Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 26.8.2003
Svátek má Luděk




  Výběr z vydání
 >POČÍTAČ: Může notebook vybuchnout?
 >VĚDA: První skutečná sci-fi v Praze - robot ASIMO!
 >MROŽOVINY: Léto 1943 - porážka vlčích smeček
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: O těch božích právech soudných
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jde do tuhého, budu hrát ve filmu!
 >PSÍ PŘÍHODY: Hovada v lidské tváři? Výsměch takovým!
 >POLITIKA: Útok na OSN
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Relativita v praxi
 >PŘÍBĚH: Soudruzi Skyba & Valenta
 >Z KNIHY: Dýchánek na parníku
 >GLOSA: Taková to byla slušná paní
 >EKONOMIKA: Co můžeme očekávat od příštích týdnů
 >PENÍZE: Evropský pojistný extrém? Česká republika.
 >SRPEN 68: Kauza zvacích dopisů
 >EKOLOGIE: Skutečnost a mýty o sinicích a vodním květu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
26.8. Z KNIHY: Dýchánek na parníku
Julie Salcherová

Ach, ta požehnaná léta mládí. Požehnanější pro nás, kterým bylo nějakých šestnáct, sedmnáct, a tak jsme směli být mladí již po dovršení vítězství pracujícího lidu a mohli si být jisti, že nás čeká radostná budoucnost. Nemluvě o možnosti tvořivě se účastnit na výstavbě nových dějin, jakož i o tom, že jsme nebyli vystaveni nějaké pakultuře, ale jen oblastem skutečných hodnot. A tyto hodnoty jsme v rámci pěveckého a recitačního souboru Mladá garda pilně pěstili.
Byly jsme většinou samé holky, jen asi tři kluci, protože někdo taky musil hrát na fujaru, mávat valaškou a tančit odzemek.
Vedla nás čarokrásná, muzikální a uvědomělá Gita, náš repertoár byl pokrokový, pěly jsme jak pěnice a dokazovaly na všecky strany, že tvůrčí síly národa se obejdou bez Karla Vlacha. Tedy my jen pěly, to dokazování už obstarali jiní.
Usilovná práce pak přinášela i úspěchy, a jednoho májového dne nás potkala nečekaná pocta. Soudruzi ze strany a vlády si potřebovali po vysilující práci na lepším příští taky nějak rách-nout, a tak si uspořádali večírek na parníku, a nás tam přizvali. Aby se vůdci proletariátu taky nějak mohli rozptýlit. Oj, to jsme povyrostly!
Parník jsem znala, ono jich bylo v Praze tehdy celkem sedm, a tenhle se za buržoasních časů jmenoval Švehla, po válce pak Eduard Beneš, ale v době, o které píši, už Stalingrad.
Nu, takový dotek shůry přidal sebevědomí i mně. Byla jsem na vrcholu blaha, přímo v obla-cích, a dokonce i moje jinak praktická, pragmatická a skeptická máti se chlubila domovnici Fanynce, že se dostávám do lepší společnosti. Ta dobrá duše ovšem netušila, že od časů jejího mládí uplynulého ještě v temnotách samoděržaví, se lepší společnost změnila a neskládá se už z gruzínských oficírů s vosími pasy ve slušivých čerkeskách, kteří se dvorně uklánějí, srážejí podpatky a své touhy vyjadřují nanejvýš podržením ručky o cosi déle než je třeba. O vosích pasech se rozhodně u představitelů svrchovaného lidu mluvit nedalo.
Maminka i já pak jsme odmítly návrh domovnice Fanynky, abych této příležitosti použila k nějaké intervenci stran opravy výtahu, který nám v domě už asi dva roky nejezdil.
Rychle jsme ze svého pokrokového repertoáru secvičili krátké pásmo. Cosi úderného Pavla Kohouta, něco málo lyrického Ščipačeva. Sólista Bejček přidal volně choreograficky zpraco-vaný odzemek se sekyrkou na melodii -- Tri dni ma nahaňali, což zdůrazňovalo pokrokové tradice našeho lidu. Zahajovali jsme písní -- Modré a bílé průvody mužů a žen, upozorňující měšťácký západ na to, že zde jsme všichni mladí a mladý je každý komunista, ať je mu šest-náct či sedmdesát let. Končili jsme komsomolskou -- Po vlasti, kam oko jen se dívá, v denní práci ba i v boji zlém, národ píseň vítěznou si zpívá o Stalinu, velkém vůdci svém.
Významnost večera byla doplněna tím, že jsme všechny dostaly nové svazácké košile a bílé sukně, a to prosím bez bodů a měly pak už jen právě tak čas přišít si na ně svazácké odznaky. Hned pak jsme se shromáždily ve škole a zvláštní autobus nás odvezl na přístaviště do Podolí.
Soudružka Gita měla nějaký diškurs se soudruhy z ostrahy či kým skrze Majakovského, který byl taky na programu, ale soudruzi nějak usoudili, že soudruh Majakovskij neskončil dost pokrokově, aby to mohlo opravdu jednoho rozptýlit. Gita si naštěstí věděla rady, ona nejen znala většinu soudruhů básníků osobně, ale i jejich dílo, a tak Majakovského nahradil soudruh Stanislav Neumann básní Stranická legitimace, která vyjadřuje jednotu osobnosti i díla, a je nejen radostná, ale i bojovná a klade důraz na hodnoty přítomnosti.
Jinak si nám ti soudruzi postěžovali na velkou byrokracii, nebýt prý osobního zásahu soudru-ha Hejdara na ÚV ČSM, tak jsme ty sukně a košile málem nedostaly včas.
Stalingrad byl připraven. Přivezli nás tam samozřejmě dřív než soudruhy, kteří ještě někde pracovali. Ostraha nás pěkně prohlídla, toť se ví, kdyby tak CIC, CIA, kulaci, Zelená interna-cionála nebo Bílá legie, prostě tahle reakce, která nám stranu a vládu nepřeje, vyhodila ten parník do luftu, tak bylo po straně i vládě, stejně jako po radostné budoucnosti a dnes jsem třeba nebyla v Kalifornii, ale ještě pořád ve Vršovicích, ve čtvrtém patře a s nepojízdným vý-tahem.
Nad Hradčany zrovna zapadalo slunce, voda ve Vltavě se mírně čeřila a každá ta vlnka odrá-žela něco slunce, vzduch byl vlahý, vjezd na náplavku uzavřen muži v kožených kabátech -- a na parník zřízenci z hotelu Šroubek stěhovali vzrostlé palmy v procovských, mosazí okutých kýblech.
Vůbec byl ten parník vyzdoben způsobem, který si v minulosti mohla dopřát jen buržoasie. Na stolech samé stříbro, pro změnu z hotelu Ambassador. Damaškové ubrusy a ubrousky se znakem Savarinu. Tu rokokový stoleček, tam benátské zrcadélko. Tu a tam čínská váza s ba-líkem mimos, zde empirové kanapátko.
Kupodivu si ale vůbec nevzpomínám, že by soudruzi, když dorazili, něco pojedli. Asi se na-večeřeli doma, kde taky nechali manželky mýt nádobí nebo co, protože dorazili bez nich. Ani soudružka ministryně Jankovcová se nedostavila, ale soudruh Šlechta nechyběl.
My byli shromážděni na horní palubě, kde pro naše vystoupení srovnali z polstrovaných žid-liček takové malé hledišťátko, ale krásně jsme shora viděli na vchod zrovna do té připravené jídelny i na ty palmy od Šroubka. Připomínalo to nějaký rokokový zámeček, nebo nějaký film s Oldřichem Novým, kterými buržoasie otupovala třídní vědomí lidu. Taky jsme arciť viděli na bar, a soudruzi, jen se přehoupli z můstku na palubu, nějakou zvláštní náhodou spěli právě tam. Jak říkám, asi už se najedli doma.
Byli tam skoro všichni, ti vzácní lidé, které jsme nejvýše znali z obrázků v časopisech anebo filmových týdeníků. Muži tvořící dobu a nesoucí na svých bedrech její tíhu a odpovědnost za šťastné bytí každého z nás. Dnes konečně nemusí ani zahajovat provoz vysoké pece, ani ho-vořit na mírovém shromáždění pracujících, anebo být přítomni přísaze branců, či vůbec nějak jinak vytvářet dějiny. Jsou tu jen proto, aby si tak nějak lidsky oddychli a za společnost si vybrali zrovna nás. Znovu jsem se cítila poctěna tou důvěrou a láskou a myslila na to, že vě-dět o tomhle dýchánku kulaci a kapitalisti, tak ukujou nějaké pikle a jsme bez strany a vlády.
Dýchánek se vyvíjel podle plánu. My jsme pěly, hoši se bujaře pleskali přes holínky, krásná a uvědomělá Gita dílem dirigovala, dílem recitovala. Však jí také jako jediné kandidátce strany mezi námi, pouhými svazandami, právem náleželo vedoucí postavení.
Pak v komunismu jednou procitneš.
Se sluncem hojnost do pokoje vpadne.
Neznámé ovoce na stole průsvitném.
I hvězdy budou velké, mimořádné.
Tak tenhle Neumann za to určitě nemohl, z Kohouta to taky mít nemohli, nejspíš to zavinil ten Ščipačev, či co, prostě najednou se ten dýchánek, sotva jsme dorazili k Modřanům, změnil spíše v Únos Sabinek. Být tam taky někdo z Armádního studia, tam měl inspiraci k dílu, kte-rým by ten slavný antický reliéf úplně zastínil a Rubense navěky vyřadil ze všech publikací o dějinách umění. Ale z Armádního studia tam nebyl nikdo, s inspirací ku světovým dílům se zřejmě nepočítalo. Bylo tam jen pár novinářů, -- ti se najedli, to mohu dosvědčit. Ještě rychleji než se najedli, tak posbírali se stolů všecky Phillip Morrisky, které tam byly připraveny.
Ta situace nastala ledva jsme skončili s uměním a byli pozváni do těch rokokových kuloárů k obecné družbě. Soudruzi už si zřejmě po tom vyčerpávajícím státnictví přes den trochu reláxli a popadli druhý dech. Jali se nás, nyvé svazandy v rozpuku, honit po parníku. Nejčerstvější byl Josef Ployhar, tedy Plojhar. Jestli to bylo celibátem nebo tím, že přes den neměl tolik sta-rostí jako ostatní a tudíž se tolik nevyčerpal, ale svištěl za obdařenou Gitkou jako namydlený blesk, a jak tak s pištěním prchala zpátky na horní palubu, bral za ní schody po dvou. No jo, řeknete si, představitel kléru, byť pokrokového. Ale nahoře už čekal rozveselený soudruh Dolanský a skočil po Gitce sám, tak duchovní pěkně ostrouhal kolečka a začal honit Věrušku Hrabánkovic, která prchala před Dolanským pro změnu zase z vrchní paluby dolů. Jenže i Dolanský měl s Gitkou smůlu. Postrádal Plojharovu svižnost, a Gita mu začala kličkovat mezi křesílky původně rozestavenými pro naše vystoupení, na což nestačil. Pak se mezi ta křesílka zamotal, pár jich porazil, ztratil rovnováhu, zřítil se mezi ně a než vstal, tak Gitka už byla zase na půl cestě ze schodů dolů.
Potíž byla v tom, že na takovém parníku nemá jeden kam utéct. Já byla naštěstí tehdy hubená a tak jsem zřejmě nepřicházela na řadu, až tak někdy v druhém plánu, případně pro méně vý-znamné soudruhy. Pištěla jsem taky a hlavně se rychle schovala pod stůl, kde kryta damaš-kem, jsem si už husa myslela, že mám vyhráno, když mne tam odtud za nožku vyhrábl sám soudruh Kopecký a hned mne táhl ven, jak utopence z cibulového nálevu:
"Tady je taky jedna," volal vesele.
Svazandy pištěly, převracely se stoly, nádobí řinčelo a tříštilo se o podlahu, benátská zrcadél-ka brala za své, prostě bylo veselo. Já byla tehdy tak neuvědomělá, že jsem volnou nožkou nabrala soudruha ministra do šimpánu, a když se za něj chytil, tak jsem bleskurychle podlezla pod těmi damaškovými ubrusy až na opačný konec stolu, zatímco soudruh ministr měl potíž se pod ten stůl sehnout, natož vecpat a zápasil na svém konci s okrajem ubrusu.
To už ale z kuchyně vyrazily kuchařky:
"Holky, rychle sem!" -- a nacpaly nás okénkem na vydávání stravy rychle do kuchyně, kde nás jiné kuchařky převzaly a umístily za zablokované dveře.
Jiné svazandy vzali pod ochranu topiči, a pustili je do kotelny, kterou taky pečlivě zašpérova-li. Bílé sukénky průlezy tímhle prostředím samozřejmě poněkud odnesly. Gitka dokonce skončila úplně bez ní, protože Dolanskému se jí podařilo dostihnout právě, když ji ty pracující soudružky cpaly okénkem, a soudruh Kopřiva jí za tu sukni drapnul a nechtěl se pustit, takže jí nezbylo, než se z ní rychle vyslíct. Kopřiva se o tu sukni pak chvíli tahal s Dolanským, ale vyhrál to a za zpěvu písně o tom, že rudý kulometčík nikdy neustupuje, se odpotácel.
Byl to nezapomenutelný dýchánek. Pamatuji si ho mezi těmi několika detaily, které člověku utkví. Jako třeba prvý pohled dítek, která jsem od těch časů stihla porodit, aniž jsem je musila počít na stranickém dýchánku. Nejspíše pak díky těm srdnatým kuchařkám. Soudružky ku-chařky pak se, musím říci, o stranickém a státním vedení vyjadřovaly dosti neuctivě a dokon-ce jim dávaly i ošklivá jména a odpuzovaly je od okýnka do kuchyně výkřiky:
"Táhni, ožralo!" -- případně údery mokrých hadrů.
K té obecné atmosféře mám ještě jeden přesný a nezapomenutelný detail obličeje soudruha Kopeckého, když se uprostřed marného dobývání kuchyně zachytil jedné té palmy, šel mírně do kolen a ve tváři, která v okamžiku změnila výraz, se mu náhle rozhostil výraz blaha člově-ka navštíveného Duchem svatým. Alespoň tak to malovali staří klasičtí mistři. -- Šel mírně do kolen, zachytil se kmene té palmy a ohleduplně se vyblil do toho mosazí a nějakými lvími hlavami ozdobeného květináče.
Pak už ho jemně vzali pod rameny dva soudruzi z ostrahy a odnesli na jedno to empírové kanapíčko. Soudruzi z ostrahy nás, musím říci, nehonili. Dokonce i přiložili ruku k dílu, když nás pak ty kuchařky cpaly do kuchyně. Potíž byla v tom, že většina soudruhů z ostrahy zůstala na přístavišti, nějací pojížděli auty po obou březích Vltavy a další kroužili kolem parníku na motorových člunech. Na palubě jich bylo jen asi šest, takže členové vlády a ÚV byli v převa-ze, a těch šest mělo plné ruce práce se soudruhem Nejedlým, dokud se neunavil. Chuť tam zřejmě byla, jen staré tělíčko už nějak starého revolucionáře neposlouchalo, a musili ho neu-stále vytahovat odněkud, kam jim zapadl a nemohl ven. Nakonec taky skončil na jednom tom kanapíčku, společně s Koehlerem. Jediný, kdo ze strany a vlády nehonil svazačky, byl sou-druh Čepička, protože honil ty naše tři odzemáky, když mu utekli na ochranný rám nad jed-ním lopatkovým kolem a tam se za nimi soudruh ministr národní obrany, nebo čeho, neodvá-žil a tak tam stál u zábradlíčka a volal na ně, ať toho nechají, že se spolu napijí.
Krátce po půlnoci jsme dorazili nazpátek do Podolí, kde už na náplavce čekala kohorta tatrovek osmiček, aby rozvezla stranu a vládu do jejich domovů. Pozorní členové ostrahy dbali na to, aby jim nikdo nespadl z můstku a taky na to, aby s každým soudruhem byly naloženy i ty součástky oděvů, kterých ten který soudruh během pobytu na parníku pozbyl. Zřejmě každý ten soudruh znal garderóbu svého svěřeného soudruha nazpaměť. Pamatuji se, že někomu chyběla polobotka, ale který soudruh to byl, to už ne. Kolárek soudruha kněze Plojhara byl nalezen u kotelny, kde si ho asi odložil, když se tam snažil proniknout za některou ze soudru-žek svazaček, co je topiči schovali tam. Ono bylo dole v podpalubí dost teplo.
Zaměstnanci z Ambassadoru, Savarinu a od Šroubka musili pěkně počkat na nábřeží, a pár těch soudruhů z ostrahy si s námi udělalo krátkou svazáckou schůzi, a jeden z nich, soudruh Plaček, nám taky slíbil, že se to všecko hned ráno dozví soudruh Gottwald. My mu na oplátku musili slíbit, že to všecko zůstane mezi námi a nikdo nikdy se to od nás nedozví.
Soudružka Gita, oděná do dvou kuchařských zástěr, -- to za nás všecky slavnostně, i když pravda neměla v hlase tolik entusiasmu jako mívala obvykle, slíbila. Nu a my to pak všichni ještě podepsali na papír, který měli soudruzi z ostrahy po ruce už napsaný na stroji.
Na nábřeží vesele svítily lampiony, přítomnost byla radostná, jenom nám tak pozdě v noci jen v košilích byla už trochu zima. Nakonec soudruzi odněkud vyhrábli tu Gitinu sukni, ta tak nemusila doma vysvětlovat, proč se vrací ve dvou zástěrách. I když soudružka tak uvědomělá jako Gita měla jistě taky uvědomělé rodiče, a ti by to byli pochopili.
Já tedy tímto ten slib soudruhu Plačkovi porušila, protože mi po čtyřiceti letech už nepřipadá tak důležitý, a kromě toho, jak to chápala shodně ve svých projevech Gita i soudruh Plaček, soudruzi toho měli na sobě hodně a jsou to taky jen lidé.
Personál na parníku měl svou vlastní schůzi na přídi, ale o čem tam asi jednali, to na mou duši nevím.
Domů jsme už nemusili autobusem, ale kohorta jiných autíček, na mne a čtyři další svazandy vybyla škodovka-super-B, nás rozvezla až před barák a odevzdala maminkám. Jenom nám pak v souboru chyběly dvě fujary a jedna valaška, -- Bouček ji upustil do Vltavy, když lezl na ten rám nad kolem, ale dostali jsme do souboru nové, zase přímo z ÚV ČSM, nemluvě o krásném písemném poděkování za vynikající osvětovou práci.

(Z autorčiny knížky Kočky & bezkočky)




Další články tohoto autora:
Julie Salcherová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku