomické důvody, které vedly k Pražskému jaru. Nicméně všechny pokusy o ekonomickou reformu se odehrávaly na stranické půdě a politický přesah na jaře 1968 byl taktéž v režii komunistů, byť reformních. Hlasy volající po skutečné politické pluralitě byly ojedinělé, s tímto požadavkem vlastně vystoupilo jenom pár lidí kolem Václava Havla a československá veřejnost se k němu stavěla vlažně. Československo ani nechtělo vystoupit z Varšavské smlouvy, ani se vymanit ze sovětské sféry vlivu, KGB měla v zemi silnou rezidenturu s dobře organizovanou sítí spolupracovníků na rozhodujících místech.
Ve světle těchto faktů se invaze varšavských spojenců jevila jako velmi špatný obchod, kde ztráty převažovaly zisky. Kdyby nechali Sověti československým událostem volný průběh, mocensky jim nic nehrozilo, Československo i s reformistou Dubčekem v čele a liberalizovaným hospodářstvím by zůstalo neochvějným spojencem. Naopak by se mohlo stát výkladní skříní komunismu a posílit intelektuálské levičácké kruhy na Západě. Bylo by vodou na mlýn italským a francouzským komunistům, kteří by ještě více zvedli hlavy a zvýšilo by nebezpečí komunismu v těchto zemích na nepříjemně vysokou úroveň.
Naopak invaze opět znamenala odhození masky, finální důkaz, že komunismus pod ní žádnou lidskou tvář nemá, že to je kostlivec se stejným šklebem, jaký měl nacismus. Invaze by vrazila nůž do zad komunistickým sympatizantům na celém Západě a ohrozila strategické plány SSSR, vliv komunistických stran Itálie a Francie by klesl na marginální úroveň a kulturně mediální proud by se ve své podpoře komunismu rozštěpil, ne-li obrátil.
A k tomu všemu pak po 21. srpnu 1968 došlo.
Komunismus se na Západě s konečnou platností zdiskreditoval (až na fanatiky přežívající dodnes), kupříkladu až po sovětské okupaci Československa Nobelovy ceny začali dostávat konzervativní ekonomové. Idealističtí komunisté konečně vystřízlivěli a sympatizanti po srpnu 1968 pochopili, že SSSR není praporečníkem světlé budoucnosti lidstva, ale primitivním impériem, konajícím přesně v intencích krutých carů, jakými byli Ivan Hrozný a Petr Veliký. Obsazení Československa se proměnilo v malou, ale stále hnisající morální ranku, od níž se pak odvinula celková sepse této říše zla.
Kritikové mohou namítnout, že kulisy komunistického ráje již padly 17. června 1953 při povstání ve východním Berlíně a hlavně při krvavém potlačení povstání maďarského, jež bylo 15. listopadu 1956 rozmašírováno pásy sovětských tanků. Obě tyto "akce" se ale podařilo Sovětům "vyléčit", když levicově naladěné světové veřejné mínění akceptovalo jejich mediální obraz - vysvětlení, že šlo o "zvnějšku" vyvolané vzpoury deklasovaných živlů a kontrarevolučních bojůvek. Vojenský odpor především Maďarů pak tuto legendu posílil, ale nemohla potřetí fungovat v případě Československa 1968, kde občané svou pasivitou, globálně rozšířenou skvěle pracujícími místními médii, nechali Černého Petra násilí výhradně v rukou agresora a vystavili tak Sověty do ofsajdu, který už nemohl přehlédnout žádný západní sympatizant. Oproti bojujícím Maďarům "zbabělí" Češi a Slováci (tam došlo k více incidentům) vyhráli mediální válku o světové veřejné mínění a svou obětí nastartovali proces, který přinutil SSSR, aby se opíral výhradně o bodák, když morální dividenda za vítězství nad fašismem a jiné byly promrhány. A to je začátek konce každého impéria.

Československo nikdy nebylo a Česko nikdy nebude ani mocnou věží, či ještě mocnější dámou na šachovnici světového zápolení. Bylo a vždy zůstane jenom pěšcem. A jestliže se v průběhu minulého století třikráte stalo veledůležitým pěšcem gambitovým, který umožnil rozvinutí demokratických sil a jejich vítězný boj proti totalitním režimům, není to při výročích těchto událostí žádný důvod k nářkům a drásavému sebepodceňování. Spíše naopak.

Psáno 10. 8. 2003


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku