Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 30.9.2003
Svátek má Jeroným




  Výběr z vydání
 >ARCHITEKTURA: Ještě jednou pomníky
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Člověk nebojuje, aby vyhrál
 >DOPRAVA: Řidiči se musí ukáznit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Schíza v garáži
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskové doplatili na zombie
 >NÁZOR: Malá troška demagogie by neuškodila
 >GLOSA: Chudoba, nebo zlodějna?
 >EKONOMIKA: Směr akciových trhů určí firemní výsledky
 >NÁZOR: Václav Klaus a Orwellovo dědictví III.
 >ZE ŽIVOTA: Jak se pálila slivovice.
 >KNIHA: Fraškovité monstrprocesy místo spravedlivého řízení?! Už víckrát ne!
 >ŽIVOT: O reklamě, vyhubení vos či ptáků a také o lovcích otroků
 >ZAMYŠLENÍ: O americké Koka-kolonizaci
 >FEJETON: Rekvalifikace
 >PENÍZE: Koupě nemovitosti má svá pravidla

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
30.9. NÁZOR: Václav Klaus a Orwellovo dědictví III.
Čestmír Hofhanzl

Není mi jasné zda to byl vnitřní mocenský konflikt uvnitř postorwellovských struktur o převzetí rozhodujícího politického vlivu, jak se to navenek tehdy jevilo. Nebo to byla vyšší hra, kterou se dále destruovala česká politická scéna. To ukáže až čas. Jisté je, že smyslem politického manévru bylo redukovat parlamentní politickou scénu na dva až tři politické subjekty. Od roku 1995 nebo i dříve psal hradní politolog Jiří Pehe o výhodnosti většinového volebního systému. Většinový volební systém svými vnitřními mechanismy zajišťuje, že se do parlamentu dostanou pouze dva až tři politické subjekty s největším počtem hlasů ve volbách. Ve skutečnosti by to znamenalo, že politiku budou dělat ti, kteří mají největší mediální podporu. V té době už měli orwellovské struktury v rukou ekonomickou moc a díky ní již ovládli i média. Snaha redukovat počet parlamentních politických stran měla jednoduchý princip a důvod. Dva až tři subjekty lze jednoduše ovládat prostřednictvím peněz na jejich podporu a prostřednictvím médií. Při pěti až šesti subjektech je to již technologicky náročný a nákladný proces. Nikdy pak není jistota, kdy se některý subjekt vymkne kontrole. Při rozvažování o fungování politické scény i veřejných institucí si je nutné především uvědomit: jsme v postkomunistickém (postorwellovském) období a společnost má jeho kvality.
Projevu v Rudolfinu předcházelo vyhlášení Josefa Zielence. Zieleniec vystoupil 26. listopadu 1997 s oznámením podivného financování ODS; jeho vystoupení bylo vyvolávacím momentem vnitřní roztržky v ODS. Na toto prohlášení navázal druhý den Josef Lux, ten zpochybnil účast lidoveckých ministrů v Klausově vládě. Je podivné, že v této době akutní vnitrostranické a vnitropolitické krize odcestoval Václav Klaus na návštěvu bosenského Sarajeva. V době jeho nepřítomnosti v zemi, 28. listopadu, vystoupili prominentní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip s vyhlášením, že přebírají vedení ODS. Celá akce byla amatérská a na první pohled absurdně nepřipravená a nezajištěná. To, že Václav Klaus v době akutní politické krize odjel ze země, je důvodem, proč odmítám věřit tomu, že akce J. Rumla a I. Pilipa byla míněna tak jak vypadala. Tvrdím, že jejím smyslem bylo vyvolat vnitřní krizi v ODS, využít ji ke vnitřnímu "očištění a zocelení" strany. Z odpadlíků vytvořit novou stranu, která obsadí volební elektorát ODA. Byl jsem tehdy ve vrcholové politice a viděl chování aktérů. Pro dokreslení a zajímavost udávám: Zielencovo vyhlášení podivného financování ODS bylo ve stejný den, kdy se konal v Hradci Králové konvent "Pravé frakce" ODA. V té době navíc hrozilo, že tato skupinka "vzbouřenců" v ODA", která trvala na programu strany, by se mohla etablovat na politické scéně jako věrohodný pravicový subjekt. Všechny dosavadní pokusy o diskreditaci politiky vedení ODA a převzetí moci v této intelektuální straně, organizoval Josef Zieleniec ve spolupráci s Vladimírem Dlouhým. Josef Zieleniec dlouhé roky vyvíjel neúnavnou snahu o odstranění ODA z politické scény a připojení jejích "použitelných" členů k ODS. Souhra všech těchto momentů mne utvrzuje v tom, že šlo o šíře založenou mocensko-politickou hru.
Oznámení nečistého financování ODS bylo blufem, který se mediálně úspěšně používal od "převratu". Nejúspěšnější a nejvýznamnější byl případ dluhu ODA z období voleb 1992. Dovolím si tvrdit, že všechny parlamentní politické strany po roce 1990 byly takovýmto způsobem financovány. Byl to způsob a mechanismus ovládnutí stran. Peníze a zdroje k těmto účelům měly po roce 1989 jen post/komunistické (post/orwellovské) mocenské struktury. Aféry se vyvolávaly a využívaly jen za účelem politických her. Jisté bylo, že se nikdy nic nevyšetří a skuteční aktéři se na veřejnost nikdy nedostanou. Těm, kteří budou zpochybňovat má tvrzení ještě dodávám: po založení "Pravé frakce" jsme (ano, ta maličká skupinka vzbouřenců z té malé ODA…) dostali nabídku financování, byla to stejná technologie jako dluh z roku 1992. Za nabídkou byl Chemapol.
Pro celé období po roce 1989 platí a je společné pro všechny, kteří v té době byli v politice a neúčastnili se zmíněné mocenské hry. Bylo to neuvěřitelné podceňování komunistických praktiků moci. Komunistický orwellismus za dobu již několika generací vytvořil společenskou vrstvu, v některých případech již dědičnou. Smyslem existence této společenské vrstvy je držba a udržení se u moci. Bůh není, nejsou žádné nepřekročitelné zásady nebo tabu. Moc otevírá cestu ke všemu, co si je možno přát.
Při posuzování toho co píši je třeba si být vědom , že volební elektorát lidí, kteří ve volbách dávají přednost věrohodně působící intelektuální pravicové straně, v naší zemi je. Strana takových lidí a typu, přes všechny diskreditační kampaně, které proběhly, stále dokáže oslovovat určité procento voličů. Pro postorwellistické mocenské struktury a celý jejich systém je nejnebezpečnější. Ve stádiu politického a mocenského vývoje, který popisuji, bylo pro postkomunistické mocenské praktiky prioritou: redukovat počet parlamentních stran a odstranit neovladatelný subjekt a osobnosti z politiky. Existující volební elektorát obsadit svými lidmi a stranou, kterou sami vytvoří. Úkolem takto vytvořené strany bude samu sebe svou činností a jednáním učinit nevěrohodnou. Zpochybnit u voličů důvěru v možnost podobného uvažování a jednání. Nepochybuji o tom, že do skutečného záměru politické hry, která začala vystoupením Josefa Zielence, pokračovala vystoupením Josefa Luxe, "Sarajevským pučem", vystoupením z vlády a nakonec Rudolfínským projevem, byli Josef Zieleniec, Jan Ruml i Ivan Pilip a Jiří Skalický zasvěceni.
Již po volbách 1996 navrhl Ivan Mašek politické radě ODA vystoupení ODA z pravicové koalice s ODS a Lidovci. Přechod do opozice a důsledné pojmenovávání problémů a jejich příčin. Rovněž jim řekl, že ti, kteří se v těchto letech vyhlašovali za pravici a pravicové strany, na dlouhé roky zdiskreditují pravicovou politiku a význam pojmu pravice v České republice. V té době, v ODA již většinová část stoupenců Vladimíra Dlouhého, na nás, kteří jsme trvali na vystoupení z vlády, pořádala téměř hon.
Účast ODA v celé této politické hře byla sebevražedná, to musel vědět i politický amatér. Musel to v té době vědět i Jiří Skalický, který byl v těch dnech zvolen předsedou ODA (30. listopadu 1997 v Brně). Do funkce ho navrhl Michael Žantovský. Jiří Skalický rolí předsedy ODA a její likvidací završil svůj úkol a jistě významný podíl, kterým v devadesátých letech jako ministr privatizace přispěl k přechodu systému, který tak výstižně popsal ve své vizi George Orwell, v systém postkomunistický. Dnes po několika letech je jedinečné si přečíst inaugurační projev, který Skalický přednesl na konferenci v Brně po svém zvolení do funkce předsedy. Není lepšího svědectví o roli, kterou měl a kdo byl autorem projevu.
Zajímavá je klíčová role Josefa Luxe v popisované politické hře. Josef Lux byl hlavním, navenek vystupujícím aktérem. On s ministry své strany odstoupil z Klausovy vlády a vyvolal vládní krizi. Lux měl jedinečný, řeknu-li to hezky, manévrovací talent. Byl učenlivý, jeho všeobecné vzdělání bylo ale bídné a stejné platí o jeho lidském i politickém nadhledu. Přesto vše se mi nechce věřit, že vstupujíc do této politické hry si vážně mohl myslet, že lidová strana se na jejím konci stane hlavní liberálně pravicovou stranou. Nahradí a převezme roli ODS na postorwellistické politické šachovnici, jako křesťansko demokratická strana se širším voličským zázemím. Přesto, co jsem o Josefu Luxovi napsal si nemyslím, že by mohl být tak naivní. V českém bezvěreckém prostředí s jeho podvědomou aversí k čemukoli jenom zavánějícímu v něco věřit, to je absurdní představa.
Pověření Josefa Tošovského sestavením přechodné vlády (do voleb 1998) bylo jistě připraveno již před vyvolání celé krize. Josef Tošovský na místě guvernéra ČNB byl jednou z klíčových figur orwellovského přesmyku. Svědčí pro to i jeho profesní minulost před rokem 1989. Nezapomenu na příchod Tošovského do České národní rady na podzim roku 1990, nebo snad počátkem roku 1991. S jakým nadšením ho na půdě sněmovny vítali tehdy ještě zakřiknutí komunisté. Neměl jsem v té době ještě pojem o souvislostech politické hry, jíž jsem byl figurkou. Josef Tošovský uměl nádherně moudře mlčet. Jako guvernér banky nese jednu z největších zodpovědností za to, co se odehrálo v bankovnictví i s hospodářstvím v prvé polovině devadesátých let. Role premiéra dočasné vlády byla asi posledním úkolem, kterým přispěl a garantoval postorwellismus.
Půlrok přechodné Tošovského vlády byl jen krátkou etapou před dalším krokem směřujícím ke stabilizaci postorwellistického politického systému. Tím byly předčasné volby v létě 1998. Všichni aktéři mocenské hry, včetně prezidenta Václava Havla, dali v té době jednoznačně najevo, jak vážně berou nejvyšší zákon země, Ústavu. Ukázalo se to při první velké politické krizi po roce 1989, která vystoupila na veřejnost. V zájmu svých vnitřních mocenských ambicí, asi i dohod, nikdo z nich netrval na řešení vládní krize podle pravidel předepsaných v Ústavě. Při řešení vládní krize podle pravidel Ústavy by mnohé věci a úmysly vypluly napovrch. Veřejnost by si mohla konfrontovat pronášená slova s realitou. Narychlo ušili zákon "O předčasných volbách" a nechali ho sněmovnou schválit. Ivan Mašek při projednávání zákona ve sněmovně pojmenoval co znamená takovéto pojetí politiky a jaké budou jeho důsledky pro naši zemi. Zákon si schválili a nám se vysmáli.
V té době již bylo jasné, že výsledek voleb bude takový, jaký obraz předloží média veřejnosti. Naše hlasy se ze sněmovny vůbec nedostaly ven. Veřejnost nevěděla o co se ve skutečnosti v politice hraje. Již při zahájení celé rošády v listopadu 1997 si museli být ti, kteří ji spustili, jisti výsledkem předčasných voleb. Byly jejich skutečným úmyslem a zakončením celé akce. Z politické a společenské atmosféry konce roku 1997 bylo jasné, že z případných předčasných voleb musí vyjít posílena Sociální demokracie a komunisté. Občanská demokratická strana si udrží, i přes "vnitřní krizi", svou stabilní voličskou základnu. Stala se stranou těch, kteří si po převratu pomohli a Klaus byl zárukou, že jejich rychle a různými způsoby nabytý majetek nebude zpochybňován. Konečný součet hlasů závisel jen na tom, jaké zdroje budou tyto subjekty mít pro volební kampaň. Již v okamžiku vyvolání krize bylo možno předpovědět výsledek a tehdy jsme to také v ODA i ve sněmovně s Ivanem Maškem řekli.
Postorwellismus vstupoval do svého dalšího vývojového stádia. Stabilizoval se a potřeboval pro veřejnost vyměnit garnituru figurek, které se pohybovaly po politickém jevišti. Bylo rovněž třeba pozměnit formu. Tvrdím, že "opoziční smlouva" byla uzavřena již v okamžiku vyhlášení předčasných voleb. Tato podivná politická dohoda byla přirozenou etapou postorwellistického politického systému. Oba její hlavní aktéři a garanti Václav Klaus a Miloš Zeman byli od počátku roku 1990 klíčovými figurami orwellistických mocenských struktur. Dnes snad již i lidem nezasvěceným do chodu a proměn české politiky by mělo být zřejmé, že na veřejnost předváděné konflikty a osobní averse mezi těmito dvěma pány, byly hraným divadlem. Za podpis "opoziční smlouvy" dostaly obě strany peníze na volební kampaň a podporu v médiích. Dohoda zajišťovala, aby nezasvěcení poslanci, nebo nedej Bůh frakce, nemohli dělat potíže v zámyslech, které v tomto stádiu postorwellismu jeho tvůrci měli.
Povolební manévry, když sestavením vlády byl pověřen prezidentem vítěz voleb Miloš Zeman a spekulovalo se o vládě sociální demokracie s lidovci, byly habaďurou pro veřejnost. Václav Havel to zajisté musel vědět a stejně to jistě věděl i Josef Lux.
Opoziční smlouva byla logickou etapou vývoje postorwellistického mocenského systému. Předpřevratová mocenská uskupení v roce 1998 dosáhla "demokratickým" způsobem - volbami monopolního postavení na parlamentní politické scéně. Všechny politické subjekty, které při volbách překročily pětiprocentní klausuli a měly své poslance ve sněmovně, fungovaly v jejich režii. Zní to paradoxně, ale je tomu tak. Politickou krizi na podzim 97 vyvolali politici KDU-ČSL, povolební Unie svobody a ODA a jejich záměr uskutečnili Miloš Zeman s Václavem Klausem. Výsledkem politické šarády byla na parlamentním nebi se rýsující dvojice silných politických stran optimálního postorwellistického schématu. Jedné strany jako pravé - ODS, druhé jako levé - ČSSD. Samozřejmě zůstali posílení komunisté, kteří po celou "popřevratovou" dobu jsou používání ke strašení voličů. Udržují v poslušnosti a linii i tak zvané "reformní, demokratické" politiky. Fungovala tak po staletí carská vláda. Car si držel na předsedu své vlády i na ministry "stínové" náhradníky, kterými hrozil, při nedostatečné poslušnosti, je nahradit. V Československém komunismu tak fungoval i Vasil Bilak, který udržoval v požadované linii Gustava Husáka.
Prvořadým úkolem leadrů stran opoziční smlouvy nebyla "rozumná vláda" a konsolidace hospodářství, jak na veřejnost tvrdili. Jejich úkolem bylo završit mocensko-politickou hru devadesátých let prosazením většinového volebního zákona. Představy a ideál vládců české postorwellské říše je stejný jaký měli jejich předchůdci v Československo - sovětské "Euro-asii". Ti si svou vedoucí úlohu zakotvili v Ústavě. V postorwellovském Česku to již nejde, tak si ji chtějí zakotvit jen zákonem. Většinový volební systém by v postkomunistickém prostředí, kdy orwellistické struktury ovládají politickou scénu, hospodářství i média, znamenal přesně toto. Až do úplného vyhnití by se neměla na politické scéně šanci etablovat nová politická strana a dostat se do parlamentu.
Většinový volební systém dobře funguje po staletí v Anglii a Spojených státech. Ve společenských podmínkách těchto dvou anglosaských zemí je ideálním kompromisem mezi vládou jednoho - královstvím a demokracií. Je nutno ale připomenout a zdůraznit, že politika a stranictví ve Velké Británii i později za "Velkou louží" vznikla ze základů puritanismu a morálky a funguje tak doposud. Určité věci se nedělají a nesmí se překročit.
Úsilí obou smluvně-opozičních stran se tak v prvé části jejich "opozičně-smluvního" volebního mandátu zaměřilo a upjalo k prosazení většinového volebního zákona. To, že se jim jeho prosazení nepodařilo realizovat, nevyvrací mé závěry. Naštěstí se nám v počátku 90. let přes velký odpor a v médiích stále omílanou demagogii podařilo prosadit do Ústavy dvoukomorový parlament. Mechanismy bránící náhlému převzetí moci jednou mocensko-politickou silou. Ačkoli v druhé parlamentní komoře, Senátu, sedí podobní lidé, i ze stejných stran jako ve sněmovně, jsou od sebe odděleni, mají částečně jiné zájmy a platí, že kapři si svůj rybník nevypustí.
Postorwellovský systém již není monolitní, jeho hráči se shodnou v jenom zásadním, chtějí si udržet ve svých rukách monopol politické, hospodářské i mediální moci. Shodnou se též v tom, že oni jediní jsou oprávněni určovat politická a společenská pravidla. Rádi by určovali i pravidla hospodářská. Semknou se i tehdy, když hrozí, že někdo by jejich monopolní postavení mohl ohrožovat. Jinak, z jejich hlediska, v podružných věcech soutěží mezi sebou o rozhodující vliv. O tom také byla politická krize konce roku 1997. Mocenská skupina, která ji vyvolala, neodhadla své síly, nebo se nechala vyprovokovat. Výsledkem celé šarády byla další degradace české politické i společenské scény a upevnění postorwellského systému.
Nepodařilo se prosadit většinový volební zákon, mocenská hra směřovaná ke zjednodušení a lepší kontrole hráčů na politické parlamentní šachovnici pokračuje. Na pořadu dne je "usměrňovaná sebediskreditace" menších parlamentních stran: Lidové strany a Unie svobody. Samotná prohra v mocenském konfliktu podzimu 97 a volebního jara 98 k tomu byla velkým krokem. Český volič vycítí diskrepance mezi pronášenými slovy a realitou, zvláště pokud média fakta náležitě přibarví a podají. Český člověk a volič se rád přichýlí k tomu, kdo vypadá silnější, přikloní se k tomu, kdo by mohl být nebezpečný. Ostatní zrezignují, přestanou se o veřejné věci zajímat a nejdou volit. Není problém do politické strany vložit a do předních funkcí prosadit zaúkolované "osobnosti". Rovněž tak není problém z "nýmanda" v krátké době mediálně vyrobit politickou hvězdu prvního řádu. Po splnění úkolu ji stáhnout z oběhu, kde zmizí ve ztracenu. Jako by české politické nebe po listopadu takových "stálic" i "komet" nebylo plné. Do politické strany stačí vložit jen několik lidí - oni nesou peníze na fungování aparátu, mají přístup do médií a jejich podporu. Dříve nebo později ji ovládnou a usměrní do požadovaného směru. Zažil jsem si to a "vychutnal" v 90. letech v ODA. Stejně tak jako poslanec s vlastní hlavou v parlamentu. Musím také připomenout, co žádný "politolog" ani "seriózní" novinář za celá 90. léta nenapsal. Těch 200 lidských molekul v Poslanecké sněmovně se chová, jedná a hlasuje podle zákonů fyziky a technologie. Znamená to, podle jakého principu byli vybráni a do které krabičky jsou strčeni. Platí to téměř absolutně. Když takový stroj sestavíte, uvedete do pohybu, jako hlavní princip jeho jízdy nastavíte zneužití, jede. I když by všichni věděli, že směr je špatný, nevzpříčí se nikdo. S rozumem nebo poznáním to nemá nic společného a na směr jízdy nemají žádného vlivu. Těch pár, kteří chtěli skutečnou změnu, a které poryv společenského větru vynesl v chaotickém, obtížně kontrolovatelném krátkém období na počátku 90. let na politickou scénu, tam již dávno není, nebo se přizpůsobili. Semlela je ozubená kolečka orwellovského stroje, který jen vyměnil strojníky a modernizoval technologii.
Mediální šaráda se "čtyřkoalicí" v letech 1998 až 2002 byla celá sehrána za účelem diskreditace alternativních politických subjektů. Podařila se a nemohla se nepodařit. Někteří aktéři uvnitř "koalujících" stran spoluhráli podle scénáře a jiní nikdy nemohou překročit svůj stín.
Vladimír Špidla byl správným mužem na správném místě ve správném okamžiku. Přesně takovou figuru potřebovali plánovači orwellovské strategie na přelomu tisíciletí. Miloš Zeman dobře věděl, koho doporučuje za svého "nástupníka". Komisní postava neosobního bezbarvého úředníka byla přirozeným nástupcem tlučhuby, který svými moudry odváděl pozornost od problémů a stejně nic neřešil. Miloše Zemana si prozatímně uložili do politického důchodu, jako alternativního prezidentského kandidáta konsolidující se postorwellovské, již jen "českoasie".
Volby 2002 vyšly podle scénáře. Levá varianta budoucí vládnoucí "dvojstrany" dostala nejvíc hlasů, ale ne zase tolik, aby si figurky poslané na oběžnou dráhu mohly myslet, že se začnou vzpínat v postraňcích. Utvořená koalice Sociálních demokratů s lidovci a unií svobody je ukázkou jak pevně již ovládají dědici orwellovské Euroasie "demokratickou" politickou scénu. Oni určují taktické postupy a varianty. Špidla mohl bez obav sestavit menšinovou vládu - kdyby skutečně sociální demokracie i komunisté byly levicové strany. Nemusel by mít žádnou obavu z toho, že komunisté jeho návrhy zákonů nepodpoří. Tak napřímo se dnes v postorwellismu nehraje. I vlastní figurky na šachovnici musí být udržovány ve stálé nejistotě. Rozhodnutí o variantě dělá jen "velký bratr" v pozadí scény. Tak jako v "bájných" Slušovicích" to dělal soudruh předseda Čuba.
O nesvéprávnosti figurek v lidové straně, natož v Uhelných skladech (US) svědčí, že si ten chomout s radostí navlékli. Spoluúčast na vládě v této fázi vývoje bude znamenat jejich parlamentní smrt. Obávám se, že to bude platit i pro lidovce. I jejich věrní voliči, se svou vírou v "malá domů", přestávají věřit. Co nešlo vyřešit otevřeně, prosazením a schválením většinového volebního zákona, se dosahuje "hajzlovinkou" jak v českých poměrech a politice funguje. Pár prominentům se dá na chvíli "líznout" a prodají i vlastní babičku.
Ovládnutí české politické scény a její manipulace až k dnešním praktikám nebylo obtížné. Při uvažování o tomto tématu je si třeba uvědomit, že v Československu čtyřicet let neexistovala politika jako veřejná soutěž, s obecně platnými a respektovanými pravidly, soutěž mezi standardními politickými subjekty, které nazýváme stranami. Soutěž o to jakou metodou se budou řešit společenské a hospodářské problémy státu. Čtyřicet let si toto právo pro sebe uzurpovala skupina aparátčíků, kterou žádný veřejný zájem nepověřil. Nikdo neměl šanci je odvolat nebo volat k zodpovědnosti. Všichni se stali zaměstnanci a vasaly jejich orwellovského státu. Neexistoval svéprávný a nezávislý malý a střední stav. Snad na konci 80. let bylo možno českou společnost rozdělit na dva společenské stavy "zasvěcené straníky" (inter ring - vnitřní kruh) a plebs. Jedině kádry, které se spolupodílely na řízení a fungování komunistického stroje, jeho stranického, státního a hospodářského aparátu, si byly vědomé jaký osobní užitek z podílení se na moci a fungování takového aparátu mají. Jedině oni také s tím měly zkušenost. Kontinuita právního stavu, nezakázání komunistické strany a důsledné nerozbití organizačních struktur jejich státu znamenalo, že oni určí jak bude vypadat popřevratový český stát.

Pokračování příště…

V Třeštici 18. srpna 2003

Čestmír Hofhanzl
člen Smírčího soudu Konzervativní strany
www.skos.cz




Další články tohoto autora:
Čestmír Hofhanzl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku