Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 3.10.2003
Svátek má Bohumil




  Výběr z vydání
 >POEZIE BEZ HRANIC: Představení významných hostů
 >DOPRAVA: Oni si snad dělají prdel!
 >NÁZOR: O českých myšlenkových pochodech, demonstrovaných na příkladu policejní práce.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Oni si snad dělají prdel 2
 >PSÍ PŘÍHODY: Na fenky se neštěká
 >FEJETON: Vyhrál jsem v televizní soutěži
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >GLOSA: Hojdar - Kott 72 : 1041 aneb Kanalizace problému
 >NÁZOR: Bush, Klaus a poctivost českých novinářů
 >MÉDIA: Česká digitalizace a Česká televize
 >PENÍZE: Zrcadlo, zrcadlo, pověz, jak je moje firma úspěšná!
 >POLITIKA: Špidla svým "novým politickým stylem" paroduje sám sebe
 >KOMUNIKACE: Internetové přípojky po kabelové televizi zrychlují
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jidášovy stříbrné odborů
 >PRO POBAVENÍ: Pouhá hvězda

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
3.10. FEJETON: Vyhrál jsem v televizní soutěži
Michal Matoušek

nějaké peníze a vyjeli jsme si k moři. Také jsme si koupili něco z toho, co jsme si vždycky přáli a nikdy vlastně nepotřebovali, a peníze jsou pryč. Jenže mé ženě se stýská po tom krátkém čase, kdy jsme trochu peněz měli, a přemlouvá mě (už je s tím otravná), abych to zkusil ještě v Milionáři. Nic nepomáhá, když jí říkám: "To není férová soutěž"; pokaždé rázně odpoví: "Jsi pitomý? Jde tam o férovost nebo o peníze?" - Čas od času se ale přistihnu, jak si představuji, že jsem se do Milionáře skutečně přihlásil, že se mi povedlo usednout do toho křesla a že si Vladimír Čech ve výčtu toho, co mám nejvíce nerad, všiml výrazu "nepotismus". Opatrně o tom začíná a já mu se srdcem v krku říkám: "Ale vaší maminkou je paní Heda Čechová, že? Ta televizní hlasatelka. - Takhle to v Čechách prostě chodí, že?"

Jejej, ten by se rozzlobil! Navenek asi ne, od toho je profesionál. Ale uvnitř by určitě zakysl a neměl by mne rád. Možná by mi i začal něco říkat, co se tak obvykle říká. Férová soutěž, hm. Ve společnosti, jejíž jednotliví členové si přejí překonávat druhé a být od nich ctěni a váženi, ale kterým už víc záleží na tom, zač jsou považováni, než na tom, kým skutečně jsou (a kterým už tedy o žádnou soutěž nejde), v takové společnosti ztrácejí slova své původní významy. Slovní spojení "férová soutěž" je zde vlastně protimluv. A když už si povídáme o slovíčkách: nejspíš ne každý laskavý čtenář přesně ví, co znamená výraz "nepotismus". Někteří se šli možná podívat do slovníku, někteří jeho přibližný význam uhádli ze souvislostí. A některým je fuk, co ten výraz znamená, protože se jen nechali nalákat titulkem, že někdo vyhrál v televizní soutěži. - Snad opravdu každý ale někdy slyšel výraz "náš člověk". Co na tom, že náš člověk na roli, k níž jsme mu dopomohli, evidentně nestačí? Stačí, že ji chce - a je to přece náš člověk.

Nebo to snad každý z nás nevidí denně kolem sebe? Jsem literát, budu tedy hovořit o literatuře: co na tom, že významná dcera nemá co říct?! Vydáme jí knížku! Příznivci Natálie Kocábové doufají, že mluvím o Báře Nesvadbové, a příznivci Báry Nesvadbové zase doufají, že mluvím o Natálii Kocábové... hrome, o Kocábové jsem ale mluvit neměl! Nebudu teď mít šanci nabídnout text Literárním novinám, když Michael Kocáb sedí ve výboru jejich Společnosti. Nepotismus bdí.

Takže víte co? Já jsem nemluvil ani o jedné z nich. Nýbrž o Lence Procházkové, dceři spisovatele Jana Procházky. Té ovšem jméno jejího otce dlouhá léta velmi škodilo... nikoli, bylo to přesně naopak. Jméno jejího otce a celý ten nimbus proná-sledování jejich rodiny přidaly literárním výkonům Lenky Procházkové na zajímavosti, kterou svými kvalitami čistě literárními nemohly nikdy dosáhnout. A to ještě spořádaně mlčím o... koneckonců, mohl bych to říct. Vždyť v Literárních novinách už jsem stejně šanci ztratil. - Rozumíme si, že? Ve Vaculíkově knížce Jak se dělá chlapec je zaznamenána věta, kterou (prý) Procházková Vaculíkovi řekla: "Co bych bez tebe byla?"

Ano, to je přesné. Všichni víme, že svět takto funguje. Rovná příležitost pro všechny? Nenechte se vysmát. Tak jako oligarchie politická, tak nám po republice páchnou i oligarchie kulturní, sportovní, jaké chcete. Nejsou to však oligarchie povstalé z práce, nadání a schopností; jsou to zase jen oligarchie rodové, ve nichž práce, nadání a schopnosti jsou požadovány až v dalším pořadí. A když zvednete hlas a na ty nejkřiklavější případy ukážete prstem, jste automaticky podezíráni ze závisti. Protože k žádné oligarchii nepatříte; nikomu ani na mysl nepřijde, že k ní patřit nechcete. Protože je to uspořádání od ďábla (což říkám jako přesvědčený ateista).

Rovná příležitost pro všechny je už jen fráze. Slogan. Je to bojová zástava, pod níž se shlukují ti, kteří nechtějí rovnou příležitost pro každého, nýbrž mimořádnou příležitost pro sebe. A když ji dostanou, pak běda nám, kteří jsme sloganu uvěřili a pošetile bychom si přáli nějak jej hájit: napsal jsem Martinu Komárkovi z MF Dnes, že nikdy nestál s ostatními na stejné startovní čáře. Napsal jsem svému kdysi dobrému známému Petru Šiktancovi totéž; hádejte, co mi odpověděli? Důkaz o vlivu věhlasu jejich otců na Komárkovu kariéru publicistickou a Šiktancovu kariéru literární (ostatně nijak skvělou) nemám - je ale vůbec zapotřebí? Jednou jedinou věcí byl mi svého času sympatický Michal Viewegh, jinak ztělesnění všeho, co je na české literatuře špatně: že za jeho strmým vzestupem nejspíš nestála rodinná lobby. Třebaže o tom, co za jeho vzestupem stálo, se zase povídá dost a dost... ale o tom dnešní zamyšlení není. Ostatně, i u Vieweghů systém spolehlivě zafungoval, jenže obráceně; jinak než synovým věhlasem se těžko dá vysvětlit regionální politická kariéra jeho otce.

Můžete namítnout: co špatného je na tom, když se povolání dědí? Fungovalo to celá staletí. A já nebudu mít jinou odpověď, než že samo o sobě na tom špatného není nic; dokud ovšem sami někam nepřijdete a nezjistíte, například, že váš syn si nezahraje v hokejovém družstvu, protože tam musí hrát trenérův synek. Že vaše dcera nepojede na zahraniční stáž, na kterou pojede někdo jiný, kdo tam sice nebude mít co dělat, zato má s příslušným oborem společné rodiče. Že vaši ženu potřetí za sebou někdo odjinud přeskočí v kariéře, protože její šéf kolem sebe potřebuje mít své lidi. (Upozorňuji, že nic z toho se mi nestalo.) A že se s tím nedá dělat nic, vůbec nic; že nešlo o výsadu reálného socialismu, jak si možná někteří myslili, ale že to běží pořád trpělivě a nezastavitelně dál. - Kdyby alespoň někteří z těchto protekčních borců, nebo třeba jen jeden jediný dokázal říct: "Vstoupil jsem do kariéry s výhodou, kterou jiní nemají. Není to vůči nim spravedlivé, ale já s tím nic nezmohu; prostě to tak je. Svou šanci přijímám s vděčností, beru ji především jako závazek a nežádejte po mně, abych se omlouval, i když trochu studu opravdu pociťuju. Žádejte po mně, abych vám tu výhodu vyúčtoval výsledky své práce." To by bylo něco! Jenže borce nic nenutí říkat takové věci; kam přijdou, tam o nich každý něco ví a dá si veliký pozor, aby jim nepřeložil stéblo přes cestu. Svůj kolmý start do modra nebe považují za věc stejně danou jako fyzikální zákony.

Určitě ale o něčem vypovídá, že tento text uveřejňuje Neviditelný pes s Ondřejem Neffem, synem Vladimíra Neffa, a ne Literární noviny (kam jsem text nakonec přece jen poslal) s otcem Vaculíkem, předsedou Společnosti pro Literární noviny, a synem Vaculíkem v redakční radě. Text má i pointu, docela legrační: kdybych do milionářského křesla nakonec opravdu usedl, nepřivítá mě už za moderátorským stolem Vladimír Čech, syn bývalé televizní hlasatelky. Nýbrž Martin Preiss, syn herců Jany a Viktora Preissových, ale také synovec doktora Martina Preisse, mého spolužáka z gymnasia! - S někým takovým by byla přece hloupost začít o nepotismu; rovnou mu řeknu: "Chlapče, s tvým strýcem jsem maturoval. To by bylo, abychom se nějak nedohodli."


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku