Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 10.9.2003
Svátek má Irma




  Výběr z vydání
 >HISTORIE: Česká družina (1914-1916)
 >ČESKÉ AEROLINIE: Nemastná neslaná připomínka výročí
 >LIDŠTINY: Fotit je tak snadné, ale pozor na gorily! aneb Lidi, proč jste ovce?
 >MROŽOVINY: Zdraví za peníze koupíš
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem kupoval sušák na prádlo
 >PSÍ PŘÍHODY: Mezi Skyllou a Charybdou
 >POLEMIKA: Aston a Mrož aneb Přeshubné na budku
 >POLITIKA: Strana sebevrahů
 >ŽIVOT: Predestinace podplukovníka Mejčka
 >ZBRANĚ: Návrat starých časů aneb hrozí nám nové kolo jaderného zbrojení?
 >TIMOR: O genocidě se nemluví!
 >EKONOMIKA: Deflace vyvolá diskuzi o úrocích
 >Rude Guerilla – Děti města
 >PENÍZE: Fond pojištění vkladů čekají změny
 >INFO: Nušlova cena za rok 2003

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
10.9. TIMOR: O genocidě se nemluví!
www.infoservis.net

Vypadá staře a křehce, padesát pět let byste jí nehádali ani náhodou. Žije v Ermeře – ubohé díře, ztracené uprostřed, bujnou vegetací porostlých, kopců Východního Timoru – Timoru Leste, nejmladšího státu světa. Pochopitelně má jméno, ale proč o něm mluvit? Její osud se navlas podobá osudům mnoha jiných žen z této země.

Jak šla pomalu hlavní ulicí na trh, bez problémů jsem jí stačil. Vlastně vypadala spíše jako duch než jako živý člověk. Říkali mi, že před dvaceti lety ji znásilnila skupina indonéských vojáků. Jako by znásilnění nestačilo, následovalo mučení, pálení cigaretami a ponižování. Na rozdíl od mnoha jiných to všechno přežila. Stejně jako desítky tisíc dalších žen však přišla o syna, manžela i jejich dům.

Ačkoli jsem na vlastní oči viděl hodně krutostí, ke kterým docházelo v průběhu indonéské okupace Východního Timoru, ačkoli jsem byl zatčen a mučen pouze za to, že jsem se snažil dělat svou práci – vyburcovat svět a informovat ho o genocidě, ke které na Timoru docházelo, přesto jsem se rozhodl do Ermery vrátit. Na místo, kde se odehrávaly nejkrvavější střety mezi Východotimořany a okupační indonéskou armádou. Přijel jsem, protože jsem chtěl mluvit s touto ženou. Vlastně s jakoukoli ženou, která hrůzy okupace přežila. Když jsem jí ale uviděl na ulici Ermery, najednou jsem ji nedokázal požádat, aby se znovu, byť v myšlenkách, vrátila do své minulosti.

„Potřebujeme své vůdce“

Východní Timor je svobodný. Přestože nezávislost získal již více než před rokem, stále vlastně žije v „roce nula“. Pořád je to špinavá, chudá, zoufalá a zmatená země, ve které je plno bolesti. Dokonce i bývalí hrdinové odboje dnes živoří jako nuzáci – prodavači dřeva. Jeden z nich to už údajně nevydržel, sebral se a šel do prezidentského paláce. Takřka přemohl stráž a křičel přitom tak, až přišel přímo prezident Gusmao. „Podívej se na mne, co se ze mne stalo! Kup si aspoň to moje zatracený dřevo.“ Gusmao si prý dřevo vzal a nešťastníkovi zaplatil. Vypadal přitom prý stejně zoufale jako jeho bývalý spolubojovník a jenom bezmocně opakoval: „Nevím, co mám dělat. Jsem prezident, ale co můžu udělat?“

„Jak si teď vlastně Východní Timor vede? Zlepšila se tam situace, když dostávají tolik zahraniční pomoci?“ zeptal se mne bezelstně můj indonéský kamarád. Upřímná naivita v jeho hlase mě šokovala. Jak se proboha může národ, který ztratil v průběhu boje za nezávislost třetinu své populace, postavit znovu na nohy během dvou nebo tří let?! Pak mi to ale došlo: Oni o tom opravdu nevědí! Oni si neuvědomují, k jak strašlivému vyhlazování došlo a že politika „transmigrasi“ (tzn. „přesídlování“, při kterém byli mrtví Východotimořané nahrazováni muslimskými přistěhovalci z Jávy či Sumatry a dokonce taky Hindy z Bali) nebyla ničím jiným než etnickou čistkou, prováděnou v obludném měřítku.

Ačkoli Chile svou rozlohou Východní Timor několikrát převyšuje, dodnes se tato země nevzpamatovala z hrůz, které následovaly po vojenském puči. Beze stopy tenkrát zmizely 3 až 4 tisíce lidí, o nichž dodnes nikdo nic neví. Jestli se někdy Chile s tímto dědictvím vyrovná, nebude to rozhodně brzy. Kdyby byl Východní Timor velký jako Chile, rovnaly by se jeho ztráty zhruba pěti miliónům mrtvých.

„Tahle země je do velké míry kontrolována cizinci. Hodně nám pomáhají,“ říká student politologie. „Jsme jim za to vděční, ale oni nám nerozumějí. Jsou tu proto, aby postavili naši ekonomiku na nohy a aby zajistili chod základních politických a společenských institucí. Jenže náš národ je pořád v šoku, v hlubokém traumatu. Lidé, kteří vybojovali naši svobodu – půda a krev Východního Timoru, dnes nemají co jíst. Podívejte se na Indonésii. Když získala nezávislost na Holandsku, prezident Sukarno vzal do vlády vůdce boje za nezávislost. I když někteří z nich neuměli psát a číst, svěřil jim vysoké vojenské posty. Protože chápal, že jim národ věří a potřebuje je. Když ale naši vůdci přijdou za lidmi z OSN, musejí dokazovat, že mají „schopnosti“, že umějí psát a číst, že mluví několika jazyky. Není v tom žádný vděk, žádné emoce a žádný respekt k naší minulosti.“

Mnoho bývalých bojovníků z hnutí za nezávislost FRETILIN má pořád své zbraně a nedávné nepokoje dokazují, že situace v zemi má ke stabilitě pořád ještě daleko. Zejména tvrdé marxistické jádro FRETILINu, nazýváné „extremisty“, jde do ostrých střetů se současnou vládou. Vytýkají jí zejména smířlivou politiku vůči mocným sousedům Indonésii a Austrálii a také její snahu zbavit se v očích Spojených států jakéhokoli zdání levicovosti.

Vyrovnat se s minulostí

V roce 2002 mi tehdy ještě prezidentský kandidát Gusmao vysvětloval, že „dobré vztahy s Indonésií jsou prioritou číslo jedna“ a že lidé by měli „odpustit.“ Mezitím se však Indonésie nenamáhala postavit před soud byť jediného vysokého vojenského činitele, odpovědného za masakry na Východním Timoru. Jakarta se dokonce nenamáhala ani s oficiální omluvou a cestu do Dili nenašla ani jedna indonéská delegace, která by Východotimořanům nabídla omluvu za spáchané bezpráví.

Přes veškerou úctu, kterou k prezidentu Gusmaovi chovám, je jeho politika špatná. Tzv. usmíření, založené na mlčení, nefungovalo nikde. Zkoušela to Argentina i Chile, obě země s podobnou zkušeností krvavého diktátorského režimu a v obou zemích tento proces selhal. Je povinností východotimorské vlády požadovat od Indonésie oficiální omluvu, zpřístupnění jejích archívů a informování indonéské veřejnosti o zvěrstvech, kterých se jejich země na Východním Timoru dopustila. Ne kvůli pomstě, ale proto, aby se zahojily rány těch, kteří trpěli a trpí ohromnou nespravedlností.

Znát pravdu o své minulosti je pro Indonésii skoro stejně tak důležité jako pro Východní Timor. Od krvavého vojenského puče v roce 1965 (který pučisté falešně vydávali za proti-komunistický kontrapuč), který svrhl vládu prezidenta Sukarna a stál životy půl až jednoho miliónu lidí, se indonéským vůdcům úspěšně daří přepisovat historii vlastního národa a způsobovat kolektivní amnésii celé společnosti, čímž jenom dále otravují intelektuální prosperitu Indonésie. Po lžích o roce 1965 následovaly lži o Východním Timoru a později o Ambonu a Acehu.

Je urážející chtít po Východotimořanech, kteří přežili znásilňování, mučení i ztráty svých blízkých, aby prostě zapomněli a odpustili. I kdyby chtěli, tak nemohou. Dovolil by si snad někdo chtít „zapomnění a odpuštění“ po Polácích, Rusech, Jugoslávcích nebo Francouzech těsně po druhé světové válce? A to přitom ztratili relativně mnohem méně než obyvatelé Východního Timoru. Mohl by být někdo tak cynický a říci Židům, aby zapomněli na holocaust a prostě dál žili své životy, jako by se nic nestalo? Copak by mohli odpustit a zapomenout poté, co na vlastní oči viděli snad nejstrašlivější zvěrstva, jakých se kdy člověk dopustil? Moji židovští kamarádi, kteří přežili holocaust jako děti, se dodnes v noci probouzí hrůzou, zalití studeným potem. A to samé zažívají moji přátelé na Východním Timoru a budou to zažívat ještě dalších dvacet nebo padesát let!

Hodně liberálních Indonésanů mi říkalo, že k masakrům na Východním Timoru by nikdy nedošlo, kdyby Spojené státy nedaly zelenou indonéské invazi. To je pravda. Američané, Britové, Australané, my všichni neseme svůj díl viny za to, že jsme neprotestovali, když naše vlády tiše posvětily indonéskou okupaci. Měli bychom o tom mluvit a psát, jak už to někteří z nás dělají (ačkoli nás stále není dost).

Na druhou stranu to nebyli Američané, kdo zabíjel, znásilňoval, mučil a prováděl etnické čistky. Měli by snad být Sověti obviňováni z nacistických zločinů jen proto, že Kominterna nařídila německým komunistům, aby opustili koalici s ostatními levicovými stranami a de fakto tak pomohli Hitlerovi k volebnímu vítězství? Do jisté míry asi ano. Byli to však Němci, kdo navrhoval koncentrační tábory a plynové komory a byla to německá armáda, která zmasakrovala desítky miliónů mužů, žen a dětí.

Indonésané musejí přijmout odpovědnost za svou vlastní minulost. Ne kvůli mrtvým na Východním Timoru, ale kvůli své vlastní budoucnosti. Žádná slušná společnost si nemůže dovolit budovat své základy na lžích. Zamlčená minulost se stále vrací jako bumerang a pokud jí nečelíme čestně a důstojně, zničí nás.

Dokud nebudou všechny zločiny veřejně odhaleny a nebude následovat upřímná omluva a dokud se indonéské děti nebudou ve škole učit o tom, jak jejich národ masakroval nevinné lidi, kteří neměli moc šancí na obranu a přesto se hrdinně bránili, do té doby bude stará žena z Ermery vystupovat na kopec nad městem opuštěná a zapomenutá. Její vláda jí může stisíckrát radit, aby na všechno zapomněla. Její pamět je však to jediné, co má – všichni její blízcí jsou mrtví. Každý den se noří hlouběji a hlouběji do vzpomínek na dobu před dvaceti lety, která tak brutálně zasáhla do jejího života. Neměl jsem odvahu ji oslovit. Byl jsem ochromen bolestí, která z ní vyzařovala.

André Vltchek
Autor je šéfredaktorem magazínu World Confrontation Now a stálým spolupracovníkem Infoservisu

Více k tématu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku