Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 15.8.2003
Svátek má Hana




  Výběr z vydání
 >PSÍ VYPRÁVĚNÍ: Babí léto
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 10.
 >REAKCE: Původně jsem nechtěl být osobní
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tma 2.0 je vymandlována v beta verzi
 >PSÍ PŘÍHODY: Rekordní vedro
 >NÁZOR: Naivita a nereálné sny jsou v politice katastrofou
 >LITERATURA: Neznámý básník Petr Štengl
 >GLOSA: Rada na prázdninách
 >PENÍZE: Vítr v plachtách neznamená vítr v peněžence
 >POSTŘEH: O automatech
 >POLITIKA: Návrh evropské ústavy - produkt evropské "konventitidy"
 >SVĚT: Pár odhadů budoucnosti Pacifických ostrovů
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Zločin jménem komunismus
 >SPOLEČNOST: Co Bůh nespojil, člověk rozděluje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Opravdu povedený Kájův comics

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
15.8. POSTŘEH: O automatech
Ivo Rýznar

Můj vztah k automatům byl a je poněkud rozporuplný. Automatů je totiž spousta různých druhů. Hrací, hrací výherní, nápojové, automaty jako místa rychlého občerstvení, automaty jako automatické zbraně (samopaly), učící se automaty... Každý z nich si buď dokáži představit, nebo jsem se s ním přímo setkal. Tedy až na ty posledně jmenované. Poprvé jsem o nich slyšel na fakultě v předmětu Automatizace. A musím sebekriticky přiznat, že jsem nikdy nepochopil o co běží. Ten předmět byl pro mne natolik abstraktním, že jsem se nehodlal namáhat s jeho důkladnějším učením, tím méně pochopením.

Hrací automaty jsou dnes celkem běžnou věcí, ale když jsem byl náctiletý kluk, byla to u nás novinka. Vzpomínám si, že jsem jednu dobu několikrát navštívil tehdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Proč? Nacházely se tam totiž sovětské hrací automaty. Po vmetnutí dvoukoruny se spustil trenažér přistávání letadla, závody silničních motocyklů, simulátor podmořské bitvy... Dnes na to vzpomínám s úsměvem. Jak směšně by ty čtvrt století staré stroje vypadaly dnes.

Před dvaceti lety jsem poprvé a naposledy pokoušel štěstí na výherním automatu. Po mnoha letech jsem se potkal se svým kamarádem z dětství, a tak jsme zašli do Slovanského domu na vínko. Mírně rozkuráženi jsme pak zamířili do tamní herny, kde jsem prošustroval posledních jedenatřicet korun. Československých.

Nápojové automaty v lásce příliš nemám, těch špatných zkušeností s nimi bylo dost a dost. Když se po vhození mincí nic nestalo. Když sice káva tekla, ale chyběl kelímek. Když káva tekla, byl i kelímek, ale nápoj byl studený jak psí čumák. Když po naplnění kelímku se tento vysmekl z držáku a vylil se... Přesto však si z jejich útrob tu a tam rád něčeho dopřeji, to když není možné přijít ke kávě jiným způsobem. Asi bych byl považován za podivína, kdybych si na nádraží začal na lihovém turistickém vařiči připravovat v ešusu vodu na Káviho nápoj.

Automatovou kávu si obvykle kupuji s cukrem. Sice jsem se nedávno naučil pít kofeinový nápoj neslzený (proč, to neprozradím ani za pět korun), ale není to ono. Tak proč si ve svátečních chvílích nedopřát trošku sacharózy, ne? Na mnoha nápojových automatech lze nalézt (samozřejmě mimo jiných) tlačítko s nápisem "cukr navíc", které se má stisknout jako předvolba. Občas jej používám, to když si chci ve chvílích splínů či depresí život trochu více osladit. A musím přiznat, že na většině automatů to opravdu funguje. Nepochopitelným se mi však jeví automat na jednom středočeském nádraží. V případě běžné kávy je tato sladká málo. Po stisknutí cukru navíc nateče do kelímku nápoj úplně hořký...


Další články tohoto autora:
Ivo Rýznar

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku