Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 30.9.2003
Svátek má Jeroným




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Ještě jednou pomníky
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Člověk nebojuje, aby vyhrál
 >DOPRAVA: Řidiči se musí ukáznit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Schíza v garáži
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskové doplatili na zombie
 >NÁZOR: Malá troška demagogie by neuškodila
 >GLOSA: Chudoba, nebo zlodějna?
 >EKONOMIKA: Směr akciových trhů určí firemní výsledky
 >NÁZOR: Václav Klaus a Orwellovo dědictví III.
 >ZE ŽIVOTA: Jak se pálila slivovice.
 >KNIHA: Fraškovité monstrprocesy místo spravedlivého řízení?! Už víckrát ne!
 >ŽIVOT: O reklamě, vyhubení vos či ptáků a také o lovcích otroků
 >ZAMYŠLENÍ: O americké Koka-kolonizaci
 >FEJETON: Rekvalifikace
 >PENÍZE: Koupě nemovitosti má svá pravidla

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
30.9. ŠAMANOVO DOUPĚ: Člověk nebojuje, aby vyhrál
Jan Kovanic

V pátek 30. září 1938, pouhý týden po brilantní mobilizaci, jsme kapitulovali před spojeným diplomatickým a ozbrojeným tlakem našich "spojenců" a nepřátel. Tehdejší československá vláda si "byla plně vědoma odpovědnosti před dějinami" a rozhodla se "v dokonalé shodě s odpovědnými činiteli politických stran mnichovské usnesení čtyř velmocí přijmout".

"Vláda tak učinila s vědomím, že je třeba zachovat národ a že jiné rozhodnutí není dnes možné.

Vláda československá, činíc toto rozhodnutí, ptotestuje zároveň před celým světem proti ujednání, které bylo učiněno bez její účasti."

Národ s kapitulací seznámil nedávný hrdina, "novodobý Žižka", vojenský, téměř válečný ministerský předseda generál Syrový. V poslední minutě prý bylo učiněno rozhodnutí zachránit národ. Národ se však neradoval. Davy na Václaváku, poslouchající společně městský rozhlas, brečely žalem, bezmocným zoufalstvím a vzteky. Druhý den ráno vpochodovaly první jednotky Wehrmachtu na Chebsko. A od té doby se hádáme, jestli jsme přece jen neměli bojovat.

Dlouhá léta platili naši rodiče a prarodiče tíživé daně, aby byly miliardy na vyzbrojení, abychom zem obehnali betonovým pásmem pevností, které nás měly ochránit před rozpínavým Německem. Během necelého roku 1938 byla vyprodány papíry státní půjčky na obranu státu za 4 miliardy korun. Po mobilizaci stála proti nepříteli ve zbrani milionová odhodlaná armáda! Každý byl připraven a vycvičen k boji. Připraveno bylo pět set tanků a obrněných vozidel, tisíc letadel a dva tisíce děl. A najednou šlus a konec a vzdejte se. A naši lidé osvědčili největší hrdinství - že se opravdu vzdali. Ale měli jsme se vzdát?

Když se podíváte na naši tehdejší geografickou mapu, byla situace dosti zoufalá: Po březnovém připojení Rakouska stály německé divize na hranicích od Ostravy k Bratislavě. Politická mapa byla ještě horší. Maďarsko si brousilo zuby na Podkarpatskou Rus a jižní slovenská území, Polsko zas na severní. Zástupci obou zemí plánovali společné hranice. Jediná přátelská hranice s Rumunskem byla dlouhá jen několik set kilometrů a daleko od centra.

Vnější zahraniční situace byla také zoufalá. Naši dlouhodobí spojenci Francie a Velká Británie nás sprostě zradily. Vstřícně se tvářící Sovětský Svaz se svou pomocí jen blafoval. Mezinárodní veřejné mínění bylo tak oblbnuto lžemi tisku v Goebbelsově režii (včetně koupených francouzských novin), že považovalo za hlavního viníka v konfliktu Československo. Válka proti Hitlerovi s pomocí Stalina by mohla dokonce vyvolat pomoc Západu Německu v jeho "obraně proti bolševismu".

Vnitřní situace rovněž nebyla nejrůžovější. Čeští Němci byli ve vleku nacistické ideologie. Německá vysílačka v dnešní Wroclavi byla postavena, aby dobře slyšeli, co mají dělat. Hitlerův projev z 12.9. byl pro ně pokynem k ozbrojenému puči. Na Slovensku pracovala Hlinkova slovenská ľudová strana v čele s Jozefem Tisem na autonomii své země.

Ano, měli jsme pás opevnění - ale nikoli na jižním podbřišku s Rakouskem. V českých a moravských horách stály pevnosti na území, obydleném převážně Němci. 40.000 členů sudeťáckého Freikorpsu čekalo na svou příležitost. Jejich znalost terénu mohla výrazně pomoci v úspěchu výsadkovým jednotkám. Celý poměrně úzký pás českých zemí byl pod hrozbou bombardování. Letadla by se ani nemusela otáčet - přeletěla by jen ze severu k jihu. A němečtí piloti měli neocenitelné zkušenosti, které získali ve španělské válce. Naši stratégové čekali útok ve formě kleští od Ostravy a Břeclavi, proto plánovali ústup do slovenských hor, kde bychom se mohli možná tak měsíc bránit.

Novodobí stratégové uvažují, že jsme měli jedinou možnost úspěchu a to kdybychom preventivně zaútočili my. Jenže celé dvě desítky let jsme se snažili o mírovou koexistenci se všemi sousedy a spoléhali jsme na své spojence a na svá opevnění. V roce 1938 bylo pozdě strategii měnit.

Zrazeni spojenci, v kruhovém obklíčení nepřátel, s německými iredentisty na našem území, se slovenskými nacionalisty v zádech, neměli jsme šanci na vítězství.

Jenže, jak pravil právě k tomuto tématu Jan Werich: Člověk nebojuje proto, aby vyhrál, ale aby se nedal! A my jsme se dali. My jsme dali naše zbraně a náš průmysl nedotčený Hitlerovi, aby pak s jejich pomocí připravil válku.

A zlomili jsme charakter tomuto národu. Sviňárny druhé republiky nebyly ještě dostatečně popsány. Po Mnichovu vylezla ven vlajkařská svoloč a mudrci, kteří volali: My jsme vám to říkali, kdybyste zbytečně nedráždili Hitlera, von by nás nechal bejt! Naštěstí nás pak nenechal a okupací v březnu 1939 mnichovský diktát porušil a zrušil. Naši vojáci však museli bojovat v zahraničí.

Tehdy před 65 lety jsme přijali odstoupení našeho pohraničí, vyklizení tisíciletých území Království českého bez boje jako nevyhnutelnou realitu. Měli jsme raději bojovat, byť marně a s nesmírnými ztrátami lidskými a materiálními? Měli jsme nechat bombardovat posvátné Hradčany i prosté vesnické chalupy?

Nevím. Lidi bojovat chtěli. Politici byli rozumní. Jsem rád, že se alespoň později našly tisíce a desítitisíce lidí, kteří bojovali. Jak by asi vypadala světová historie, kdyby nás bojoval celý milion? I kdybychom bojovali jen proto, abychom se nedali. Ale třeba bychom nakonec vyhráli.

Neboť právě jen tak se dá vyhrát.

Psáno v Praze na Lužinách dne 28. září 2003


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku