Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 17.9.2003
Svátek má Naděžda




  Výběr z vydání
 >VĚDA: Stručná historie téměř všeho
 >POLITIKA: Řeči a bubliny.
 >MROŽOVINY: V břiše Prahy
 >ŽIVOT: Včera, třetí kilomet dálnice, půl sedmé, pes ve vozovce, tísňová linka na to kašle.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak to můžeš vědět?
 >PSÍ PŘÍHODY: Osud kovového zábradlí pokračuje
 >POLITIKA: Zamyšlení nad panem Kavanem
 >FEJETON: Dojmy jedné pražské soboty
 >KNIHA: Zabaleno v lejnech
 >EKONOMIKA: Za oslabením koruny stojí politická nejistota
 >GLOSA: Stoupá se vzhůru, až 11m za minutu.
 >MÉDIA: Tři laické úvahy o zahájení vysílání pozemní digitální TV
 >PENÍZE: Cesta do Evropy zarúbaná
 >POSTŘEH: O sublimaci
 >CHTIP: Pár božských

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
17.9. MROŽOVINY: V břiše Prahy
František Novotný

Parní stroj, který byl o víkendu v chodu
Pro každé město platí, že se chová jako jeho jednotliví obyvatelé - konzumuje, tráví a vyměšuje. Ve středověku ještě města fungovala jako láčkovci a jiní jednodušší živočichové - pro "příjem" potravy a "vyvrhování" zbytků používala tytéž cesty, když splašky s fekáliemi se vylévaly prostě na ulici, kde v nich ryla prasata.Platila za to epidemiemi nakažlivých chorob - morovými ranami - dokud rozvoj urbanizace spojený s průmyslovou revolucí nárůstem odpadů nedonutil města, aby si na odvod splašků vytvořila specializované "orgány".

V praxi stavbu stok a kanalizačních sítí umožnily až praktiky odvozené z vojenských technologií při stavbě pevností. Není náhodou, že první dekret o budování odvodňovacích stok vydal v roce 1787 veliký stavitel pevností císař Josef II. Z roku 1790 pak pochází první technický plán Prahy, který se stal podkladem pro budování prvního kanalizačního systému. Do vypuknutí napoleonských válek čítal asi 19 km stok, jež odváděly splašky do Vltavy.
Do poloviny 19. století čítala pražská kanalizace už 44 km štol a stok, ale bez údržby se zanášela a chátrala, takže hospodářské oživení v 60. a 70. letech přineslo vážný problém co se splašky. Teprve v roce 1884 vyhlásila městská rada konkurs na nový kanalizační systém, avšak ani jeden z 5 projektů neuspěl - kvůli nedostatku vstupních dat. Proto byla v roce 1888 založena městská Kanalizační kancelář, která měla za úkol geodeticky zaměřit území Prahy a získat data o početnosti srážek, o povodních a podzemních vodách. Poté, bez výběrového řízení, zadalo město projekt ing. Kaftanovi, který se pro vypracování projektu spojil s berlínským stavebním radou Hobrechtem. Podle tohoto projektu se měly pravo- a levobřežní sběrače spojovat pod Holešovicemi a nečištěné splašky vypouštět do Vltavy.
Dne 5. března 1891 byla ale městská rada nepříjemně překvapena, když inženýři Ryvola a Václavek, šéfové již zrušené Kanalizační kanceláře a nyní podřízení ing. Kaftana, předložili veřejnosti svůj vlastní projekt, na němž na své nebezpečí a v mimořádných hodinách úředních pracovali. Rada musela jednat o dvou projektech a jednání se zpolitizovalo, neboť Ryvola a Václavek byli mladočeši, kdežto Kaftan staročech. Městské zastupitelstvo se rozdělilo ve dva nesmiřitelné tábory (že by nám to dnes něco připomínalo?), takže nezbylo než jako arbitra povolat zahraničního experta. Stal se jím stavební rada z Frankfurtu nad Mohanem ing. William Heerlein Lindley.

Dán Lindley (1854 - 1917) byl vskutku evropskou a tedy i světovou kapacitou. Když posoudil oba projekty, vybral z nich to nejlepší a v roce 1893 předložil svůj vlastní návrh. Rozdělil kanalizační soustavu na dvě výšková pásma, aby omezil riziko zahlcení stok, přejal myšlenku tunelu pod Letnou a hlavně počítal s podzemní kanalizační čistírnou v Bubenči, kde se měly sbíhat všechny 4 kolektory, z nichž hlavní A odvodňoval pravobřežní historické město a B Karlín a Žižkov. I toto rozhodnutí vyvolalo politické a nacionální vášně, neboť mladočeši očekávali, že bude přijat Ryvolův a Václavkův projekt doladěný podle Lindleyových připomínek. Došlo na pomluvy a osobní výpady, Lindley byl dokonce osočen, že je Němec a Žid.
Povolení ke stavbě nové kanalizace bylo uděleno v lednu 1895. Rozpočet zněl na obrovitou sumu 6,5 milionu zlatých a stavba měla pohltit 8 milionů dvakrát pálených cihel - zvonivek, jež se dodávaly jednotlivě zabalené v papíru. V únoru 1897 Lindley osobně navštívil cihelny v okolí Prahy a po chemickém rozboru příslušných cihlářských hlín byly vybrány cihelny Zákolany, Uhříněves a Bližejov. Za 1000 cihel se jim platilo 30 zlatých. Překonání Vltavy shybkou bylo řešeno dvěma litinovými troubami o průměru 1 m a celkové délce 174 m, jež byly uloženy do výhrabu na dně řeky.
V červnu 1898 byly vybetonovány pobřežní shybkové objekty a v srpnu doobjednány zbývající cihly, v září prokopán letenský tunel (1200 m dlouhý s oválným profilem 180 x 260 cm). Dne 13. července 1901 na stavbu, která v tehdejší době svým rozsahem a nákladností odpovídala výstavbě dnešního metra, zavítal císař František Josef I. a 30. srpna mohla být otevřena šoupata, jimiž obtočnou štolou začaly proudit pražské splašky do Vltavy v lokalitě Bubeneč, kde v druhém kroku projektu měla být vystavěna kanalizační čistírna.

Pozemek v Bubenči byl zvolen pro příhodné výškové poměry. Spád zde měl být dostatečný i při vysokém stavu vody a poměry ještě zlepšovala současná výstavba plavebního kanálu a regulace říčního koryta. Od výkupu parcel v letech 1897 a 98 vedla ale k realizaci dlouhá cesta. V březnu 1901 přednesl Lindley přednášku ve "Spolku architektův a inženýrů Království českého", v níž svůj projekt představil. Náklady měly činit 1,8 milionu rakouských korun a ing. Kalousek v diskusi vyslovil jasnozřivou připomínku, aby se v projektu pamatovalo i čištění bakteriologické, které lze do budoucna s určitostí předpokládati. Nicméně Lindleyův projekt počítal pouze s čištěním mechanickým, pro něž vzorem byla jeho sedimentační čistírna ve Frankfurtu nad Mohanem. Unikátní bylo umístění všech špinavých (a páchnoucích) provozů do podzemí, což je řešení, které si dnes kvůli nákladům nikdo nemůže dovolit.
Proto kanalizační čistírna v Bubenči připomíná na první pohled dvoukřídlý zámeček, jehož průmyslový charakter prozrazují toliko na křídlech stojící komíny. Střední hala za štítem s věžičkou je a byla vždy prázdná, neboť její funkcí je působit jako závaží na boční stěny dómu, umístěného v podzemí pod halou. V tomto klenutém podzemní sále se nacházejí zařízení pro mechanické předčištění - hrubé česle, na nichž se zachycovaly velké části odpadu, lapač písku a jemné česle. Nečistoty zachycené na hrubých česlích se původně vyvážely kolečkem, což byla nejméně voňavá práce v čistírně.
Lapač písku tvoří 34 m dlouhý bazén se dnem ve tvaru "V", odkud se písek odsával kalovým čerpadlem, pral a prodával stavebníkům. Plovoucí nečistoty se zachycovaly na jemných česlích s roztečí prutů 7 mm a tzv. "shrabky" se pak na povrch dopravovaly soudkovým výtahem a odtud je úzkokolejná dráha odvážela k uskladnění na Císařském ostrově. K závěrečnému čištění sloužilo 10 usazovacích nádrží o délce téměř 90 m, taktéž umístěných v podzemí. Stavěly se otevřeným způsobem, napřed byla vykopána stavební jáma, v ní vyzděna přívodní galerie a k ní kolmo 10 zaklenutých bazénů, a pak všechny klenby zahrnuty zeminou, na níž až do povodně 2002 byly záhonky a skleníky. Na usazovací nádrže, z nichž se kal odčerpával kalovými čerpadly, navazovala odpadní galerie a odtud vedly výpustní stoky 200 x 250 cm do shybek pod plavebním kanálem do říčního koryta Vltavy.

Vlastní stavba čistírny byla zahájena 9. září 1901. Koncem roku 1902 stály usazovací nádrže, o rok později byl dohotoven podzemní dóm a v roce 1903 mohlo být vypsáno výběrové řízení na dodávku strojního zařízení. Nakonec se o ně podělily tři firmy - První Českomoravská dodala veškerá čerpadla, nádrže, potrubí a mostní a jeřábové konstrukce, strojírna Breitfeld-Daněk vyrobila dva parní stroje o výkonu 100 k, dva plamencové kotle a příslušné armatury a firma Märky-Bromowsky-Schultz z Hradce Králové zhotovila transmise, konzoly, řemenice (z hovězí kůže) a další příslušenství. Vše stálo 250 000 rakouských korun.
Strojovna s parními stroji a kotelna jsou umístěny v levém křídle budovy a levý komín sloužil pro odvod kouřových spalin. Transmise, procházející po celé délce budovy, pak poháněla všechna čerpadla - a to nejen provozní čerpadla kalová, ale i čtveřici povodňových čerpadel s hltností 4x převyšující přítok přivaděčů zaplavených do celého profilu. Bohužel, za povodně 2002 nebyl nikdo z muzea informován o hrozícím nebezpečí, stále funkční čerpadla se pro nedostatek páry nedala spustit a prakticky celý podzemní dóm byl zaplaven. Díky jakostním cihlám a vůbec jakosti celé stavby nebyl objekt historické čistírny nijak významně poškozen.
V pravém křídle stavby se nacházelo chemické hospodářství a sklad chemikálií, neboť podle původního Lindleyova projektu se měla čistota vody zlepšovat srážedly (vápenné mléko a síran hlinitý), avšak srážedla přecházela do kalu a snižovala jeho použitelnost jako hnojiva v zemědělství. Proto se od srážení záhy upustilo.
Jediným strojem, nepoháněným přes transmisi parními stroji, byl ventilátor v pravém komíně, jenž sloužil k odvětrávání podzemních prostor. Ventilátor pohánělo vodní kolo umístěné v kryptě kolektoru A před vstupem do podzemního dómu. Jednalo se o nemotorné a poruchové zařízení (náhon byl opět realizován transmisí) a když se prokázalo, že k odvětrání stačí přirozený tah komína, bylo kolo odstraněno.

Stavba kanalizační čistírny Bubeneč byla dokončena v roce 1905 a 27. června 1906 mohl být slavnostně zahájen zkušební provoz. K úspěšné kolaudaci došlo na druhý pokus 11. června 1907. Po 1. světové válce byla čistírna postupně elektrizována, pískové čerpadlo dostalo elektromotor v roce 1921, kalová v 1924 a nový nákladní výtah byl vestavěn v roce 1927. V témže roce došlo i k modernizaci a rozšíření a čistírna byla v provozu i po 2. světové válce, přestože se předpokládalo brzké odstavení. Avšak trvalý nedostatek financí způsobil, že Lindleyovo dílo se stalo jednou z nejstarších fungujících čistíren na světě. Teprve v roce 1957 byla na Císařském ostrově zahájena stavba nové kanalizační čistírny pro Prahu a zdálo se, že při povodni na jaře 1965 se parní stroje rozběhly naposledy, aby povodňová čerpadla mohla hnát vodu zpět do řeky. Kvůli potížím při rozběhu nové čistírny musela ale stará stále přesluhovat (ještě počátkem 80. let se podzemní usazovací nádrže používaly jako manipulační jímky pro novou čistírnu na Císařském ostrově), což je zřejmě hlavní příčinou, proč se tento technický unikát dočkal 21. století prakticky v původním stavu. A tak se i dnes můžeme kochat pohledem na vrcholné umění zednické práce a díky obětavým nadšencům z "Nadace ekotechnického muzea" s podivným tetelením u srdce pozorovat běžící parní stroj a čichat zapomenutou vůni páry říznutou rozehřátým strojním olejem.

Psáno v Praze 15. 9. 2003, den po návštěvě "parního" víkendu v Ekomuzeu Praha - Bubeneč a s pomocí údajů z publikace "O historii pražsko kanalizace" J Palase, T. Justa, M. Martinka a J. Wannera, jež je k zakoupení tamtéž.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku