Předměty mohou být tajemné samy o sobě, ale i ta nejobyčejnější věc, když je tam, kde by logicky být neměla, se stává záhadou. Takovou záhadkou jsou předměty padající z oblohy. Takže co když to bylo takhle?

• • •

Planeta Země

Srpen roku 1869, USA, stát Kalifornie.

Po silnici pomalu jdou dvě ženy. Manželka majitele místního ranče s přítelkyní. Je krásné jasné počasí. Slabý větřík ovívá krajinu.

Jedna z žen se zadívala na oblohu. “Podívejte, to není možné! Čisté nebe a támhle prší.” Ukazuje té druhé. Ta se podívá určeným směrem. “No jo, ale je to nějaký divný déšť.” Přimhouří oči. “Narudlý… jako by pršela krev! Pojďte blíž.”

Skoro běží na místo dopadu rudých kapek. Už z dálky vidí, že se voda nevsakuje do půdy, ale zůstává na ní ležet. Na chvíli se zastaví. “To je opravdu zvláštní. To se mi tady nikdy nestalo.”

“Já jsem taky nic takovýho ještě nezažila,” pronese ta druhá. “Honem poběžte, budou to možná nějaký kroupy.”

Už jsou na místě. Zůstaly stát a nechápavě se dívají před sebe. Mlčí. Když jim konečně dojde, co to je začnou křičet.

“Ježiši! Lidííí!… Vždyť to není voda, ale nakrájený krvavý maso!”

Březen roku 1876, USA, město Lenstington

Budova Lenstingtonské vysoké školy se pomalu vyprazdňuje. Končí další vyučovací den. Sekretářka rektora se podívala na hodinky, uzavřela místnosti a vyšla na chodbu. Všimla si, že tam čeká jeden z žáků. Už chtěla odejít, když ji student oslovil.

“Slečno, omlouvám se, že vyrušuji, ale přišel jsem pozdě a nikdo jiný už tady není. Prosím vás, můžete mi říct něco nového o té strašné věci?”

Nechápavě se na něj podívala. “O jaké věci?”

“Vy jste o tom neslyšela? To není možné! Taková záhada. Pracují na tom naši učitelé.”

“Co myslíte?” Opravdu neví, o čem ten mladík hovoří.

“No přeci to, jak tenhle měsíc ve státě Kentucky napadalo půl vagónu krvavýho masa, nakrájenýho na proužky.”

Zavrtěla hlavou. “ Ne o tom nic nevím. To bude asi výmysl?”

“Myslíte? Ale naši učitelé to popsali! A není to první příklad. Už se to stalo v roce 1869 v Kalifornii.” Dívá se na ni nešťastně. Nemá sílu ho odbýt. Chce mu nějak pomoct. Podívala se na hodinky. “Víte co? Zítra v deset hodin bude v aule vědecké zasedání. Já vás tam pustím. Pokud se něco takového opravdu stalo, tam vám řeknou pravdu.”

“Moc vám děkuji. Víte, já si osobně myslím, že to je…” Mladík jí začal vysvětlovat svoji teorii.

• • •

Planeta Ester

U velkého okna v desátém patře soudního paláce stojí mladší muž. Zamyšleně pozoruje krajinu, občas pokývne hlavou a jemně se pousměje.

Včera jsem se stal jedním z nejmocnějších mužů planety. Jsem vrchní vyšetřovatel a ode dneška tedy i vrchní soudce. Velitel planety mě osobně jmenoval a hned mi svěřil těžký úkol. Spoléhá se na mě. A já, co vím? Nic, doopravdy nic! Vztekle bouchnul do okenního rámu. To je tedy situace… Klid! Sepnul ruce nad břichem. Musím si všechno pořádně srovnat v hlavě.

Tak dnes máme 326. den období Bat. Den oslav nové úrody. Nejstarší slavnost, která je zachovávána všemi obyvateli naší nádherné planety. Je to vlastně velká hostina. Přípravy na ni začaly už před dvaceti dny. Nejdříve se zvířata určená na porážku svezla do zpracoven. Tady se rozporcovala, očištěné maso se nakrájelo na tenké proužky, a ty se pak měly obalovat v kořeněném těstíčku a péci. A právě k těmto posledním úkonům kuchařů už nedošlo. Pohlavár se chytil za hlavu.

Masové proužky jsou nejoblíbenějším pokrmem nás všech. Můžeme si je ale dopřát pouze na slavnosti. Jejich příprava je velice nákladná. Ani já, ani velitel je nemáme víckrát, jak pětkrát do roka. Je tedy zcela přirozená prudká reakce vrchního připravovače proužků, když se dozví, že jim nakrájené maso beze stopy zmizelo. Ano, je zcela přirozené, že vrchní připravovač zbije své podřízené a sebe usmrtí. Nejsem tímto faktem nijak zaskočen, je to jeho povinnost. Jen mi pořád nejde do hlavy, kam se mohlo ztratit takové množství nakrájeného masa? Slavnost tím bude narušena už podruhé! Podruhé se ztratilo úplně všechno nakrájené maso! Mám za úkol vyšetřit tato záhadná mizení a zabránit dalším. Kde mám začít? Nervózně pobíhá po místnosti. Strčil do stolku, na kterém stojí hodiny, nožičky se zakymácely a těžký měřič času padá na zem. Je tak zaujatý svým problémem, že nic nevnímá. Myslí jen, jak vyřešit tuto záhadu.

Připravovači mi nic nepoví. Sami se změnili na základní hmotu, ale ostatní z výroben žijí. Všechny si je nechám zavolat. Z obou výroben najednou. Vyslýchat je budu zvlášť a uvidím…

Zazvonil. Do místnosti vrchního vyšetřovatele vešel jeho pobočník. Jemně se uklonil. “Pane?”

“Přivezte sem všechny pomocné připravovače!”

Po dobu, kterou trval transport podezřelých, se hlavní vyšetřovatel a soudce procházel po místnostech své sídelní budovy. Připravoval se na složité výslechy. Pobočník ho zastihl v zimní zahradě.

“Pane, jsou tu ti podřízení připravovači z výroben masových proužků.”

“Výborně! Posaď je po jednom do místností. Budu je vyslýchat osobně.”

Nesmím je vystrašit. Budu klidný a laskavý. Najdu viníky a změním je v základní hmotu. Budu nelítostný. Teď jsem laskavý, usměvavý. Až se dozvím pravdu, budu nemilosrdný! Dvakrát přijít o masové proužky! Dvakrát! To jim nedaruji!

Pobočník přivedl k výslechu jako prvního vyděšeného chlapce. Hoch si hned u dveří kleknul na zem, sepnul ruce a tiše se díval na svého soudce. Ten se na něj vlídně usmál. Začal klidně. “Zdravím tě, pomocný připravovači. Neboj se mě. Potrestáni jste už byli. Teď se chci jen zeptat.” Vyšetřovatelův příjemný hlas se změnil. Křičí. “Jak se mohlo ztratit tolik masa?!! Řekni!”

“Pane, my za to skutečně nemůžeme. Viděl jsem to já. Viděli to všichni. Každý vám to musí popsat stejně… Najednou jsem prostě měl takový divný pocit. Podíval jsem se směrem k hromadě masa a viděl, jak se vrchní vrstva zvedá a míří do oblohy. Postupně se takhle vzneslo všechno maso. Nemohli jsme nic dělat. Trvalo to strašně krátce… maso se vzneslo a zmizelo…” Chlapec se rozplakal.

“Lžeš!! A budeš potrestán!” vykřikl nenávistným hlasem.

“Nelžu, pane! Opravdu nelžu.” Mladík objal vrchnímu vyšetřovateli kolena. “Pane, věř mi! Prosím… jsme nevinní.” Líbá mu nohy.

Znechuceně se na něj podíval. “Odveďte ho! A další!”

Ještě z chodby slyší křik. “Pane, jsem nevinný, opravdu! Věř mi!”

Za posledním vyšetřovaným pomocným připravovačem masových proužků se zavřely dveře. Hlavní vyšetřovatel se dívá z okna. V duchu uvažuje, co má udělat.

To není možný. Všichni mluví to samé! Obě skupiny stejně. Do nejjemnějších podrobností… Domluvit se nemohli! Neznají se. A pak, ta vzdálenost mezi přípravnami… Co budu dělat? Nikdo nikoho neviděl, jen prý v noci nad střechami svítila jasná hvězda… Zvláštní! Pouhá hvězda nekrade! Pro jistotu je potrestám všechny a v zájmu slavností navrhnu dát výrobny pod zem…

• • •

Vesmírná základna

Na základně přistála mezivesmírná raketa. Nebylo to vlastně přistání, ale konečná fáze zhmotnění. V dnešní době to nikoho tady nezajímalo, i když těchto raket zase není tak velký počet, ale každá podívaná omrzí a zevšední. Tohle ještě tak baví lidi na planetách.

Vstup do rakety se otevírá, spouštějí se schůdky a po nich vychází pilot Valeri. Rozhlíží se kolem. Od hlavní budovy se oddělily dvě postavy. Míří k němu.

“Jste pilot Valeri?” ptají se ho dva muži v černých oblecích. Je na nich vidět, že ho znají. Říkají jen nutné služební formulace.

“Ano.”

“Jste informován, že se dnes máte dostavit před vesmírný soud?”

“Ano, proto jsem přiletěl… i když nechápu proč? Co to znamená? Nevíte?”

Dva muži se na něj podívali. V jejich pohledu byl nezájem. “Nevíme. Náš úkol je dovést vás k soudci. Pilote Valeri, jdeme!”

Mlčky došli k vysoké okrouhlé budově. Dovedli ho až do vstupní haly. Zde ho předali uniformovanému policistovi. Nikdo s ním nepromluvil ani slovo. Valeri se několikrát pokusil o rozhovor. Muži dělali, že neslyší. Takový pocit jako dnes ještě nezažil, připadá si jako prašivý a přitom neví, co po něm chtějí.

Policista s ním vyjel do pátého patra. Zde ho zavedl ke dveřím s nápisem SOUDCE, otevřel je a mlčky mu ukázal, aby vešel.

Ve velké místnosti za ebenovým psacím stolem sedí starší muž. Valeri nikdy v životě vesmírného soudce neviděl. Tenhle mu připomíná pohádkového dědu. Dlouhé bílé vousy a vlasy. Najednou necítí strach, ten vystřídala zvědavost. Proč jsem předvolán? Určitě to bude nějaká maličkost.

Chvíli se vzájemně pozorovali. Čekal, až soudce promluví. Ten nespěchal. Občas se podíval do papíru, který měl před sebou a pak zase na něj. Jeho chováním opět znervózněl.

Konečně se muž za stolem usmál. “Pilote Valeri, jistě víte, proč jsem si vás nechal zavolat do rodného vesmíru?”

“Nemám tušení, pane.”

“Ne, Valeri? Vzpomínejte!”

“Skutečně nevím, co jsem mohl špatného udělat.” Pokrčil rameny.

“Nevíte? Tak vy nevíte!” soudce si ztěžka vzdychnul. “To mi tady říkají všichni. No, připomenu vám,” zabodl do Valeriho oči. “Jako zkušenému pilotu jsme vám svěřili jednu ze svých mezivesmírných lodí. Unikátní stroj. Dobře víte, že jich je jen pět a výroba trvá léta. No a vy s ní zacházíte jako s lacinou raketkou létající mezi planetama.”

“To není pravda!” hlasitě se ohradil.

“A co mi řeknete na toto hlášení?” mává mu před očima černým papírem s bílým písmem. Nejtěžší žaloba. “Čtěte!”

Trestní oznámení na pilota mezivesmírné lodi Valeriho.

Na základě naplnění skutkové podstaty trestného činu profesionální nedbalosti, předvolejte jmenovaného pilota k soudnímu jednání.

Zdůvodnění: 1. Pilot mezivesmírné lodi Valeri se opakovaně dopouští podle § 92 odst. 4 trestného činu profesionální nedbalosti. Jeho trestná činnost spočívá v ohrožování lodi. Nedodržuje předepsané cesty a nařízené nutné vzdálenosti od planet k provádění zhmotňovacích a rozkladných funkcí lodi.

2. Dále, výše jmenovaný se dopouští podle § 503 odst. 5 trestného činu narušování běhu života na obydlených planetách.

Doplnění: Šetření ukázalo, že všech těchto trestných činů se dopouští z přehnané osobní ctižádosti a zároveň z až zarážející profesionální neznalosti technických důsledků chodu mezivesmírné lodi. Zásahy do životů obyvatel planet vznikají jako důsledek této jeho profesionální neznalosti, nejsou tedy činěny vědomě. Z těchto důvodů není naplněna podstata trestného činu narušování života na planetách, jedná se pouze o trestný čin profesionální nedbalosti. Proto se obžaloba bude týkat pouze tohoto trestného činu.

Vysvětlení: Při posledním letu došlo k testování chování pilota Valeriho. Bylo třeba získat důkazy pro obžalobu. Jeho lety probíhají následovně. Pilot Valeri zadá do centrálního řízení lodi trasu cesty, ale zároveň i program k možnosti vlastních zásahů do letu. Jeho pohnutky k tomuto jsou ctižádost objevit nějaký ještě neznámý lidský kmen. Z těchto osobních pohnutek se nedovoleně přibližuje k obydleným planetám. Při tomto přiblížení a zhmotnění se vznikají tlakové rázy, které vyvolávají na planetách přírodní katastrofy (např. povodně). Další zásahy vznikají při změně na základní částice. Pokud se loď nachází v blízkosti planety, jsou vlivem velkých energií společně s ní rozloženy i objekty nacházející se ve vlivu těchto energií na planetě. Tyto objekty pak loď přenáší s sebou až do dalšího zhmotnění. Jelikož se nenacházejí uvnitř vlivu energií, ale vně, jsou ve své původní podobě zhmotněny přímo v gravitační oblasti planety, nad kterou došlo ke zhmotnění. Vlivem gravitace dopadají na povrch planety.

Poznámka: Přenášené objekty mohou být charakteru biologického či nerostného, a to živé či neživé.

Příklady: Pro názornost uvádíme několik případů z poslední cesty. Z planety Ogu odebral z pláže oblázky, které se pak zhmotnily v gravitačním poli planety Země z třetího vesmíru.

Na planetě Ester došlo k odhmotnění jejich obřadního pokrmu, masových proužků. Tyto ve své původní formě opět dopadly na nejvíce navštěvovanou planetu Zemi.

Na planetě Eo…

Dál už nečetl, nebyl důvod. Obžaloba byla pravdivá. A rozsudek držel soudce v ruce. Podíval se na ten bílo-červený papír. Uvědomil si, že za tohle by ho mohli na několik období přeřadit k jiné práci. Snad uznali jeho nevinu. Pokusil se promluvit, rychle si v duchu seřadil slova. “Ano, pane soudce, teď jsem si uvědomil svůj čin. Nebyl jsem seznámen s tím, co mohu způsobit, nedodržením předepsané vzdálenosti od planet, přiznávám, že jsem se o to ani nezajímal. Skutečně jsem chtěl objevit nový lidský kmen. Uznávám svoji chybu.” Domluvil a napjatě čeká na vynesení trestu.

Soudce si pohladil vousy. “Jste výborný pilot, výjimečně nadaný průzkumník. Vaší povinností bylo do nejmenších podrobností se seznámit s novou lodí. Zanedbal jste to. Ale svoji chybu uznáváte, což jsme čekali, a proto jsme mírní. Pilote Valeri, vyslechněte rozsudek. Ihned budete zařazen do školícího střediska. Zde bude vaším úkolem naučit se znát celou loď, včetně konstrukce a jejích účinků vnějších. Z tohoto budete přezkoušen před komisí. Zkoušku musíte vykonat napoprvé. A dále na jedno období se stanete pozorovatelem planety Země.”

Na Valerim bylo vidět, jak se mu ulevilo. Soudce se trochu zamračil. “Je to opravdu malý trest, asi jste takový ani nečekal, přihlíželi jsme k tomu, že je to váš první přestupek zákona a věříme, že i poslední. Můžete jít.”

Oddechl si. Mohl dopadnout hůř. Učení mu neuškodí a to pozorování je sice na poměrně dlouhou dobu, ale nudit se nebude.

• • •

Planeta Země

Do kulturního centra proudí dav lidí. Je první středa v měsíci a to znamená, že se tady schází různé kluby a spolky. Ve čtvrtém patře ve dveřích číslo čtyřicet právě jedno takové setkání začíná.

Předseda se rozhlédl po zaplněné místnosti. “Jsme všichni?” tiše se zeptal svého zástupce. Ten se podíval na prezenční listinu. “Ano, pane předsedo. Můžete začít.”

“Přátelé, vítám vás všechny na výročním stém setkání Klubu přátel vesmíru a Země. Hned na úvod vám musím říci potěšující zprávu, podařilo se mi získat velké množství zajímavostí o vesmíru.” Po tomto jeho oznámení se místností rozlehl potlesk. “Děkuji vám.” Chtěl pokračovat, když si všiml, že v první lavici se hlásí nějaký mladík. Pokynul mu hlavou. “Prosím, máte slovo.”

“To je báječné, pane předsedo. Už se na to moc těšíme. Já osobně jsem si rovněž dovolil, přinést jednu perličku k našemu tématu. Je to deník mého strýce. Podívejte se, prosím.” Mladý muž vstal a nese k předsednickému stolku modrý zápisník.

“Ukažte…” Předseda spolku se začetl do otrhaného sešitu, který jednomu muži sloužil jako vědecký deník. “Ale pane kolego, co jste nám to přinesl? Takové výmysly. Schválně si to poslechněte.” Nalistoval první stránku. “Třeba tohle. Roku 1950 spadl v Mongolsku podivný zelenošedý kámen… nebo roku 1931 jeden farmář ze státu Colorado našel kus rozžhaveného kovu. A ještě lepší. 30. 6. 1892 pršely v Birminghamu žáby… Nesmějte se, skutečně je to tady napsáno! A na závěr vám přečtu tohle. V srpnu roku 1869 napršelo na jeden ranč v Kalifornii z čistého nebe stovky kilogramů drobně nakrájeného masa. V březnu 1876 byl takovýto déšť zaznamenán ve státě Kentucky. Případ popsali učitelé z Lenstingtonské vysoké školy takto: Půl vagónu čerstvého masa nakrájeného na tenké proužky, z nichž některé ještě krvácely, pokrylo pozemek o šíří 50 a délce 300 stop.

Absurdnosti, ale k smíchu. Jenom je s podivem, jak tohle může někoho bavit,” listoval starým sešitem. “Tohle taky stojí za přečtení. Poslouchejte. Zřejmě vlastní zážitek,” naklonil se nad stránkou popsanou pečlivým drobným písmem. Najednou rychle zvedl hlavu, jako by si na něco vzpomněl. “Úplně jsem zapomněl! Nebudete se, pane kolego, zlobit, když to přečtu? Byl to přeci jen váš strýc.”

“Pane předsedo, to by mě ani nenapadlo. Proto jsem to přeci přinesl, čtěte prosím. Přiznám se, že mě to taky pobavilo.”

“Tak poslouchejte…

Připravoval jsem si večeři a jen tak, bezděky jsem vykouknul z okna. Nad střechou protějšího domu jsem uviděl jasný žluto-bílý bod. Hvězda, pomyslel jsem si nejdříve. Ale pak jsem si uvědomil, že venku prší. Je tedy zataženo a hvězdy nejsou vidět. Meteorologickou či jinou družici jsem z téhož důvodu rovněž vyloučil. Muselo to být nízko nad Zemí. Letadlo nedokáže stát na místě a na helikoptéru to bylo vysoko. Navíc ten jas. Měl jsem najednou takový pocit, že vidím něco neobyčejného, že to, nač celý život čekám, se najednou stalo. Po chvíli jsem nabyl jistoty. Nejhorší na tom je, že nevím proč.

Připravoval jsem dál jídlo a neustále pozoroval světelný bod na obloze. Stál nehybně nad střechou. Došel jsem si do ložnice pro dalekohled. Světlo okem viditelné jako roztřepený bod dostalo konkrétní podobu. Díval jsem se na těleso trojúhelníkového tvaru. Uprostřed bylo tmavé a zdá se, že i prázdné. Světlo neustále pulzující střídavě bíle a žlutě, vydávaly pouze válce tvořící hrany trojúhelníku. Proto se domnívám, že je to stroj skládající se ze tří, do trojúhelníku spojených, válců.

Dnes je středa 29. 6. Budu těleso pozorovat celou noc.

Přesně v 23.00 hodin se těleso začalo pomalu pohybovat po obloukové dráze a najednou neuvěřitelně zrychlilo a zmizelo. Jsou to oni? Přeji si, ať se nemýlím. To věčné váhání. Co by to jinak mohlo být? Ještě mě napadá zbraň, ale to snad ne.

Podařilo se mi zjistit, že soused z vedlejšího domu pozoroval toto těleso po tři dny za sebou před dvěma roky. Také ho velice zaujalo svým chováním a jasem. Nejdříve si jako já myslel, že je to pouhá hvězda, ale po spatření jeho rychlého letu změnil názor. Bál se o tom s někým mluvit. Nechtěl, aby se lidi na něj dívali jako na blázna. Nabyl mé jistoty. Rovněž bude těleso pozorovat. Jsem moc rád, že si o tom mohu s někým pohovořit. Jinak bych snad to napětí nevydržel. Opravdu, ještě štěstí, že jsme se poznali. Lidi jsou jinak tak zlí, chybí jim benevolence a tolerantnost k jiným názorům, než zastávají oni sami.

Napadají mě i pesimistické otázky. Proč je neviděl ještě někdo? Ukazují se schválně jen někomu? Nevěnovali tomu bodu ostatní lidé pozornost nebo se o tom bojí mluvit? Punc blázna opravdu chce málokdo. A co hvězdáři? Vědci? Ti se bojí o koryta. Nevím. Jsem zvědavý na dnešek.

Jak je to možné? Sledoval jsem pečlivě oblohu v místech, kde jsem včera těleso viděl. Bylo sedm hodin a stále nic. Na chvíli jsem asi přestal vnímat. Možná mikrospánek. Protože najednou tam zářilo známé světlo a já nepostřehl, odkud se tam vzalo. Vypadalo to, jako by najednou rozsvítili.

Cítím nějaké informace, nerozumím jim. Je to přítel. Vykonává svůj úkol, ale nudí se. Je u nás už moc dlouho. Je zvyklý na jinou práci. Proč ho sem poslali? Možná z trestu. Všechno je možné…

Tady pánové deník končí. Zajímavé humoristické čtení.”

Místností se rozléhal bouřlivý smích.

“Pane kolego, a strýc vám sám dal tento svůj deníček?”

“Ne. Ten jsem našel v jeho bytě. Z úřadu nám bylo oznámeno, že náš příbuzný byl na základě své několikaleté nezvěstnosti prohlášen za mrtvého a my musíme vyklidit byt.”

“Tak to ano. Protože jinak by to soudný člověk nemohl dát, členu našeho spolku, ke čtení… Pánové, nějak se už setmělo. Zatáhněte prosím závěsy, ať můžeme rozsvítit. Ještě si něco přečteme. Výborně se bavím…”

Někdo zatáhl za šňůru od těžkého sametu. Nedíval se z okna. Nemohl si všimnout, že venku prší a na nebi svítí pouze jedna zvláštní žlutobílá pulzující hvězda. Dívala se jim do oken a jako by se trochu pohupovala.

Možná, že bylo slyšet smích…

Z knihy Mýty v zrcadle vědy a fantazie

Futurologie                      

osobní web:   
Virtuworld      
Galerie            
Mýty

---

Další články tohoto autora:
JITA Splítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku