Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 18.8.2003
Svátek má Helena




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Zažili jsme blackout.
 >VZPOMÍNKA: Už je tu zase …výročí!.
 >AFÉRA: O co jde kolem půd v Praze 1?
 >MROŽOVINY: Návštěvou na megajachtě
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Reklama na Tmu byla perfektní
 >FEJETON: Člověk, který něco znamenal
 >HUDBA: Obnažená Annie Lennox
 >NÁZOR: Budou v kauze Mein Kampf další obvinění?
 >GLOSA: Demokratický centralismus
 >PENÍZE: Zahraniční platby? Složitý a drahý špás!
 >FEJETON: Kouzelný dědeček
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MÉDIA: Lidové noviny a lampárna
 >MOBY DICK: Druhý týden dovolené
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
18.8. VZPOMÍNKA: Už je tu zase …výročí!.
Václav Vlk

Výročí jsou různá. A na tenhle 21.srpen připadá 35 výročí vstupu spřátelených vojsk. Kdopak si na to vzpomene, jen tak pro sebe ?! Mladí určitě ne, pro ně je to něco jako Bílá Hora a našinec by raději nevzpomínal. A nebo, že by přeci jenom?
Když už budeme vzpomínat, tak raději nějak jinak než "státotvorně, " né?!? I když ,budiž celému "disentu" který Vstupci (podle hesla : "Vstup spřátelených vojsk" )vlastně pomohli vytvořit, přičteno k dobru, že až na vyjímky nevyráběli žádnou literatura ve stylu " 300let jsme trpěli- pro velký úspěch prodlouženo!"
Jak pak začít vzpomínku na tak blbou dobu,kdy jsme však byli podstatně mladší a tudíž více srandy schopní? Třeba kdo má rád české filmové veselohry, jistě si vzpomene na scénu, , kdy císař Rudolf , ztvárněný panem Landovským , sledoval ve filmu o panu Vokovi zatmění Slunce. A jak,když došlo k onomu očekávanému okamžiku, tak …. Tak se musel z důvodů lidských urychleně odebrat na onu jistou místnůstku. A když vyšel, bylo po zatmění. A mezi Jeho milostí císařem a jeho komorníkem se odehrál slavný dialog:
"Tak jsem to….." pravil císař, vycházeje ven, kalhoty v ruce . A odpovědí mu bylo :
"Přesně tak,Vaše Veličenstvo!"
No a v tomhle duchu si můžeme zavzpomínat na dobu ,na kterou platilo ono :"Situace je vážná, nikoliv však zoufalá ."
V roce 1969 jsem učil na učňáku v Kralupech ,když se jednoho dne objevila na vrátnici žena mého přítele Vladimíra Škutiny, která pocházela z Kralup. Přišla mne požádat,abych jí nějak pomohl rychle nějak zlikvidovat psací stroj, na kterém Vladimír psal nějaká "protistátní díla " . Neměli jsme se Zuzanou lepší nápad, v těch dřevních dobách disentu, než jít a hodit ten psací stroj do Vltavy. Z mostu. No , byl to nápad všech nápadů. Malý město, kolem bzuněly stranické prověrky a Zuzanu kdekdo znal. Leč, hrdinně jsme provedli , co jsme si usmysleli. Jako že nás možná nikdo neuvidí! Nějakou dobu se skutečně nic zdánlivě nedělo.
Učňák byl umístněn ve staré budově v konce 19 století,kde jsme my, mistři výrobního výcviku, sedávali v obrovské místnosti předpokoje ředitele, kde jsme četli noviny, pili kávu vařenou ředitelovou sekretářkou a pokuřovali. Ranní káva dělá svoje . Jednoho dne, pár týdnů po utopení psacího stroje ve Vltavě jsem se po kávě a cigaretce odebral s vyfasovaným Rudým Právem na onu místnůstku. Tedy spíš místnost. Na WC pocházející z dob kdy se místem nešetřilo a stropy byly vysoko. Délka úlevny byla asi tak pět-šest metrů, vysoký strop nad 3 metry. Na jednom konci dlouhé místnosti vstupní dveře , na druhém pak ono porcelánové zařízení. Prostě pohoda.
Z klidu mne však za chvíli vyrušilo zaklepání. Takové nesmělé a rozpačité.
"Ťuk, ťuk, ťuk" . A po něm se ozval jemný ženský hlas naší sekretářky :
"Václave, máš tady nějakou návštěvu! Václave, návštěva !" a zase"ťuky, ťuk".
"No jó" reagoval jsem nevrle, jako každý mužský v téhle situaci. Ťukání se opakovalo, tak jsem ukončil důležitou činnost a vyšel ven .
Proti mně však nestála sekretářka, ale z levé i pravé strany dveří WC stálo po jednom samopalníkovi v maskáčích. Mířili na mně a tvářili se výhrůžně. Ještě že jsem vykonal zrovna to ,co jsem plánoval vykonat, jinak nevím, nevím…Koukám na ně a napadlo mne :
"To by tak estě scházelo, bejt zastřelenej ve dveřích hajzlíku s Rudým právem v ruce !"
"Vzdejte se! Jste zatčen! " zahlaholila zpoza vedlejších dveří hlava vykukujícího pupkáče v esenbácké uniformě. A tak jsem byl zatčen přepadovým komandem, protože další samopalníci číhali za dveřma na chodbu a jeden ve dveřích ředitelny.
Když mne odvezli na policajtovnu v Kralupech , posadili mne doprostřed prázdné místnosti na židli, jeden samopalník z každé strany a vtom dovnitř vplula nějaký "načálnik" .
"Soudruhu náčelníku " zařval pupkáč," podezřelého jsme zadrželi…jsme zatkli… jsme..to…"
"Na hajzlu jste mně zatkli, soudruzi" dokončil jsem za něj větu.
Když mne pak nakonec pustili z Ruzyně a líčil jsem doma své ženě, jak a při jaké příležitosti k mému zatčení došlo, nepolitovala mně, ale pravila, že je mi to podobný, protože "tam" já sedím furt. Ne v base! Na záchodě ! Pak že má člověk oporu v rodině!
Další pokračování toaletového dramatu se odehrálo v rozkolísané době po roce 1971 když jsme se scházeli , bývalí "plíživí kontrarevolucionáři" kousek od České Lípy. Na chalupě tehdá už bývalého vynikajícího novináře Jiřího Hochmanna . Bdělá STB naše schůzky ,cestu tam i zpět i celou dobu pobytu bedlivě sledovala,což nebylo tak obtížné protože
za a) jsme se tím moc netajili a
za b) v tomhle státě se vždycky všechno rychle rozkecá.
Cesta od České Lípy k Mělníku se noří do romantického údolí a desítkami serpentin se kroutí sem a tam. Den,kdy se udála další dramatická příhoda ,jsme jako obvykle u Jiřího dobře pojedli o což se starala jeho obětavá žena : Ale čert ví proč, snad to byly ty buřty co jsme večer předtím opékali na ohni a přitom pod taktovkou Kamily Moučkové pěli o tom, že "my máme svoje ptáky z ocele" , zažívací trakt stávkoval. Pardon, fungoval nějak moc rychle a často. A všeobecně poněkud "nekoordinovatelně",aby se řeklo. Při cestě nazpátek do Prahy mne přepadla takzvaná "loudavá tryskem". V poměrně krátkých časových intervalech bylo nutno se uchylovat do blízkých houštin, za jednoznačným účelem.
Problémy ale byly dva . První:Měl jsem tehdy auto Škoda 440 Spartak, jehož technický stav se rozhodně nedal nazvat dobrým. Mimo jiné, mělo nějakou poruchu na relátku od dynama. Takže, když se auto nastartovalo, bylo nutno vyběhnout ven, zvednout kapotu, vrazit zešikma seříznutou sirku do relátka,aby sepnulo a aby se dobíjela baterie. Ovšem jakmile se zastavilo, bylo nutno ještě rychleji vyběhnout ven , zvednout kapotu a vyrvat tu sirku, protože jinak sepnuté relé bralo proud z baterky a snažilo se točit dynamem. V této době náhradní díly na cokoliv nebyly k sehnání a tak jsem měl tento trik celkem dobře nacvičený.
Druhý problém byl v tom, že jsem pod dojmem tlaku v útrobách a blbého relé úplně zapomněl, že za mnou jede sledovačka. Takže,když se zažívací trakt ozval, vyřítil jsem se z vozu, zvedl kapotu motoru, vyrval sirku z relátka a vyrazil bez varování fofrem do stráně. Policajti zastavili kousek za mnou . Jakmile jsem vyběhl z auta, nejprve vyskočili ven a kryli se za stromy a keře. Když jsem z ničeho nic vyrazil do lesa , vyběhli bleskurychle za mnou. Tedy spíš běželi vedle mne, jako v rojnici. Jakmile jsem se dostal k dosahu prvního roští, udělal jsem dřep. S kalhotama dole. Estébáci šli také do dřepu.S kalhotama na sobě.
Ulevil jsem si a pomalu sešel k autu. Esenbáci vyrazili prozkoumat, co že jsem to za protistátní kontraband v lese zanechal. Nechal jsem je ,aby se pokochali a prozkoumali zanechané , natočil auto , vrazil sirku do relátka a vyjeli jsme . Po pár kilometrech jsem ovšem opět "musel". Takže ven z auta, kapotu nahoru, vyrvat sirku a kalupem do křoví. Estébáci jako moje stíny. Po třetí zastávce a běhu do křoví a zpět až ani mnoho nezkoumali, co to v lese zanechávám a řidič ten už se tvářil vyloženě nerudně. Kolik těch zastávek nakonec bylo si nepamatuji. Ke konci vždy při mém výletu do roští a houští už jen pootevřeli dveře svého auta a čekali, až se vrátím. Když jsme konečně přijeli před náš dům, s viditelným ulehčením odjeli a předali mne další směně.
Asi tak za půl roku ,při jednom z pravidelných výslechů se při pauze objevil jeden z těch dovedů, co za mnou startovali do roští a pravil že jsem je tedy tehdy pěkně namích´.
"To jste nemohl něco říct?" hučel.
"A co? To jsem si vám měl říct o živočišný uhlí a nebo vám signalizovat hajzlpapírem?" nedal jsem se . Zdálo, se, že to nakonec uznal ,ale to běhání do lesa a nazpátek mu zřejmě pěkně leželo v žaludku.
Ovšem teprve po podpisu Charty 77 přišlo to pravé! Událost, na jakou se celý život vzpomíná. Pro mladší na úvod jen tolik, že v době bolševika se nezaměstnanost rovnala cestě do basy za takzvanou "příživu". A to že chartistu nikde nechtěli vzít, "páč" byl "zrádce a zaprodanec", nikoho moc nezajímalo. Přestávala sranda. Doma dvě děti.
Shodou okolností se můj otec, coby mladý levicový student dobře znal s jistým Gustávem Husákem, za války oba dělali v odboji- ( to už by se teď snad Gustovi mohlo uznat), no a v padesátých letech se potkali v base. Pokud vím, v Leopoldově.
"Už mne to přestalo bavit "pravila jednoho dne moje matka když jsem dumal, co teď,když mne nikde nevezmou. A vyrazila. Vrátila se večer a pravila,abych šel za Gustou na Hrad.
"Ježišmarjá, ty si byla u Husáka?" děsil jsem se.
"Jo" pravila maminka.
"A co řikal? "nedalo mi to.
" Že prej máš hubu a máš si to jít vyřídit sám. Máš jít vchodem tam pod tím balkonem, co z něj každej blbec pronáší projevy " sdělila maminka neuctivě, aniž by tehdy věděla cokoli o budoucnosti , Brežněvovi, Havlovi i jiných potentátech.
Nouze naučila Dalibora housti a mne dovedla na Hrad. Přijal mne samozřejmě nikoli Gusta, ale nějaká vysoká vojenská šarže. Estébáky Husák ,jak se všeobecně vědělo, nesnášel. Ani se mu člověk při jeho zkušenostech s nima ,nemohl divit.
"Jak to, že nemáte místo", ptal se oficír , že se prý tak ptá Husák. Je vidět, že na Hradě byli tehdá stejně inteligentně a hluboce informovaní o dění v podhradí, jako když se nedávno zkoušeli Havlovi dojet sami autem z Prahy do Portugalska. A nebo když jistý Klaus loni , než se stal presidentem a už nebyl šéfem parlamentu bědoval, podle hodnověrných svědků, že neví ,jak se kupuje do auta benzin a jak se v Praze parkuje.
Jednal jsem s hradními pány -pardon soudruhy-, když tu najednou… Jistě už tušíte co. Žena měla jako vždycky pravdu. Musel jsem tam, kam i císař pán chodil pěšky. Snad z nervozity, snad náhoda, nevím. Ovšem, v této části presidentské kanceláře, kde za každým rohem stála nějaká uniforma, na disidenty kterým se chce kanadit nebyli zařízeni. Zavládla silná rozpačitost. Když však bylo zřejmé, že se vyřešení tohohle problému Kancelář presidenta republiky nevyhne, začali si šuškat, někam telefonovali, kývali hlavama a nakonec jsme se rychlým krokem pod ozbrojeným doprovodem vydali do horních pater. Dovedli mne před dveře, otevřeli a já spatřil neúžasnější scénu svého života. Stál jsem ve dveřích veliké , celé bíle vykachlíkované místnosti o rozměrech tak okolo 50metrů čtverečních , možná víc. Napravo, na jedné straně té místnosti, jako trůn na vyvýšeném podstavci stála , celá bílá a lesklá, záchodová mísa a nad ní klasické splachovadlo. A naproti míse, na protilehlé straně místnosti , jak jsem zjistil,hned jak jsem kvapem usedl, byla tři veliká , vysoká okna. Bez záclon , jen tak. Průhled skrz ně odkrýval v celé kráse pohled na boční stěnu majestátného chrámu Svatého Víta . Z výšky , tuším, třetího patra. Usazen na hajzlíku hleděl jsem na boční část chrámu ozobenou zlatavou mozaikou nad kaplí svatého Václava. Hle, základ našeho státu! Hrob svatého Václava tam dole pode mnou a já ….
Seděl jsem tam a říkal si, že za tohle ta cesta na Hrad stála. I kdyby mně nakonec vyhodili a já snad musel emigrovat! Bože, já tak umět natáčet filmy a nebo aspoň dobře fotografovat, tohle by byla scéna! Ty bílý kachlíky, ten reterát na podstavci , vysoká palácová okna a za nimi pohled na duchovní střed českého Království.
Jo a nakonec,když jsem se nechtěl dát vystěhovat ,tak jsem dostal místo technika přes kotelny na OPBH. To aby někdo nemyslel jakou že jsem měl extra protekci.
No a když se mne dneska někdo ptá, zda to všechno stálo za to a já si nejsem někdy tak úplně jistý, tak když si vzpomenu na ten hajzlík a pohled na chrám svatého Víta, řeknu: " To víš chlapče, že jo !"
No . A jak to říkal Jan Werich :"A když se to takhle vypravuje, tak to není ani tak smutný."



Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku