Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 1.9.2003
Svátek má Linda




  Výběr z vydání
 >ŠKOLY: zmatek nad zmatek - a nejen s platy
 >FEJETON: O biflování
 >AUSTRÁLIE: Služba občanům.
 >LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (1)
 >PROBLÉM: Co s magnetofonovými páskami?
 >PENÍZE: Chci vlastní byt. Značka: levně
 >SPORT: Návrat koloběhu v Čechách
 >INFO: 7. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava 2003
 >OUTAGE: Ententyky, dva špalíky
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 11.
 >DOPRAVA:České dráhy pokračují v tápání ode zdi ke zdi
 >MOBY DICK: Procesy směřující k zefektivnění Českých Textáren
 >PRÁVO:-): Zákon blbosti
 >ŠKOLY: Stávkujte za privatizaci a deregulaci, ne za vyšší platy
 >SVĚT: Jak Židé kradli v Egyptě hrnce a financovali Hitlera

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
1.9. ŠKOLY: zmatek nad zmatek - a nejen s platy
(pagi)

(reakce na článek Jiřího Kinkora z 29/8 ŠKOLY: Stávkujte za privatizaci a deregulaci, ne za vyšší platy)

V normálním tržním vztahu je vše - alespoň podle obecného přesvědčení - jasné: prodávající nabízí zboží nebo službu o víceméně známé kvalitě za jistou cenu a kupující zase požaduje nějakou kvalitu a má svoji vlastní představu, kolik za takový produkt může dát. Ten, kdo je příjemcem zboží nebo služby, je zároveň tím, kdo platí a tedy je - s prodávajícím - spolutvůrcem ceny. Existuje ale několik oblastí, kde tento přímočarý vztah neexistuje, a právě školství je jednou z nich, spolu se zdravotnictvím a obranou asi nejdiskutovanější.

Zároveň - na rozdíl od zmiňované obrany a zdravotnictví - je ale také oborem, kde se kvalita služby měří asi nejhůř. Dokonce to je jeho principiální vlastnost, protože kvalitu poskytnuté školské služby může její příjemce - žák, student - hodnotit až s odstupem řady let. Plátcem za službu tu je především stát, u soukromého školství pak rodiče a stát, v různé míře jejich participace. Ti mají určitá kritéria hodnocení kvality, a dokonce i sami žáci a studenti mají v době svého studia jen matnou představu, co z poskytnuté služby jim bude v budoucnosti užitečné.

Stát tak hodnotí školy podle přesnosti a dochvilnosti zasílaných hlášení a naplňování obsahových standardů výuky, rodiče podle toho, zda jejich potomek dostane do ruky vysvědčení nebo diplom s prospěchem, který očekávají, a studenti pak mají všeobecně raději výuku, která je pobaví a příliš nezatěžuje. Tyto přístupy nejsou žádnou popelkou, jak se čas od času pozná na různých aférách o podvodech při přijímání na školy, vysvědčeních padělaných nebo prodávaných za různé částky a také zprávách o nejrůznějších metodách opisování, které školní harcovníci tak rádi používají - od klasických taháků až po rozesílání sms s výsledky úloh.

Skutečným kritériem kvality výuky je schopnost školy nalézt hranice možností studenta a v jejich rámci ho připravit co nejlépe na další studium nebo pro jeho budoucí pracovní zařazení.

Kdyby měl být vztah škola - žák/student skutečně tržní, měla by škola dostávat odměnu za jeho přípravu až po pěti či deseti letech na základě jeho budoucích výsledků. Jenže mezitím by takové školství zbankrotovalo - a tak musejí být používány náhradní metody určování výše odměny za výchovu. Pokud existuje dostatečně dlouhá historie, pak rodiče nebo i sami studenti odhadují (budoucí) kvalitu školy podle toho, jak se minulí absolventi uplatňují v životě. Tohle funguje pro školství v zemích, které mají dostatečně dlouhou tradici homogenního společenského vývoje, a ani tam ne vždy a všude, zvláště pro základní školství. U nás tato tradice chybí, a navíc naše ekonomické prostředí je víc než turbulentní.

Ani stát, ani rodiče, ani studenti a také ani školy nemají na podobné transformaci prostředí dostatečný zájem. Ze všech uvedených subjektů se jako první mohou probudit rodiče a žáci, stát a školy však projevují setrvačnost, pokud bych to nechtěl přímo označit jako zkamenělost. Mezi státními i soukromými školami můžeme najít řadu těch, které se o kvalitu snaží (ale i těch, které využívají definované prostředí k pohodlnému životu). Pokud bychom provedli hlubší sociologický průzkum mezi těmi pozitivními příklady, asi bychom zjistili, že to je úzce vázáno na vedoucí osobnost školy. Tam se pak soustřeďuje zájem rodičů a studentů, kterým podobný stav není lhostejný a mají možnost si školu vybírat. Ale tyhle ostrůvky zájmu jsou opravdu zatím jenom ostrůvky.

Deregulace školství, o které mluví Jiří Kinkora, by byla ve velkém rozsahu možná pouze tehdy, jestliže by existovaly alespoň rámcové možnosti uplatnění tržního mechanismu, tedy kdyby především existovaly třeba jenom přibližné metody, jak hodnotit úspěšnost škol. To ale musí být provedeno symbiózou státem určených a na školách nezávislých mechanizmech (určitým pokusem jsou třeba úvahy o státních maturitách) a na státu nezávislých vyhodnocování údajů o úspěšnosti absolventů škol v praxi, například procento přijetí k dalšímu stupni vzdělávání; k tomu ještě připočítejme i půjčky na studium a další podobné podpůrné aktivity (například činnost ops SCIO).

Pouhá „deregulace a privatizace“ školství bez odpovídajících změn postojů státu a rodičů by jen zvýraznila problémy s neexistujícím hodnocením kvality škol podle úspěšnosti výuky. Postoje státu jsou (časově odloženou) výslednicí postojů rodičů a studentů - voličů. Myslím, že z toho všeho vyplývá, že rodiče a také studenti jsou ti rozhodující, kdo mohou situaci změnit. Především by měli jasně dát najevo, co a jak chtějí o kvalitě škol vědět, aby se mohli kvalifikovaněji rozhodovat o místě studia, a pak se těmito informacemi řídit. Na to by měly navazovat změny ve státním hodnocení kvality škol tak, aby se přidělování financí více blížilo „tržnímu“ zájmu o jednotlivé školy. Soukromé školy by zároveň - a do jisté míry nezávisle na způsobu jejich financování státem - tak mohly a vlastně i musely reagovat na výsledky svých hodnocení a vytvářet tak konkurenční prostředí státním školám. Těm by pak už nezbývalo, než se přizpůsobit - a tím získávat i prostředky pro své financování a pro odměňování učitelů.

Současný přístup státu je však vázán na celkovou neefektivitu státní správy - to je ale námět ne na jeden, ale na celou sérii článků. Učitelé by tedy spíše měli stávkovat za zvyšování efektivity využití rozpočtových prostředků, a my všichni bychom se k nim měli přidat. Dnešní učitelská stávka je tak jenom plácnutím do vody a povykem v noclehárně. Možná proto, že i oni sami cítí, že v případném boji za zvyšování efektivity státní správy by zůstali osamoceni a bez podpory nás všech, kteří tuto státní správu platíme.




Další články tohoto autora:
(pagi)

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku