Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 29.9.2003
Svátek má Michal




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Vlastnosti banánové republiky.
 >FEJETON: Potřetí a dost
 >GLOSA: Zasahovat do Evropské ústavní smlouvy či ne ?
 >PORTÁL VEŘEJNÉ SPRÁVY: První dobrý počin ministra Mlynáře
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Liga výjimečných
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se má Šogo u Barta
 >TECHNO: K vybuchlému notebooku
 >DOPRAVA: V Českých drahách pomrkává světlo
 >LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (dokončení)
 >KOMENTÁŘ: RRTV jako Státní soud
 >GLOSA: Tak trochu špatné zprávy pro vytrvalce.
 >NÁZOR: Ošidné souvislosti podceňování
 >GLOSA: 15 let zpoždění
 >POLITIKA: Kdo rozumí ODS
 >CHTIP: Třikrát o...

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
29.9. LOĎSTVO: Nebyl jenom Kursk (dokončení)
Jan Beneš

Dvacet let
Dvě dekády jsou dlouhá doba a skoro dvě dekády, které pak Artamanov prožil v USA a ve službách CIA v platové stupnici G-11 jako úspěšný muž, můžeme pro potřeby tohoto článku vcelku přeskočit.
Eva dostudovala v USA svou zubařinu a otevřela si praxi. Vzali se, příběh velké lásky tudíž došel naplnění, z amerického hlediska sovětský sňatek v USA neplatil. (Stejným způsobem si pomohl od bigamie i náš Jaroslav Hašek). Rozhodnutím Kongresu, cítil se bez ochrany, mu bylo přednostně uděleno občanství USA bez plné čekací lhůty. Při naturalisaci si změnil jméno na Nick Shadrin. Koupili si domek, naplňovali svůj "americký sen". Pro Artamanova hrál nejen i ten příběh velké lásky, ale i okolnost, že se vzdal zcela jasně naznačené kariéře v sovětském námořnictvu.
Proti němu hrály výsledky všech testů polygrafem, které podstoupil a které byly negativní. Proti němu hrála i skutečnost, studenti Námořní akademie, kde kromě své práce v námořní rozvědce také přednášel, hodnotili jeho přednášky jako bezcenné. Studoval rovněž sám námořní akademii, ale negraduoval. Rušivě působilo i to, že jeho původní tchán, admirál Gorškov, ačkoli mu uprchl zeť, zůstával v sovětském námořnictvu stále číslo jedna. Jenže Američanům, kteří nikdy nebrali příbuzné jako rukojmí, to zase tak moc divné nepřipadalo. Po čase byly zjištěny nesrovnalosti i v jeho curriculum vitae, ale ani to nakonec nikoho příliš nevarovalo.
Nicméně jeho posice nebyla taková aby vyžadovala nejvyšší prověření; dokázal přeložit a komentovat sovětské dokumenty, k nimž se CIA dostala, dokázal logicky vysvětlit i růst sovětské námořní síly. Byl dokonce vyslechnut v této věci jako svědek i podvýborem U.S.Senátu. Několikrát v zájmu CIA, či FBI cestoval do zahraničí a odvedl solidní práci. Byl jako expert i na palubě Glomaru. Navštívil jižní Ameriku, Kanadu i Mexiko.
Psal se čtvrtek dne 18. prosince 1975. Ubytovali se spolu s Evou ve Vídni v hotelu Bristol, pokoji 361. Setkali se s několika přáteli z USA. Objednali lístky na Cikánského barona. Byla to služební cesta, ale protože se měl setkat s někým od KGB, už 17.prosince bylo rozhodnuto, že nebude sledován.
Eva si později vzpomenula, že nejprve působil napjatě, ale po příletu do Vídně, že se uvolnil. Snad tím, že ve Vídni už několikrát byl, poprvé už roku 1958 jako člen sovětské delegace na konferenci Mezinárodní komise pro atomovou energii.
Odešel na jakousi schůzku s agentem KGB Kozlovem. V sobotu 20.prosince na další, a už ho nikdy nikdo neviděl.

Konkluse
Záhada mohla zůstat záhadou, tak jako bylo záhadou udržováno zmizení Wallenbergovo. Eva se vrátila do USA bez Nicka. Žije tam dodnes. Obecně se považoval za uneseného, třebaže mezitím vyšlo najevo, že už od roku 1966 udržoval styky s residenty KGB a GRU v USA. Jenže, byly to ty sledované, či jen jeho vlastní?
Občas nějaký defektor přinesl o něm falešnou zprávu. Například Jurčenko tvrdil, že byl během únosu omylem zabit. Vynořovaly se, tak jako ve Wallenbergově případu, i mnohé jiné neověřitelné zprávy. Henry Hurt vydal o Shadrinovi, osobě v celkem uzavřeném spolku kolem zpravodajských služeb ve Washingtonu D.C. dosti populární,dokonce celou knížku: Špion, který se nevrátil z chladna.
Kdo by nebyl rád, že i v dnešním světě existuje láska tak veliká, jako ta demonstrovaná na tomto příběhu, který psal sám život.

Záležitost dostala nečekané rozuzlení až dne 11. května 1988, při pohřbu člena ÚV KSSS, admirála Sergeje Georgejeviče Gorškova. Tělo admirála bylo před pohřbem vystaveno. Tam se přicházeli poklonit truchlící. Tam přijímala jejich kondolence, včetně zástupců spřátelených států Varšavské smlouvy, vdova po admirálu se svou dcerou paní Artamanovou a svým zetěm, Artamanovem. Nikolajem Fedorovičem Artamanovem, v plném lesku své admirálské uniformy.
George Weisze, který od roku 1959 připravoval a prováděl Artamanovovy testy na polygrafu, našli roku 1982 odstřeleného v autě jeho dcery na jakési opuštěné farmě. Policie to ohodnotila jako sebevraždu, a tak to také zůstalo, ačkoli pitva zjistila, že tohle tělo mělo močový měchýř, a Weiszovi byl roku 1976 vyoperován.
Konec začátků
To všechno ale nic nemění, na docela obyčejném hrdinství těch mužů z ponorek. Už v průběhu Artamanovovy-Shadrinovy práce pro sovětskou vlast v USA, to byli oni, kdo zjistil, že většina posádek (64%) se ani nedomluví pořádně rusky (100% důstojnického sboru byli Rusové) a nejsou tedy schopni své stroje ani řádně ovládat. Ani pocity sovětského vlastenectví u posádek příliš nebujely. Posádky amerických ponorek to byly, kdo předpovídal už jenom ve srovnání s podmínkami své služby, začátek konce SSSR právě tam.
Katastrofa Kursku viditelně ozřejmila, že zánik SSSR byl jenom konec začátků. Když veliký Nikita odhaloval v květnu roku 1964 v rámci nastolování spravedlnosti v Jerevanu pomník arménskému básníku Čarcovi, zavražděnému ve Stalinových čistkách, byl k tomu přizván i sochař Chačaturjan (není příbuzný toho skladatele). Chruščev, nespokojený s výtvarným dílem se sochaře otázal, proč se zpodobněný básník tváří tak chmurně.
"Ale soudruhu první tajemníku, on byl přece zavražděn!"
"Vy nechápete, že to byla pouhá episoda v jeho životě," odpověděl Chruščev.
Tyhle příběhy se přece týkají země, kde Puškin, uznávaný za nejsvobodnějšího z jejích duchů, oslavil prvého budovatele její velikosti básní Měděný jezdec, v níž je veleben ten, kdo zašlapal do bláta rybáře Fina.
Ti američtí ponorkáři a tisíce dalších jinde a jinak, často v rozporu s míněním, ba mnohdy takořka proti vůli svých vlastních politických představitelů, prostě zabránili, aby svět, Evropu a konečně i nás, potkal osud těch finských rybářů. Zajisté tak konají dodnes. Píseň i u nás populární, Americký námořník je sic hymnou US námořní pěchoty, ale praví se tam cosi o uhájení svobody. A tak to přesně je i v tomto případě.

Dne 18.prosince 2000
KONEC

Použité prameny:

Sherry Sontag & Christopher Drew, BLIND MAN'S BLUFF
HARPER PAPERBACK
Graig R. Whitney, SPY TRADER
RANDOM HOUSE / TIMES BOOK
W.R.Corson, S.B TRENTO & J.J.TRENTO, WIDOWS
CROWN PUBLISHERS,N.Y

Své državy v Africe zase zásobovalo vzducholoděmi a dokázalo tam dokonce po částech vzduchem dopravit i menší křižník. Za druhé války bylo schopno spojit se letecky, přes SSSR s Japonskem, (JU-290) aniž si toho Rusové stihli všimnout. V jednom případě dokonce stroj, JU 390, upravený v pražských Letňanech, svrhl po 33 hodin trvajícím letu pumy na americký kontinent blíže New Yorku (který nenalezl). JU 290 v Letňanech zůstal i po válce a vyskytoval se jako československý L-290 Orel. V roce 1947, tedy ještě před vznikem svého státu, ho chtěl koupit Israel, ale z obchodu sešlo. Roku 1956 byl sešrotován.

2 Známe arciť z Julese Vernea, jinak je to odborný název pro spirálovité ulity.

3 Mělo svůj válečný charakter nejen proti Polsku; během německých operací v Norsku v dubnu 1940, zásoboval německé námořnictvo ve vodách severu pohonnými hmotami sovětský tanker a ze sovětského Murmaňska vyplula flotile naproti i německá cisternová loď Jan Wellen.

4 Radioprovoz sovětských zastupitelství byl monitorován, tak jako každý jiný. Ale ačkoli v USA znaly již od roku 1943 sovětskou šifru, záznamy nebyly s ohledem na to, že jde spojence překládány a vyhodnocovány. Ačkoli, kdyby tak činili, mohli spojenci odhalit třeba Philbyho a celou tu sovětskou partu v MI už během války.

5 K jejímu ukončení přispěly USA, rozdělením tisíců amerických mul, jež zůstaly po americké armádě v Itálii, řeckým zemědělcům, a pak Stalin sám, prohlášením Tita za odpadlíka. V Titovi tím komunisté z Řecku ztratili svého nejagilnějšího spojence a operační zázemí; měl jiné starosti.

6 Bývalý legendární partyzán na Slovensku, Tibi (doktor Tibor Stern), autorovi kdysi vyprávěl, že taková mise NKVD působila i na Slovensku. Jejím úkolem bylo zajistit vybrané specialisty ještě před příchodem fronty. Například z Baťových závodů tamtéž. Nejednalo se tudíž jen o zbrojní průmysl, ale armády potřebují i boty.

7 Tam také vzniklo rčení, a časem i chorál US NAVY, "Chvalte Pána a podávejte munici". Byla to odpověď pátera Forggy, na otázku jistého Oldřicha Šindlera, co mají dělat, když během pobožnosti na palubě křižníku New Orleans, začaly kolem dopadat japonské bomby.

8 Bering, Vitus Jonassen, 1681-1741, Dán v ruských carských službách (Petra I. Velikého).

9 V osmdesátých létech jich měl SSSR v USA kolem deseti tisíc. I to je ruská tradice, jen residentura ruské rozvědky ve Varšavě, měla v době aféry plukovníka Roedla větší rozpočet, než celá zpravodajská služba Rakousko-Uherska. Roedel byl šéfem Rakousko-Uherské kontrašpionáže, což byl v případě USA i sovětský agent Angleton, šéf kontrašpionáže CIA, v USA. Pak, že se historie hloupě neopakuje.

10 Připomeňme si, že v St. Louis a Chicagu, české a německé čtvrtě spolu sousedí stejně, jako ty národy spolu sousedí v Evropě. Přesto mezi nimi nikdy nedošlo k nesrovnalostem, jaké provází jejich dějiny v Evrppě. Dokonce ani za obou válek ne a dokonce ani při fotbalu, jehož evropskou versi v USA hrají právě jen oni, Italové a Hispánci. Vyjít s lidmi patří k Americe a její tradici.

11 Máme domácí příklad bratří Mašínů a jejich druhů,. I ti absorbovali tuto komunistickou propagandu o hrozbě ze západu natolik, že věřili po svém útěku na zpětné vysazení do Československa s americkou podporou. Ještě V.I. Bělenko, který Moskvě uletěl v sedmdesátých létech s MIGem-25, se dožadoval zpětného vysazení na Sibiři, kde jak tvrdil, by byl s americkou podporou schopen zahájit partyzánkou válku.

12 Také sovětští letci, například už vzpomenutý Viktor Bělenko, měli příkaz, v případě, že by musili přistát mimo SSSR, zmačknout červený knoflík, že je to spoušť destruktivní nálože, jim ovšem nikdo neřekl.

13 Označení monitoring specialist, bylo nahrazeno posádkou přezdívkou spook - strašidlo, a to se během let vžilo a dostalo do slovníku ozbrojených sil jako úřední název.


14 Dodnes vlastně zůstala bez odpovědi i záhada prvomájového letu Gary Powerse roku 1960, který skončil sestřelem nad sovětským územím. U-2 bylo sestřeleno, protože neletělo v předepsané výšce. Pozemním technikem na turecké základně odkud odstartovalo, byl Harry L. Oswald. Později žil dva roky v SSSR, oženil se tam a ještě později údajně byl údajně jediným atentátníkem J.F. Kennedyho. Majitel Dallaského baru Ruby, který ho odstřelil, byl zase sovětský defektor, ještě jako Rubinstein, z rozhovorů o nezávislosti Rakouska ve Vídni, roku 1955.

1515Sověti se pokusili o totéž v moři Středozemním, ale Britové jim zařízení, na rozdíl od těch amerických v nepřílišné hloubi, nemilosrdně rozstříleli.

16 Špionáž v britském Ústavu pro podmořské zbraně to měla Rusům brzy částečně napravit, ale nedostatek řemesla při výrobě jim zůstal až po ten nešťastný Kursk.

17 V nevojenské oblasti připomeňme pozdější úspěch s hledáním a proniknutím do vraku Titanicu, ve více jak pětitisícové hloubce.

18 Vynalézal unikátní podprsenky i stavěl unikátní letadla, byl držitelem několika leteckých rekordů jako pilot, podnikal v oblasti ropných vrtů a hotelů. Ke krytí tohoto projektu byla vytvořena legenda, že chce z mořského dna těžit mangan.

19 Snaha dát se nemýlit fakty je sice příznačná pro marxisty-leninisty, ale není na ně omezena. Autor se v exilu setkal s příslušníky prvé ruské emigrace, kteří mu docela vážně tvrdili, že bolševickou revoluci vyvolali Angličané, aby nemuseli Rusku, po vítězné válce, přenechat Bospor a Dardanelly. Britanie roku 1905 Suezem vládnoucí, ovšem nesměla přes Suez loďstvo propustit, nechtěla-li porušit zásadu své vyhlášené neutrality.

20 Na Luisitanii, posloužila později za zdůvodnění amerického vstupu do války, zahynulo po útoku německé ponorky 1198 osob. Na Titaniku, roku 1912, 1517. Bismarck byl potopen skoro s třemi tisíci muži na palubě, přesto se Titanic i Luisitania stále vyskytují jako největší námořní katastrofy, třebaže počet obětí sovětského útoku na vzpomenuté lodě je mnohonásobně převyšuje.

21 Zjišťováno i v Československu, třeba při výcviku egyptských pilotů a leteckého personálu, jakož i indonézských výsadkářů. Někdo by mohl a měl sepsat vzpomínky.

22 Až 23. září 1960 se v moskevské Pravdě objevila dvouřádková zpráva, že kapitán Artamanov byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti za zradu.

23 Jde o shodného Jurčenka, který potom uprchl své ochrance CIA na sovětské velvyslanectví.

Epilog-příběh U-534

O zvláštním pocitu sounáležitosti, který k sobě pociťovaly posádky sovětských a amerických ponorek, už zde byla řeč. Byl zajisté podmíněn svou dobou. Ze strany sovětských námořníků, jak víme dnes i utajovaným obdivem k Americe.
Ne vždy tomu tak bylo. K příběhům jež doznaly své konkluse po celém půlstoletí, patří příběh německé ponorky U-534. Patřila k předposlední generaci německých ponorek (té poslední už se nepodařilo naštěstí pro spojence dost vyrobit). Do služby byla zařazena 23.XII. 1942, kdy také bez ohledu na nadcházející Vánoce hned vyplula na cvičnou plavbu pod kapitánem Herbertem Nollanem. Do konce války byla nasazena třikrát. Mezi její úspěchy patřil roku 27. srpna 1944 i sestřel britského bombardéru Wellington.
Její okamžik pravdy nastal až 5.května 1945, kdy ji na hladině v průlivu Kattegat (mezi Dánskem a Švédskem) přistihly dva B-24 Liberator britské 86 perutě. (Shodnou službu konala se shodnými letouny od roku 1943 i naše 311 peruť RAF a s B-24 se také vrátila roku 1945 do Prahy). Všichni věděli, že válka už končí a jak končí a U-534 byla na cestě z Kielu do Argentiny. Na palubě byl i argentinský navigátor. 5. květem 1945 byl pro německé ponorky vůbec smolný den. V různých částech světa jich Spojenci ten den potopili celkem jedenáct. Německé ponorky však zároveň stihly téhož dne potopit 38 spojeneckých lodí.
Ponorka U-534 byla v mělké části průlivu, kdy ji ponoření nemohlo zachránit a přistoupila k boji. Nejprve měla nejprve štěstí. Prvý útočící letoun 86 perutě RAF, se jí podařilo sestřelit. Celá jeho posádka zahynula. Jenže na scéně se objevil další, pilotovaný poručíkem Bakerem a s bombometčíkerm Nicolsem. Ani jemu prvý útok nevyšel. Při dalším náletu se mu však podařilo shodit celkem deset hlubinných pum. Jedna z nich dopadla přímo na palubu ponorky, skulila se po její palubě a vybuchla přímo pod ní. Plavidlo s dvaapadesáti muži na palubě šlo ke dnu. Čtyřicet devět se jich zachránilo. Ti na palubě a dokonce většina těch pod ní, kteří unikli torpedometem. Mezi těmi, kdo neunikli byl i argentinský navigátor. Ponorka zůstala v hloubce 62 metrů až do roku 1993. O jejím nákladu vzhledem k cíli plavby se spekulovalo.
Roku 1993 se přistoupilo k jejímu vyzdvižení. A to za přítomnosti dosud žijících členů posádky B-24 i členů posádky U-534, kteří se tak po skoro padesáti létech znovu dostali na její palubu. Ještě na otevřeném moři bylo nutno z vraku nejprve nutno odstranit a zneškodnit explosiva, včetně třinácti dosud nikdy nepoužitých super torpéd HX.
Ponorka je dnes zrenovována a vystavena v Britském námořním museu v městečku Birkhead. Vyzdvižení účel tajemné plavby do Argentiny neobjasnilo a pro toto vyprávění konečně ani není důležité. Důležité bylo setkání těch bývalých nepřátel, kteří k sobě žádné nepřátelství necítili a jejichž obraz války se shodoval. Existuje o tom i filmový dokument BBC.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku