Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 22.9.2003
Svátek má Darina




  Výběr z vydání
 >FEJETON: V knihkupectví
 >ŽIVOT: Nekrolog (za koho vlastně?)
 >POLITIKA: Gross přiznal chyby ve Sbírce zákonů
 >PRÁVO: Právní vědomí.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vločka a strýc Podger
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se Šogo šprajcla
 >LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (4)
 >NÁZOR: Kde asi máme Osamu?
 >KOMENTÁŘ: Vyšetřování neproběhlo, zapomeňte!
 >PENÍZE: Realitní odborníci debatovali o budoucnosti ČR
 >INFO: Petice na obranu svobody slova v Zimbabwe
 >LIDŠTINY: Zrodí se Mínótaur?
 >LIDÉ: Raketa země-vzduch a laskavý havran
 >AUSTRÁLIE: Služba občanům podruhé.
 >KNIHY: Jako starej vůl jsem naletěl

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
22.9. LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (4)
Jan Beneš

Nový věk
Začátkem roku 1958 se Sovětům podařilo zaměřit a přistihnout ve svých vodách SS-565 Wahoo, ale dokázala jim uniknout, navzdory tomu, že jeden z motorů vypověděl službu. Vypadalo to však, že Sověti se při sledování a pronásledování ponorek drží zpátky. Na rozdíl od letadel, které pronásledovali a pokud to dokázali, sestřelovali nemilosrdně. Byl to rozkaz, anebo to byl projev solidarity od sovětských mužů moře ?
Brzy potom sověti vypustili sputnik. Měli tedy fungující balistické rakety. Amerika měla rakety Polaris, schopné podhladinového odpálení, dosud jen ve vývoji, ale do výzbroje přišly rakety Regulus. K jejich odpálení se bylo potřeba vynořit a střela musela být řízena dvěma stanovišti. Ponorkou a člunem ještě blíže pobřeží. Dosah Regulů byl sic jenom něco pod 400 námořních mil (cca 760 km), ale určitou hrozbu představovaly.
Zároveň začali Američané rozmisťovat pod mořem akustický sledovací systém, schopný spolehlivě zaznamenat přítomnost jakéhokoli plavidla, včetně ponorek.
Jenže k identifikaci plavidel, byla zapotřebí database zvukových stop sovětských lodí. Další úkol pro špionážní ponorky.
Admirál Atlantické flotily USA Jerauld Wright vypsal po dobrodružství Gudgeonu, cenu. Karton whisky značky Jack Daniels Old.No.7, pro posádku, která jako prvá uštve a přinutí k vynoření, nějakou nikoli americkou, nebo spojeneckou ponorku.

Cenu mohl předat v květnu 1959. Korveta USS Grenadier objevila v oblasti Islandu sovětskou ponorku a po devítihodinovém pronásledování ji přinutila k vynoření.
Byla to jedna z ponorek v označení NATO třídy Zulu, přestavěná na nosiče raket, kterou si tak mohli Američané poprvé prohlédnout pěkně zblízka.
Ozřejmilo se, že i schnorchel má svá omezení. Pokud se ponorce dokáže zabraňovat ve vynoření dostatečně dlouho, ve chvíli kdy se posádka začne dusit, je vymalováno. Nastal čas změn.

Nukleární pohon
Otcem amerických nukleárních ponorek, a zákonitě tedy později i letadlových lodí a dalších plavidel, byl Hyman George Rickover. Na jeho příkladu lze mimo jiné také dokumentovat předstih země, která dokáže žít bez předsudků a xenofobie. Narodil se roku 1900 v polské židovské náboženské obci Makow severně od Varšavy.V USA, byť s určitými potížemi, ale ty nebyly dány ani přistěhovalectvím, ani židovstvím, stal admirálem.
Rodina se ještě před prvou světovou válkou vystěhovala do USA a Rickover tam vystudoval námořní akademii. Dosáhl inženýrského titulu a uvědomil si, že jaderná energie slibuje námořnictvu neomezené možnosti. Že sahá za hranici akčního radia omezeného pohonnými hmotami a jejich nedostatku, vymezeného velikostí plavidla. Jaderný pohon poskytoval takřka neomezený zdroj energie. Limitoval celou obtížnou a zranitelnou logistiku, bez níž loďstvo nebylo schopno operovat. Reaktor štěpí atomy, mění vodu na páru a to v takové kvantitě, že to nejen dodává plavidlu (ponorky byly prvé) rychlost před tím nikdy nedosaženou, ale poskytuje i možnosti vybavit ji zařízením na výrobu vlastního kyslíku, filtrovat přebytečný kysličník uhličitý, odsolovat mořskou vodu a dokonce i vyhřívat skleník s čerstvou zeleninou pro posádku. Atomová ponorka může díky těmto vlastnostem zůstat pod vodou vlastně neomezeně dlouho. Každý muž posádky může mít své vlastní lůžko.

Nautilus
Dne 21.ledna 1954 byl spuštěn na vodu experimentální Nautilus. V červnu roku 1958 se pokusil proplout pod ledem přes Severní pól a o dva měsíce později se mu to povedlo. To už brázdila vody i jeho sesterská loď Seawolf (největší ponorka kdy vyrobená, ale s jiným typem vodíkového reaktoru; neosvědčil se a vývoj byl zastaven) a další ponorky byly ve stavbě.
Ze Severního pólu je to k cílům v SSSR nejblíže, ale platí to i naopak. Také je to nejblíže k cílům v USA. Zatím však měli Američané náskok.
Také Sověti ovšem nelenili. Začali vyrábět hned tři typy. Typ podle kodu NATO HOTEL, osazený třemi balistickými střelami, ECHO osazené raketami s plochou drahou letu proti jiným plavidlům a klasický útočný typ NOVEMBER. Všechny jak americký průzkum zjistil, velmi nedbale či až příliš hrubozrnně vyrobené, zejména, nevýhoda největší, strašlivě hlučné. Protivníkovi nedalo žádnou velkou práci zaměřit je a na službu v amerických vodách prostě nebyly zatím příliš způsobilé. Docházelo na nich také k úniku radioaktivity a posádky umíraly. Proslulá se tím stala K-19, přezdívaná u svých posádek jako Hirošima. V sovětském námořnictvu si posádky ulevovaly tímto vtipem.
Naše ponorka se střetla s imperialistickým ledovcem. Na posádce ledovce nejsou hlášeny žádné ztráty.
V letech 1959-1960 byly kolem sovětských břehů čtyři dieselové ponorky s raketami Regulus, ale roku 1960 byla už do služby zařazena ponorka George Washington (SSBN-598), vyzbrojená raketami Polaris.

Spokojenost Chruščovova
Roku 1962, když se Moskva pokusila vyrovnat americký náskok umístěním svých raket na Kubě, mohly jich už Spojené státy rozmístit kolem sovětských břehů devět. Během blokády Kuby pak americké námořnictvo v okolních vodách celkem bez problémů, přinutilo tři sovětské ponorky k vynoření. Moskva se ovšem na této situaci podle Polarisů poučila, že rakety lze rozmístit kolem USA i jinak. Sověti se naučili operovat kolem Severního pólu, úspěšně své ponorky skrývat pod ledovci a vynořovat se mezi nimi takořka nepozorovaně. Víme, že odtud to bylo k americkým cílům jejich raket nejblíže.
Nic nedokáže ponorku tak dobře zjistit, jako jiná ponorka. Američanům tudíž nezbylo než se zařídit podle toho, hlídkovat u sovětských přístavů a sledovat sovětské ponorky na jejich cestě k americkým břehům. Vyvinout zařízení zjišťující přípravu (otevření poklopů) k útoku a být připraveni jí v tom zničením zabránit.
Riskantní hra, která vedla k desítkám podmořských srážek. Takže tvrzení ruských admirálů, že Kursk se potopil po srážce s jiným plavidlem vycházela z určitých zkušeností, třebaže škody zaznamenané na potopeném Kursku tomu příliš neodpovídají. Ty spíše svědčí o nenadálé implosi. Tudíž rozdrcení tlakem. Čemuž zase ale neodpovídá hloubka. Leda, že by řemeslná práce na Kursku byla ještě horší, než je u sovětských výrobků obvyklé.
Nebyl by to ovšem vědeckým marxismem-leninismem řízený Sovětský svaz, aby tam i na tomto poli, kde denně jde o lidské životy, kromě lajdáctví, nedocházelo také k docela obyčejným podvodům. Když v roce 1962 Chruščov zatoužil dohnat a předehnat Spojené státy, týkalo se to i možností podhladinového odpalování balistických raket z atomových ponorek. Vypsal dokonce pro námořnictvo cenu. Jenže Rudé námořnictvo ten problém zatím u svých nukleárních ponorek nedokázalo vyřešit. Náčelník však musí být uspokojen, a tak státníka vyvezli na moře a představili mu ponorkové monstrum,v kodu NATO Typhoon, které se před jeho očima ponořilo a z vody pak vyletěla raketa. Chruščov byl nadšen. Netušil, že pod hladinou už byla dieselová ponorka typu Golf a raketa vylétla z ní. List ozbrojených sil Krasnaja zvězda o tom přinesl nadšenou reportáž. Celou operaci sledovala americká ponorka Skipjack, ale nechala si to pro sebe, dodejme.

I když v moři nejsou křižovatky
Ponorek se během studené války srazily celé houfy. Roku 1961 americká ponorka Swordfish s neidentifikovanou ponorkou, nejspíše sovětskou, při tichomořském pobřeží SSSR.
Pravděpodobně to byla už vzpomenutá americká ponorka Skipjack, která se vrátila roku 1962 z Barentsova moře s listem vrtule, nejspíše sovětského torpedoborce, zapíchnutým v přídi.
Americká dieselová ponorka Medregal, se srazila, v červenci 1965, s řeckou lodí dopravující tajně zásoby do Vietnamu.
V březnu 1966 se americká dieselová ponorka Barbel (jedna z posledních ve službě), srazila v Tonkinském zálivu s neznámou lodí směřující do Vietnamu. Nákladní loď se podle vietnamského hlášení potopila.
V prosinci 1967 se atomová ponorka George C. Marshall srazila ve Středozemním moři s neidentifikovanou sovětskou ponorkou. Americká ponorka měla proraženu jednu balastní nádrž.
9.října 1968 se srazila sovětská ponorka s britskou, anebo americkou ponorkou, v Barentsově moři. Ve vnější straně trupu sovětské ponorky prý zůstala díra, kterou by mohl projet trolejbus.
V listopadu 1969 se sovětská ponorka K-19, třídy Hotel (tatáž, na které později kolapsoval reaktor a prakticky vyvraždil svou posádku) otřela o americkou ponorku Gato. Sověti byli přesvědčeni, že Američany potopili a později hledali její vrak. Na palubě Gato nebyl nikdo zraněn. Američané měli za to, že k najetí na ponorku došlo úmyslně a byli připraveni Rusy potopit, pokud by v útoku pokračovali.
Březen 1970. Sovětská ponorka nadjížděla nad americkou ponorkou Sturgeon a mírně ji poškodila.
V červenci 1970 narazila sovětská ponorka Černá Lila do americké ponorky Tautog. Obě posádky byly přesvědčeny, že se druhá ponorka po nárazu potopila. V roce 1992 se Američanům přihlásil její sovětský kapitán.
Roku 1970 dorazila do černomořského přístavu těžce poškozená sovětská ponorka.Pravděpodobně táž, kolidující krátce před tím ve Středozemí s americkou ponorkou Dace.
V březnu 1971 se americká ponorka Holystone v mezinárodních vodách u sovětské pobřeží srazila s neidentifikovanou sovětskou lodí.
V lednu 1972 se na hlídkující americkou ponorku Puffer náhle potopila shora sovětská dieselová ponorka.
Květen 1974, v hloubce asi 60 metrů se srazila sovětská ponorka s americkou ponorkou Pintado, hlídkující před Petropavlovskem. Sovětská ponorka se vynořila, Pintadu, ač poškozená, rychle vzdálila pod hladinou.
3.listopadu 1974 se před ponorkovou základnou ve Skotsku (Holy Loch) srazila americká ponorka Madison se sovětskou ponorkou třídy Viktor. Americká ponorka tentokrát při ponořování narazila na už ponořenou sovětskou ponorku.
Prosinec 1981,v Severním ledovém moři narazila britská ponorka Scepre, na sovětskou atomovou ponorku, kterou sledovala.
Říjen 1986, americká ponorka Augusta narazila v Atlantiku do neidentifikované sovětské ponorky. Stalo se při zkouškách nového typu sonaru, který měl usnadnit těsnější sledování.
Prosinec 1986.Sovětská ponorka, v kodu NATO asi typu Typhoon kolidovala v Barentově moři s britskou ponorkou Splendid.

Čtenář si možná ještě vzpomene, kolik sovětských ponorek také dokázalo uvíznout na švédském i jiném pobřeží.
Po skončení studené války se ještě v únoru 1992 americká ponorka Baton Rouge srazila se sovětskou ponorkou nedaleko Murmaňska a v březnu 1993 americká Grayling v Barentsově moři. Obě tyto nehody však byly už publikovány.
Právem tedy můžeme očekávat, že i ruské námořní manévry v září 2000, během nichž došlo ke katastrofě Kursku, byly sledovány Američany i Brity. Právě tak, jako obdobná cvičení americká i britská zase sledují Rusové.

S p e c i a l i s a c e
Protože bylo nezbytně nutné i znát možnosti sovětských raket, bylo nutno vyvinout podmořská plavidla schopná potopit se dostatečně hluboko, aby mohla z mořského dna vyzvednout jejich zbytky. Musely se rovněž zdržovat v cílových plochách oceánu kam Sověti své zkoušky směřovali.
Halibut, česky platejz
Nasazení nukleárních ponorek na zpravodajskou službu rozšířilo jejich možnosti. Roku 1964 už bylo ve službě dvacet ponorek typu Polaris a nukleární ponorka Halibut, původně určená pro střely Regulus byla určena k zešrotování, když v námořní zpravodajské službě přišli na nápad přestavět ji právě na speciálně ke zpravodajským účelům vybavené plavidlo. Vybavené rovněž dálkově ovládanými miniponorkami, roboty, jaké by se mohly odvážit i do hlubin dosud člověku nedostupných. Zatím i ty nejlepší ponorky nemohly níže než 460 metrů. (Američané brzy dokázali dostat se i s posádkou do 2000, ale to už byl zřejmě limit). I mohutný trup Polarisu by níže rozdrtila voda.
Trochu tomuto projektu přispěla i katastrofa americké nukleární ponorky Tresher, která se při prvé zkušební plavbě dne 10. dubna 1963, potopila v severním Atlantiku i se 129 muži na palubě. K implosi došlo podle zvukového záznamu asi v hloubce 400 metrů.
Šlo o to vyrobit plavidlo schopné v takovém případě pomoci. V Americe to lze naštěstí tak, že se projekt zadá soukromým společnostem. Tak už v roce 1960 byl vyroben batyskaf schopný dopravit tři muže až do hloubky 11000 metrů. V době katastrofy Tresheru byl už vyroben i Trieste II. Oba prozkoumali vrak Tresheru.
Admirál Rickover dal vyrobit experimentální plavidlo NR-1, jakousi miniponorku s atomovým pohonem. Námořní zpravodajská služba se zase spojila k vybavení Halibutu s oceanografem Johnem Cravenem. Na rozdíl od Rickovera, potomkem tuniských pirátů.
Potom Ricovera a Cravena spojila náhoda. V lednu 1966 došlo nad Středozemním mořem ke srážce hlídkujícího bombardéru B-52 s jeho tankerem. V moři skončily čtyři vodíkové pumy, které měla dvaapadeátka na palubě. Tři se podařilo téměř okamžitě nalézt a vyzvednout. Tu čtvrtou bylo potřeba nalézt a vyzvednout než se k ní dostanou Rusové, kteří už ji hledat začali. Halibut (respektive jeho přestavba), ještě nebyl dohotoven, ale k disposici už byly přístroje přezdívané fish (ryba) vyvíjené pro něj na hledání sovětských raketových zbytků. Nakonec pumu našla v hloubce 777 metrů miniponorka Oceanografického ústavu Alvin, a s pomocí robota ji odtamtud úspěšně vyzvedla.
Necelé tři týdny později byl Halibut hotov. Měl na palubě čtyři "ryby" schopné proniknout až do hloubi 6000 metrů, a hlavně, měl zvláštní komoru pro potapěče. Aby se odstranilo nebezpečí jejich dekomprese a všechny potíže s potápěním spojené, byla pro ně vyvinuta místo vzduchu (s dusíkem) zvláštní směs helia s kyslíkem, která potíže dekomprese nepřinášela. Nastaly zkoušky a potíže, přístroje, pracující laboratorně, anebo v mírných hloubkách, přestaly pod podmínkami tlaku v šesti tisícím metrech fungovat. Nebo se zadrhl kabel, na kterém "ryby" operovaly a bylo nutno vymyslet a vyrobit takový, který by byl beze spojů a přece dostatečně (6 km) dlouhý.
Nicméně prvá mise na jaře 1966, měli za úkol najít zbytky sovětské rakety vystřelené do Pacifiku, byla neúspěšná. Vrátili se bez rakety.
Dne 11. dubna 1968 vplouvali do Pearl Harboru a chystali se k oslavě ponorkového loďstva (datum kdy roku 1900 US NAVY zařadila do služby prvou ponorku), když jim plánované oslavy přerušilo hlášení americké ponorky Barb, hlídkující kolem vladivostockého přístavu.

Zkáza Rudé hvězdy
Barb hlásila toto: Na moře vyrazilo celá skupina sovětských lodí (čtyři z pěti ponorek v přístavu) prozkoumávaly moře sonarem, opakovaně se vynořovaly a ponořovaly, a zejména v otevřené řeči vyzývaly Rudou hvězdu, aby se jim ozvala. Kdesi na moři zmizela sovětská nukleární ponorka vyzbrojená třemi balistickými raketami a Rusové zřejmě vůbec neměli tušení kde.
Třebaže Američané neznali šifru, sledovali a monitorovali hlášení všech sovětských lodí. Vyhodnocením těchto záznamů se jim podařilo určit lokaci posledního hlášení Rudé hvězdy a v kombinaci se signály hlídkových bójí, určit její přibližnou lokaci. Monitory hledaly i zvukový záznam katastrofy, ale konec této ponorky byl nezvykle tichý. (Američané dokonce kvůli ověření obětovali jednu vlastní vysloužilou ponorku, aby zjistili, jak se takové tiché a nenápadné potopení zvukově projevuje). Halibut okamžitě vyrazil a přibližně 1700 mil od Hawaie, v hloubce přes 5000 metrů, také sovětskou ponorku nalezl. "Ryby" Halibutu přinesly 22000 snímků. Ponorku zřejmě zničil výbuch, asi nashromážděného vodíku, při dobíjení baterií na hladině (proto podmořské monitory neměly zvukový záznam). Nejotřesnější byl snímek tělesných pozůstatků jakéhosi námořníka vedle vraku. Ale byla tam. Nabízela nevídané. Sovětskou balistickou raketu, sovětské vysilače, šifry, systém velení. Pro zpravodajskou službu přímo poklad. Takže do věci se tentokrát vložila CIA. Rychle také zřídila jako mezistupeň mezi sebou a námořní zpravodajskou službou nový úřad. Národní úřad pro podmořský výzkum.
Ačkoli námořní odborníci varovali, že plavidlo v této hloubce musí být natolik poničeno implosemi, že se neudrží pohromadě, CIA zplodila grandiosní plán na vyzdvižení celé ponorky. Námořnictvo navrhovalo poslat na místo katastrofy upravené "ryby" jež by vyzdvihly to, co bylo z hlediska zpravodajské služby nejhodnotnější. Zkušebně také dokázali, že je možno dálkově vniknout do jejího trupu. Pokud jde o rakety, ty na palubě byly starého typu, mezitím už Moskvou nahrazené modernějšími s větším doletem. Sovětské ponorky se teď už u amerických břehů trvale vyskytovaly, ale námořnictvo se je ve spolupráci s Brity, už naučilo efektivně sledovat. Měli za to, že celý sovětský typ Golf, což Krasnaja zvězda byla, jim k ničemu dobrý nebude.
Nicméně CIA si nedala svou grandiosní myšlenku vzít, a tak byla za spolupráce s výstředním milionářem Howardem Hughesem ) postavena mamutí loď Glomar Explorer. Později prý mohla loď sloužit i k vyzdvižení vlastních ponorek, které by se dostaly do potíží.
K realisaci Operace Jeniffer, jak to bylo pro utajení pojmenováno, došlo v červenci 1975.
Nejprve několikrát selhalo zařízení Clementine, které mělo ponorku uchopit a potom se trup ponorky, přesně jak to námořníci předpověděli, rozpadl na kusy a jeho hlavní část i s raketou včetně hydrogenové hlavice, velitelskou kabinou s šiframi a vysilači, spadla nazpátek. To, čeho se CIA zmocnila byla jen hromada starého železa.
CIA sice plánovala druhý pokus, ale průzkum ponorky Seawolf, mezitím přestavěné podle Halibutu prokázal, že vrak se rozpadl při druhém dopadu na dno na malé části a na ploše několika akrů, takže vyzvednutí nepřipadá v úvahu. CIA pak ještě experimentovala s jakýmsi obrovským podmořským vysavačem, který to vyzvedne, ale k realisaci už nikdy nedošlo.
Ve dvanáctimerové části vraku, který se podařilo vyzvednou, bylo nalezeno šest těl sovětských námořníků, kterým byl na palubě Glomaru uspořádán důstojný pohřeb. Včetně ruského církevního obřadu.
Američanům operaci komplikovala právě vrcholící aféra Watergate. T.j. s odchodem Nixona i změna vrchního velení.Sověti zase, kupodivu, celou záležitost zdánlivě ignorovali. Přijít o ponorku a nevědět jak a kde, si Rudé námořnictvo nemohlo dovolit. Přesto Americké pokusy sledovali a vyslali na místo Glomaru svůj průzkum, jenže ten Glomar nenalezl.
Kapitolou rovněž typicky sovětskou je, jak se věrchuška chovala k pozůstalým. Ztráta ponorky ve službě, t.j. také smrt posádky ve službě, nebyla nikdy přiznána. Vdovám byla přisouzeno jednorázové odškodnění ve výši 1500 rublů, a roční příspěvek na každé nezletilé dítě ve výši 58 rublů. O zániku ponorky nikdy nebyla vydána úřední zpráva. Ačkoli identifikační známky nalezené na tělech vyzdvižených na Glomar, byly, spolu s videozáznamem pohřbu, Rusům odevzdány, pozůstalé informoval až Jelcin. Teprve tehdy jim byl také promítnut záznam pohřbu. Ruské modlitby na americké palubě je dojaly.
Američané ztratili během studené války dvě ponorky, Tresher a Scorpion (u té dosud nejsou příčin katastrofy známy, spekuluje se, že byla zničena najetím sovětského torpedoborce) Rusové nejméně sedm. Při zkáze Komsomolce, roku 1988, už president Bush nabídl Gorbačovovi pomoc a Gorbačov ji přijal. Jenže Komsomolci už se pomoci nedalo.
Americkou nejúspěšnější operací bylo umístění odposlechů na sovětské podmořské kabely v Ochotském i Severním moři. Jeden z nich byl zradou Walkera, Moskvou odhalen.
Ruskou nejúspěšnější operací bylo zřejmě to, co jsme si nechali na závěr.

B i g a m i e
Mít námořnictvo představující sílu země se může změnit rovněž v pouhou zbytečnou pýchu. Třeba Brasilie si vydržuje letadlovou loď, ačkoli k ní nemá už žádná letadla, tím méně piloty a jakékoli použití. Rozpad koloniálních imperií v padesátých a šedesátých létech, dal vzniknout mnoha novým státům, které si symbol své státnosti přály vidět právě takto. Mluvíme-li o státech, míníme jejich představitele. Až příliš mnoho, tak zvaně osvobozených kolonií si, pokud jde o jejich obyvatelstvo, mnoho svobody neužívalo a neužívá, aniž by si užívalo možnosti alespoň se najíst, kterou mívali co koloniální podmaněnci.
Většinou to pramení z pocitů důležitosti, kterými zase překypovali a překypují jejich vůdcové. (V čemž máme ostatně i svou domácí empirii). Hezkou ukázkou byla Sukarnova Indonesie.
Roku 1956 Nasser znárodnil Suezský průplav, Američané přesvědčili Israel, Brity i Francii, že moc nevychází z hlavní kanonů a Sověti dostali možnost dát svému námořnictvu vskutku celosvětový význam. Nezapomeňme, že ruská katastrofa u Cušimy byla a je, ze strany tamních historiků svalována hlavně na okolnost, že ruské baltické loďstvo tehdy nesmělo proplout Suezem, ale obeplout na cestě ke své zkáze celou Afriku. Jenže Británie zachovávající ke konfliktu neutralitu ruské loďstvo Suezem propustit nesměla. Rudé námořnictvo samozřejmě vycházelo a vychází z tradic svého carského předchůdce. Navzdory snahám datujícím se od dob Petra I. nikdy nehrálo rozhodující roli.
V meziválečném období se mu dokonce převážně vyhnuly i Stalinovy čistky v ozbrojených silách. V závěru války, lednu až dubnu 1945, se proslavilo hlavně potápěním německých lodí evakuujících z východního Pruska a Baltských zemí uprchlíky.
Dne 30.ledna sovětská ponorka S-13, kapitána Marineska potopila parník Wilhelm Gustloff, jasně označený jako nemocniční loď, s přibližně sedmi tisíci civilisty. Jen 838 bylo zachráněno. Táž ponorka pak zaznamenala další válečný úspěch potopením nemocniční-lazaretní- lodi Steuben 10.února 1945. Zahynulo tři tisíce pět let osob, ponorka tentokrát zaútočila i na záchranné čluny.
Dne 16.dubna 1945 kapitán Konovalov, velící ponorce L-3, opět jasně za nemocniční loď označený, parník Goya. Z odhadovaných sedmi tisíc uprchlíků na přecpané lodi, jich přežilo jen 183.
Roku 1956, nezapomínejme, odhalil Chruščev "kult osobnosti" a to způsobem, že existující pocit viny a hrůzy v genech sovětské společnosti, nesvalil na aparát komunistické strany a jí vytvořený systém, ale na jediného zloducha Stalina. Polskou vzpouru i maďarskou revoluci zvládl stejně bezohledně jako Stalin a ujistil tak svou zemi i svět, že KGB i ozbrojené síly, pokud jde o jeho moc doma, ho podporují. Můžeme směle říci, že to byl právě tehdy v Maďarsku působící Andropov, kdo Chruščeva "udělal". V sovětském námořnictvu pak, právě tehdy, na sebe upozornil admirál Gorškov, který v rámci Chruščevových "reforem" usoudil, že nastal čas vybudovat zemi skutečné oceánské námořnictvo jako politický nástroj prosazování sovětské politiky v samostatnosti nabývajících koloniích.
Západ nechce půjčit Nasserovi peníze na omračující projekt Asuánu? Proradný západ tvrdí, že přehrada nebude funkční? Moskva ráda pomůže, zbraně dodá a odborníky vycvičí, Československo. Země bez koloniální historie a tudíž žádná podezření v bývalých koloniích nebudící.
Jedna věc je mít přání, jiná věc je umět ho realisovat. Tady chyběla Rusům zkušenost, ono knot-how, co všechno je k takovému světovým mořím vládnoucímu námořnictvu vlastně zapotřebí. Neměli ani potřebnou technologii k jeho vybudování. Ta se dala získat, ale zkušenost jak takové námořnictvo operuje už ne.
Suezské válce i maďarské revoluci ostatně předcházela návštěva sovětského křižníku Ordžonikidze v Anglii (s Bulganinem a Chručevem na palubě). Křižník cestou překvapil svou nebývalou rychlostí. (Něco, co naši němečtí inženýři neznali?) Britský potapěč Linell Crabb, který tomu chtěl přijít na kloub v přístavu v Portsmouthu; záhadně pod lodí zahynul. Voda jen vydala jeho bezhlavé tělo. Na palubě křižníku Ordžonikindze se mezi důstojníky poprvé setkáváme také se jménem Artamanov.
Roku 1958 se měla naplnit přání presidenta Sukarna ozdobit se jako vůdce země s mocnou námořní silou. Sovětským admirálům se zároveň mělo dostat prostředků na budování nového námořnictva. Odprodalo, za cosi přes miliardu dollarů, nezištně své zastaralé loďstvo (ale i Ordžonokidze) Indonesii. Jednalo se sice o plavidla nevhodná pro indonézské podnebí, neměla například klimatisaci, valnou většinou lodi postavená po Rapallu v Rusku Výmarskou republikou, případně Mussoliniho Italií.
Indonézské posádky měly být vycvičeny v Polsku a tam také loďstvo převzít. Jeden křižník, sedm torpedoborců, dvanáct ponorek, sedm doprovodných torpedoborců typu Convoy Leader, postavených podle britské specifikace, dvacet čtyři torpedovky, nějakou tu minolovku a samozřejmě doprovodné lodi. Indonesie ty lodi sice nepotřebovala, ani se jí nehodily, ani nebyla schopna flotilou tohoto rozsahu operovat, ale Sukarno si ji přál mít, a to stačilo. Kromě Ordžonikidze, který byl díky svému dobrodružství tou třešničkou na dortu, to vše byla jen hromada starého železa, většinou neschopná i jen do Indonesie doplout. Proto bylo také předání indonézským posádkám dohodnuto v polské Gdyni. V březnu 1958 byl do čela této flotily k cestě do Gdyně, přidělen námořní kapitán Artamanov. Zeť admirála Gorškova. Konec konců i u nás přece je pamatováno na příbuzné. Rozloučil se s manželkou i dcerou a odplul. V Gdyni záhy zjistil, že výcvik indonézských posádek bude tvrdší oříšek než předpokládáno. Indonézané zřejmě nebyli na své námořní poslání nijak nažhaveni.

Dojemný příběh čisté lásky,
aneb: láska mocná čarodějka
V Gdyni byli sovětští bratři svými polskými bratry ve zbrani, teď míněn polský ekvivalent našeho StB, pochopitelně náležitě přivítáni. Ostatní Poláci jako takoví, jim kolem krku naplněni dojetím zrovna nepadali. Polskému námořnictvu však nezbylo, než pro Rusy uspořádat ples. Tam se kapitán Artamanov seznámil, prostřednictví styčného důstojníka polského válečného námořnictva, Januszem Kunde, s jednadvacetiletou dcerou kapitána polského obchodního loďstva Evou Gorovou. Studovala zubařinu. Artamanov vypadal dobře a ačkoli Eva věděla, že je ženatý, vzplála. Vzplál prý i Artamanov.
Rodiče Evy sice neviděli příliš rádi, že se jim dcera tahá s Rusem (a to nevěděli, že je ženatý), ale jako obvykle v těchto případech, byli bezmocní. Jak se indonézský výcvik protahoval do nekonečna, vztah graduoval, až dograduoval do dojeného příběhu, který mohli západní tiskové agentury oznámit 25. června 1959. Takto to formuloval Reuter:

STOCKHOLM, Švédsko, 25.června 1959. Sovětskému námořnímu kapitánu a 22 let staré polské ženě, studentce mediciny, kteří uprchli tento měsíc do Švédska z polského přístavu Gdyně, byl udělen ve Švédsku politický asyl.

K útěku použili člun Artamanova loďstva, který si kapitán nechal připravit k projížďce a nočnímu rybaření u poloostrova Hel. Což byla privilej pro velitele flotily přístupná. Kupodivu i po změně kursu je nezachytil ani radar (možnosti tehdejšího radaru v případě šestimetrové člunu nebyly velké), ani žádné pobřežní hlídky. Ačkoli noci jsou na Baltu v červnu krátké, Artamanov si s tím zřejmě nedělal starosti, i když ho čekala nejméně patnáctihodinová plavba. Ta se sice protáhla na mnohem delší dobu, ale Artamanov byl zřejmě skutečný muž moře a přes nepřízeň počasí člun do Švédska dotáhl. Přesné důvody žádosti o asyl sice sděleny nebyly, ale tisk se zmínil o tom, že prchli jen a jen proto, že ruskému důstojníku nechtěly sovětské úřady povolit rozvod a sňatek s cizinkou. Uznáte, že taková láska dojme.
Švédové Artamanova pochopitelně vyslechli nejen pokud jde o důvody útěku, ale zajímaly se i o aktivity sovětských ponorek ve švédských vodách.Na dobu než se rozhodne o jejich žádosti uprchlíky umístili na bezpečné místo, vzhledem k Artamanově postavení se nedala vyloučit nějaká "mokrá operace" KGB. Jinak dal pár najevo, že pokud jim bude asyl udělen, právě vzhledem k možnostem KGB, nechtějí ve Švédsku zůstat. Jednoho dne se tudíž vydala Eva taxíkem na americké velvyslanectví. Tam hned ve vstupní hale narazila na stráž námořní pěchoty (byl to desátník Larson), která jí po sdělení proč přichází doprovodila k podplukovníku Caputo, asistentu námořního přidělence USA ve Švédsku. Eva nemluvila ani švédsky, ani anglicky, desátník musel překonat jakési potíže než si vysvětlili co chce, ale podplukovník Caputo naštěstí ovládal pět řečí a jednou z nich byla ruština.
Příběh útěku páru pochopitelně znal. Zatím tedy Evě jen vysvětlil, že pokud se jedná o možnosti asylu v USA, vyřizuje to někdo úplně jiný. Nabídl jí kávu a koláč a odešel pro toho někoho jiného, což byl resident CIA Paul Gabler, jinak druhý tajemník velvyslanectví. CIA a vojenské, jakož i letecké a námořní, zpravodajské služby, se nikdy příliš navzájem nemilovaly a Švédsko zde nebylo vyjimkou. Takže když podplukovník Gablera, imposantního více jak dvoumetrového mohutného muže přivedl, nechal je spolu o samotě. (Gabler byl o pár let později sovětským agentem Angletonem obviněn ze špionáže pro Moskvu a ačkoli se obvinění neprokázalo, prokázat nemohlo, natolik znechucen, že službu opustil). Gabler tehdy ve Stockholmu už končil, ale byl už tam jeho nástupce, Goloway. Skoro stejně velký a mohutný jako on. Nad kávou a koláčky Evě vysvětlili jaký je úřední postup, a že ve chvíli, kdy jim Švédové asyl udělí, mají to Golowayovi dát vědět, a on už se postará o další.
Sovětská ambasáda ve Stockholmu se pokusila o spojení s uprchlíkem a přesvědčit ho, i jeho společnici, aby se vrátili, že nebudou za útěk potrestáni, ale oba to odmítli.
V sovětském tisku, ani jiných sdělovacích prostředcích se pochopitelně žádná zpráva o útěku nevyskytla.
Terno
Pro CIA znamenala zpráva ze Švédska terno. Pro každého v organisaci, kdo se dostal k takovémuto defektoru to znamenalo operační možnosti, důležitost a služební postup. Nejprve požádali diplomatickou cestou Švédy o obsah Artamanových výslechů. Čehož se jim dostalo. Záznam byl bez vyhodnocení neprodleně odeslán do USA. Tam se jim dostalo takového, že Artamanov se dostal do kategorie zdroje národní důležitosti. Žádost o asyl tehdy nebyla ještě vyřízena a existovaly obavy, aby je Švédové neposlali zpátky (mnohokrát už se stalo). Tuhle záležitost vyřizoval se státním tajemníkem Dullesem Angleton (později odhalený sovětský špion). Dulles se obrátil na Olafa Palmeho, ten na tehdejšího švédskému ministerského předsedu Erlandera.
Po mezihře, kdy Artamanov nechtěl odejet do USA (neboť Američané tě vymačkají jako citron a pak odhodí, jako vymačkaný citron) a Eva ho musela přesvědčovat, vše skončilo dobře a úřední cestou. Po udělení asylu odkráčeli na americké velvyslanectví, dostali visa a s doprovodem odcestovali do bezpečí "bezpečného domu" CIA ve Frankfurtu nad Mohanem.
budeme pokračovat




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku