Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.9.2003
Svátek má Berta




  Výběr z vydání
 >INTERNET: Tuzemské ADSL čeká migrace
 >STARONOVÝ ZÁKON O CHOVU PSŮ: Konec asistenčních psů?
 >GLOSA: Marvanová odchází, rebelové se uklidňují.
 >LIDŠTINY: Fotit zoufalství a vyhřezlá střeva?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Choking hazard se pěkně rozbíhá
 >PSÍ PŘÍHODY: Uvítací výbor
 >INFO: Poslanec parlamentu a místní zastupitelka odvedeni v poutech!
 >TÉMA: Smrt, stres a hysterie
 >ZAMYŠLENÍ: Viděl a slyšel někdo Boha?
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Vstanou noví bojovníci
 >NÁZOR: Václav Klaus a Orwellovo dědictví I.
 >MÓDA: Kamarádka má novou podprsenku!
 >EKONOMIKA: Býčí nálada na americkém trhu
 >CHTIP: Pracovník církve, těžké to má
 >PENÍZE: Život na prodej

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Náš rybník  
 
23.9. LIDŠTINY: Fotit zoufalství a vyhřezlá střeva?
JITA Splítková

Byla jsem na výstavě fotografií. Člověk se občas musí jít podívat, kde jsou se svými uměleckými vizemi ostatní kolegové a v duchu si poměřit své pohledy na svět s těmi druhých.
Výstava se mi celkem líbila (Dana Kyndrová Žena mezi vdechnutím a vydechnutím). Zaujaly mě na ní tři fotografie stařenky plačící nad zemřelým stařečkem. Zřejmě to byl její manžel. Oblečení stařenky, postel, kde ležel mrtvý, vše bylo jako vystřižené z doby Viktora Huga - tito dva lidé snad skutečně patřili k chudině z jeho Bídníků, jen invalidní hole z XX.století, opřené o postel, vyvracely onen dojem.
Fotka "zhmotnila" smutek, ne zoufalství a beznaděj, jen smutek. Jenže ten smutek v stařenčině tváři byl tak silný, že divák, když se víc na fotku zadíval, ho mohl prožívat s ní.
Ty fotky neustále vidím a přemýšlím, jestli je umělecky morální fotografovat zoufalství, smutek lidí, kteří právě o někoho přišli. Fotit neštěstí, smrt... Jestli je správné jezdit do válek a fotit vyhřezlá střeva, utrhané ruce, zmučené lidi, vojáky na tancích, popravy…
Někdo řekne, že je to život a lidi musí vidět úplně vše. Další dodá, že slavná fotka vietnamského děvčátka běžícího nahého po cestě z napadené vesnice, protože bylo zasaženo napalmem a šaty si strhala (nebo snad shořely), uspíšila konec války USA proti Vietnamu. Když ji lidi uviděli, vyšli do ulic v mnohem větším počtu - celý svět začal protestovat. Nebýt tedy této fotky, nebyly by takové protesty. Někdo jiný může namítnout, že tento argument pro válečné fotky není tak jednoznačný. USA válku už měly prohranou a musely by ji ukončit tak jako tak, možná, že by ale skutečně trvala o nějaký ten měsíc déle a ta fotka jim vlastně pomohla se ctí odtáhnout domů. A ještě jako protiargument k focení krutostí může poukázat na to, že v současnosti už i fotky mrtvých dětí (například zabitých v Iráku nebo umírajících hladem v afrických státech) nechávají veřejnost v klidu. Kde je pravda? Je těžké jednoznačně se vyjádřit, zda fotit válku, zoufalství lidí nebo ne. Seberealističtější fotka utrpení nic neudělá s výrobci zbraní, s politiky, generály, mučitely a nakonec - manipulovat se dá i s fotkami.
Jenže úkolem fotky, pravdivé fotky, je nejenom umělecký cíl, ale i dokumentovat život - a toto poslání fotek je v určitých případech nadřazené i nad jejich uměleckostí a morálností focení určitého tématu.
Je opravdu těžké vyjádřit se, jestli je správné, lidské, umělecké, morální, užitečné … fotit utrpení jakékoliv živé bytosti a války.
Méně, je někdy více, to je známé pravidlo a náznak má větší účinek, než výklad "po lopatě". Někdy a někomu je nutné vše vyložit názorně "po lopatě".
Ne, skutečně nevím. Jen za sebe můžu říct, že bych asi nedokázala vidět utrpení a fotit ho, ale netroufám si soudit, pokud jiní mohou. Dokumentární fotky musí existovat.


osobní web: FUTUROLOGIE




Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku