Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.8.2003
Svátek má Bohuslav




  Výběr z vydání
 >ZE ŽIVOTA: Jak Český Telecom chrání Vasila Bilaka
 >POLITIKA: Evropská ústava a český zájem
 >POLITIKA: Co bylo pražské jaro?
 >POLITIKA: Uganda včera dnes a zítra
 >ZAMYŠLENÍ: Utkání Davidů s Goliáši
 >POLITIKA: Zastydlí disidenti u velkého bratra
 >KOMENTÁŘ: Pětatřicet let poté
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 11.
 >MÉDIA: Hurááá na televizi!
 >PENÍZE: Úrokový půvab malých klientů
 >POSTŘEH: O žebrácích
 >FEJETON: Úloha myčky nádobí v dějinách
 >INFO: Šance pro studenty - nebojte se vědy!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Trauma generace
 >MROŽOVINY: Byl také Čech

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
22.8. VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 11.
Václav Vlk

Již věky zuří mezi muži a ženami tzv. válka pohlaví. Rozuměno v přeneseném slova smyslu. Je to válka mezi mužstvím a ženstvím, mezi sluncem a měsícem, mezi "jin" a "jan", mezi rozumem a vášní, mezi... Prostě všude mezi dvěma větvemi lidského rodu.

Existují příslušnice něžnějšího pohlaví, které táhnou do boje doslova, viz jistá Šárka, Amazonky a podobně. Dnes superfeministky, snažící se muže fyzicky vyhladit. Jiné ženy, a já si osobně myslím, že ty chytřejší, nastupují do boje nikoli za hlaholu válečných trub, ale za tichého svistu unikajících plynů z intimsprayů, mlaskotu roztíraných denních i nočních krémů, zdvižených obočí, přes které přejíždí černá tužka, a dvojitého špulení rtů, když je nutno mužům naprosto nepochopitelným a nenapodobitelným způsobem roznést rtěnku po obou rtech. Takto vyzbrojené ženy vítězi. Často jsem se o tom sám přesvědčil.

Každá doba zdůrazňuje na ženě něco jiného. Šedesátá léta jednoznačně preferovala "oči čornyje". Každá cti dbalá dáma tehdy vypadala, jako kdyby nedávno absolvovala boxerské utkání a monokly na obou očích "došly" právě do barvy černé. Jen se račte podívat třeba na filmy Miloše Formana z těch let a na tajnou lásku našich intelektuálních snů Věru Křesadlovou. Tak černé "moncly" kolem oči, to by bylo dneska na zápis do černé kroniky.

Sedával jsem okouzleně vedle dívek, které se zabývaly obličejovým malířstvím a lakýrnictvím. Pozoroval jsem, jak tužkou zdůrazňují obočí, řasenkou černí své dlouhé brvy a když vykrouží na víčku tlustou linku, elegantně použijí rtěnku... Počkat, počkat, napadlo mě tak jednou. Seděl jsem u toaletního stolku v dívčím budoáru, když si dívka na chvilku odskočila.

"Jak to ta holka dělá s tím vehementem, co si nakrucuje nahoru řasy?" přemýšlel jsem. "Takhle to dá před oko, našteluje a cvakne a pak mrkne a zkontroluje, jak jsou ty řasy hezky nahoru..." To musím zkusit taky! A hned. Opatrně ty chromované klešťo-nůžky nasadit k oku, hezky srovnat a CVAK! A jauúúúúú. Přicvakl jsem si horní víčko.To byla bolest!!! Pak jsem měl celý týden oko červenozeleno-fialovo-černé. A kamarádům i kamarádkám jsem tvrdil, že mne na ulici přepadli chuligáni.

Pamatuji si přesně, že slečna Hana Brejchová měla ve filmu Lásky jedné plavovlásky černě orámované oči. Film-klasika! Vím však také, že tento slavný film byl tak trochu mystifikací diváků. Jak k tématu přišel pan Forman, nevím, ale vím, jak to bylo ve skutečnosti. To nás navštívila, tedy náš letecký automobilní prapor v Čáslavi, delegace MNV ze Zruče nad Sázavou a vedení včetně ROH podniku Sázavan. Dříve Baťa. Prostě malé městečko a v něm veliká fabrika na boty. Velení praporu zasedlo, přivolali výbor ČSM, uvítali ustarané soudruhy ze Zruče a pravili, že u nich v tý fabrice a tedy i v městečku je asi dva a půl tisíce mladých svobodných holek do 20 let a asi tak patnáct kluků na ženění. A že kdo to nezažil, ten že neví, co to je.

"Súdruhovja," zaburácel kapitán Dirbák, velitel roty a starý fronťák původem odkudsi ze zakarpatské Ukrajiny. "To němóžeme tuná súdruhof v tom něchať! Že, súdruh staršina?" pokýval na svého bojového druha.

"Tuná predseda svazákof," a ukázal na Peťase Prunera, "a ty, súdruh," a ukázal na mne, "jako kultúrný referenť, pojdětě tam a volačo s tým urobítě." Zamyslil se po tomto řečnickém výkonu v cizím a oficiálně neuznávaném československém jazyce. "Súdruh geněrál Remek to ako politruk schválil."

Už jste zažili, aby kluci šli po ulici a dvacet holek na ně z okna pískalo? Jako aby se ti kluci otočili? Já až do návštěvy Zruče ne. Zcela určitě. Pískat na holky je u kluků sice ukázkou nevychovanosti, ale dělá se to. Však také moje maminka říkávala, že slušná dívka se otočí až na druhé písknutí. Pískat na holky je normální. Ale když jsme šli s Peťasem kolem dívčích ubikací ve Zruči a holky na nás pískaly z oken, vyvalovali jsme oči a tvářili se asi tak jako chovanky z penzionátu, když potkají v přístavu partu námořníků. Bylo jasné, že situace je vážná. Když nás dvě nejodvážnější z nich, vykloněné z okna a oblečené v tričkách TEHDÁ zjevně bez podprsenky, zvaly na kafe, že nám pomůžou vlézt dovnitř oknem, bylo jasné, že je zle. Už jsme tu delegaci chápali. Dojem doplnila jen exkurse do továrny. Procházeli jsme kolem pásu , holky se hihňaly a pošťuchovaly a na konci seděla jedna, celkem pohledná, na jedné ruce gumovou rukavici, v druhé kousek vaty, který do něčeho namáčela.

"Slečno, co to děláte?" otázal se Peťas.
"Leš´tim botéé," (pro nepražáky: leštím boty) otočila k jedinému mužskému, nepočítaje mne a prošedivělého předsedu ROH, široko daleko kukadla a zářivě se usmála.
"A baví vás to?" dorážel Péťa.
"Docela jááó´," děla děva a usmála s ještě zářivěji.
"Uplně blbá," konstatoval Peťas.
"A svobodná," žalostným hlasem dodal odborář.

Vydali jsme se zpět do kasáren. Pro posily. Bylo rozhodnuto, že každou druhou sobotu bude v hotelu Sázavan ples. Za odměnu pojede vybrané mužstvo.

"Hlavně aby byli svobodný a silný!!" požadoval zručský předseda ROH. K autobusu byl tedy připojen i vlečňák. Výběr byl proveden podle žádosti odborářů. Hlavně svobodný a silný!

Vojenský autobus s vlekem byl obsazen vždy až do posledního místa. Ještě než zastavil na parkovišti před hotelem Sázavan, vydával pověřený velitel, jinak technik roty zvaný "Pučmidrát", příkazy a zdůrazňoval, že pokud zase někdo vypustí pneumatiky jako posledně, aby se nedalo po skončení zábavy odjet, či pokud se jej někdo pokusí opít tím, že mu bude lít rum do limonády, nebo jestli by se snad opakovala situace, že by před odjezdem jako předminule někdo tak nenápadně odpojil vlek, že ten pak zůstal plně obsazen smíšenou posádkou stát na parkovišti a řidič tvrdil, že si toho skoro až do Čáslavi nevšiml, tak to že ne! A jestli se to stane, tak že se příště nikam nepojede, a když se pojede, tak ti, co teďka jedou, tak ti už nikdy nepojedou a tak vůbec.

Konec kázání zanikl v pištění a ječení houfů čekajících dívek, které bouřlivě vítaly dorazivší armádu. Některé ihned za ruku táhly vybrané vojíny přesvědčit se přímo osobně někde v ústraní, že jsme skutečně armáda lidová, plně splynutá s pracujícími. Zde reprezentovanými pracujícími dívkami.

K zahájení taneční zábavy v hotelu zahudl orchestr, původně kompletní, později však zhusta oslabovaný častými nepřítomnostmi jednotlivých vojenských členů. Neboť i hudebníci jsou jen lidé. A mužský.

Uvnitř hotelu, přesně tak jak to ve slavném filmu ukazoval pan Forman, stála na schodišti nahoru k hotelovým pokojům fronta něžných dívenek. Každá držela pevně za ruku vojáka a trpělivě čekala, až na ně přijde řada. Doba určená k použití pokoje byla tichou dohodou stanovena na jednu hodinu. Slovy šedesát minut. Prvně v životě jsem viděl, že se víc než tři ženské na něčem shodly.

Ranní návraty se podobaly všem návratům vojsk po vysilujících bitvách. Naše původně nažehlené uniformy utrpěly mnohé šrámy. Někteří z nás se jen s největším vypětím sil udržovali při vědomí. Z koutů autobusu se ozývalo často vyčerpané sténání. Mnozí dokonce neměli všechny části své výstroje. Teď se nemluví o trenýrkách a podobně, nemravové, ale tu vojínovi, ba ano i poddůstojníkovi, chyběla bunda či jiná část výstroje. Tam si zase dívka nechala, aby si pokud možno zajistila příští setkání, opasek anebo čepici dotyčného (na obou totiž bylo většinou zevnitř napsáno jméno) a tak. Našel se i jedinec, který dorazil na letiště až v pondělí vlakem, oblečen v mohérovém svetru s boulemi vepředu a se síťovkou. V ní měl trochu základního proviantu na cestu, skládajícího se z chleba bohatě namazaného sádlem se škvarky, sklenice kyselých okurek a adresy dotyčné dívky. Ta podle všech znaků pocházela z venkova a věděla, jak vypadá praktický život.

Taneční zábavy pořádané místním MNV a ROH a zajišťované lidovou armádou byly také bojištěm. Válečným polem obou pohlaví. A největším uměním v této bitvě, ze strany vojště, bylo včas se odpoutat od dorážejícího nepřítele. Nevím, kolika hrdinům se to povedlo.

Patřím mezi ně. Já se oženil až v Praze.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku