Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 29.8.2003
Svátek má Evelína




  Výběr z vydání
 >ŠKOLY: Stávkujte za privatizaci a deregulaci, ne za vyšší platy
 >SVĚT: Jak Židé kradli v Egyptě hrnce a financovali Hitlera
 >SPOLEČNOST: Zájem a nezájem
 >LIDŠTINY: Dobytek.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Umíme dělat silnice?
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes pro Laru Croft
 >POLITIKA: Strana zelených shodila další zátěž, jiné ji táhnou ke dnu dál
 >NÁZOR: Stěžuje si Pehe sám na sebe?
 >NÁZOR: Svobodu pro odpůrce svobody
 >PENÍZE: Kolik stojí běžný účet
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >POSTŘEH: O mladé paní
 >ZAMYŠLENÍ: Ještě o nepěkném výročí
 >MÉDIA: Svobodo-slovní boj za ovládnutí médií.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Mejlem  
 
29.8. MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů

Moje Afrodíta
Karel Horák (z archivu)

Vážení přátelé,

dusná atmosféra, která se vytvořila v souvislosti s projednáváním Dekretů v
našem parlamentu, v médiích a téměř celé společnosti, zapůsobila na mě tak,
že se také musím připojit ke kampani za naše národní zájmy. Na důkaz úcty ke
všem krásným a nehynoucím tradicím se v tomto pojednání budu skrz naskrz
zabývat naším národním nápojem, který milujeme a vzít si nedáme, jeho
estetickým působením na naše smysly i blahodárným účinkem na organismus.
Odpusťte mi několik suchých vět teorie úvodem.
Existuje jistá skupina lidí, kterou sjednocuje zásadní životní vyznání a
postoj zvaný pivocentrismus.
Pivocentrici, nebo též pivofilové ovšem nejsou jenom pijani, kteří do sebe
lijí jedno pivo za druhým. Pojí je sice s pivem silné poživačné pouto, ale
toto pouto jde dál přes obdiv a lásku až k nábožnému vzývání. Pivo je jim
vším, nejen nápojem a pokrmem, zdrojem živin a vitamínů, ale i první pomocí,
i posledním pomazáním, a dalo by se říci i šatem a ložem, i oltářem, a konec
konců i tím šibeničním vrchem, i tím špalkem, posledním a nepohodlným
polštářem, na který bez límce a vlasů rádi položí svou tvář a dychtivě
čekají na ten sek.
Pokud dojde, nedej Bože, někdy k vysušení pivocentrikova organismu, nepožije
pivocentrik nikdy jiný nápoj než pivo, neboť věří, že pivo ze všech kapalin
má v sobě nejvíc tekutin, Skalní vyznavači této filosofie vodu nikdy nepijí,
neužívají ji vnitřně ani vnějšně, odvrhli ji pro žaludeční a vylučovací
problémy, pro pálení, svědění a svrbění. Vodu vlastně ne že nepijí, ne že
nemilují, oni ji nenávidí. Však dosti úvah o vodě, i pouhé vyřčení tohoto
slova v jejich přítomnosti je pro ně když ne urážkou, tedy utrpením.
Vraťme se proto honem k milému pivu. I já jsem plachým ctitelem
pivocentrismu, zatím pouhý novic bez šarže. To pivo, které mám tak rád, TO
pivo, bez něhož mi nelze žít, TO :::TO:::TO pivo, byť rodu středního, … musí
mít ženské pohlaví, anebo jsem sexuálně vychýlen.
Každý normální muž, chlap, má svou velkou životní lásku, lásku největší,
svůj ideál, Afrodítu, za kterou by šel světa kraj, a pro tu rozmarnou
hlavinku, pro její úsměv, pohlazení a přednosti tělesné a duševní (duševní v
první řadě, jistě) by možné i nemožné vykonal a snesl. Ženatí mají většinou
svou Afrodítu zapsanou v občanském průkazu, u svobodných záleží na odvaze,
jestli se k té své hrdě hlásí jako my ženáči. A tak má, namátkou uvedu,
třeba Mirek svou Afrodítu Alenu, Robert Jarku, Pepík Hanu, Ali Ivetu a tak
dále bych mohl pokračovat předlouhým výčtem. Stává se začasto, že se názory
mění, mění se lásky a Afrodíty. a lze tedy snadno domyslet, že příznivci
výše zmíněného filosofického směru mají své myšlenky a touhy upnuty již k
jinému ideálu než je ten v občance, že chodívají za jinou Afrodítou. Není
vůbec upejpavá a vždycky se ráda vrhne svému ctiteli do náruče. S ní si
člověk opravdu užije, když se zjeví v plné kráse. Můj ty bože, to jsou
poklady! To jsou intimity! Pravda, štíhlý pas nemá, ba právě naopak! Pod
bílým čepcem v průzračném župánku žhne pleť jejího kýženého těla v barvě
medu z lesních květů. Svými vnadami lehce každého získá a udolá. To je ta –
s něhou v hlase říkám - … mmmaličká …nnejmilejší … opojná… Afrodíta.
Ženami oficiálně povolená milenka pro utišení žádostí těla.
Oddejme se nyní příjemným představám o posezení v útulné hospůdce. Bylo by
jistě skvělé, kdybychom každou návštěvu v ní brali jako velebnou ceremonii,
jako obřad, ve kterém je pivo slavnostně čepováno, neméně slavnostně
roznášeno a ještě slavnostněji konzumováno.
Všimněme si nejprve čepování piva. Práce za pípou musí být elegantní, přesná
a uměřená, tj. ani rychlá, a natož pak zbrklá, a také ani pomalá, a už vůbec
ne loudavá. Složité fyzikální a chemické pochody povzbuzuje a krotí výčepní
jedinou pákou. Tady není zapotřebí síla, uplatní se postřeh, odhad a
bleskurychlá reakce. Vztlaky, přetlaky a podtlaky, rychlost a setrvačnost,
proudění a vlnění, teploty, hustoty a objemy, to vše se na cestě od sudu do
půllitru neustále mění a existuje v nekonečném množství variant. Špičkoví
výčepní se pak mohou svými reakcemi úspěšně měřit s piloty formule 1. V
ideálním případě, který však není nikterak vzácný, nastane prolnutí
výčepního stroje s osobou výčepního, dojde ke splynutí hmoty a ducha.
Výsledkem dokonalé souhry je dokonalé pivo. Neodolatelně svůdná Afrodíta.
Úžasně lehkomyslná a vtipná, srdečně hovorná, jen zřídka zádumčivá,
nelítostně veselá a hodně pošetilá, blouznivá, sopečná i nezpůsobně klidná.
Jak já ji miluju. Oj! Nemožno přec ji nemilovat, i její neposednou čeládku,
ty malilinkaté lumpíčky, neviditelné pulčíky, kteří se drží u dna a vysílají
vzhůru perlové větříčky.
Pivo je načepováno a následuje obřad obsluhy. Dobrý hostinský u vědomí
toho, že nenese nějakou blbou limonádu nebo kafe, ale jaký to nese mok,
proplouvá vznešeně potichlým lokálem, s nadějí na něho žíznící hledí.
Přichází ke stolu s lukem zad napnutým, přes hlavy obloukem vítězně
sklenutým, vějířem půllitrů vyhání mouchy z tácků. Aniž by sklo třísklo, jen
letmo se blýsklo a ta tácku písklo, něžně a přece razantně staví piva před
hosty se slovy „tady to máš“ takovým tónem, jako by říkal „Váš pohár, sire“.
Nyní si popíšeme do nejmenších podrobností poslední obřad, a to jednu zcela
konkrétní konzumaci.
Vezměme si takový obyčejný, všední den, kdy v těžké depresi doklopýtám do
své hospody. Polopříčetná, tj. pološílená troska na pokraji zhroucení. Nic
nevnímám, jen ztěžka a třaslavě dýchám. Jsem sice již v hospodě, ale vypětí
a stres vytvořené harmonickým manželským soužitím nechtějí povolit. V uších
mi stále bzučí hádky a hněvivé výstupy, urážky a kletby padlé dnes na mou
hlavu. A že jich od rána bylo! Řadu let již jsou zakázány tělesné tresty
páchané ženami na svých mužích, ale moje žena tyto zákony nectí. Zmítám se v
úkladných pocitech a srdce mě bolí, bolí, jak medvěda tlapa bobtnající v
železech. Musím se zavřenýma očima zhluboka dýchat, hlavu i ruce svěšeny, a
snažím se zapomenout, na všechno co nejrychleji zapomenout. Teprve po
chvíli, velice zvolna střásám se sebe hluboký žal a krušné zážitky.
Neochotně odcházejí, pomalu, pomaličku mizí. Zhluboka dýchám ještě několik
minut a pak konečně cítím proměnu, obrovskou úlevu. Rány jsou již zaceleny a
mysl čistá.
A já si uvědomuji svou žízeň a rozpoznávám, že mám před sebou pivo. Ruce se
dravě vymršťují po půllitru. Nastane krátké spojení, jako když blesk z mraku
sáhne na ocelový stožár, až dlaně zahoří. Prsty hladí sklo a přejíždějí po
něm neklidně jako slepcovy prsty po tabulce s Brailovým písmem. Vnímají tvar
a jen tak mimoděk kontrolují teplotu. Je to skvělé. Ucho půllitru se
poslušně usazuje na své místo mezi palec a prsty pravé ruky. Druhou rukou
stírám pot vyrážející ze skla, jako by to bylo mé znavené čelo, pak pomalu
zvedám pivo do výše očí a natahuji paži pro lepší zaostření … A je to
tady!!! Východní křesťané při zasažení krásou šeptají děkovně a zbožně slova
„Bo Maria“, což je možno přeložit volně do naší ateistické mluvy asi jako
užaslý třívykřičníkový výkřik „Svatá Matičko“!!! Nestydím se za to, že
klouby levé ruky rozmazávají po tvářích slzu. Víčka přivírám a nechávám oči
topit v laguně dojetí.
I zavřenýma očima vidím stále ten zázrak. To je barva! Jako Bářiny vlasy po
rychlé bouřce za letního poledne. Bára v blescích a hřmění nebojácně
tvářemi, celým tělem vítá přívaly vody a po vyjasnění stejně dychtivě se
koupe v prudkém slunci. Zmáčená a zplihlá, s rozevřenými pažemi se nachyluje
a vzpíná tomu tlaku tepla. Kouří se jí z kalhot, trička i z hlavy.
Elektřinou ještě nabitý vítr odebírá jí z temene čerstvě osušené vlasy a
převívá je do pih na čele. Ano, Bářiny vlasy umyté bouřkou jsou barvou mého
piva.
Nyní zvolna přikládám sklenici k ústům. Spodní ret se lehce dotýká
zroseného skla, horní ret se noří do pěny, příjemně to zašimrá, a pěna
stoupá, proniká knírem a postupuje dál k nosním dírkám. Pokud se pěna pod
nimi nezastaví a já vsrknu pivo současně nosem i pusou, nastane smrt,
odborníky uznávaná a doporučovaná, ostatními pak obdivovaná a záviděná,
krásná smrt udušení pivem, Ještě donedávna jsem snil o náhlé smrti při
milostném aktu. To však už nyní nechci. Nechci už zemříti v milostném
objetí, na loži manželském smrtelně chroptěti; konec můj nastane v hospodě
doupěti, strčím nos do pěny a duše odletí. Nebudeme to dále rozebírat. Já
právě teď zastavuji pěnu pod nosem, což je důležité i z důvodu nasání
výtečného aroma. Nos se labužnicky chvěje a pocukává, jako když můj Jack
větří sousedovy hárající čuby. Konečně se pivo přes hráz spodního rtu
přelévá do úst a dostává se do kontaktu s chuťovými pohárky, které indikují
ten pravý úžasný soulad nahořklé a nasládlé, nedostižné chuti.
K prvním euforickým douškům se přidává …co to? Co to slyším? Jakýsi ševel,
náznak zpěvné harmonie, který se zesiluje v tiché hrání, stále se
zesiluje …a již dobře slyším a rozpoznávám velký orchestr a mnoho hlasů,
zpívajících nejmilejší píseň z mé nejmilejší zpěvohry. Píseň, která vypráví
o veliké lásce a víře. Slyšíte ji také?

To pivečko, to věru je nebeský dar,
vše psoty a trampoty vede na zmar,
a sílí a dává kuráže.

Ruka již k očím nevzlétne, slzy nechávám volně stékat po tvářích. S
orgasmickým zavytím jsem zcela přemožen tou dobrotou a krásou, a nevnímám a
nechci mít už nic jiného, než to své pivo.




Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku