Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 26.8.2003
Svátek má Luděk




  Výběr z vydání
 >POČÍTAČ: Může notebook vybuchnout?
 >VĚDA: První skutečná sci-fi v Praze - robot ASIMO!
 >MROŽOVINY: Léto 1943 - porážka vlčích smeček
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: O těch božích právech soudných
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jde do tuhého, budu hrát ve filmu!
 >PSÍ PŘÍHODY: Hovada v lidské tváři? Výsměch takovým!
 >POLITIKA: Útok na OSN
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Relativita v praxi
 >PŘÍBĚH: Soudruzi Skyba & Valenta
 >Z KNIHY: Dýchánek na parníku
 >GLOSA: Taková to byla slušná paní
 >EKONOMIKA: Co můžeme očekávat od příštích týdnů
 >PENÍZE: Evropský pojistný extrém? Česká republika.
 >SRPEN 68: Kauza zvacích dopisů
 >EKOLOGIE: Skutečnost a mýty o sinicích a vodním květu

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
26.8. PŘÍBĚH: Soudruzi Skyba & Valenta
Jan Beneš

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a následující příběh se odehrál v době jež slibovala, že zítra se bude tančit všude, až po ty vlajky rudé chystající se vyletět na stožáry světa a kdo rozorat meze zkusil, podivil se velice, jak se mění hovna husí ve zlatý klas pšenice. Mnohé z těch časů se v paměti vytratilo, tak jak se vytrácejí i pamětníci. Tak, jako se beze stopy a památníků jež zůstaly po těch nacistických, vytratily komunistické lágry.
Leč ne všichni byli tak uvědomělí, aby myslili jen na velké úkoly nové doby, boj za mír a podobné věci. Byly i jiné starosti, třebaže světového boje za mír se nedotýkající, do jed-noty strany a lidu nezapadající, neb v žádném z usnesení strany a vlády se nevyskytující. Ně-kterým lidem to prostě nemyslelo politicky a pokud už se chystali na Stavbu mládeže, nečinili tak skrze budování socialismu, ale kvůli vylepšení kádrového posudku a taktéž proto, že to slibovalo určitá sexuální uspokojení mimo rodičovský dohled a bytovou tíseň, tyto radovánky během školního roku poněkud limitující. Kromě rodičovského dohledu samozřejmě existoval v době školního roku i dohled svazácký s heslem: "žádné kolektivy ve dvou", což se však samozřejmě a zajisté, netýkalo funkcionářů Svazu české mládeže. Ale abychom nebyli ne-spravedliví, mnozí to mysleli poctivě a prostě tomu věřili. (Aniž by jim to připadalo jako ne-dobré vysvědčení vlastní inteligence). Však, když se nedlouho poté tázal básník Seifert. Kde že to byli mistři socialistické kultury když byli zavírání nevinní lidé, odpovídal mu hrdě Pav-ka Kohout, nepoučený dosud o českém vocativu: "Ptáte se kde jsme byli, pane Seifert? Byli jsme na brigádě, budovali jsme socialismus!"
To se, onoho léta roku 1954, po skončení povinné prázdninové brigády na stavbě ga-ráží v Ďáblicích, ale ještě před odjezdem na brigádu chmelovou, Milan rozjel stopem do Břeclavi. Zachtělo se mu totiž lásky her. Lásky hry si sliboval od Irenky a Jany, jež mu ozná-mily, že svou brigádnickou povinnost budou v měsíci srpnu naplňovat v podniku Gumotex Břeclav a mnohoslibně naznačily, že by se na ně měl přijet podívat.
V létech padesátých se kupodivu stopovalo snadněji než dnes. Ačkoli provoz byl mnohem menší,. Stopovali se i motocyklisté, stopařům zastavovaly i náklaďáky. Soukromých automobilů se ostatně tehdy na silnicích pohybovalo pomálu. a zavděk se bralo každým kilo-metrem. Taktéž neexistence dálnic stopování spíše přála, ale díky všem těm uvedeným, ele-mentům taková cesta z Prahy do Břeclavi zabrala celý den. Takže Milan tam onoho srpnové-ho dne roku 1954 dorazil až večer. Gumotex nalezl vcelku bez potíží, dívky po setkání s nimiž prahl a od nichž si (jedné, či druhé, případně obou) mnohé sliboval, už nikoli. Vrátný pravil, že brigádnic je tu povícero a pochopitelně neměl ani tušení, jednak o Irence a Janě, za druhé pak o tom, kde všecky ty holky vlastně bydlí.
Ráno moudřejší večera, pravil sobě Milan. Podíval se kdy otevírá mléčný bar na hlav-ní ulici, kde si dopřál cosi jako večeři a kam hodlal ráno zajít na snídani. Pak zamířil do luk. Noc slibovala být vlahá, na lukách při řece Dyji kynuly kupky sena. Jako vždy cestoval s celtou a jiným vybavením, neb patřil ke generaci jež ještě stihla letmo v létech poválečných projít Sokolem a Junákem a tramping, ač aktivita svazáckým tiskem tepaná, mu zůstal i když už Sokola ani Junáka nebylo. Navzdory honům jež na trampy pravidelně pořádalo SNB za účasti Lidových milic od Bráníka až po Luka pod Medníkem a přilehlé oblasti až ku vzdále-ným Mokrovratům.
Cestou ho však dojel muž na kole. Upozornil na sebe sluchově. To kolo strašně vrzalo. Muž v černých kalhotách Závodní stráže, khaki košili a opásaný "dohodou" tíženou pistolí v pouzdře. Dožadoval se občanského průkazu a cíle cesty.
Milan ho poslal do hajzlu. "Kdopak jste pane, abyste si ode mne žádal občanku? A co je vám do toho kam si jdu? Račte snad být policista?" Když dotyčný soudruh po delší debatě na svém kole cestičkou v lukách odvrzal nazpět k městu, nalezl si vhodná křoviska, nanosil si tam do nich bohatě sena, zalezl do vzniklé nory, zabalil se do celty a usnul.
V noci ho sice vzbudil štěkot psů a jakási aktivita kolem se odehrávající, ale příliš po-zornosti tomu nevěnoval. Větší otravou se ukázali komáři.
Ráno, sotva se ukázalo slunce Milan vstal, vzorně pochodově si sbalil ruksak zvaný tele, došel se k vodě umýt a vyčistit si zuby a pak zamířil do města. K mléčnému baru však nedošel. Sotva na hlavní břeclavské třídě minul místní hotel přetvořený v době budování soci-alismu na fízlárnu, ozval se za ním dusot mnoha nohou, který ustal právě za jeho zády. Pak mu bylo poklepáno na rameno. Když se otočil, stáli tam tři muži v modrých uniformách SNB.
"Máte občanský průkaz?"
"Mám."
"Mohl bych ho vidět?"
"Mohl."
"Můžete mi ho ukázat?"
"Mohu."
"Tak mi ho ukažte!"
"Prosím."
Jenže esenbák ho ani neotevřel a pravil: "Pojďte se mnou!"
Načež byl odveden do té fízlárny, tam hlen za dveřmi svlečen do trenýrek a dopraven před dva soudruhy v civilu v zatemněné místnosti, avšak se pětistovkovou žárovkou nasměro-vanou do obličeje vyšetřovance.
Ti dva soudruzi se samozřejmě nepředstavili, jenže to byli vzorní soudruzi a tak měli předplacené Rudé právo zastrčené v kapse u saka a na jednom z nich stálo tužkou Valenta, na druhém Skyba.
A bylo zahájeno vyšetřování pokusu u útěk za hranice, jež se nevymykalo z rámce těch, jaké veřejnosti známy z popisu okupačních praktik Gestapa. Milan byl ovšem tak zatvr-zelý, že se k něčemu podobnému nepřiznal, ačkoli byl informován o tom, že takové přiznání je polehčující okolnost. Jen tak mimochodem se také zjistilo, že Irenka s Janou ho vystavily praktickému dívčímu žertu. V Gumotexu po nich nebylo ani stopy. Navzdory tomu ho z fízlárny druhý den odpoledne vyhodili, s příkazem, aby jel domů a to vlakem. Uniformova-ný soudruh ho dokonce doprovodil až na nádraží, ale když byl požádán, aby tedy Milanovi koupil jízdenku do Prahy, ztratil se.
Takže opět stop.
V neděli večer byla silnice pustá, ale nakonec se našel motorkář, který ho odvezl. Leč jen slabých deset kilometrů na křižovatku u obce Podivín. Stranou od ní ležel železniční pře-jezd a tam trávila svůj podvečerní čas zřejmě dost nesmyslně, jakási ztepilá děva s jízdním kolem.
Silnice byla i nadále pustá a protože terén poskytoval výhled na ni od obzoru k obzoru (kdy snad cosi jelo) šel Milan zapříst s děvou hovor. Když se objevilo vozidlo, zaběhl k poku-su zastavit ho. Za hodinu projely asi dvě. Pak se zeptal, zda by se nešla opírat o kolo raději k silnici.
Odvětila, že přijde, že si dá jen kolo k babičce.
Inu, další z praktických dívčích žertů, pomyslil sobě a šel nadále zkoušet své stopařské štěstí. Kdyby snad cosi jelo a to cosi i zastavilo.
Stopařské štěstí nestálo na jeho straně, nejelo vůbec nic, ale děva se po chvíli kupodi-vu objevila. Dokonce dotáhla jakési koláče a butylku alkoholického nápoje. Taková věc se nekonsumuje ve škarpě. Tkaže poodešli k nedalekému stohu. Kdež nakonec došlo i k tomu, co Milanovi Irenka s Janou odpíraly a což se s dívčiny strany neobešlo bez slziček. Údajně poprvé nikoli panenských.
Teprve potom také přišel čas ku vzájemnému představování a děva pravila, že se jme-nuje Jitka Valentová a je z Břeclavi.
"Valentová," podivil se Milan. "Co dělá tatínek?"
"Je tam u SNB."
Z čehož plyne, že Bůh je nejvýše spravedlivý a přestálé trýzně dokáže patřičně odmě-ňovat.

24.VIII.2003



Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku