Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.10.2003
Svátek má Galina




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Špidla svým "novým politickým stylem" paroduje sám sebe
 >KOMUNIKACE: Internetové přípojky po kabelové televizi zrychlují
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jidášovy stříbrné odborů
 >PRO POBAVENÍ: Pouhá hvězda
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Sbohem zombies
 >PSÍ PŘÍHODY: Psí rubrika nebude
 >MÉDIA: Průhledná… slibotechna
 >POLITIKA: Kdo vlastně věří naší vládě
 >MÉDIA: Nepovedená koláž ČT
 >REAKCE: Časy se mění, a my se měníme s nimi
 >MEJLEM: Kryštof pro všechny?
 >PENÍZE: Poradci pod dozorem nedozorem
 >CHTIP: Mejlová várka legrace
 >POLITIKA: Prezident všech, nebo jen opozice?
 >POLITIKA: Z deficitu rozumu deficit peněz

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
2.10. REAKCE: Časy se mění, a my se měníme s nimi
Tomáš Haas


Článek ministra pro místní rozvoj Pavla Němce v dnešních Lidových novinách (přetištěno v ČM, http://www.ceska-media.cz/society.html?gloss=2868) si stojí za to přečíst. Za prvé proto, že v něm, z autorových úst, zaznívá zcela jiné hodnocení první poloviny devadesátých let, než to, které obvykle slyšíme od politiků koalice. Musím ocenit odvahu pana ministra, takovou oslavu první poloviny devadesátých let, jsem neslyšel od doby, kdy jí ze sebe chrlili ti žurnalisté, kteří se v druhé polovině dekády se stejnou vervou pustili do jejího zatracování.

Pan ministr toto období hodnotí jako dobu, kdy jsme byli "ekonomickým lídrem transformujících se zemí" a "obdivovaným ostrovem úspěchu mezi rozpačitě působícími sousedy", a píše, že příčinou tohoto úspěchu byly společenské změny, a hospodářské reformy, v té době u nás probíhající.

Tempora mutant et nos mutamus in illis, časy se mění, a my se měníme s nimi.

Pan ministr chce, jak píše, "opětovně nastartovat transformační procesy, při jejichž realizaci jsme ustrnuli někdy v polovině devadesátých let." Nic proti tomu, pokud chce zahájit petici za pokračování v tom, v čem jsme tehdy ustrnuli, budu první, kdo se pod ní podepíše, hned za podpisem pana ministra. Jenže pan ministr nechce na dobu kdy jme byli, jak sám říká, "lídry" a kdy naše země podle jeho vlastních slov byla "ostrovem úspěchu" navazovat nějakou peticí, chce na ní navázat tím, co ve svém článku i jinde nazývá "přijatelným kompromisem" a co se oficálně nazývá "reforma veřejných financí."

Pan ministr ale zapomíná, že od doby kdy jsme ustrnuli uběhla hezká řádka let, navazovat nebude snadné, a ani skutečná reforma veřejných financí, kterou potřebujeme jako sůl, nebude konečným řešením, pokud by opravdu proběhla, a pokud by byla úspěšná, nestaneme se, pokud použijeme terminologii pana ministra, "ostrovem úspěchu", znamenalo by to jen to, že zastavíme propad do hlubin, a dostaneme se zpět na úroveň hladiny. A pak teprve můžeme začít na něco navazovat, ale i pak to bude těžké, v řece na které ten ostrov ležel, uplynulo mnoho vody, a dvakrát vstupit do stejné řeky se opravdu nedá. Mezi polovinou devadesátých let a dneškem, v době kdy vládla strana, jejímž je dnes strana pana ministra koaličním partnerem, se zadlužení státu ztrojnásobilo, nezaměstnanost stoupla rovněž třikrát a jediný sociální, ekonomický, nebo politický problém nebyl systematicky řešen, nejen že všechny jsou stále zde, většina z nich je dnes daleko vážnější.

Problémy, před kterými stojíme, to že žijeme na dluh, to že soukromý kapitál uvažuje z důvodu příliš vysokých daní či neúměrně rostoucích nákladů na pracovní sílu a zároveň stagnující produktivity práce o odchodu na východ, chce vláda, jejímž je pan ministr členem, řešit dalším mnohonásobným navýšením státního dluhu, nastavením DPH vysoko nad úroveň našich východních sousedů, a zatížením podnikatelů daněmi, dávkami a nákladnými byrokratickými regulacemi nařízeními až do bodu, kdy jediným východiskem bude, i pro ty kterým se podaří přežít, propouštění zaměstnanců.

Dluh který vláda pana ministr plánuje zvýšit až na konečnou hranici šest až sedm set miliard , a kterž se bude podle mnoha odhadů spíše blížit bilionu korun, bude znamenat to, že větší a větší část státních výdajů nebude na zlepšování služeb občanům, na zpevnění sociální sítě, na restrukturizaci našeho nemocného zdravotnictví, na vzdělání našich dětí a na budování dopravní, telekomunikační a energetické infrastruktury, naše daně budou vice a vice splácet ůroky a splátky vládního dluhu.

Obývám se, že pan ministr nám neříká pravdu, když nám říká, žer ti kritici reformy, "kteří tvrdí, že reforma vytahuje peníze z kapes daňových poplatníků lžou."

Pan ministr umí pořítat, umíme to i my, a tak si zkusmo spočítejme, co ten dluh, který nejde z našich kapes, bude pro každého z nás znamenat. Pokud přijmeme "optimistický" odhad, a zůstaneme u částky 600,000,000,000 kč dluhu v roce 2007, a rozdělíme tuto částku počtem obyvatel ČR, vychází nám částka zhruba 60,000 kč na osobu, včetně důchodců a dětí. Čtyřčlená rodina bude zatížena téměř čtvrtmilionovým dluhem. Je pravda, že větší část tohoto dluhu bude hrazena z daní podniků a podnikatelů, ale i tato část se odrazí v cenách jejich výrobků a produktů, a nakonec jí zaplatíme opět my.

Pokud si tento dluh rozdělíme na počet dní za čtyři roky, pro které naše vláda plánuje, zjistíme, že
dluhové zatížení každého občana našeho státu poroste zhruba o čtyřicet korun denně.

Jsou dluhy nezbytné a rozumné a jsou dluhy nesmyslné a ničemu nepomáhající, dluhy škodlivé. Pan ministr poukazuje na hrozbu státního bankrotu. Definicí bankrotu je to, že pasiva jednotlivce nebo podniku přesáhnou jeho aktiva. Cestou k odvrácení státního bankrotu není nesmyslně vysoké navyšování dluhu, není jím žádné zadlužení, pokud není doprovázeno kroky pro stimulaci ekonomického růstu, pokud nic z dlužné částky není určeno pro nákup nových technologií, a vzdělání lidí, kteří s těmito technologiemi budou pracovat, pokud daňová politika státu nevede k zvýšení atraktivnosti podnikání, k vytváření prostoru a podmínek pro domácí i zahraniční investory, pro růst zaměsnanosti a koupěschopnosti občanů, kteří produkty podnikání budou kupovat. Žádný stimulant pro takový růst ve vládních návrzích nenalézám.

Ani se tomu nedivím, tato vláda nám nastínila způsob, jakým se hodlá s problémy vypořádat těmito slovy ve svém programovém prohlášení, která jsou věnována jednomu z problémů naší společnosti, pasivitě občanů, a jednomu z problémů naší ekonomiky, nízké produktivitě práce:

"Spoluúčast občanů na správě věcí veřejných pak vláda pokládá za způsob využití lidského potenciálu, jeho odblokování oproti podmínkám odcizené, v podstatě pasivní společnosti. Spoluúčast chápe nejen jako motivační a inspirační faktor, přispívající ke zvyšování produktivity práce rozšířením počtu nositelů inovací, ale i jako základnu pro sebevědomí občanů, projevující se jejich participací na řízení politických celků a uplatnění principu subsidiarity."

Velmi vědecký přístup, plno cizích slov, a vše dohromady to připomíná usnesení jednoho z mnoha reformních sjezdů KSČ.

Vládní návrhy nejsou pokusem o řešení situace, jsou pokusem o oddálení dne, kdy přijde účet. Pokud mi hrozí bankrupce, další zadlužení mi nepomůže, pokud nezměním svůj způsob života, pokud nenajdu cestu jak zvýšit své příjmy, a pokud nenajdu cestu jak snížit své výdaje. Jinak mi půjčka pomůže jen v tom, že se den bankrupce o trochu oddálí, a konečný účet bude ještě vyšší. Tato reforma není pokusem o opětovné nastartování motoru transformace, a motoru naší ekonomiky, je pokusem vyždímat pár kilometrů navíc z motoru vozidla, které nemá řidiče a nejede nikam, vyždímat je i za cenu toho, že se motor stane neopravitelným.

Nevím, kde bere pan ministr odvahu nám říkat, že reforma nebude vytahovat peníze z našich kapes. Pokud ovšem vláda nenajde jiné zdroje, ty o kterých hovořil pan premiér v době, před posledními volbami. Důsledky ekonomické politiky Špidlovy vlády cítí občané, podnikatelé, zaměstnanci i důchodci již dnes, jsme svědky zvyšování cen, o kterém nás vláda ujišťuje, že vlastně není zdražováním, zatížením podnikatelů dávkami a daněmi, o kterém je vláda ujišťuje, že vlastně není zvyšováním daní, valorizaci důchodů. která bude vymazána za měsíc díky zvýšení cen potravin a telekomunikačních poplatků, kterí ovšem není zdražováním, jak říká pan ministr, není ani náhodou pouštěním žilou sociálně slabým.

Ještě jednou si vypůjčím květnatou terminologii pana ministra pro místní rozvoj. Dovolím si zůstat u vody, a porovnat reformu s mostem. V obou případech jde o to, dostat se odněkud někam, z jedoho místa na druhé, nebo z jednoho stavu do stavu jiného. V řece pak z jednoho břehu na druhý břeh. Polovičatá reforma, pokus vyřešit špatnou situaci půjčkou, jejíž částí není stimulace růstu je totéž, jako bychom postavili jen polovinu mostu, jako by most končil uprostřed řeky. V obou případech jse o vyhozené peníze. Ty peníze, občane, které nejdou z tvé kapsy, jak tě ujišťuje pan ministr pro místní rozvoj.

Obávám se, že pan ministr a jeho partneři v koaliční vládě nejen lžou, ale především připravují půdu pro státní bankrot a destabilizaci této země.

Tempora mutant et nos mutamus in illis, časy se mění, a my se měníme s nimi.

V polovině devadesátých let vznikla strana, jejímž členem je pan ministr, která velmi rychle získala značnou důvěru veřejnosti, proto, že poukazovala právě na ty věci, kterí reformační vláda Václava Klause nedokázala vyřešit. Vznikla a žila z toho, čemu se říkalo "blbá nálada". Ta pak vznikla proto, že to co dnes pan ministr popisuje jako "obdivovaný ostrov úspěchu"
popisovali jiní politici jako "spálenou zemi."

Jeho strana důvěru občanů promrhala, a dnes se její ministr snaží tuto důvěru oživit nostalgickou vzpomínkou na "všudypřítomné odhodlání obětovat se", "které z nás učinilo obdivovaný ostrov úspěchu mezi rozpačitě působícími sousedy."

Pochybuji, že takové odhodlání se dá znovu vybudit slibem reformy, která je "stále ještě přijatelným kompromisem", velké nadšení, odhodlání a vůle k sebeobětování může vzniknout jen pro velkou věc, nevznikne pro to, že někdo ustoupil ze svých požadavků, nevznikde rozhodně pro reformu, na jejímž konci nás nečeká prosperita, ale sedm set miliard dluhu.


Tomáš Haas thaas@rogers.com

-----------------------------------------------------------------------------------------
Chceme zůstat jenom na půl cesty k prosperitě?

Po pádu komunismu byla Praha ekonomickým lídrem transformujících se zemí. Změny, kterými procházela společnost, hospodářské reformy a všudypřítomné odhodlání obětovat se, to vše z nás učinilo obdivovaný ostrov úspěchu mezi rozpačitě působícími sousedy. Dnes však působíme rozpačitě my. Stojíme už několik let před problémy, jejichž řešení stále odkládáme. Proč nám najednou nevadí, že žijeme na dluh? Že soukromý kapitál uvažuje z důvodu příliš vysokých daní či neúměrně rostoucích nákladů na pracovní sílu a zároveň stagnující produktivity práce o odchodu na východ? Kam se ztratil sen o prosperující a sebevědomé zemi? Řešení, které je konečně na stole - reforma veřejných financí - není ani náhodou pouštěním žilou sociálně slabým a zvyšováním výhod pro bohaté. Je to opětovné nastartování transformačních procesů, při jejichž realizaci jsme ustrnuli někdy v polovině devadesátých let.

Přesto, že v koaliční vládě musela každá ze stran ustoupit z části svých požadavků, je předložená reforma veřejných financí pro US-DEU stále ještě přijatelným kompromisem. Přistupovat k provádění reformy v době, kdy státu bude hrozit bankrot, kdy budou hromadně odcházet firmy za lepšími podmínkami do okolních zemí a budou hromadně propouštět zaměstnance, to vše by znamenalo výrazné narušení křehkého sociálního smíru. Kritici reformy, kteří tvrdí, že reforma vytahuje peníze z kapes daňových poplatníků, si musejí uvědomit, že nejen lžou, ale především připravují půdu pro státní bankrot a destabilizaci této země. Ti, kdo kritizují reformu jako polovičatou a nedůslednou, zapomínají na jeden důležitý fakt: bez této vlády by žádná reforma nebyla. Menšinová vláda - ať levá, či pravá - reformy nedělá.

Lidové noviny, , 30. 09. 2003,
Pavel Němec; ministr pro místní rozvoj




Další články tohoto autora:
Tomáš Haas

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku