Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 21.8.2003
Svátek má Johana




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Úloha myčky nádobí v dějinách
 >INFO: Šance pro studenty - nebojte se vědy!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Trauma generace
 >MROŽOVINY: Byl také Čech
 >PROHLÁŠENÍ: K srpnu 68
 >POSTŘEH: O inzerci
 >GLOSA: Tradice československých legií
 >FILM: Mufíme si pomáhat
 >PENÍZE: Překvapení mezi řádky pojistných smluv
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >AUSTRÁLIE: Obrazy současných domorodých umělců z Austrálie v Praze
 >GLOSA: Jen taková malá otázka - je to ženské pokrytectví?
 >VÝSTAVA: Hergetova cihelna - výstava Šperk objektem, objekt šperkem
 >FEJETON: Praktická žena
 >HISTORIE: Morava

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
21.8. ŠAMANOVO DOUPĚ: Trauma generace
Jan Kovanic

Tank s invazním křížem

Dnešní doba je plná traumat. Nezaměstnanost roste, stejně jako daně. Každou chvíli vás okradou, člověk aby se bál vyjít na ulici. A těch tragédií v televizních zprávách! Kdysi byly ty zprávy úsměvné a hřejivé, zlo se odehrávalo čistě na jedné polokouli. Na té druhé, naší, správné, zuřil nanejvýš boj o zrno a světový mír. Traumata neexistovala - bylo jen jedno základní. Žili jsme v okupované zemi. A ještě ke všemu v tajně okupované zemi!

"Sovětská vojska dočasně umístěná na našem území" se skrývala ve svých výcvikových prostorech, jejich přítomnosti si užívali jen obyvatelé posádkových měst. Nám, kteří jsme srpen 1968 zažili na vlastní kůži, nechtěly nejdřív věřit ani vlastní děti. Museli jsme jim ukázat fotografie ze vzdorujícího Liberce. "Ale na těch tancích přece nejsou hvězdy," protestovaly. Rudé hvězdy, co ve škole kreslily na osvobozující tanky z května pětačtyřicet. Ne, invazní stroje byly označeny bílými kříži. Rudá byla jen krev na dlažbě. Jedenáct lidí tehdy pohřbil Liberec, po dlouhá léta nesměly být jejich oběti připomínány. Děti uvěřily, až když uviděly hvězdu na přilbě Rusáčka, kterého uprostřed nepřátelského davu vyložili jeho soudruzi k regulaci vojenské dopravy. Lidi mu hrozili, křičeli a plivali na něj. Plakal. Bylo mu právě 18 let, řekli jim, že jedou domů ze cvičení. Měl hlad, plánovanou ztrátu nebylo nutno vybavovat menáží. Lidi mu nakonec ještě přinesli polévku.

Pamatuji se, jak jsem stál na ulicích svého města, jehož úzkými uličkami nezadržitelně rachotily bezcitné pancíře. Cítil jsem děsnou bezmoc a nemístné zadostiučinění. V duchu jsem oslovoval naše politiky: Vidíte, tak dlouho jste vyčítali Benešovi, že se nebránil, že neposlechl hlas lidu a nešel do války s Hitlerem - až vás potkal podobný osud. A nás s vámi.

Ne, že bychom před těmi pětatřiceti lety chtěli střílet. Bezmoc jsme zaháněli horečnou aktivitou - podepisovali jsme petice, lepili letáky, sundávali domovní cedule a jmenovky, obraceli směrovky na křižovatkách, chodili na brigády, sbírali se na národní poklad. Po týdnu se vrátila delegace unesených politiků i jejich zachránců z Moskvy. Dubček brečel do mikrofonu a bylo jasné, že jsme prohráli. Že jsme uznali oprávněnost "internacionální pomoci". Až po tom týdnu jsem trochu pochopil, jak se asi cítil táta, když po Mnichovu poslouchal v rozhlase ukňouraného Beneše. Tátovi bylo v tom roce 1938 taky sedmnáct - jako mně po třiceti letech. Podvakrát jsme svůj boj odpískali sami. Na podzim 1968 jsem sledoval cizí vojenské železniční transporty, jak projížděly Libercem zpátky za hranice. Byl jsem zklamán: Už nás nemusí hlídat tolik okupantů, budeme se hlídat sami...

Trauma generace mých rodičů skončilo vítězstvím ve válce a návratem do Liberce. Trauma osmašedesátého pro mou generaci skončilo až revolučním listopadem 1989 a návratem svobody. A trauma generace mých dětí? Snad rozdělení česko-slovenského státu. To končí naším společným "návratem do Evropy". Trauma z válek v Zálivu mít nemusíme. Tam jsme bojovali.

Ptal jsem se táty, proč tenkrát v tom osmatřicátým neutekli z Liberce včas. Podíval se na mne udiveně: "My jsme se chtěli bránit!"

Válečné linie dnes málokdy vedou na mapě. Budeme bránit demokratický svět všemi svými silami, až to bude zapotřebí? Nebo si zase upleteme trauma pro další generaci?

Psáno pro Hospodářské noviny, kde by mělo vyjít právě dnes. Uveřejněno se souhlasem redakce HN

Foto převzato z www.halamicek.de/1968, kde je těch fotek víc.
Liberec 21.VIII.1968


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku