Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 20.9.2003
Svátek má Oleg




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Raketa země-vzduch a laskavý havran
 >AUSTRÁLIE: Služba občanům podruhé.
 >KNIHY: Jako starej vůl jsem naletěl
 >K DISKUSI: O psech
 >MOBY DICK: Jak psát sívíčko
 >INFO: Open source
 >MÉDIA: Laické úvahy pana Litomiského o pozemní digitální TV
 >MÉDIA: Česká digitalizace u ledu (do ledna 2004)
 >MÉDIA: Česká komerční televize.
 >MROŽOVINY: Kterak se z Mrože stát jelenem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Noční knižní samoobsluha
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak to vlastně bylo se Šogo?
 >FINANCE: Jde státní zadlužení příkladem?
 >ZAMYŠLENÍ: Kdo chybí ve vězení.
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
20.9. LIDÉ: Raketa země-vzduch a laskavý havran
Marek Toman

Je zvláštní, jaký mají nekrology umravňující charakter. Osobnost popisovaného člověka se často smrskne do slovníkového hesla. A to, že byl příslušníkem umělecké avantgardy, má v nekrologu zhruba stejnou katalogizující hodnotu, jako že byl referentem na daňovém úřadu.
Uvědomil jsem si to zvlášť palčivě při čtení textů k nedávnému úmrtí překladatele a básníka Josefa Hiršala. A protože jsem se s ním v devadesátých letech jako redaktor Českého rozhlasu a editor knihy z díla Jiřího Daniela pravidelně vídal, rád bych nabídl hrst svých postřehů.
Nebudu opakovat popisy pana Hiršala jako příslušníka avantgardy 40. let minulého století, básníka, experimentálního tvůrce v 60. letech a velmi produktivního překladatele (s mezinárodním renomé), odsouvaného komunistickým režimem do ústraní… protože Josef Hiršal, jak jsem ho poznal, to byl především řečový proud.
Byla rozkoš slyšet ho v telefonu, bylo vzrušující naslouchat mu osobně. Jeho zvučný hlas měl průraznost rakety země-vzduch, vystartoval z místa a nesl se na balistické dráze vyprávění. Neznal slabé momenty, které při rozhlasových rozhovorech nastávají hlavně na začátku. Byl pozoruhodně věrohodný. Jeho majitel onen řečový proud navíc ozvláštňoval osobitými výrazy jako "páč" místo "protože", které přispívaly k celkově neakademickému dojmu. Byl to hlas, který zkrátka opanoval scénu, k čemuž přispívalo to, že pan Hiršal uměl barvitě - a přitom strukturovaně - vyprávět.
Jeho vzpomínky na mladé literáty ze 40. let je zpřítomňovaly v náramné živosti. Josef Hiršal byl totiž kromě toho hlasu (napadá mě ještě přirovnání "laskavý havran" - protiklad obvyklých negativních opeřenců z pohádek) vybaven pořádnou dávkou reflexe a sebereflexe. Sklonem k retušování, ideologizováním a přeceňováním vlastní role věru netrpěl. Překvapil mě při našich rozhovorech kritickým pohledem na své básnické schopnosti - toho je mezi básníky, sžíranými obvykle pocitem nepochopení, schopen málokdo.
Vůbec mám pocit, že schopnost odhadnout a porozumět povahám druhých byla jeho velkou vlohou. Ostatně, tahle schopnost se odrazila i v jeho občanských postojích (pan Hiršal by se teď nejspíš ošíval…) Intenzivně se stýkat během Protektorátu s mladými literáty židovského původu chtělo porci osobní statečnosti. Pro Josefa Hiršala to bylo normální, stejně jako spontánně, na ulici projevený nesouhlas s lynčem Němců na konci války. Dostali jsme se také k nadšenému podílu mnoha literátů na komunistickém zneužití literatury po válce. Pan Hiršal své horlivé souputníky nijak nekritizoval, jenom si povzdechl, že on ani nemohl, protože mu to "bylo nějak protivné". Jak osvěžující potkat člověka, který svůj názor na nesmyslný režim nepotřebuje podkládat politickými soudy, ale prostě a jednoduše cítí, o co jde…
Jako redaktor v literární redakci jsem také mohl obdivovat profesionalitu překladů Josefa Hiršala, vznikajících v symbiotické spolupráci s Bohumilou Grőgerovou. Připadali mi jako dělníci na středověké katedrále, lopotící se na její architektuře, která se ve své velkoleposti musí zkrátka oddřít. Nešlo však o potvrzováním vlastní role umělce, šlo o přesvědčení, že literatura tu je pro někoho. Cítil jsem spojnici vedoucí k avantgardě čtyřicátých let s jejím přesvědčením, že se všemi pofidérními stránkami je člověk podivuhodné stvoření, kterým stojí za to se zabývat. Přes komunistické proklamace to byla, myslím, naposledy avantgarda čtyřicátých let (s o něco dřívějšími nebo pozdějšími solitéry typu Jiřího Weila, Josefa Jedličky a Jana Zábrany), která to s člověkem myslela dobře. (Jejich následníci člověka chápali buď politicky, nebo to pro ně nebylo téma.)
Když shrnu, literatura podle pana Hišala, jak jsem ho pochopil, byla inspirovaná a zároveň řemeslná záležitost, vytvářená lidmi (v mnohočetném dialogu) pro lidi.
Vybavuje se mi báseň otištěná ve Vínku vzpomínek Josefa Hiršala a Bohumily Grőgerové, portrét party mladých umělců z počátku 40. let s nadaným režisérem Gustavem Schorschem jako asi nejvýraznější postavou (báseň je Schorschovi věnována). Text zmiňuje, jak přespávali kvůli zákazu vycházení po svých setkáních v křeslech, ale není to žádná romantizující bohéma. Báseň končí pohledem na Zemi jako na malou hvězdu, ztracenou mezi těmi ostatními. Gustav Schorsche skončil kdesi v koncentráku. Díky lidem jako byl Josef Hiršal je tato země stále ještě obyvatelná.
Pořád ho slyším.




Další články tohoto autora:
Marek Toman

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku