Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 14.8.2003
Svátek má Alan




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Návrh evropské ústavy - produkt evropské "konventitidy"
 >SVĚT: Pár odhadů budoucnosti Pacifických ostrovů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zločin jménem komunismus
 >SPOLEČNOST: Co Bůh nespojil, člověk rozděluje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Opravdu povedený Kájův comics
 >PSÍ PŘÍHODY: Ve vinárně na zahrádce
 >FEJETON: Úspěch a peníze
 >MÉDIA: Kdo za to může? aneb českotelevizní alibi
 >GLOSA: Lauder v roli povedeného číšníka
 >PENÍZE: Nebudeme se přece soudit se studenty
 >POSTŘEH: O ceduli
 >GLOSA: I mistr tesař se někdy utne...
 >NÁZOR: Spor o homosexualitu.
 >MEJLEM: Dopis brance
 >MEJLEM: Vzkaz ženám

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
14.8. POLITIKA: Návrh evropské ústavy - produkt evropské "konventitidy"
Jaroslav Zvěřina

Evropská unie jako každé nadnárodní společenství, se vyznačuje permanentními diskusemi o svém dalším vývoji. A tak institucionální reformy a zejména pak diskuse o nich jsou od samého počátku evropským politickým folklórem. Pro některé Evropany je průběžná proměnlivost jejich institucí jednou ze základních životních funkcí EU. Ten pohyb bývá přirovnáván k obruči, kterou před sebou popoháníme. Jen další a další impulsy drží obruč v pohybu a ve vzpřímeném stavu. Pokud impulsy ustanou, obruč ztratí energii a padá.
Potřeba proměn nabývá tak v Evropské unii čas od času až nutkavé podoby jakési sociálně politické mánie. Takto motivované diskuse bývají pravda intenzivní a hluboké, málokdy se však významněji dotknou opravdových unijních problémů. Naposledy nám tuto obsedantní mánii předvedla Evropská unie prací svých atypických poradních churalů, které se nazývají konventy.
První z konventů ohlásil s velkou pompou revoluční převrat v oblasti lidských práv. Vytvořil dlouhý, komplikovaný a proto nefunkční přehled všech možných i nemožných práv. Takto vzniklá "Charta fundamentálních práv EU" se měla stát čímsi převratným. Nakonec však byla shledána způsobilou jen dále zkomplikovat stávající evropskou legislativu, a její závaznou částí se nestala. Když byla zmíněná Charta vpašována do návrhu evropské ústavy v podobě její druhé části, jen dále komplikuje přijatelnost celého toho dlouhého textu.
Kompromisní produkt Evropské rady z Nice ještě nezačal své přednosti a nedostatky osvědčovat v praxi a již bylo rozhodnuto pravidla hry znovu reformovat. Nepříliš úspěšný produkt Konventu o lidských právech nezabránil euronadšencům v tom, aby další debaty o institucionálních reformách svěřili konventu druhému. Místo kompaktního týmu legislativců byla práce na ústavním dokumentu svěřena více než stovce různě nominovaných delegátů. Skutečně elitních politických osobností zde bylo jako šafránu, což nezůstalo bez vlivu na kvalitu a další osudy plodu jejich práce.
V zadání Konventu, vedeného veteránem francouzské politiky, Valéry Giscard d´Estaing, byl poněkud rozpačitě, ale přece jen formulován cíl, totiž vyprodukovat nějaký použitelný evropský ústavní dokument. Je zřejmé, že návrh ústavního dokumentu, který se nám předkládá, nesplnil ani základní zadání. Tím přece bylo zjednodušit a širší veřejnosti zpřístupnit smluvní základnu evropské integrace. Předkládaný text, rozdělený do čtyř částí, je vším možným, jenom ne jednoduchým a srozumitelným ústavním dokumentem. Text, který má 260 stran, čtyři stovky článků a sedmdesát tisíc slov, ani takovým být nemůže. Pro porovnání stačí uvést, že celá ústava Spojených států sestává z pouhých 4.500 slov!
A tak je jisté, že se jedná o text nesmyslně dlouhý a komplikovaný. S pravděpodobností, která hraničí s jistotou můžeme předpokládat, že bude nakonec Evropskou radou radikálně okleštěn, ne-li rovnou zamítnut či nějak jinak pozdržen či odložen. Tato ústavní smlouva totiž ani nezjednodušuje, ani nezprůhledňuje stávající evropskou legislativu. Snaží se ovšem významně prohloubit úroveň integrace a posunout Unii směrem k federativnímu uspořádání. To však není zdaleka po chuti všem v Evropě.
Pravou perlou legislativy je jazyk návrhu ústavy. Pro ukázku stačí snad jen těchto několik citací (z neoficiálního překladu prvých dvou částí, předložených na summitu v Soluni):
- "Přesvědčení o tom, že nyní již sjednocená Evropa (sic!?) hodlá nadále jít po této cestě civilizovanosti, pokroku a prosperity pro blaho svých obyvatel, a to i těch nejzranitelnějších a nejpotřebnějších, že chce zůstat světadílem otevřeným kultuře, poznání a společenskému pokroku a že si přeje prohlubovat ve svém veřejném životě demokratičnost a průhlednost, usilovat o mír, spravedlnost a solidaritu na světě"
- …"Jisti si tím, že Evropa "jednotná v mnohosti", jim poskytuje nejlepší možnosti k tomu, aby při zachování práv každého jedince a s vědomím své odpovědnosti vůči budoucím generacím na této Zemi, mohli pokračovat ve velkém dobrodružství, které z ní činí mimořádný prostor pro naději lidstva"…
Tyto dva úryvky z preambule myslím dobře ilustrují jednak přehršli těch nejlepších úmyslů, jednak pateticky frázovitý styl, kterým jsou poměrně prosté myšlenky šroubovaně vyjadřovány.
- "Podle zásady subsidiarity zasahuje Unie do oblastí, které nespadají do její výlučné působnosti, pouze tehdy a do té míry, kdy cílů zamýšlené činnosti nemohou dostatečně dosáhnout členské státy, jak na ústřední, tak na regionální a místní úrovni, ale kdy jich lze vzhledem k rozsahu nebo účinkům zamýšlené činnosti lépe dosáhnout na úrovni Unie".
Tato věta je ze základních zásad o působnosti Unie. Ani v zásadách, ani v příslušném dodatku však není uvedeno kdo a jak bude v EU tu úroveň subsidiarity měřit. Mimochodem různé průzkumy ukazují, že jen nepatrná část občanů EU alespoň tuší, co znamená pojem "subsidiarita". Dodatkový Protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality dává sice národním parlamentům, předkládat k návrhům evropských právních předpisů svá "odůvodněná stanoviska". Ta však budou pro Komisi relevantní jen tehdy, pokud bude předpis napaden alespoň jednou třetinou (jde-li o subsidiaritu) či jednou čtvrtinou (jde-li o svobodu a bezpečnost) všech parlamentních komor.
- "V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky zahrnuje působnost Unie všechny oblasti zahraniční politiky, jakož i všechny otázky spojené s bezpečností Unie, včetně postupného vymezování společné obranné politiky, která může vyústit ve společnou obranu"
Tomuto odstavci z článku I-15 nelze mnoho vytknout co do srozumitelnosti. Co však na stávající politické scéně uvnitř Evropské unie opravňuje zákonodárce k takové kategorické dikci? Společná zahraniční a obranná politika EU se nachází v problémech, které by bylo lépe podrobit postupné evoluci, než ústavní konstrukci takto obecného typu.
Příkladem zřejmé bezradnosti ústavodárného konventu jsou kapitoly, věnované roli národních parlamentů. Jejich kontrolní funkce ve věci subsidiarity a proporcionality jsem již zmínil. Protože každá parlamentní komora má mít podle tohoto návrhu jeden hlas a parlamenty jednokomorové hlasy dva, měli bychom i v Česku přehodnotit dosavadní dvoukomorové uspořádání zastupitelského sboru. Dvoukomorovým parlamentům hrozí, že se národní hlasy budou vůči Komisi štěpit. Meziparlamentní spolupráce má podle návrhu ústavy i nadále probíhat především dosavadními diskusemi na Konferencích výborů pro evropské záležitosti. Tedy vzájemnou diskusi parlamentů návrh ústavy nezakazuje, není však zřejmé, proč ji musí zvláštním ustanovením "povolovat".
Protože návrh ústavy byl summitem v Soluni shledán dobrým základem pro další práci, je zřejmé, že toto dílo bude podrobeno četným změnám. Je až dojemné, jak někteří členové Konventu svůj text brání. Sám předseda se dal slyšet, že návrh by bylo vhodné setrvale dozorovat, aby v něm mezivládní konference nenapáchala blíže neurčené škody. I stávající česká eurooptimistická vláda má k textu návrhu ústavní smlouvy některé připomínky. Ty se týkají jak složitě formulované preambule, kterou si vláda přeje učinit ještě složitější, tak některých dalších sporných bodů.
Je zajímavé, jak velice se liší postoje veřejnosti ve vztahu k evropské ústavě v jednotlivých členských a kandidátských zemích. Tak dobře informováni se cítili být lidé nejčastěji v Řecku (prý až 81%), zatímco občané Velké Británie nebo Maďarska sotva ve třetině případů. Více než šedesát procent občanů předpokládá, že ústavní dokument bude Mezivládní konferencí přepracován ( 54%), nebo nakonec zamítnut (11%). Ustanovení evropského ministra zahraničí podporuje ve Španělsku a Francii více než 75% občanů, avšak třeba ve Švédsku či Polsku ani ne 25%. Jen 12% respondentů v EU zásadně odmítá myšlenku schválení případné ústavy EU v referendu. Je zřejmé, že Evropská unie má stále velice daleko do homogenního politického prostoru, obývaného jasně identifikovaným evropským politickým lidem.
Příprava na život v rozšířené Evropské unii vyžaduje víc, než jen neustále přehazování prázdné slámy unijních institucí. Málokdo v členských státech EU je opravdu schopen nahlédnout nespornou skutečnost, že po rozšíření o nových deset zemí budeme žít ve zcela nové a nevyzkoušené Evropské unii. Dnes nejde o žádné příkopy mezi Evropou "starou" a "novou". Stará Evropská unie přestane v příštím roce existovat. Nejsem si tak úplně jist, že jsou tam na to všichni připraveni alespoň tak jako my v kandidátských zemích. Lídři členských zemí mají k podpoře konventní horečky ještě jeden důležitý motiv. Jde o snahu, reformovat instituce EU ještě dříve, než se v tom procesu přihlásí o slovo deset nových plnohodnotných členů.
Naděje, které dnes mnozí v členských i kandidátských státech vkládají do práce nové Mezivládní konference EU, nejsou ničím jiným, než novým projevem nutkavé potřeby neustále měnit fungování unijních institucí. Již podruhé jsou tyto kýžené změny připravovány nestandardním diskusním fórem, a tak můžeme myslím docela právem nazvat tuto nutkavou evropskou neurózu "konventitidou". Doufejme jen, že nebude recidivovat zbytečně často. Ze svých záchvatů obsedantní potřeby institucionální reformy se Evropská unie zatím vždycky docela dobře vzpamatovala. Doufejme, že tak učiní také tentokrát. Třeba tím, že otevře debatu o svých opravdových problémech. Zejména pak o společné zemědělské politice a potřebě zásadních reforem kolabujícího sociálně tržního státu. Jisté náznaky takové debaty lze vysledovat třeba v agendě "Lisabonského procesu", jehož realizace však povážlivě pokulhává. Cesta k vyšší produktivitě a větší globální konkurenceschopnosti EU může vést jen skrze reformu neefektivního evropského modelu sociálního státu. Snahy tento model předloženým ústavním textem petrifikovat jsou bohužel více než zřejmé.
Každá debata nad návrhem ústavy EU je samozřejmě dobrým ventilem pro nejrůznější novátorské projekty. Text, který byl předložen Konventem, není jediným ústavním dokumentem svého druhu, který byl vypracován. Oponentní skupina členů Konventu sepsala stručný materiál o "Evropě demokracií", který je spíše politickým manifestem odpůrců federalismu, než vážně míněným návrhem. Existuje však i návrh Základní smlouvy, který vypracovalo italské univerzitní pracoviště, a který činí právě to, co se nezdařilo Konventu. Snaží se totiž převést stávající komplikované smlouvy o ES a EU do stručného a přehledného materiálu. Nevím, proč se jím Konvent seriózně nezabýval. Podle mého názoru by se však Unie měla konečně vzdát usilovné snahy, zkonstruovat své instituce podle nějakého geniálního projektu. Hrozí totiž nebezpečí, že bude postaven nádherný evropský chrám, který však bude čnít příliš vysoko nad hlavami občanů evropských zemí, a který hlavně bude příliš daleko od jejich srdcí. V podobných případech bývá trpělivá evoluční cesta mnohem účelnější, než sebelépe míněné sofistikované ústavní konstrukce.




Další články tohoto autora:
Jaroslav Zvěřina

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku