Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.9.2003
Svátek má Jaromír




  Výběr z vydání
 >AUSTRÁLIE: Klokan zachránce.
 >MROŽOVINY: Zemský škůdce
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Podivný svět
 >VÝSTAVA: Na Václaváku stojí bezva bourák!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Druhá noc v pořadí
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční muka
 >POLITIKA: Nejen ODS, i já občan konstatuji...
 >POLITIKA: Nejhorší vláda za posledních padesát let?
 >EKONOMIKA: České sazby budou kopírovat eurozónu
 >SPOLEČNOST: Máme vůbec nějaké vědce ?
 >SVĚT: Velebení nevysvětlitelného
 >POSTŘEH: O vláčcích
 >FILM: Chladnokrevně
 >Nejisté vyhlídky Střední Asie
 >PENÍZE: Penzijní fond pro mladé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
24.9. Nejisté vyhlídky Střední Asie
Filip Hrubý

Jako by Střední Asie už zase nikoho nezajímala. Vlna zájmu vzdemutá před dvěma lety v souvislosti se strategickou polohou regionu v nadcházející válce v Afghánistánu pomalu opadá a Západ a Spojené státy upírají svou pozornost na Irák a Severní Koreu. Naděje na vykročení z bludného kruhu politického, hospodářského a sociálního marasmu, do kterého tento region upadl po rozpadu SSSR a získání nezávislosti, opět pohasíná. Britský týdeník Economist se v jednom ze svých letních čísel pokusil dokázat, že je to chyba.

To zvláštní slovo „demokracie“

Střední Asie je dnes enklávou více či méně ne-demokratických režimů, v jejichž čele stojí autoritativní prezidenti – někteří z nich doživotně. Jsou zde sice rozdíly mezi zeměmi, ve kterých lze mluvit alespoň o určité míře demokracie (Kazachstán a Kyrgyzstán) a vyloženými totalitami (Turkmenistán a v poslední době stále více také Uzbekistán), ale v zásadě všehny středoasijské státy pokračují v sovětském modelu vládnutí, založeném na vládě jedné strany nebo vůdce a jeho klanu, potírání opozice, ignoranci lidských práv, kontrole médií, korupci a klientelismu.

Od získání nezávislosti v roce 1991 neproběhly v žádné ze středoasijských zemí volby, které by odpovídaly demokratickým standardům. Vládnoucí oligarchie systematicky omezují svobodu slova, buď tím, že znemožňují existenci nezávislého tisku (Turkmenistán, Uzbekistán), nebo se stávající nezávislá média potýkají s takovými byrokratickými obstrukcemi, které jim de fakto brání v normální práci (Kyrgyzstán). Časté je fyzické a psychické zastrašování novinářů (Kazachstán). Nejobvyklejší situace je, že hlavní média v zemi vlastní přímo členové vládnoucí oligarchie.

Perspektiva přechodu k demokracii je zatím velice nejasná. Opozice v jednotlivých zemích sice halasně upozorňuje na porušování lidských práv a ne-demokratické praktiky ve většině případů však nemá jasný alternativní program, finanční prostředky ani podporu mezi domácím obyvatelstvem. Většina jejích představitelů je buď ve vězení, nebo pod policejním dohledem, případně působí v exilu.

Středoasijské politické klima je silně ovlivněno kmenovými a klanovými strukturami tamních společností, což případný přechod k demokracii ještě více znesnadňuje. Economist nabízí dva možné scénáře dalšího vývoje. Podle prvního dojde v jednotlivých zemích k postupnému sbližování slabé a chudé demokratické opozice s bohatou a vlivnou opozicí, která se pomalu tvoří uvnitř současných vládnoucích oligarchií, což bude spojeno s pomalým rozmělňováním stávajícího autoritářského politického modelu a postupnou demokratizací. Druhý, a podle Economistu pravděpodobnější, scénář předpokládá, že současní vládci ( u většiny z nich je patrná snaha setrvávat cve funkci, co možná nejdéle) vyberou ještě za svého života své loajální nástupce. „V každém případě nemůžeme očekávat, že se demokratizace středoasijských režimů“ dokčkáme dříve jak za patnáct či dvacet let,“ uzavírá Economist.

Ropa a bavlna

Jedno mírně hrubé ekonomické rčení tvrdí, že skutečná tržní ekonomika začíná tam, kde si můžete dát hamburger v restauraci McDonald´s. Fakt, že ani v jednom ze středoasijských států tak učinit nemůžete zhruba vystihuje hospodářskou situaci celého regionu, pro kterou jsou typické miliardy petrodolarů stejně jako desítky tisíc lidí, přežívajících s méně než jedním dolarem na den.

Středoasijské státy lze zhruba rozdělit na ty, které mají velké zásoby nerostných surovin, zejména zemního plynu a ropy (Kazachstán, Turkmenistán) a na ty, které nemají takřka nic (Kyrgyzstán, Tádžikistán). Spíše do první skupiny pak patří Uzbekistán, který je po Spojených státech druhým největším exportérem bavlny na světě.

Rozpad Sovětského svazu znamenal pro středoasijké ekonomiky pád do propasti – zmizel ohromný trh a tučné finanční dotace z Moskvy. Po hubených letech se dnes přeci jen blýská na lepší časy a většina států se svou ekonomickou silou přiblížila alespoň sovětským časům, případně ji i mírně překročila (Turkmenistán, Uzbekistán). Přesto i dnes musí vyžít 17% obyvatel Tádžikistánu s méně než jedním dolarem na den, v Kyrgyzstánu žije pod oficiální hranicí chudoby zhruba polovina populace.

Economist se snaží pojmenovat hlavní neduhy středoasijských ekonomik. V prvé řadě je to jejich závislost na jednom hospodářském sektoru – většinou těžbě surovin (Kazachstán a Turkmenistán – zemní plyn, Uzbekistán a Tádžikistán – bavlna, Kyrgyzstán – zlato), což představuje velice rizikový faktor vzhledem k náhlým výkyvům na světových trzích těcho komodit (své by o tom mohla vyprávět zejména řada afrických zemí).

Zahraniční investoři, stejně jako domácí malí a střední podnikatelé, se musí prodírat skutečnou byrokratickou džunglí, ve které nejsou čtyři desítky daňových kontrol u jedné firmy za rok ničím výjimečným a kde je korupce na denním pořádku. Zatímco zahraniční kapitál obchází byrokratická úskalí (na tak už korupci) zakládáním společných podniků se státními firmami (které většinou vlastní monopol na obchod se strategickými surovinami) malí a střední podnikatelé boj s neustálými byrokratickými a daňovými obstrukcemi často vzdají.

Neprůhledný mix divokého kapitalismu a rigidního sátního hospodářství samozřejmě příliš nětěší mezinárodní finanční instituce, které středoasijské státy podporují půjčkami. Přesto se možná blýská na lepší časy. Kazachstán, Kyrgyzstán i Uzbekistán se snaží daňovými úlevami a pomalým odstraňováním byrokratických překážek podpořit střední podnikání. Kazachstán i Kyrgyzstán také stále nevzdaly své úsilí o zavádění bolestných tržních reforem.

Recept na cestu z ekonomického marasmu není podle Economistu nijak překvapivý, je jím čas. „Západní Evropě trvalo takřka dvacet let než se vzpamatovala z druhé světové války. My se ovšem musíme vzpamatovat z půlstoletí sovětského systému,“ cituje týdeník závěrem náměstka kyrgyzského premiéra Djoomarta Otorbajeva.

Alláhův stín

Islámský fundamentalismus je podle Economistu tím, čeho se Západ ve Střední Asii nejvíce obává. Tyto obavy přitom prý v tuto chvíli nejsou ani zdaleka oprávněné.

Expertů i sociologické výzkumy se shodují na tom, že většinu obyvatel Střední Asie nelze považovat za kdovíjak horlivé muslimy.Podle jednoho z výzkumů prý pouhá čtvrtina Kyrgyzů ( a ještě nižší procento Kazachů a Uzbeků) navštěvuje mešitu alespoň jednou měsíčně. Podobně mělký vztah k islámu je typický také pro současné středoasijské vůdce, kteří před islámským internacionalismem jednoznačně upřednostňují národní zájmy. Jejich postoj vůči domácím náboženským hnutím se pohybuje od podezíravé ostražitosti k otevřené represi.

Potenciální nebezpečí „talibanizace“ regionu v tuto chvíli představuje pouze Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU) a mezinárodní organizace Hizb-ut-Tahrir. Společným cílem obou je vytvoření ortodoxně islámského kalifátu na celém území dnešní Střední Asie.

Na sérii teroristických útoků v letech 1999-2000, které IMU provádělo s podporou Talibanu na uzbeckém a kyrgyzském území, však odpověděl Uzbekistán silou a domácí síť IMU de fakto rozbil. Při následujícím americkém tažení proti Talibanu v Afghánistánu přišlo hnutí nejen o svého hlavního spojence, ale také o své základny a materiální zázemí, dnes jsou jeho aktivity takřka nulové.

Hizb-ut-Tahrir – mezinárodní organizace - řízená z Londýna a Bejrútu, funguje jako síť vzájemně relativně nezávislých a hluboce zakonspirovaných buněk, aktivních zejména v Uzbekistánu a v oblastech s uzbeckou menšinou – severním Tádžikistánu, jižním Kyrgyzstánu a jižním Kazachstánu. Na rozdíl od IMU však na svém kontě nemá žádnou teroristickou nebo násilnou akci a není ani na seznamu americkém seznamu teroristických organizací.

Islámský fundamentalismus je tak podle Economistu do jisté míry virtuálním strašákem, který používají středoasijské autoritativní režimy k potlačení domácí politické opozice a USA, Rusko a Čína k ospravedlnění svých strategických zájmů v regionu.

Chce to čas

Je dnes Střední Asie nestability a zdrojem potenciálního nebezpečí pro své okolí? Economist snáší celou řadu argumentů pro - sporné hranice mezi jednotlivými státy, velká etnická heterogenita regionu, neklidný soused Afghánistán, chudoba a v neposlední řadě také strategické zájmy velmocí (USA, Čína, Rusko). Právě imperialistická zdrženlivost velmocí a jejich upřímný zájem pomoci je podle Economistu jednou z podmínek stability v regionu.

Tou druhou je nahrazení současných politických garnitur, demokratičtěji smýšlejícími vůdci, přijatelnými jak pro stávající patriarchy tak pro opozici. Takový vývoj lze v blízké budoucnosti očekávat v Kazachstánu a snad i Kyrgyzstánu, kde se již s nezbytnými reformami začalo. Perspektivy Uzbekistánu i Turkmenistánu nejsou v tomto ohledu zdaleka tak jasné a konec autoritativních režimů zde může nabýt i výrazně násilných rysů. V případě Tádžikistánu je horizont přechodu k demokracii ještě vzdálenější, dědictví zničující občanské války zatím nedovoluje existenci skutečné opozice v zemi.

Filip Hrubý

Více k tématu se dozvíte na stránkách Informačního servisu společnosti Člověk v tísni


Další články tohoto autora:
Filip Hrubý

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku