Večer jsem se vracel domů ulicí U Mrázovky. Asi na polovině cesty stojí tři kontejnery pro tříděný odpad, pro sklo, plasty a papír. U kontejneru na papír stál nějaký pán a soustředěně se v něm vrtal.
Přiblížil jsem se a co vidím: kontejner je plný knih! Jako kdyby tam někdo vysypal celou svoji knihovnu. Pozdravil jsem pána a zaujal vedle něho vrtací polohu. Dal jsem se s ním do řeči. Zajímal jsem se, jakému knižnímu žánru dává přednost.
"No, mě zajímají knihy o historii, a taky něco veselého," řekl ten pán.
V zápětí jsem našel Paměti komorníka císaře Františka Josefa I. To je kniha, která vyšla nejdřív za první republiky a pak ji vydali znovu někdy v šedesátých létech a trochu ji pokazili rádoby vtipnými komentáři. Ale text komorníkových memoárů zůstal zachovaný.
"Tohle je skvělá kniha o historii!" doporučoval jsem.
Pán se na mě nedůvěřivě podíval.
Vrtal jsem dál a vyvrtal soudničky Františka Němce.
"A tohle je zase náramná sranda! " znělo doporučení.
Další nedůvěřivý pohled.
Dvakrát zhrzen coby doporučovatel, to mi stačilo. Odešel jsem. Večer jsem o tom vyprávěl mé kamarádce Sněhové Vločce a její dceři Malé Vločce. Malá Vločka zajásala, že by ty knížky chtěla.
No a když jsem pak šel na procházku s Bartem, zastavil jsem se u kontejneru.
Komorníkovy memoáry a soudničky Františka Němce tam nebyly.
Že by si je odnesl ten pán a že by moje doporučení přece jen zabralo?
To je otázka, na niž nikdy nenajdu odpověď.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku