Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 25.8.2003
Svátek má Radim




  Výběr z vydání
 >SRPEN 68: Kauza zvacích dopisů
 >EKOLOGIE: Skutečnost a mýty o sinicích a vodním květu
 >PŘEKLAD: Singapur: Konec Švýcarského snu
 >MROZOVINY: Pozdrav z Dubrovniku
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo v Londýně
 >PSÍ PŘÍHODY: Kriminální případ? Zatím ne!
 >FEJETON: Návštěvníci parku
 >GLOSA: Houby němečtí turisti - české čuně profesionál !
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >NÁZOR: Čí je to ofenzíva?
 >MÉDIA: Česká televize v letech 2002 a 2003 z pohledu financí
 >PENÍZE: Tajná databáze neplatičů
 >MOBY DICK: Brutalismus v Českých Textárnách
 >POSTŘEH: O pivu
 >MEJLEM: Dva vtipy o psech

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
25.8. NÁZOR: Čí je to ofenzíva?
Daniel Kvasnička

Letní politická aktivita katolické církve vypadá asi nešťastně, soudě podle toho, jak ji mapuje Oskar Krejčí v časopise Ekonom (21.8.), ale není vedena myšlenkou po uchopení moci. Není motivována ani touhou po ovlivňování domácí či světové politiky.

Církvi lze vytýkat leccos, ale je třeba pochopit, že ve skrumáži současných událostí a po dlouhodobém tanci všech vlád, panu kardinálovi došla trpělivost. Už v roce 2001 vydala Česká biskupská konference podrobný popis jednání církví a státu a dokazuje v něm, že má trpělivost podstatně větší, než je jí přisuzována v médiích. Kdo pravidelně sleduje tuto problematiku ví, že je poměrně složitá na to, aby mohla být řešena tak zjednodušeně, jak to říká Oskar Krejčí, když píše: "Církev vycítila, že současný předseda vlády se bude snažit konfrontaci vyhnout. A tak tlačí. Zdá se však, že by věci prospěla nejen větší taktičnost, ale i více taktu."
V současné ofenzívě vůči církvím je charakteristické, že se v datech, pojmech a jejich použití autoři článků mýlí pro svou neznalost, nedostatek taktu nebo úmysl.

Tak například pojem odluka církve od státu. Nejen Oskar Krejčí, ale také Miroslava Němcová (HN 12.8.) tvrdí, že odluka církve od státu nenastala. Odlukou se obecně míní nezávislost rozhodování církve na státu a státu na církvi (to druhé nebylo problémem posledních padesáti let, ale budiž, pokud chceme zůstat věrní pojmům). Odluka církve od státu tedy neznamená jen uspořádání finančních vztahů státu a církve. Před očima mají autoři i čtenáři jen finanční část spolupráce státu a církví, která není dořešena pro značnou váhavost politické reprezentace posledních třinácti let.

K tomu ovšem stát neměl dost odvahy z pochopitelných důvodů, protože by takové narovnání vztahů muselo souviset s nějakým řešením komunisty ukradeného majetku. Když prababičky a pradědečkové dávali církvi svoje dary, dávali je církvi či řádu. A pokud to dělali dobrovolně, dělali to s dobrou vírou, že s jejich majetkem nebude hospodařit žádným způsobem nikdo jiný, tedy ani stát. Státní i právní analýzy všech dob zmírňují toto darování na svěření a církev označují pouze za správce. Tím zasahují do toho, co církev sama dobře chápe, pokud zůstává věrná evangeliu, že totiž nic nemá na věky. Nicméně dobrý hospodář, opět podle evangelia, se svěřeným hospodaří tak dobře, jako s vlastním. Ještě dobře, že se stát domluvil alespoň na financování školských a charitních zařízení, ve kterých se slouží všem bez rozdílu, věřícím jako nevěřícím nadmíru kvalitně.

Kdyby článek podepsaný místopředsedkyní sněmovny Miroslavou Němcovou nebyl podepsán zároveň místopředsedkyní nejsilnější politické formace, která má blízko k vítězství voleb, byl by dobrou příležitostí pro tříbení názorů a vysvětlování. Takto se zdá jako programový. Možná nechtěně však zároveň ukazuje, proč se navzájem nemohou církve a stát domluvit. Každý totiž mluví o něčem jiném a politické strany na tom mají velkou měrou podíl. Nevyjímaje tu, které je autorka místopředsedkyní.

Faktické zmatení nastává ve popisu historie vyjednávání mezi státem a církví. Ve zkratce tvrdí paní Němcová, že: "V roce 1995 se jako novum objevil návrh na zavedení církevních bonů, jejichž hodnotu by si občané mohli po zakoupení odečíst od daňového základu. Tato verze byla zamítnuta". Neříká se nic o povaze těchto bonů a ani o tom, kdo je zamítl. Byli to přece ministři ODS, kteří zamítli další verze sponzorských prémií v roce 1996. To byl nástroj, který by umožnil kterémukoliv občanovi v prospěch NNO odečíst ze základu daně svůj dar (což jde v malé míře i dnes), případně i z vyměřené daně. To je v sekulární společnosti dobrý způsob, jak si mezi nezávislými, neziskovými a veřejně prospěšnými organizacemi vybrat tu, kterou je dobré podpořit. Jako poslední padl pod stůl i návrh fondu, který by byl sycen výnosy zatím nenavráceného majetku a dotoval by státem registrované církve. Také zajímavá verze řešení. Nicméně se zdá, že byl se ODS a jejím spojencům hodila momentálně církevní daň. Tedy, že ti, kdo patří k některé církvi, by si ji měli ze svých peněz platit přes stát. Tedy financováním pod jeho kontrolou. Takový systém funguje tam, kde je stát velice pevně s církví historicky spojen. Tedy například v Německu či v Rakousku. Nicméně právě tam si tento systém prožívá krize. Sekulárnímu čtenáři je třeba dodat, že už nyní jsou církve, které se financují zcela samy, a že na přípravě takové verze ty další pracují.

Zásluhy na ochotě jednat o řešení financování si nemůže dělat téměř nikdo. Nevyjímaje ODS, respektive strany opoziční smlouvy, kde se dodnes nepozná, co zastavila ODS či ČSSD. Sliby chyby pana Václava Klause v roli premiéra, jemuž byla poradkyní dnešní ředitelka odboru církví na sociálně demokratickém ministerstvu kultury, paní Jana Řepová, vrcholily materiály, ve kterých se psalo o "uspokojování náboženských potřeb" či o tom, jak se mají charitní zařízení "soustřeďovat na poskytování služeb a nikoli na zvýšení počtu věřících". To jsou formulace, které nezapřou komunistického ducha.

Jednání jmenované paní ředitelky odboru církví MK ČR i další přešlapy jejího pana ministra, například podivné jmenování vládní komise pro otázky vztahů státu, svědčí o hlubokých nesrovnalostech. 8. ledna 1999 posnídali spolu kardinál, předseda ekumenické rady církví a ministr kultury P.Dostál. Ministr slyšel jasné námitky proti třem členům navrhované komise, zvláště proti komunistickému poslanci Matulkovi, jehož soudruzi řídili církve už dlouhá léta před tím. 27. ledna 1999 však ministr Dostál prohlásil, že církve se složením souhlasí tak, jak je. Vláda tedy rozhodla podle ministra. Komise pak zplodila nový zákon, který musel brzdit prezident, senát a pak ústavní soud, jehož výnos ministerstvo respektuje po svém. Zcela jistě tedy není nejožehavější problém a zdroj nynější roztržky mezi katolickými představiteli a ministrem Dostálem ve financování církví, jak tvrdí ve svém článku paní poslankyně Němcová. Fakta svědčí o tom, že není možné najít stejnou řeč. Nového ministra církve nepotřebují. Všichni v tomto státě potřebujeme nový způsob jednání, ve kterém se bude moci věřit tomu, co se jednou vyřkne.

Těžko se mi vysvětluje hostům ze zámoří, že u nás není možné financovat nestátní a neziskovou sféru či církve formou přímé podpory na úkor daní. Těžko se vysvětluje, že se nedokážeme domluvit na nejzákladnějších principech tak, abych nemusel být potupně placen ateisty a komunisty ve formě státního příspěvku církvím. Skoro stejně tak, jako před rokem 1989. To však předpokládá nový rozhovor na dané téma, který stěží nastartují poznámky pana Krejčího a paní Němcové. Ostatně, její článek vypadá jako slohová práce připravená parlamentní asistentkou na téma: Zaveďme církevní daň navrženou ODS.


Daniel Kvasnička
www.kvasnicka.info


Další články tohoto autora:
Daniel Kvasnička

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku