Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 8.9.2003
Svátek má Mariana




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Střední školy a gymnázia zvlášť, probuďte se !!!
 >POLITIKA: Mirek Topolánek pod tlakem
 >ŽIVOT: K budování a obraně vlasti připraven
 >VÝROČÍ: Doss Alto 1918
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pestrobarevné šílenství
 >PSÍ PŘÍHODY: Nevíte, čí je to pes?
 >PRÁVO: Podivný bankovní dotazník
 >GLOSA: Tmavomodrý svět, Pupendo, Želary atd.
 >FEJETON: Čím bych chtěl být ve svém druhém životě?
 >ÚVAHA: Všelijaké zacházení s realitou
 >LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (2)
 >PENÍZE: Imigranti budou zachraňovat Českou republiku
 >GLOSA: Co s námi nehne a mělo by
 >NÁZOR:Co se hodí do krámu?
 >GLOSA: Teroristé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
8.9. LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (2)
Jan Beneš


Jak se prohrává válka
Franz Kafka kdysi napsal, že nejhorším nepřítelem člověka je netrpělivost. Nerad bych, aby laskavý čtenář podkládal následujícím řádkům politický, či ideologický podtext, ale byla to jen Hitlerova netrpělivost, která přivedla Německo k porážce. (Díky Bohu). Válka je hlavně technická záležitost a německá generalita počítala s připraveností země na válku roku 1944. (Toho roku, mimochodem, měla být také dokončena československá opevnění). Dnes víme, že v době Mnichova byla tatáž generalita připravena Hitlera pučem sejmout, pokud by se pustil do války na kterou opravdu tehdy Německo nemělo, ale politická slepota a nepřipra-venost západu ho přivedla k úspěchu, který námitky odstranil. Že tu nepřipravenost zase měla na svědomí Moskva pilně organisují-cí, hlavně ve Francii, stávky ve zbrojním průmyslu, je jiná otázka.
Další Hitlerovou neodčinitelnou chybou bylo podcenění války na moři a víra ve všemoc Luftwaffe. Kromě několika člunů neza-sáhlo německé námořnictvo ani u Dunkerque, kdy bylo 848 plavi-dly, včetně sportovních jachet, evakuováno v Operaci Dynamo 338.OOO mužů (většina evakuovaných Francouzů se po Pétainově mí-ru vrátila do Francie, ale nebyl mezi nimi ani jeden ze zachrá-něných příslušníků Cizinecké legie, kteří zůstali s De Gaullem). Ze Středozemního moře britské námořnictvo evakuovalo 192.000 mu-žů, z toho 4.938 Čechoslováků (z nich pak v Anglii 44 komunistů odmítlo dál bojovat v imperialistické válce proti sovětskému spojenci Hitlerovi).
Hitlerova invase do Anglie se nekonala hlavně proto, že ji prostě neměl čím provést. Wehrmacht dal dohromady narychlo se-hnaných 1277 prámů, 471 vlečných lodí a 155 transportních lodí (ale nikoli vyloďovacích). Ty měly pod vzdušnou ochranou Luft-waffe provést vylodění třinácti připravených divisí, které by si s tehdy přibližně osmi britskými, ale bez výzbroje jež zůstala ve Francii, jistě poradily. Vylodění mělo být provedeno bez pod-pory válečného námořnictva. V Battle of Britain však Luftwaffe neobstála a díky Hitlerově vůdcovské roli, hladinové námořnictvo schopné takové vylodění podpořit, prostě Německo nemělo. (Hitler dal ostatně později zastavit i stavbu jediné letadlové lodi, pro kterou krigsmarine počítala s našimi ukořistěnými Avia B-534. Na Guderianově úspěchu ve Francii zase měly lví podíl českosloven-ské tanky. LT-38 ostatně sloužily nejen celou válku Německu, ale až do roku 1973 v Peru a roku 1975 ve Švýcarsku. Byl to tento tank, v přestavbě na samochodku Hetzer, který v květnu 1945 za-pálil Staroměstskou radnici).

Spojenec Stalin
Stalinovi pak jeho svazek s Hitlerem spojenci odpustili , ba dodávkami zbraní měrou nebývalou vítězství zajistili, ale zjiš-ťovali, že hra, kterou s nimi Moskva hraje není právě poctivá. Že komunistické strany rozeseté po světě jako sovětská pátá ko-lona, i po zrušení Kominterny nadále plní své úkoly páté kolony. Bylo tu zmizení Wallenbergovo v Budapešti a další záhady tohoto druhu, kterým se nedostalo ani později a dodnes, takové publici-ty. (V dubnu 1945 americká mise majora Horvatha projela frontou až do Protektorátu a vyzvedla si z rukou Gestapa americké vězně, které si přála uchránit Wallenbergova osudu. Setkala se zde po-prvé, kdesi u Loun, s naším později nejslavnějším defektorem, Josefem Frolíkem. Byl to on, kdo Horvathovu misi navigoval do Terezína).
Byl tu Katyn. Byl tu osud amerických posádek B-29, které by-ly nuceny po náletu na Japonsko přistát na sovětském Dálném vý-chodě, a tyto B-29, které se náhle jako TU-80, objevily po skon-čení války v Německu. Ne, takhle se spojenec nechová. Zvláště ne ten, který do Evropy dojel na amerických automobilech, zásoben americkými zbraněmi, tanky i letadly, municí, vepřovým i kukuři-cí. Dokonce i válenky rudoarmějců, byly Made in USA.
Události uspíšila defekce šifranta Gudzenka ze sovětského velvyslanectví v Kanadě. Přinesla náhle naprosto ověřený pozna-tek o efektně pracující a rozvětvené sovětské špionáži na ame-rickém kontinentě. Pravdivost sovětských válečných proklamací, jakož i přesvědčení Eduarda Beneše o cestě Sovětů k demokracii, vyjadřoval také osud zemí upadlých do sovětského područí za de-markační linií v Evropě. V únoru 1948 je doplnilo Českosloven-sko. Komunistické strany Francie i Itálie se otevřeně chystaly ve svých zemích provést totéž, co KSČ u nás. Osud Evropy visel na vlásku. Tehdy teprve tedy, kromě vojáků, náhle prozřeli i zá-padní politikové.
Moskva nehodlala vyklidit ani svou část okupovaného Iránu (obsazen v zájmu zajištění spojeneckých dodávek do Ruska od roku 1942, společně s Británií) a došlo tam dokonce k vyhlášení so-větské republiky Tábríz. Názor změnili až když jim Truman pohro-zil atomem.
Vedla se občanská válka v Řecku. Nemluvě o problémech v Německu, kde sice Rusové v červenci roku 1945 vyměnili převáž-nou část amerického okupačního pásma, většinu území pozdější NDR (setkali se přece v dubnu 1945 v Torgavě na Labi), za spojenecké enklávy v Berlíně, ale přístup do Berlína pak uzavřeli. (1.duben 1948 až 30.září 1949.) V té době se rovněž dočkal odsouzení so-větský kůň v Rooseveltových službách, jeho poradce Alger Hiss, jemuž dokázali, že předával tajné dokumenty Whittakeru Chamber-sovi, a ten zase špionážní službě KS USA. Nedokázali mu však, že věděl k čemu je W.CH. použije, a tak musel do vězení jen za pro-kázanou křivou přísahu.

Naši němečtí inženýři
Už řečeno, že válku prohrála Hitlerovi jeho netrpělivost a sázka na všední chytráctví Českého kaprála jak byl přezdíván (V českém překladu filmu Nejdelší den se ta přezdívka objevila jako bohémský kaprál).Přestalo to fungovat ve chvíli kdy došlo na ekonomické a lidské zdroje soupeřů. Protektorátní vtip tohle vy-jadřoval tím, že se soupeři dohodli, že válku vyhraje ten, kdo chytí ve svém akvariu zlatou rybku. Hitler, Stalin i Mussolini se vrhli do vody se síťkou, Churchill začal čajovou lžičkou akvarium vyprazdňovat.
Navzdory Hitlerovi a jeho ideologii, Německo přišlo prvé s proudovým letadlem, střelou s plochou drahou letu(V-1), balis-tickou střelou(V-2), či naváděnou střelou, předchůdkyní dnešních chytrých bomb, Fritz X, či Henschel-293, a konečně, kromě desí-tek jiných technických vymožeností, s už vzpomenutým od Holanďa-nů odkoukaným schnorkelem a zdokonalenými bateriemi; pokud jde o ponorky. Což jim dávalo široké oceánské použití. Německé ponorky úspěšně útočily až u amerických břehů.
Válku, která měla ideologický charakter, nevydrželo Německo pro své nedostatečné ekonomické a lidské zdroje. Život prostě, tak jako následně v případě komunistickém, nenásledoval spáso-nosnou národně socialistickou, německou a dělnickou, ideologii.
Na konci svých lidských zdrojů byl ostatně roku 1945 i So-větský svaz. O ty ekonomické se mu starali spojenci. Pak se ale situace změnila. Sovětský svaz si z Německa odvezl svůj díl vá-lečné kořisti, navíc i celé tovární objekty, doplněné ovšem i o pěkných pár tisíc násilně deportovaných technických odborníků.
Spojenci tak sic činili taktéž, ale ždané odborníky jen na-jímali.Roku 1949 byla radioaktivním odpadem ověřena a pak Moskva sama ohlásila i držbu atomové zbraně. Nezávisle na tom byla zjištěna i jejich úspěšná zkouška německé rakety V-2 a budování, respektive montáž, rozestavěných německých oceánských ponorek. Od zběhů ze sovětských ozbrojených sil se dokonce vyskytly zprá-vy o umisťování V-1 i V-2 na jejich palubách a údajných zkouš-kách této zbraně na sovětském severu.
Co taková ponorka i bez V-1, či V-2 dokáže, dokumentováno hned 14.října 1939, při prvém souboji totality s demokracií, úspěchem německé ponorky U-47, která dokázala proniknout do střežené britské námořní základny Scapa Flow a nadělat tam pase-ku, včetně potopení bitevní lodi Royal Oak. A byla tu konečně i ještě velice čerstvá zkušenost s působením německých ponorek v Karibiku. Tohle slibovalo zážitek horší než Pearl Harbor.
Teď tedy tuto výzbroj měla Moskva, která opakovaně dokazova-la, že už se s námi nechce a nepotřebuje dál kamarádit a pokud jde o budoucí úmysly, nenechávala nikoho na pochybách, že jsou útočné. V-1, či V-2 na palubě ponorky a doplněné o nukleární ná-lož, znamenaly smrtelnou hrozbu pro USA i Británii.
(Válce v Evropě roku 1953, jak víme dnes, ostatně zabránila právě jen vhodná Stalinova smrt).
A tak v srpnu roku 1949 vypluly z Anglie na zpravodajskou misi k sovětským břehům americké ponorky Cochino a Tusk. Obě už byly přestavěny podle německého vzoru, měly schnorkel, díky kte-rému mohly nabíjet baterie i pod hladinou, měly pasivní sonar (ten dokáže naslouchat, aktivní vysílá akustické signály, které zpětně zachycuje, ale jsou slyšitelné i protivníkovi). Cochino byla rovněž vybavena naslouchacím zařízením a měla monitorovat sovětský radiový provoz v oblasti Beringova moře. Už v roce 1948, když americké letectvo zachytilo v ovzduší radioaktivní odpad z SSSR, vyslalo válečné námořnictvo USA do Beringova moře dvě hladinová plavidla, aby toho zjistila víc. Potom ovšem roz-hodnuto, že úkol může spíše vykonat patřičně vybavená ponorka, schopná se přiblížit k pobřeží.
Pokud jde o ty německé inženýry,ještě o skoro celých dvacet let později, v době závodů o přistání na Měsíci, došlo ke cti úsloví, kterým se prý soupeři na sebe vytahovali: Naši němečtí inženýři jsou lepší než vaši němečtí inženýři.

Atmosféra nedůvěry
Během těch čtyřiceti let našeho poddanství se jaksi ustálil názor, že špionáž je nejen druhé nejstarší řemeslo, ale že je obecně provází i morálka toho prvého. Byl nám záměrně naočkován. Jaksi za tím účelem, abychom obecně resignovali na mravní kodex demokratický. Ti dělají tohle, a tihle vlastně taky,.. jeden si nevybere. Jenže vybere! Přinejmenším jedna strana konala, co ko-nat nutno, v zájmu svobody a druhá v zájmu její negace. Při obraně svobody není extremismu, formuloval to vhodně pan Barry Morris Goldwater. Že v tom u nás dodnes nemáme jasno prokazuje třeba případ bratří Mašínů.
Otevřené společnosti demokratických zemí, kde například styk s cizincem, na rozdíl od SSSR, nepatřil a nemohl patřit do ob-lasti trestního zákoníku, země s povolenými aktivitami komunis-tických stran, měly na vybranou. Buď se po vzoru těch totalit-ních uzavřít, a tak pozbýt svého demokratického charakteru, ane-bo se vydat na pospas. Existovala i třetí možnost. V době atomo-vé zbraně nenechávající napadenému čas k obraně, ta jedna jedi-ná. Znát úmysly potencionální hrozby včas a umět jim předejít. Znát také protivníkovy možnosti a předmětné záměry. Radioprů-zkum, a tomu se věnovaly ponorky až do sedmdesátých let přede-vším, pak také nutnost vniknout do způsobu jeho myšlení.
Vždyť jsou oba stejní...
Vedoucí země demokratického tábora, USA, vstupovala do druhé světové války bez tajné služby. Její vznik jako stálé státní in-stituce, si posléze vynutila až válka studená. Otevřená společ-nost rovněž podstupovala risiko volného vysílání a najímání agentů.Zde se nešetřilo. ) V případě námořnictva dovolovala So-větům prakticky volně najímat zrádce, nehledě na to, že mohli získávat ve velmi široké míře informace z veřejných zdrojů. Prvá sovětská atomová ponorka například, vznikla tak zázračně rychle také díky tomu, že její americký protějšek Nautilus uvedla na trh jako autentický model, americká firma Rewell.
I na západě existovalo samozřejmě vojenské a námořní zpravo-dajství, ale Amerika pro ně, až do studené války, neměla strate-gické cíle. Roku 1945 demobilisovala a připravovala se stáhnout své ozbrojené síly z Evropy nejpozději do roku 1948. Byla to so-větská hrozba válkou podvyživené a oslabené Evropě, která je přinutily ujmout se vedoucí role demokratického světa. Činily a dosud činí tak velmi nerady. Byly tu ovšem okolnosti jež nešlo pominout.
Konec konců, byla to Amerika, kdo rozhodl válčení v Evropě roku 1918. Mír potom ufackovaný nebyl americký, v důsledku čehož musela o dvacet let později do Evropy znovu. Nechtěla svou chybu opakovat.
Sovětská i naše propaganda mohla samozřejmě do nekonečna ho-vořit o ráji pracujících, kterým zlí imperialisté hodlají ode-brat údajné výdobytky jejich komunistického poddanství. Určitý čas tohle, pokud se možnosti informací nerozšířily, mohlo praco-vat, ale tak jako ráj pracujících nebyla realita, realitou neby-ly ani žádné útočné plány "světového imperialismu". Například i ten, který se nás týkal jako Československa, měl jen ryze obran-né varianty. Odvislé od toho, zda by sovětský útok zahrnoval, či nezahrnoval Rakousko, a zda by Sověti použili, či nepoužili nuk-leární zbraně. V případě zahrnutí Rakouska za použití pouze kon-venční výzbroje, končil po odražení útočníka americký postup na čáře řek Odra-Morava. Pokud by Rakousko zahrnuto nebylo, tedy na čáře Labe-Vltava. Že by asi při sovětské převaze v konvenčních ozbrojených silách nakonec muselo dojít na jaderné zbraně - jak-si vyplývá. Proti 47 tisícům tanků Varšavské smlouvy jich napří-klad mělo NATO v Evropě k disposici necelých sedm tisíc.
Poznatek, že se nemělo konat žádné osvobozování z toho vy-plývá rovněž, třebaže bylo příjemné se jím těch čtyřicet let za-bývat.
Budeme pokračovat




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku