Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 15.9.2003
Svátek má Jolana




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Proč existuje Linka důvěry Diakonie?
 >SPOLEČNOST: Jak jsme na tom s patenty
 >PRAŽSKÝ CHODEC: Dostaveníčko s Marsem
 >FEJETON: O šikanách
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme natáčeli film o zombivcích
 >PSÍ PŘÍHODY: Pramálo decentní hostitel
 >LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (3)
 >SPORT: Kdo vyhrál fotbalový zápas roku? Sponzoři!
 >NÁZOR: Dojdou k rozumu?
 >MÉDIA: Pospíchal už nikam nepospíchá
 >PENÍZE: Spořit s jistotou se (ne)vyplatí
 >NÁZOR: Budeme pokračovat ve zločinnosti?
 >MEJLEM: Ohlasy a názory čtenářů
 >STORY:Francie pohřbila své mrtvé, ke kterým se nikdo nehlásil
 >REAKCE: (mediální) Vřískot 2

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
15.9. LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (3)
Jan Beneš

Náš způsob sebeklamu
Tak jako jsme si cosi nalhávali o nebývalé přízni vítězných velmocí po roce 1918, stejně podobně si cosi nalháváme, přičítá-me-li sovětskou okupaci roku 1968 jen odvěké ruské nedůvěře ke svobodě slova a naší tehdejší vzpouře mnoha milionů slov. Velmi laciných slov, dodejme. Sovětský svaz usiloval o umístění svých jednotek v Československu už od roku 1948 a jednou a asi i hlav-ní z příčin pádu Antonína Novotného v prosinci 1967 bylo to, že umístění sovětských posádek roku 1966 odmítl. Neposlušnost se netrpí ani jinak vždy oddaným vasalům. Až do Gorbačovových časů Moskva útok na Evropu plánovala a připravovala, a naše země jí v tom pomáhala. Sovětské rakety namířené na Evropu u nás byly už před rokem 1968. Jen po okupaci už jaksi legálně. Západ zase ni-kdy žádný útok na SSSR neplánoval. Jakákoli válka ohrožovala je-ho prosperitu, zatím co východu slibovala bohatou kořist.
Pokud jde o ponorky, na těch na západě sloužili vždy výhrad-ně dobrovolníci a jen mezi nimi se v případě USA i Velké Brita-nie vybírali další dobrovolníci, na špionážní ponorkové mise. Ponorky byly vybaveny sebedestruktivními náložemi. Měly zabránit tomu, aby se zařízení dostalo do sovětských rukou. Posádka vědě-la, že v případě prozrazení nemá naději. Ponorkovou misi Cochina ostatně neorganisovala právě vznikající CIA, ale námořní zpravodajská služba (Naval Security Group), které se sovětská námořní hrozba bezprostředně týkala. Druhý Pearl Harbour se ne-směl konat.
CIA neorganisovala ani žádnou z mnoha dalších. Vzhledem k saturaci sovětských agentů na nejvyšších místech (Philby a další u Britů, vedoucí kontrašpionáže CIA Jesus Ames Angleton, jakož i náš Koecher a celá řádka dalších, tamtéž), to asi bylo dobře. Zrádce Walker z US NAVY, kterého získali Sověti, ohrožo-val životy svých kamarádů a zrazoval ty americké, o nichž věděl, až později. Jeho prostřednictvím získala Moskva informace vlast-ně za pakatel (zhruba milion dolarů) to, co americké daňového poplatníka stálo nejméně miliardu.


Služba na ponorce
Byli jsme sice už zásobeni pěknou řádkou filmů o podmínkách té služby, ale nemyslím, že dokázaly vystihnout její podstatu. (Až nukleární pohon to měl zásadně změnit). Například nedostatek místa nutil posádku ke spánku na směny. Na každé lůžko připadali tři muži. Vše prostupoval zápach oleje a nafty, posádky byly vy-staveny příšerné a všudypřítomné kondensaci, takže matrace byly u amerických dieselových ponorek uzavřeny v nepromokavém obalu, který bylo nutno před spánkem rychle otevřít a vsunout se pod něj a rychle ho opět uzavřít. Kondensace také znemožňovala skla-dovat jiné než konservované potraviny. Připomeňme i permanentní nedostatek sladké vody, jakož i kvalitu té, která vůbec byla. Posádky ponorek se prostě prakticky neměly čím umýt. Ale zůstat pod vodou v případě ponorky znamená zůstat na živu. Všechno to-hle nepohodlí sloužilo právě jen tomu.
Vzpomenutá Cochino (Tusk ji jen doprovázel, kryl její úkol údajným společným cvičením a zůstával také na otevřeném moři), se dokázala přiblížit k sovětskému pobřeží, trávila tam ponořena čas jen s anténami odposlechu a trubicí schnorkelu nad hladinou. Muži vyškolení na tento odposlech se domnívali, že zachytili i jakési zbraňové zkoušky svůj úkol u sovětského pobřeží ale po-norka nikdy nedokončila. Ve čtvrtek 24. srpna 1949 opustila so-větské výsostné vody (SSSR je vyhlašoval jako pásmo 12 námořních mil, mezinárodně se uznávají tři), přiblížila se k Tusku čekají-cím mimo ně, a posádka se chystala na oslavu. Ponorka totiž měla právě čtvrté narozeniny - byla na vodu spuštěna 24. srpna 1945). Přicházela polární bouře a schnorkelem, kterému nějak přestala fungovat automatická těsnicí klapka, vnikala do plavidla voda. Potom pro nedostatek vzduchu vysadily motory a nakonec se plavi-dlo otřáslo jakoby nějakým nárazem. Všichni se domnívali, že asi narazili na kru, ve skutečnosti však explodovala a vznítila se v jedné z bateriových komor baterie.
Kapitán nařídil vynoření do zuřící bouře, do které se na pa-lubu také musili evakuovat polonazí muži z vnitřku zamořeného kouřem. Jeden z námořníků byl smeten z paluby do vln (podařilo se ho zachránit) a při pokusu proniknout do bateriové komory tam explodoval požárem nahromaděný vodík.
Tusk se i přes zuřící bouři nakonec dokázal přiblížit. Po patnácti hodinách marného boje s požárem, nezbylo kapitánu Beni-tezovi, než vydat rozkaz k opuštění plavidla. Jeden muž z posádky Cochina a šest z posádky Tusku, při tom zahynulo. Je-jich těla nebyla nikdy nalezena.
Americký tisk přinesl o katastrofě zprávu, americké námoř-nictvo ovšem zamlčelo skutečné poslání ponorky. Námořnictvo při-znalo i to, že momentální plavidla se nehodí do tvrdých podmínek severských končin. Sovětský tisk hovořil o podezření, které ta-kové cvičení v blízkosti Murmaňska vyvolává. Devět dnů po kata-strofě ponorky, Moskva potvrdila americká podezření. Na území SSSR došlo k nukleární explosi.
Československý tisk psal o tom, že Stalin-hospodář, atomem přeorává zemi. Moskva tvrdila, že se nejedná o žádné zbraně, kdežpak by o mír usilující bolševik mohl mít takové úmysly, jis-tě, bouchlo to u nás, ale jde o zemní práce při stavbě přehrad. Komunismus měl, a to díky své úspěšné špionáži, atomovou zbraň. Teď už doopravdy nešlo jen o nějaké kočkování. K americké tradi-ci to get along with the people, přibyl problém jak vyjít s těmi, kdo s námi vyjít nechtějí. Svého vyvrcholení měl dojít ve Vietnamu, ale to je už úplně jiná historie.

Prvý vážný střet, úvod do děje
Sovětský svaz udržoval své flotily ve čtyřech mořích, USA na dvou oceánech. Ten Pacifický je jim společný. Průjezd do Atlan-tiku z Baltu i Severního moře je, naštěstí pro Ameriku omezen Dánským průlivem mezi Gronskem a Islandem a prostorem GUIK, mezi Islandem a Velkou Britanií.
Pacifik tuto výhodu nemá. Prvý ponorkový střet byl očekáván v době komunistického napadení jižní Koree v Pacifiku. Americkým ponorkám nezbývalo, pro případ, že by se Moskva chtěla zapojit do konfliktu, než hlídkovat u sovětských tichomořských přístavů. Tam také vznikl pozorovací informační varovný systém, sledující zkoušky raket, spouštění nových plavidel (SSSR tehdy spustil na vodu už víc jak 250 ponorek německé konstrukce, ve slovníku NATO ZULU + WHISKEY, existovaly zprávy, že některé z nich jsou vy-zbrojeny raketami s atomovou hlavicí). Americká soutěživost a snaha odvést co nejdůkladnější práci, pak vedla k tomu, že pro-nikaly tak blízko, že literárně řečeno, mohly pozorovat i osoby, které se někam pod přístavní molo zaběhly vymočit. (Rozhodovaly podmínky pobřeží, v Murmaňsku se prý dostaly na 40 metrů od pří-stavního mola).
Odposlouchávací zařízení procházela neustálým zdokonalováním a v možnostech US NAVY už bylo zjistit i kolik ponorek se chystá vyrazit na moře pro případ války. Byla sledována sovětská námoř-ní cvičení a z toho uvozováno jakou taktiku by v případě války rudé loďstvo použilo. Stejného zdokonalení došly systémy zjišťu-jící zda Sověti, teď už také vyzbrojení radary a sonary všeho druhu, ponorku zaměřili a zachovat se podle toho. Sovětská po-břežní obrana už se několikrát za americkými ponorkami pustila, několik vrtulových amerických letadel, brouzdajících kolem so-větských hranic bylo sestřeleno. Jaký osud by čekal zjištěnou ponorku vyplývalo. Psal se rok 1957. Ještě neuplynul rok od chvíle kdy Moskva utopila Maďary v krvi, zvládla revoltující Po-láky, teď nadšeně vyznávající bývalého vězně Gomulku (zrovna se chystal zastavit studentský časopis Po prostu), a kdy Washington poučil Anglii, Francii i Israel v případě Suezu, že éra koloni-álních válek už definitivně skončila.
Zatím se své námořnictvo a ponorky zvláště, Rusové teprve učili používat. Jak to řešili po svém, si povíme na závěr. Pro-zatím mohli Američané dokumentovat, že sovětské ponorkové posád-ky se vrací ze cvičných plaveb velmi zubožené. Jejich ponorky zjevně nepoužívaly ani chemické lapače otravných plynů, které měli Němci, námořníci opouštěli svá plavidla s opuchlýma rukama a nohama, či museli být vyneseni. Běžná komunistická praxe. Když jde o člověka, neštítíme se ničeho. A protože se ničeho neštíti-la, sovětská námořní moc neustále a pro USA znepokojivě, vzrůs-tala.
V téže době, připomeňme, nad SSSR létaly americké U-2. Pre-sident Eisenhower ty lety s ohledem na Chruščova povolil jen velmi nerad, ale nepřinášely ani zdaleka tolik informací jako ponorky. Navíc jejich piloti, na rozdíl od ponorkových posá-dek, odešli večer do pohodlné postele, stejně jako obsluhy všech dalších monitorovacích stanic. I tohle asi určitým způsobem po-norkáře na zpravodajských plavbách formovalo a motivovalo. Pokud jde o to formování, jistě byli to dobrodruzi, byli. Česká séman-tika nás podpoří tím, že dobrodruh je přece dobrý druh. Anglický adventurer, zase vychází ze slova advent. Taky nic špatného. Znamená to přece nový a radostný počátek.
Na tomto poli však nelenili ani Rusové. Prvé sovětské ponor-ky se začaly objevovat i u amerických břehů.
Děj
Koncem července 1957 se na svůj úkol v japonském přístavu Jokosuka chystala a konala poslední přípravy, americká ponorka Gudgeon (SS-567).Jedna z posledních dieselové přednukleární ge-nerace. Už ve stavbě vybavená odposlechy. Na moři už se sice plavily prvé dvě nukleární ponorky, Nautilus a Seawolf, ale pro-zatím to bylo zboží tak vzácné, že se nemohlo risiku zpravodaj-sky zaměřené plavby podrobit. Zkušenost Gudgeonu záhy dokázala, že nic jiného nezbývá.
Gudgeon je mimochodem anglicky buď rybka používaná za návna-du pro větší rybu, nebo ťulpas, v nejlepším případě prosťáček. Americký ekvivalent Vény Vyskoč. Přesně tyhle role měla posádka ponorky, byť velice nechtěně a neplánovaně, sehrát. Jejím kapi-tánem byl Norman G. Bessac, přezdívaný Buzz, který už ponorce úspěšně velel při sledování cvičení sovětské flotily v Severním moři. Bylo mu 34 let.
Pokud jde o obsluhu monitorů, přezdívaných strašidla, čili spooky, pak Gudgeon jich měl na palubě na rozdíl od Cochina, už celou řadu. Jeden se zabýval jen akustickými stopami sovětských lodí, sonar je dokáže rozlišit stejně dobře, jako kriminalista otisky prstů. Jiný jen elektronickými záznamy sovětských radarů. Jeho úkolem bylo vyhlásit poplach, kdyby zjistil sovětské zamě-ření, případně změřit sovětskou radarovou frekvenci k budoucím vhodným rušením. Další, znalý ruského jazyka, zaznamenával radi-oprovoz mezi ruskými plavidly. Cílem Gudgeonu byl Vladivostok.
Podle plánu se měl v blízkosti sovětského přístavu (kdysi konečné stanice naší legionářské Čs. armády na Rusi) zdržovat v noci. Sice jen ve dvanáctimílovém pásmu vyhlašovaném Rusy, ale neuznávaném mezinárodně, ale kapitán i posádka považovali za vý-zvu vniknout i do toho třímílového. Kromě antén, periskopu a "uší", měla devadesát metrů dlouhá a osm metrů široká ponorka zůstávat pod hladinou. Až s příchodem dne se vždy odkrást dvacet až třicet mil od pobřeží, vynořit se na výšku schnorchlu, tam v klidu nechat běžet motory, dobít baterie a vyčistit vydýchaný vzduch v ponorce pro následující noc. Měli tam být celý měsíc.
Zadaná doba se zlomila do své ubývající poloviny bez zvlášt-ních příhod. Až do pondělí 19.srpna. Byli před Vladivostokem a byli pod hladinou zhruba dvanáct hodin. Ovzduší v ponorce už vy-padalo podle toho. A to jim další dvě, či tři hodiny zbývaly, než odplují někam, kde bude možno vysunout schnorchel. Námořníky sledující promítání filmu se Spencerem Tracy a Lee Marvinem vy-rušilo náhlé zakolébání plavidla nad obvyklou normu. Hned potom začal Gudgeon prudce klesat a rozezněly se poplachové zvonky svolávající je na bojová stanoviště. Rusové zpozorovali nad hla-dinou elektronický stožár. Nic mohutného, vlastně jen síťka tak třicet na pětačtyřicet centimetrů. Rusové do něj najeli. Stožár se měl vždy okamžitě zasunout, jakmile ohlásí zaměření radarem, ale z nějakého důvodu k tomu tentokrát nedošlo. Třeba nebyl za-měřen radarem, ale prostě jen zlou náhodou opticky zpozorován.
Kapitán klesal do prostorů, kde doufal nalézt vrstvu studené vody, která by mu posloužila jako akustický protisonarový kryt. Ale nenalezl ji ani v devadesáti metrech.
Gudgeon mezitím nad sebou zaměřil větší počet lodí. Při-nejmenším čtyři.Jejich sonarové signály rozeznívaly celou ponor-ku. Baterie byly na konci svých sil a nedávaly možnost úniku. Vzduch na konci ponorné doby byl už nedychatelný. Muži na paleb-ných stanovištích čekali na rozkaz. V zájmu úspory energie byly vypnuty ledničky, kávovary, větráky i dmychadla a ztlumena i světla nouzového osvětlení.
Když se kapitán snažil uhnout sonarovému svazku, vždy vplul do dalšího z jiné lodi. Sonaroví technici nahoře svému řemeslu viditelně rozuměli. A potom začaly dolů padat hlubinné bomby. Naštěstí jen lehké, jejich výbuchům byl Gudgeon schopen odolat. Veteráni druhé světové války na palubě pamatovali, co to zname-ná. To už byli v 213 metrech, a dosud se jim nedařilo uniknout. Guggeon mohl jít až do 260 metrů, ba maximálně až do 290, ale to by nesměl mít zaseknutý nedovřený vnější poklop odpadkového ejektoru. Ten vnitřní by takové hloubce vnější tlak prostě neob-stál. A vnější poklop, zas nějakou zlou náhodou, zaseknutý byl.
Gudgeon vyzkoušel všechny způsoby úniku, včetně falešné zvu-kové kulisy. Ta se vytvářela vystřelováním asi metr dlouhých plechových bubliny vypouštějících trubic, ze zádi plavidla.
Ale Sověti se nedali zmást, jako odpověď vždy shodili další lehké podmořské nálože přímo na ponorku. Zbývala jen konfronta-ce. Ponorka se natočila proti protivníkovi a připravila se k boji. Muži u torpéd byli připraveni, kdyby z těch, teď už nej-méně osmi lodí nahoře, přišlo něco většího a nebezpečnějšího, než jen ty lehké náložky.
Už to trvalo nějakých dvanáct hodin. Možná déle.
Dýchat bylo čím dál tím nesnadnější. Mužům otékaly ruce a nohy a pálily je oči. Posádka vpouštěla do člunu čistý kyslík z vnějších nádrží, ale tím se nezbavovala kysličníku uhličitého, jehož koncentrace, přes lithium-hydroxidové pohlcovače, vzrůsta-la daleko přes únosnou míru.
Večer ve středu 21. srpna trvala tahle honička už téměř 48 hodin, a celkem více než čtyřiašedesát hodin už byl Gudgeon pod vodou, aniž mohl použít schnorchel. Teď už šlo opravdu o život. Potřebovali se nadechnout a potřebovali odvysílat zprávu o svém postavení a pokusit se přivolat pomoc. Muži na zaujatých bojo-vých stanovištích byli připraveni. Kapitán posádce znovu vysvět-lil postavení a potom dal rozkaz k vynoření. Všichni to přijali s ulehčením. Anténu se nepodařilo vysunout, zřejmě byla nárazem poškozena, ale diesely zabraly v témže okamžiku, kdy se schnor-chel ocitl nad hladinou. Jedna ze sovětských lodí prudce vyrazi-la vpřed a pokusila se na ponorku najet.
Motory zmlkly, následovalo okamžité bleskové ponoření. Zprá-vu se nepodařilo odvysílat a vzduch byl stejně špatný jako dří-ve. Kapitán ustálil ponor v hloubce 120 metrů. Maximum, které si mohl při momentálním stavu baterií dovolit. Přijal hlášení o stavu baterií i stavu ovzduší a mužstva. Věděl, že mu nezbývá než se vynořit. Informoval posádku o situaci. Gudgeon musí naho-ru, ale Sověti se nesmí dostat na palubu a nikdo se nesmí dostat do zajetí. Jediná zbývající alternativa byla zemřít. Nikdo ne-protestoval. Připravili všechna torpeda k palbě a otevřeli tor-pedomety. Kapitán věděl, že to Rusové nahoře slyší.
Důstojníci si připravili pistole (posádky na ponorkách žádné osobní zbraně nemají). Muži u monitorů si připravili tabletky kyanidu. Všecky kodové tabulky a jiné tajné materiály byly ulo-ženy do perforovaných kožených brašen zatížených olovem. Kdyby se Sověti pokusili nalodit, půjdou ejektorem na dno.
Vynořili se na výšku periskopu, anténa se opět zasekla a ne-dovolila jim odvysílat SOS. Všechny tři motory naskočily a odfu-kovaly výfukové plyny. Schnorchel s dmychadlem hnal do ponorky čerstvý vzduch. Na výměnu vzduchu v ponorce potřebovali nejméně dvacet minut. Stejná doba ovšem nestačila na dobití baterií.
Sověti se tentokrát drželi zpátky. Minuta. Pět minut. Dosa-žení maximální rychlosti a možnost upláchnout, se ovšem naskýta-la jen při úplném vynoření. Kapitán vydal ten rozkaz. Zasáhnout Rusové ? Bude se ponorka na hladině muset vzdát ?
Konečně se podařilo vysunout anténu, kapitán dal rozkaz, aby se volání o pomoc odvysílalo v otevřené řeči a začal šplhat do věže. Jestli je tam nahoře torpedoborec, nemají šanci.
Nahoře bylo dosud světlo a uviděli několik sovětských hlíd-kových člunů. Ostatní plavidla už Sověti stáhli. Věděli, že po-norka dole mele z posledního.
Sověti signalisovali mezinárodní výzvu k prokázání totožnos-ti.
Gudgeon signalisoval stejnou a Sověti odpověděli svým CCCP.
Ponorka se prokázala jako US NAVY na cestě do Japonska.
Sověti odpověděli rozkazem, aby ponorka udržovala současný kurs a opustila sovětské vody. Neodpustili si vtip a poděkovali za nácvik protiponorkové války.
Měli to za sebou. Záhy se nad nimi objevila americká letadla a kuchaři konečně mohli roztopit plotny. Objevilo se pivo, celé bedny piva, o jehož přítomnosti na palubě neměli ani tušení. Předpisy jakékoli alkoholické nápoje na palubách ponorek zakazu-jí, ale nikdo neměl chuť to kapitánovi připomínat.
Každému bylo jasné, že Sověti měli možnost potopit je. Uva-žovalo se jen o tom, zda nechtěli, nemohli nebo nesměli.
Námořní velitelství pak jako zástěrku této plavby oznámilo, že Gudgeon se připravuje na světový rekord, prvé obeplutí země-koule ponorkou. (Posléze to vykonal). Radista byl z ponorky od-velen, jeho morseový "rukopis" teď už byl protivníkovi znám. Do-stal rozkaz vysílat jen levou rukou. Odešel i kapitán, s jeho přeložením k nukleárním ponorkám se ostatně počítalo už před touto plavbou.

Nový věk
Začátkem roku 1958 se Sovětům podařilo zaměřit a přistihnout ve svých vodách SS-565 Wahoo, ale dokázala jim uniknout, navzdo-ry tomu, že jeden z motorů vypověděl službu. Vypadalo to však, že Sověti se při sledování a pronásledování ponorek drží zpátky. Na rozdíl od letadel, které pronásledovali a pokud to dokázali, sestřelovali nemilosrdně. Byl to rozkaz, anebo to byl projev so-lidarity od sovětských mužů moře ?
Brzy potom sověti vypustili sputnik. Měli tedy fungující ba-listické rakety. Amerika měla rakety Polaris, schopné podhladi-nového odpálení, dosud jen ve vývoji, ale do výzbroje přišly ra-kety Regulus. K jejich odpálení se bylo potřeba vynořit a střela musela být řízena dvěma stanovišti. Ponorkou a člunem ještě blí-že pobřeží. Dosah Regulů byl sic jenom něco pod 400 námořních mil (cca 760 km), ale určitou hrozbu představovaly.
Zároveň začali Američané rozmisťovat pod mořem akustický sledovací systém, schopný spolehlivě zaznamenat přítomnost jaké-hokoli plavidla, včetně ponorek.
Jenže k identifikaci plavidel, byla zapotřebí database zvu-kových stop sovětských lodí. Další úkol pro špionážní ponorky.
Admirál Atlantické flotily USA Jerauld Wright vypsal po dob-rodružství Gudgeonu, cenu. Karton whisky značky Jack Daniels Old.No.7, pro posádku, která jako prvá uštve a přinutí k vynoření, nějakou nikoli americkou, nebo spojeneckou ponorku.

Cenu mohl předat v květnu 1959. Korveta USS Grenadier obje-vila v oblasti Islandu sovětskou ponorku a po devítihodinovém pronásledování ji přinutila k vynoření.
Byla to jedna z ponorek v označení NATO třídy Zulu, přesta-věná na nosiče raket, kterou si tak mohli Američané poprvé pro-hlédnout pěkně zblízka.
Ozřejmilo se, že i schnorchel má svá omezení. Pokud se po-norce dokáže zabraňovat ve vynoření dostatečně dlouho, ve chvíli kdy se posádka začne dusit, je vymalováno. Nastal čas změn.

Nukleární pohon
Otcem amerických nukleárních ponorek, a zákonitě tedy pozdě-ji i letadlových lodí a dalších plavidel, byl Hyman George Ric-kover. Na jeho příkladu lze mimo jiné také dokumentovat předstih země, která dokáže žít bez předsudků a xenofobie. Narodil se ro-ku 1900 v polské židovské náboženské obci Makow severně od Var-šavy.V USA, byť s určitými potížemi, ale ty nebyly dány ani při-stěhovalectvím, ani židovstvím, stal admirálem.
Rodina se ještě před prvou světovou válkou vystěhovala do USA a Rickover tam vystudoval námořní akademii. Dosáhl inženýr-ského titulu a uvědomil si, že jaderná energie slibuje námořnic-tvu neomezené možnosti. Že sahá za hranici akčního radia omeze-ného pohonnými hmotami a jejich nedostatku, vymezeného velikostí plavidla. Jaderný pohon poskytoval takřka neomezený zdroj ener-gie. Limitoval celou obtížnou a zranitelnou logistiku, bez níž loďstvo nebylo schopno operovat. Reaktor štěpí atomy, mění vodu na páru a to v takové kvantitě, že to nejen dodává plavidlu (po-norky byly prvé) rychlost před tím nikdy nedosaženou, ale posky-tuje i možnosti vybavit ji zařízením na výrobu vlastního kyslí-ku, filtrovat přebytečný kysličník uhličitý, odsolovat mořskou vodu a dokonce i vyhřívat skleník s čerstvou zeleninou pro po-sádku. Atomová ponorka může díky těmto vlastnostem zůstat pod vodou vlastně neomezeně dlouho. Každý muž posádky může mít své vlastní lůžko.

Nautilus
Dne 21.ledna 1954 byl spuštěn na vodu experimentální Nauti-lus. V červnu roku 1958 se pokusil proplout pod ledem přes Se-verní pól a o dva měsíce později se mu to povedlo. To už brázdi-la vody i jeho sesterská loď Seawolf (největší ponorka kdy vyro-bená, ale s jiným typem vodíkového reaktoru; neosvědčil se a vý-voj byl zastaven) a další ponorky byly ve stavbě.
Ze Severního pólu je to k cílům v SSSR nejblíže, ale platí to i naopak. Také je to nejblíže k cílům v USA. Zatím však měli Američané náskok.
Také Sověti ovšem nelenili. Začali vyrábět hned tři typy. Typ podle kodu NATO HOTEL, osazený třemi balistickými střelami, ECHO osazené raketami s plochou drahou letu proti jiným plavi-dlům a klasický útočný typ NOVEMBER. Všechny jak americký prů-zkum zjistil, velmi nedbale či až příliš hrubozrnně vyrobené, zejména, nevýhoda největší, strašlivě hlučné. Protivníkovi ne-dalo žádnou velkou práci zaměřit je a na službu v amerických vo-dách prostě nebyly zatím příliš způsobilé. Docházelo na nich ta-ké k úniku radioaktivity a posádky umíraly. Proslulá se tím sta-la K-19, přezdívaná u svých posádek jako Hirošima. V sovětském námořnictvu si posádky ulevovaly tímto vtipem.
Naše ponorka se střetla s imperialistickým ledovcem. Na po-sádce ledovce nejsou hlášeny žádné ztráty.
V letech 1959-1960 byly kolem sovětských břehů čtyři diese-lové ponorky s raketami Regulus, ale roku 1960 byla už do služ-by zařazena ponorka George Washington (SSBN-598), vyzbrojená ra-ketami Polaris.

Spokojenost Chruščovova
Roku 1962, když se Moskva pokusila vyrovnat americký náskok umístěním svých raket na Kubě, mohly jich už Spojené státy roz-místit kolem sovětských břehů devět. Během blokády Kuby pak ame-rické námořnictvo v okolních vodách celkem bez problémů, přinu-tilo tři sovětské ponorky k vynoření. Moskva se ovšem na této situaci podle Polarisů poučila, že rakety lze rozmístit kolem USA i jinak. Sověti se naučili operovat kolem Severního pólu, úspěšně své ponorky skrývat pod ledovci a vynořovat se mezi nimi takořka nepozorovaně. Víme, že odtud to bylo k americkým cílům jejich raket nejblíže.
Nic nedokáže ponorku tak dobře zjistit, jako jiná ponorka. Američanům tudíž nezbylo než se zařídit podle toho, hlídkovat u sovětských přístavů a sledovat sovětské ponorky na jejich cestě k americkým břehům. Vyvinout zařízení zjišťující přípravu (ote-vření poklopů) k útoku a být připraveni jí v tom zničením zabrá-nit.
Riskantní hra, která vedla k desítkám podmořských srážek. Takže tvrzení ruských admirálů, že Kursk se potopil po srážce s jiným plavidlem vycházela z určitých zkušeností, třebaže škody zaznamenané na potopeném Kursku tomu příliš neodpovídají. Ty spíše svědčí o nenadálé implosi. Tudíž rozdrcení tlakem. Čemuž zase ale neodpovídá hloubka. Leda, že by řemeslná práce na Kur-sku byla ještě horší, než je u sovětských výrobků obvyklé.
Nebyl by to ovšem vědeckým marxismem-leninismem řízený So-větský svaz, aby tam i na tomto poli, kde denně jde o lidské ži-voty, kromě lajdáctví, nedocházelo také k docela obyčejným pod-vodům. Když v roce 1962 Chruščov zatoužil dohnat a předehnat Spojené státy, týkalo se to i možností podhladinového odpalová-ní balistických raket z atomových ponorek. Vypsal dokonce pro námořnictvo cenu. Jenže Rudé námořnictvo ten problém zatím u svých nukleárních ponorek nedokázalo vyřešit. Náčelník však musí být uspokojen, a tak státníka vyvezli na moře a představili mu ponorkové monstrum,v kodu NATO Typhoon, které se před jeho očima ponořilo a z vody pak vyletěla raketa. Chruščov byl nadšen. Ne-tušil, že pod hladinou už byla dieselová ponorka typu Golf a ra-keta vylétla z ní. List ozbrojených sil Krasnaja zvězda o tom přinesl nadšenou reportáž. Celou operaci sledovala americká po-norka Skipjack, ale nechala si to pro sebe, dodejme.

I když v moři nejsou křižovatky
Ponorek se během studené války srazily celé houfy. Roku 1961 americká ponorka Swordfish s neidentifikovanou ponorkou, nejspí-še sovětskou, při tichomořském pobřeží SSSR.
Pravděpodobně to byla už vzpomenutá americká ponorka Ski-pjack, která se vrátila roku 1962 z Barentsova moře s listem vr-tule, nejspíše sovětského torpedoborce, zapíchnutým v přídi.
Americká dieselová ponorka Medregal, se srazila, v červenci 1965, s řeckou lodí dopravující tajně zásoby do Vietnamu.
V březnu 1966 se americká dieselová ponorka Barbel (jedna z posledních ve službě), srazila v Tonkinském zálivu s neznámou lodí směřující do Vietnamu. Nákladní loď se podle vietnamského hlášení potopila.
V prosinci 1967 se atomová ponorka George C. Marshall srazi-la ve Středozemním moři s neidentifikovanou sovětskou ponorkou. Americká ponorka měla proraženu jednu balastní nádrž.
9.října 1968 se srazila sovětská ponorka s britskou, anebo americkou ponorkou, v Barentsově moři. Ve vnější straně trupu sovětské ponorky prý zůstala díra, kterou by mohl projet trolej-bus.
V listopadu 1969 se sovětská ponorka K-19, třídy Hotel (ta-táž, na které později kolapsoval reaktor a prakticky vyvraždil svou posádku) otřela o americkou ponorku Gato. Sověti byli pře-svědčeni, že Američany potopili a později hledali její vrak. Na palubě Gato nebyl nikdo zraněn. Američané měli za to, že k najetí na ponorku došlo úmyslně a byli připraveni Rusy poto-pit, pokud by v útoku pokračovali.
Březen 1970. Sovětská ponorka nadjížděla nad americkou po-norkou Sturgeon a mírně ji poškodila.
V červenci 1970 narazila sovětská ponorka Černá Lila do ame-rické ponorky Tautog. Obě posádky byly přesvědčeny, že se druhá ponorka po nárazu potopila. V roce 1992 se Američanům přihlásil její sovětský kapitán.
Roku 1970 dorazila do černomořského přístavu těžce poškozená sovětská ponorka.Pravděpodobně táž, kolidující krátce před tím ve Středozemí s americkou ponorkou Dace.
V březnu 1971 se americká ponorka Holystone v mezinárodních vodách u sovětské pobřeží srazila s neidentifikovanou sovětskou lodí.
V lednu 1972 se na hlídkující americkou ponorku Puffer náhle potopila shora sovětská dieselová ponorka.
Květen 1974, v hloubce asi 60 metrů se srazila sovětská po-norka s americkou ponorkou Pintado, hlídkující před Petropavlov-skem. Sovětská ponorka se vynořila, Pintadu, ač poškozená, rych-le vzdálila pod hladinou.
3.listopadu 1974 se před ponorkovou základnou ve Skotsku (Holy Loch) srazila americká ponorka Madison se sovětskou ponor-kou třídy Viktor. Americká ponorka tentokrát při ponořování na-razila na už ponořenou sovětskou ponorku.
Prosinec 1981,v Severním ledovém moři narazila britská po-norka Scepre, na sovětskou atomovou ponorku, kterou sledovala.
Říjen 1986, americká ponorka Augusta narazila v Atlantiku do neidentifikované sovětské ponorky. Stalo se při zkouškách nového typu sonaru, který měl usnadnit těsnější sledování.
Prosinec 1986.Sovětská ponorka, v kodu NATO asi typu Typhoon kolidovala v Barentově moři s britskou ponorkou Splendid.

Čtenář si možná ještě vzpomene, kolik sovětských ponorek ta-ké dokázalo uvíznout na švédském i jiném pobřeží.
Po skončení studené války se ještě v únoru 1992 americká po-norka Baton Rouge srazila se sovětskou ponorkou nedaleko Murmaň-ska a v březnu 1993 americká Grayling v Barentsově moři. Obě ty-to nehody však byly už publikovány.
Právem tedy můžeme očekávat, že i ruské námořní manévry v září 2000, během nichž došlo ke katastrofě Kursku, byly sledo-vány Američany i Brity. Právě tak, jako obdobná cvičení americká i britská zase sledují Rusové.

S p e c i a l i s a c e
Protože bylo nezbytně nutné i znát možnosti sovětských ra-ket, bylo nutno vyvinout podmořská plavidla schopná potopit se dostatečně hluboko, aby mohla z mořského dna vyzvednout jejich zbytky. Musely se rovněž zdržovat v cílových plochách oceánu kam Sověti své zkoušky směřovali.
Halibut, česky platejz
Nasazení nukleárních ponorek na zpravodajskou službu rozší-řilo jejich možnosti. Roku 1964 už bylo ve službě dvacet ponorek typu Polaris a nukleární ponorka Halibut, původně určená pro střely Regulus byla určena k zešrotování, když v námořní zpravo-dajské službě přišli na nápad přestavět ji právě na speciálně ke zpravodajským účelům vybavené plavidlo. Vybavené rovněž dálkově ovládanými miniponorkami, roboty, jaké by se mohly odvážit i do hlubin dosud člověku nedostupných. Zatím i ty nejlepší ponorky nemohly níže než 460 metrů. (Američané brzy dokázali dostat se i s posádkou do 2000, ale to už byl zřejmě limit). I mohutný trup Polarisu by níže rozdrtila voda.
Trochu tomuto projektu přispěla i katastrofa americké nukle-ární ponorky Tresher, která se při prvé zkušební plavbě dne 10. dubna 1963, potopila v severním Atlantiku i se 129 muži na palu-bě. K implosi došlo podle zvukového záznamu asi v hloubce 400 metrů.
Šlo o to vyrobit plavidlo schopné v takovém případě pomoci. V Americe to lze naštěstí tak, že se projekt zadá soukromým spo-lečnostem. Tak už v roce 1960 byl vyroben batyskaf schopný do-pravit tři muže až do hloubky 11000 metrů. V době katastrofy Tresheru byl už vyroben i Trieste II. Oba prozkoumali vrak Tre-sheru.
Admirál Rickover dal vyrobit experimentální plavidlo NR-1, jakousi miniponorku s atomovým pohonem. Námořní zpravodajská služba se zase spojila k vybavení Halibutu s oceanografem Johnem Cravenem. Na rozdíl od Rickovera, potomkem tuniských pirátů.
Potom Ricovera a Cravena spojila náhoda. V lednu 1966 došlo nad Středozemním mořem ke srážce hlídkujícího bombardéru B-52 s jeho tankerem. V moři skončily čtyři vodíkové pumy, které měla dvaapadeátka na palubě. Tři se podařilo téměř okamžitě nalézt a vyzvednout. Tu čtvrtou bylo potřeba nalézt a vyzvednout než se k ní dostanou Rusové, kteří už ji hledat začali. Halibut (re-spektive jeho přestavba), ještě nebyl dohotoven, ale k disposici už byly přístroje přezdívané fish (ryba) vyvíjené pro něj na hledání sovětských raketových zbytků. Nakonec pumu našla v hloubce 777 metrů miniponorka Oceanografického ústavu Alvin, a s pomocí robota ji odtamtud úspěšně vyzvedla.
Necelé tři týdny později byl Halibut hotov. Měl na palubě čtyři "ryby" schopné proniknout až do hloubi 6000 metrů, a hlav-ně, měl zvláštní komoru pro potapěče. Aby se odstranilo nebezpe-čí jejich dekomprese a všechny potíže s potápěním spojené, byla pro ně vyvinuta místo vzduchu (s dusíkem) zvláštní směs helia s kyslíkem, která potíže dekomprese nepřinášela. Nastaly zkoušky a potíže, přístroje, pracující laboratorně, anebo v mírných hloubkách, přestaly pod podmínkami tlaku v šesti tisícím metrech fungovat. Nebo se zadrhl kabel, na kterém "ryby" operovaly a bylo nutno vymyslet a vyrobit takový, který by byl beze spojů a přece dostatečně (6 km) dlouhý.
Nicméně prvá mise na jaře 1966, měli za úkol najít zbytky sovětské rakety vystřelené do Pacifiku, byla neúspěšná. Vrátili se bez rakety.
Dne 11. dubna 1968 vplouvali do Pearl Harboru a chystali se k oslavě ponorkového loďstva (datum kdy roku 1900 US NAVY zařa-dila do služby prvou ponorku), když jim plánované oslavy přeru-šilo hlášení americké ponorky Barb, hlídkující kolem vladivos-tockého přístavu.
Budeme pokračovat




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku