Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 18.8.2003
Svátek má Helena




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Zažili jsme blackout.
 >VZPOMÍNKA: Už je tu zase …výročí!.
 >AFÉRA: O co jde kolem půd v Praze 1?
 >MROŽOVINY: Návštěvou na megajachtě
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Reklama na Tmu byla perfektní
 >FEJETON: Člověk, který něco znamenal
 >HUDBA: Obnažená Annie Lennox
 >NÁZOR: Budou v kauze Mein Kampf další obvinění?
 >GLOSA: Demokratický centralismus
 >PENÍZE: Zahraniční platby? Složitý a drahý špás!
 >FEJETON: Kouzelný dědeček
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MÉDIA: Lidové noviny a lampárna
 >MOBY DICK: Druhý týden dovolené
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
18.8. FEJETON: Kouzelný dědeček
Lucie Truhelková

Děda z Opavy za mnou často chodí a vyzvídá, kdy taky napíšu něco o něm. Pořád mi připadalo, že prakticky není co, takového prarodiče má každý druhý. Po letošních prázdninách ve Slezsku se ale musím veřejně opravit. Ne, takového dědu hned tak každý nemá. Ten můj je totiž utvořen pozoruhodnou směsicí protikladů.
Začalo to tím, že si na stará kolena pořídil mobilní telefon. Pravda, sice postarší typ "pádlo", ale mobil to je. Děda umí dobíjet baterii, kredit, přijímat hovory zeleným čudlíkem a pokládat je tím červeným. ( A na rozdíl od mé matky do telefonního přístroje nehuláká, protože pochopil princip jeho fungování a nemá pocit, že se k volanému musí tou dálkou prořvat.) Pouze SMS se psát ani číst nenaučil, na což ale rodina brzy přišla a přestala ho jimi obtěžovat.
Závažnější problém se vyskytl až při jeho prvním setkání s hlasovou schránkou. Má matka ráno zapnula svůj telefon a když se jí na displeji objevilo hlášení o zprávě v hlasové schránce, zavolala si tam. Po obligátním hlášení "Máte - jednu - novou - zprávu - přijata - dnes - v -…" se ozval dědův hlas: "Dobře, děkuji." A konec. Chvíli jsme na sebe nechápavě koukali. Až si sestra vzpomněla, že když se dostanete do něčí hlasové schránky, automat vám sdělí, že po zvukovém signálu můžete zanechat zprávu. Děda tedy poděkoval za informaci a zavěsil. Později se nás dotazoval, jestli tu slečnu na druhé straně drátu neurazil, když položil telefon… "To jsem z toho cély pohlúpavý…" vrtěl hlavou.
Děda je taky jediný chlap milující nakupování, kterého znám. K jeho velké radosti postavili ve městě několik supermarketů a dokonce tři hypermarkety. A jelikož "toto dřiv nebýlo", nadšeně rejdí s ohromným nákupním vozíkem mezi regály, porovnává ceny, podivuje se novinkám a pak telefonuje (samozřejmě mobilem) mé matce, aby jí oznámil, že tam "néchal čtyři stóvky". Matka pokývá hlavou a pak směrem Opava zakřičí, že ona tam nechává běžně dva tisíce. "Jéžinéry," ozve se vyděšeně na druhé straně telefonní linky děda, ale jeho radost z nakupování mu to nezkazí. Jen má občas problém s pamětí. Doma se rozhodne, že se zajede podívat do Kauflandu. No, a po chvíli stojí před Hypernovou či Globusem a nemůže pochopit, jak se tam dostal. Následně mu tedy celá rodina vymýšlí mnemotechnické pomůcky typu: Kateřinky - Kaufland, GlobuS - Sekaná (mají tam totiž dobrou)…
Jediné nákupní místo, kam děda trefí bez problémů, je Lidový dům. Tam se totiž pořádají výprodeje oblečení tak často, že má děda cestu "do Liďaku" perfektně zmáknutou. Letos se mu podařilo mimo jiné zakoupit i módní šusťákovou soupravu. Bunda mu sedí, kalhoty daroval mému otci. (Ve finále je unosila sestra, když venku zmokla.) K zbláznění rád nakupuje boty. Klidně o dvě čísla větší nebo obě levé. "Měli lévne," argumentuje před mou matkou, když na něj vrhá nevěřícné pohledy.
Když mi jednou došly ponožky, požádala jsem dědu, aby mi nějaké půjčil. On k mému úžasu vytáhl šuplík komody, chvíli v něm štrachal a pak mi podal pět párů zbrusu nových, ještě zabalených ponožek v mé velikosti 42. Když jsem se ho následně otázala, proč má doma ponožky dvaačtyřicítky, když jeho velikost je 46, vyvrátil mé podezření, že je jasnovidec, dnes již okřídlenou větou: "Měli lévne…" Šuplíku jsme začali říkat "kouzelný". Korunu tomu ovšem můj děd nasadil jednoho letošního letního rána, když začal vyzvídat, kam se chystám tak brzy a já mu prozradila, že si chci jít koupit novou podprsenku. Děda se zarazil, zamyšleně zvedl ukazováček a řekl: "Já jsem někde…" Strnula jsem a čekala, že zašmátrá v šuplíku a podá mi bílou push-upku velikosti 80B s odepínacími ramínky. Ale on naštěstí dopověděl: "… viděl, v Liďaku měli, ale to ja nekupůju." A bylo vidět, jak je mu líto, že mi nějakou nevzal.
Svou touhu po podarování bližního svého si ale následně bohatě vynahrazuje na mém otci, když oba zmizí v garáži (což je kouzelný šuplík ve velkém) a otec se vrací nazpět po drahné době, obtěžkán různými bužírkami a plechy. V garáži se také nachází dědovo staré embéčko. Můj bezmála osmdesátiletý prarodič jím létá bezmála osmdesátikilometrovou rychlostí, až se třesou plechy. Na druhou stranu to má i své výhody. Charakteristický zvuk tohoto pekelného stroje nám signalizuje jeho příjezd v době, kdy je ještě dva kilometry vzdálen. Matka se může tedy psychicky připravit na svého otce, který i ve čtyřicetistupňových vedrech doráží vždy v kravatě a dlouhých kalhotách, vytáhne ze zadního sedadla ohromný meloun, který jaktěživi nezvládneme zkonzumovat a postěžuje si, že v noci nemohl spát. A to si uvařil "dvě sílne kavy!"



Další články tohoto autora:
Lucie Truhelková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku