Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 12.8.2003
Svátek má Klára




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Svět je den ode dne horší místo k životu
 >FILM: Terminátor 3 ještě po deseti letech
 >POLITIKA: Po Havlovi přišlo vystřízlivění
 >POLITIKA: Senátoři na pískovišti
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Terminátor 3 - prostě SKVĚLÝ
 >PSÍ PŘÍHODY: Svět psího bezdomovce
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Nemělo by se to s tou emancipací tak přehánět
 >FEJETON: Hroby našich předků
 >FEJETON: Kudy se jede na Prahu?
 >EKONOMIKA: Očekávaný růst na akciových trzích
 >POSTŘEH: O vodácích (2)
 >ARMÁDA: Je vojenská služba neústavní? (2)
 >NELEGRACE: Finalisté soutěže Muž roku
 >PENÍZE: Rohlík kartou (ne)zaplatíš
 >FEJETON: Morytát o pokroku aneb to bude tím horkem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
12.8. FEJETON: Hroby našich předků
Lubomír Ptáček

Kdysi se bývalý prezident pan Václav Havel zmínil (snad v nějakém rozhovoru) o tom, že se Češi oproti ostatním Evropanům málo zajímají o hroby svých předků, kteří nalezli místo svého posledního odpočinku mimo svoji vlast. Nevím, jde-li jen o dojem, nebo má svoje tvrzení jakkoli podloženo. Jeho názor může být zkreslen i dobou totality, kdy zájem o cizinu vůbec byl tehdejší mocí potlačován a návštěvy hrobů v cizině byly pro pozůstalé výjimečnou událostí, o niž mnohdy usilovali celá léta.

Čechů je jistě pochováno v zahraničí mnoho tisíc a každý z hrobů má svůj příběh. Můj příspěvek je o mém dědečkovi, který zahynul v první světové válce a je pochován v severní Itálii.

Dědeček byl do armády povolán hned po vypuknutí války v roce 1914 a poté prožil dva roky na italské frontě. Dne 16. prosince 1916 zahynul pod lavinou s mnoha dalšími vojáky v horách asi 4 km nad vesnicí Campi di Riva, která leží poblíž turistických center Riva a Arco nedaleko jezera Lago di Garda v severoitalské provincii Trento. Zachovalo se něco z dědečkovy korespondence, jeho deník a největší vzácnost, kterou je forografie z pohřbu, možná dědečkova, možná některého ze spoluzesnulých. Na hřbitově u vykopaného hrobu stojí vojáci v rakouských uniformách. Deník a tuto fotografii zřejmě přivezl domů a odevzdal pozůstalé rodině některý z dědečkových kamarádů.

Dědečkův syn, a tedy můj otec (ročník 1904), se v roce 1936 vydal do Itálie vyhledat hrob svého otce. Našel jej, pořídil snímky, nakoupil místní mapy, nechal důvěryhodné rodině v obci jistý finanční obnos na péči o hrob a odjel domů, aniž tušil, že se k hrobu celých 54 let nevrátí. Já jsem se narodil až po válce a od dětství mě mapy a snímky z roku 1936 zajímaly. Žel, příležitost k jejich porovnání se skutečností se za celou dobu totality nenašla.

Přišel listopad 1989 a již v červnu 1990 jsme zorganizovali výpravu do Itálie k dědečkovu hrobu. Účastníky byli pochopitelně můj otec (který se tehdy těšil velmi dobrému zdraví), můj bratr a jeho syn. Celkem čtyři chlapi stejného příjmení, věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším účastníkem výpravy byl 70 let. Vesnici i hřbitov jsme snadno nalezli, zejména když jsme jeho podobu měli my mladší vrytu do paměti z fotografií a otec z "nedávné" návštěvy. Leč vojenská část hřbitova už byla zrušena a zatravněna, podle snímků z roku 1936 jsme mohli pouze identifikovat místo, kde se nacházel náš hrob.

Ze hřbitova jsme se vydali, opět podle fotografií, k rodině (sluší se zmínit jejich jméno, jmenovali se Malacarne), která se starala o dědečkův hrob. Shodou okolností měli před domkem stejný plot jako před oněmi čtyřiapadesáti léty, takže jsme mohli zaklepat na dveře. Místo vysvětlování jsme nejstaršímu členu rodiny předložili jednu z dovezených fotografií. Pan Malacarne oněměl na mnoho minut: na fotografii celé jejich široké rodiny před domem jej držela jeho matka asi jako čtyřletého v náručí. Další průběh návštěvy není třeba popisovat; snad jen tolik, že sklon Italů k hlučnému kolektivnímu životu asi nebude výmyslem.

Dozvěděli jsme se, že vojenská část hřbitova byla zrušena už po druhé světové válce a ostatky z hrobů byly převezeny na nějaký památník obětem války v okolí. Nejbližší byl v Roveretu, avšak tam jsme neuspěli. Památník připomínal jen jména českých legionářů v italské uniformě, tedy vojáků z druhé strany fronty. Příslušníci jednoho národa byli i po smrti rozděleni.

O dva roky později jsme návštěvu severoitalského bojiště z první světové války zopakovali, podařilo se nám nalézt místo v horách, kde pravděpodobně dědeček zahynul pod lavinou (zbytky vojenských baráků), avšak nepodařilo se nám nalézt žádný záchytný bod k identifikaci toho správného památníku. Teprve po návratu mně se zpožděním došlo, že by nějaká dokumentace o padlých vojácích mohla existovat na italském Ministerstvu obrany, což se nakonec potvrdilo. Na moji faxovou žádost mně přišla odpověď až téměř po roce, avšak obsahovala onu důležitou informaci, že il Soldato Josef Ptacek je uložen na Sacrario Militare Austro Ungarico di Trento.

Pár měsíců před třetí plánovanou cestou můj otec zemřel. I když se návštěvy památníku už nedožil, myslím, že pro památku svého otce udělal dost. V letošním roce navštívila místo posledního dědečkova odpočinku otcova vnučka s rodinou.




Další články tohoto autora:
Lubomír Ptáček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku