Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 1.9.2003
Svátek má Linda




  Výběr z vydání
 >CITÁT: Labyrint světa a ráj srdce
 >ŠKOLY: zmatek nad zmatek - a nejen s platy
 >FEJETON: O biflování
 >AUSTRÁLIE: Služba občanům.
 >LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (1)
 >PROBLÉM: Co s magnetofonovými páskami?
 >PENÍZE: Chci vlastní byt. Značka: levně
 >SPORT: Návrat koloběhu v Čechách
 >INFO: 7. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava 2003
 >OUTAGE: Ententyky, dva špalíky
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla! 11.
 >DOPRAVA:České dráhy pokračují v tápání ode zdi ke zdi
 >MOBY DICK: Procesy směřující k zefektivnění Českých Textáren
 >PRÁVO:-): Zákon blbosti
 >ŠKOLY: Stávkujte za privatizaci a deregulaci, ne za vyšší platy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
1.9. LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (1)
Jan Beneš

Katastrofa ruské atomové ponorky Kursk, a zejména způsob jakým ji ruská věrchuška řešila, nebyl ani zdaleka první. Zájem mezitím opadl, ale zůstává docela zajímavé poohlédnout se po této historii. Od časů Petra I. se Rusko snažilo o statut námořní velmoci, v osmdesátých létech XX. století ho vskutku dosahovalo.
Historie nám zaznamenala, jak Stalin při setkání s Churchillem 18.července 1942 v Moskvě, britského premiera tvrdohlavě používajícího jen slovo Rusko napomenul, že žádné Rusko přece už nemáme, protože existuje Sovětský svaz. Churchill mu odpověděl, že je přesvědčen o tom, že země se ke svému historickému názvu vrátí.
Jak se ukázalo, starý válečný štváč (sovětsko-německé propagandy v létech 1939 až 1941, a už jen sovětské po roce 1947), měl pravdu. Pravdu neměl proslavený otec národů. Ten čas nastal roku 1991. Tehdy také na krátký čas ruské námořnictvo vztyčilo tradiční carské svatoondřejské vlajky. Záhy se vrátilo k těm rudým.
Pan president Putin nám sice roku 2000 doplnil ruskou trikoloru carským orlem, ale vrátil se zase k sovětské hymně (od roku 1944, před tím to byla Internacionála), která teď prý dostane novou lyriku. Což představuje poučení o tom, že Churchill má pravdu i dnes. Neboť ta melodie připomíná a má připomenout časy, kdy se s Moskvou muselo počítat. Po čemž se nestýská nejen Putinovi, ale právem i Rusům. V ruských poměrech a mentalitě stále ještě věřící na to, že moc vychází z hlavně pušky, se ovšem za slávu platí mnohem víc, například tragedií posádky Kursku. Možná, že by nebylo ke škodě věci, hrát Na vršcích Manžurije, anebo Křižník Varjag, zůstavené co kulturní dědictví po katastrofě ruského námořnictva u Cušimy a Porth Arturu, která si s tou tragedií Kursku nezadává.

Úvod do počátků
Ještě katalog československých uniforem z roku 1920 nás může poučit o československých válečných námořnících. Ty jsme, pravda, tehdy zdědili po nebožce monarchii. Nejprve slastně žili v přesvědčení, že velmoci přímo dychtivě čekají (jak se můžeme dočíst v soudobém tisku), až představitelé naši, Masaryk s Benešem, vysloví nějaké to přání, aby je mohly splnit. Mezi ta přání patřily kolonie (hodně se tehdy psalo, že Československu připadne německé Togo), kamž by se mateřská země musela nějak dostávat. Takže českoslovenští námořníci ještě nějaký čas přežívali v očekávání své imperiální role. Byli mezi nimi i dva rakouští ponorkoví kapitáni. Po Rakousku jsme ostatně zdědili i dva polní maršálky a snaha změnit armádu na miliční těleso švýcarského typu, skončila jako boj, který Masaryk doma prohrál.

Ač jsme národ čistě pozemský
k moři stále upřen je náš zrak,
proto z každé trampské písně zní,
moře, lodě, nebo aspoň vrak.
Čistě vnitrozemští Češi byli za monarchie námořníky vzhledem k tomu, že Království bylo průmyslově nejrozvinutější částí monarchie a Rakousko-Uherské námořnictvo byla technická zbraň; v Království se tudíž vyskytovali lidé s tou technikou umějící zacházet. Každý šestý rakouský námořník byl Čech.
Nejslavnější bitevní loď soustátí, či jak se tehdy říkalo dreadnought, byla Viribus Unitis (ne však, že by nějakou tou bitvou prošla), ostatně stavěly ji Vítkovické železárny a Škodovka. Kanony ráže 355 mm a 420 mm, vyrobené tamtéž pro německé císařské námořnictvo, si ještě roku 1939 radostně ukradl Hitler (došly svého uplatněn při obléhání Sevastopolu. Tam ostatně došel uplatnění i původně československý dělový člun z Dunaje, Masaryk). Za to, že ty kanony Hitlerovi přenechali, stejně jako za nebránění toho zbytku republiky, který jim Edvard Beneš po Mnichově zanechal (leč nemyslím, že jim co jiného zbylo), šli roku 1945 sedět Syrový s Beranem.
Velmoci však měly i jiné starosti, ba zájmy. Jednou z nich bylo i námořnictvo. Ty zájmy se totiž tehdy už pár staletí prosazovaly zejména mocí námořní.

Velmocenské snahy
Ruské námořnictvo, kterému se zde chceme věnovat, prakticky přestalo existovat v bitvě u Cušimy a v rámci této katastrofy celkem zapadlo, že Rusové už tehdy úspěšně použili při obraně Vladivostoku ponorku. Byť to na konečném výsledku války nic nezměnilo. Ponorky byly už tehdy sice ve výzbroji všech námořních států, ale byly s nimi starosti. Většinou se valně potápěly i s posádkou samy od sebe. Ty francouzské měly například parní pohon. Roku 190O si prvou uvedly do služby Spojené státy (typ Holland s posádkou šesti mužů). Anglie jich do roku 1910 měla 56, stavěla je většinou právě dle amerického vzoru a dodávala je taktéž Rusku. Kupodivu prvou diesel-elektrickou, což se pak až do padesátých let ustálilo jako norma, pak v Rusku roku 1908, dal dohromady konstruktér Bubnov. Jenže právě jen jednu, pokusnou a bez výzbroje. Jmenovala se Minoga.(Po vítězství pracujícího lidu se Bubnov, podobně jako jiný geniální konstruktér, ale letadel, Sikorski, technicky vzato tvůrce prvé létající pevnosti, letadla Ilja Muromec už roku 1911, uchýlili do země ovládané třídním nepřítelem, kde se na rozdíl od Ruska velmi uplatnili).

Ponorky
Prvou oceánskou ponorku, která určila charakter Prvé světové války na moři, postavili Němci roku 1912. Potopením Luisitanie a následným vstupem USA do války pak určila i německý osud v této válce.(Bohužel, pouhým nahlédnutím na knihkupeckém pultu do právě vyšlého překladu knížky Ponorková válka jsem zjistil, že si překladatel tu loď překřtil na Luisianu, což ve mně vzbudilo pochyby o kvalitě jistě náročného překladu).
Roku 1914 měla Anglie 80 ponorek, Francie 55, Rusko i Německo po 28. Rakousko-Uhersko 7, Italie 19. Zatím neúčastné USA 38 a Japonsko, které zaútočilo na německé državy na Dálném východě 15.
Ponorky té doby používaly torpéda jen jako pomocnou výzbroj, většina obchodních lodí, ke kterým se arciť přiblížily pod hladinou, byla potopena jejich dělostřeleckou palbou. Měly děla až kalibru 15O mm (tři anglické dokonce 305 mm), výtlak až 2000
tun. Německo, svírané britskou blokádou, rovněž už tehdy použí-
valo nevyzbrojené ponorky nákladní k dovozu surovin z neutrálních států. Bojový typ UB-2 (byl dodán ve čtyřech exemplářích i Rakousko-Uhersku a velitelé dvou z nich byli Češi). Ten byl navíc konstruován i k dopravě po souši a tudíž bez problémů nasazen i ve Středozemním moři. Dokázal se ponořit v rekordním čase 15 vteřin do hloubi až 75 metrů a jeho hlavní výzbroj už tvořila torpéda. Až během této války se také ponorky naučily klást miny. Ty způsobily, jak nás statistika poučí, během válečného střetnutí všem zúčastněným stranám ty největší ztráty.
S koncem této války se muselo podle Versailleské smlouvy Německo ponorek vzdát. Plavidla buď byla odevzdána spojencům (172), nebo zničena svými posádkami a rozestavěná (více než 400) nedokončena.

Počátky rudé flotily
Ruské námořnictvo zdecimované revolucí bylo po Rapallu budováno Němci. Ještě roku 1940 (!) dodal Hitler do SSSR rozestavěný křižník Seydlitz (sesterskou loď Prince Eugena). Rusové si s německou pomocí také roku 1929 vyzvedli z Finského zálivu roku 1919 potopenou britskou ponorku L-55, která se po opravě stala prvou ponorkou sovětského státu. Byl to ovšem v tehdejším rozlišení typ hlídkový, nikoli oceánský, pro podmínky mělkého Baltského moře však dostačující.Mimochodem, sovětské hladinové lodě zase stavěla v Rusku Mussoliniho Itálie (28 torpedoborců).
SSSR vstupoval do války roku 1941, s 218 ponorkami, rozdělenými ve čtyřech mořích (72 na Dálném východě, 72 v mělkém Baltu, 15 v Severním ledovém moři a 169 zcela nesmyslně v Černém moři, kde neměly prakticky žádného protivníka.
Pro srovnání USA mělo ve službě téhož roku jen 112 ponorek, ale 65 z nich nebylo schopno provozu(!). Byly to však ponorky oceánské s akčním radiem až 20 000 mil. Poprvé mezi nimi nacházíme i jméno Nautilus.
Použití ponorky jako málo zranitelného bojového prostředku, hned v počátečních letech války změnilo letectvo, radar a sonar. Její technický vývoj potom zejména schnorkel. Tento vynález se sice přičítá Německu, ale tam ho začali používat a vybavovat jím i starší plavidla, až od roku 1943, když ho nalezli na ukořistěných ponorkách holandských. Dutý stožár dokázal odvádět spaliny dieselu nad hladinu (a neomezoval tedy pobyt pod vodou na akumulátory). Se schnorkelem mohla ponorka i pod hladinou používat diesel. Proti zaměření radarem, v tehdejším stavu pofidérním, i tento nepatrný cíl navíc obalili pěnovou gumou. Schnorkel dovoloval ponorce zůstat pod hladnou a dobíjet baterie i bez vynoření. Britové ani Američané schnorkely až do konce války neměli.
Budeme pokračovat




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku