Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 3.10.2003
Svátek má Bohumil




  Výběr z vydání
 >POEZIE BEZ HRANIC: Představení významných hostů
 >DOPRAVA: Oni si snad dělají prdel!
 >NÁZOR: O českých myšlenkových pochodech, demonstrovaných na příkladu policejní práce.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Oni si snad dělají prdel 2
 >PSÍ PŘÍHODY: Na fenky se neštěká
 >FEJETON: Vyhrál jsem v televizní soutěži
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >GLOSA: Hojdar - Kott 72 : 1041 aneb Kanalizace problému
 >NÁZOR: Bush, Klaus a poctivost českých novinářů
 >MÉDIA: Česká digitalizace a Česká televize
 >PENÍZE: Zrcadlo, zrcadlo, pověz, jak je moje firma úspěšná!
 >POLITIKA: Špidla svým "novým politickým stylem" paroduje sám sebe
 >KOMUNIKACE: Internetové přípojky po kabelové televizi zrychlují
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jidášovy stříbrné odborů
 >PRO POBAVENÍ: Pouhá hvězda

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
3.10. POEZIE BEZ HRANIC: Představení významných hostů
Roman Burián

POEZIE BEZ HRANIC
8. -12. října 2003 - Olomouc

PROFILY

Amina Baraka
se narodila a byla vychována v Newark v New Jersey jako Sylvia Robinson. Bývalá tanečnice potkala svého manžela, známého básníka a dramatika Amiri Baraku / LeRoi Jonese během konkurzu na roli v jeho hře "Black Mass". "Nejednom že jsem dostala tu roli, ale také jsem získala manžela," vtipkuje. Poezii začala psát až jako vdaná a dlouho své básně nikomu neukázala. Když se stala marxistkou a začala psát o policejním násilí, začala také své básně číst veřejně. Je básnířkou svobody, která zpívá o utlačování, inspirující ženou a důležitým hlasem svého národa.

Amiri Baraka
známý také jako LeRoi Jones nebo Imamu Amiri Baraka, je jedím v vůdčích osobností BAM (Black Arsts Movement). Narodil se 1934 v Newarku, New York, ve středostavovské rodině. Studoval na Rutgersově a studia ukončil na Howardově univerzitě. Tři roky sloužil v armádě, poté se usadil v srdci beatnické scény, v Greenwich Village v New Yorku.
Baraka začal vážně psát a se svou první ženou, Hettie Cohen, založil vlivný beatnický literární časopis Yugen. Baraka vstoupil ve všeobecnou známost, když získal nezávislou cenu Obie udělovanou deníkem Village Voice za svou hru Dutchman.
Částečně díky nově získané reputaci Baraka v roce 1964 založil Black Arts Repertory Theatre/School (BART/S). BART/S se stalo jedním z nejvlivnějších divadel/škol v rámci BAM a do ulic Harlemu přinášelo hudbu, umění, poezii a divadlo. Právě v této době se Baraka začal distancovat od bílé kultury. Poté, co byl v roce 1965 zavražděn Malcolm X a BARS/S bylo uzavřeno, se do Harlemu přestěhoval, rozvedl se se svou bílou manželkou, změnil si jméno a přijal černošské nacionalistické názory.
Oženil se s Aminou Baraka, dříve známou jako Sylvia Robinson, a v Newarku založil Spirithouse. Podílel se téměř na každém aspektu začátků BAM a i na mnoha dalších černošských politických a kulturních hnutích, včetně participace ve Straně černých panterů.
Po založení BAM Baraka opustil své nacionalistické postoje ve prospěch marxismu a boje pracující třídy proti buržoazii. Nadále píše a často přednáší na středních školách a univerzitách po celých Spojených státech amerických.

Edoardo Sanguineti
se narodil roku 1930 v Janově, kde nyní učí italskou literaturu. Je autorem mnoha esejů o Dantovi, Moraviovi, Gozzanovi, připravil antologii Poezie dvacátého století (1969). Je také básníkem a romanopiscem; z jeho sbírek vzpomeňme Laborintus, 1956, Eratopaegnia, 1960, Opus Metricum, 1960, Záložka. Básně 1951-1981, 1982, Apokaliptická Abeceda, 1984, Bez titulu, 1992. Napsal romány Italské rozmary, 1963, Husí hra, 1967 a Hra Satyrikon, 1970.

Sdružení Mehehada
vzniklo v roce 1985 z okruhu přátel výtvarníků, jejichž výtvarné pokusy samovolně přerostly v loutkové performance. Jádrem performancí jsou vizuálně hudební kreace, příležitostně pro-vozované v bytech, na vernisážích, při různých setkáních, ale i v divadlech. Nejčastějšími produkcemi jsou balety, tance, skeče a drobné absurdity. Divadlo nemá soubor ani žádné hry. Na každé vystoupení najímá nové spolupracovníky (i náhodně). Kooperuje s mnoha jednotlivci a hudebníky, jde mu spíš o jakýsi koncentrovaný happening, vycházející vždy z momentální situace. Loutkami jsou buď vlastní výtvory nebo to, co se octne ve stále se rozšiřujícím inventáři hraček, vycpaných zvířat, strojků a různé veteše. Ale i řada klasických marrionet. Nejčastěji se hraje právě marrionetovým způsobem vedení loutek, ale v poslední době podoba klasického "kukátka" přerůstá v performanci s maskami, převleky, věcmi a jejich stíny.
Divadlo Mehehada nevypráví konkrétně příběhy. Hraje jeden nekonečný příběh zjevování a mizení. Hraje se se vším, jcdiným scénografem je svět. Věci tak, vyvázány ze zažitých vztahů, osamostatňují se ve vlastní přízraky, asociují to, co zrovna komu připomenou. Žádný z těch tanců čí her nemá jiný motiv, než právě jen hru. Je to zcela svobodná improvizace, počítající s aktivním divákem. I samotní herci jsou tak vlastně diváky, přihlížejícími a reagujícími na průběh hry. Divadlo Mehehada je pokusnou laboratoří pro míšení i těch zdánlivě nejprotikladnějších prvků. Netvoří výtvarně stylizované iluzivní dekorace (až na výjimky), hraje přímo s vodou, ledem, sněhem, ohněm, pískem či trávou. Jedinými konstantami sdružení Mehehada jsou dvě stálá bytová divadélka, pravidelně pořádající své besídky.

Tadeusz Rożewicz
- narozen v Radomsku 9. října 1921, na Jagelonské univerzitě v Krakově studoval dějiny umění. Od konce 40. let žije ve Wroclavi. Básník, dramatik, prozaik. Patří mezi nejvšestrannější a patrně i nejvýznamnější žijící světové autory.
Jeho díla byla přeložena do mnoha cizích jazyků (angličtina, franština, němčina, srbština, srbochorvatština, švédština, dánština a finština). Obdržel polskou státní cenu i mnohá zahraničních ocenění. Je známý v množství zemí, zejména na Balkáně, kde platí za vynikajícího básníka nejvyšší morální autority. Rozewicz je předchůdcem poetické a divadelní avantgardy, inovátorem pevně zakořeněným v neustále se vracející romantické tradici i nezávislým autorem, které se navzdory tlaku veřejného mínění vždy vystříhal politice. Je to impozantní samotář přesvědčený o poslání umění, které vnímá jako stav vnitřní koncentrace, niterné bdělosti a etické citlivosti.
Na častou otázku, zda je možné po Osvětimi psát poezii, odpověděl vytvořením nového typu vázaného verše, známého jako čtvrtá veršový systém polské literatury (Úzkost, 1947 a Červená rukavice, 1948). Skutečnost, že nikdy nepřijal následky druhé světové války, je naznačena ve znepokojivém díle Náš starší bratr, sbírce povídek od 50. let publikované v mnoha vydáních, věnované jeho staršímu bratru, kterého zavraždilo Gestapo. Rozewicz odhaluje současné příklady lidské krutosti. Je zakladatelem šokujícího směru polské literatury soustředícího se na existenci jako na snahu o přežití, jako na boj proti nicotě - Rozhovor s princem, 1960; Anonymní hlas, 1961; Nic v Prosperově plášti, 1962; Tvář, 1964; Třetí tvář, 1968.
Rozewicz hledá nové formy poetického vyjadřování, které opouštějí avantgardu díky své přímočarosti a omračujícím zkratkám, jež jsou metaforou lidské existence spoutané zrozením a smrtí. "Ano, to je vše, co je," říká jeden z jeho veršů o křehkosti bytí. U obnovy divadelní formy je stejně jako Beckett či Ionesco fascinován "otevřeným divadlem" a prostředky veřejného odhalení vnitřních úzkostí současného člověka (Kartotéka, 1968; Stará dáma sedí a čeká, 1969; Na všech čtyřech, 1972; Vysypaná kartotéka, 1997). Je to umělec obdařený výjimečným "sluchem", který dokázat předvídat tak soudobé umělecké jevy jako feminismus či postmodernismus (Bílá svatba, 1975). Rozewicz za poslední roky publikoval méně a mohlo by se zdát, že je méně aktivní, ale pracoval na poetické autobiografii, na formě, jež umožňuje kontinuitu promluvy a překroční hranice mezi uměním a životem ve vylíčení veškeré existence navzdory přesvědčení, že takové vylíčení není možné, že poezie patří do Nevyjádřitelného.
Zneklidňující autor vzdorující zařazení, básník ticha odmítající poetická uvěznění, jenž by se dal nazval spisovatelem mystickým. Je rovněž klasikem avantgardy, předchůdcem postmoderny a průzkumníkem vnitřní zkušenosti. Rozewicz je básník, jehož dlouhý život pootevřel bránu tajemna.
Tadeusz Rozewicz byl v roce 2000 oceněn cenou NIKE za svou knihu Matka odchodzi (Matka odchází).

Jello Biafra
se narodil jako Eric Boucher v Boulderu v Coloradu. Jeho otec byl sociální pracovník a jeho matka knihovnice. Již velmi brzy bylo jasné, že Biafra není obyčejné dítě. Jak později řekl: "Chodil jsem domů ze školy a díval jsem se na kreslené filmy, a pak v 6 byly zprávy. Nepozoroval jsem mezi nimi žádné rozdíly, fascinovaly mě úplně stejně…"
Byl ovlivněn politikou, jeho rodiče mu pomáhali vysvětlovat, co se děje a proč jsou rasové protesty. Když mu bylo osm, jeho otec ho provezl po detroitských slumech, v nichž týden nato propukly rasové nepokoje, a snažil se mu vysvětlit, proč jsou lidé tak rozhněvaní. V televizi Biafra sledoval, jak se staví Berlínská zeď, i jak v přímém přenosu zastřelili Oswalda. Vzpomíná si také, jak ho otec jednou vzal do parku a vysvětloval mu, o co jde v kubánské krizi. Bylo to hlasité ukřičené děcko, které se už v šesté třídě hádalo se svým pravicově založeným učitelem. Není divu, že z něj je to, co je.
Později odjel na dva a půl měsíce do školy do Santa Cruz, pak se vrátil do Boulderu. Ušetřil nějaké peníze a odstěhoval se do San Francisca, kde ve dne chodil do hodin herectví a v noci byl punkerem. Ozval se na inzerát, z něhož brzy vzešly Dead Kennedys.
V roce 1979 založil label Alternative Tentacles, který od té doby vydává alba Dead Kennedys, později i další skupiny. V roce 1979 Biafra také kandidoval na starostu San Francisca. Nejpamátnější součástí programu je prohlášení, že všichni byznysmeni boudou muset od 9 do 5 chodit v klaunských oblecích.
Když v roce 1985 vyšel Frankenchrist, jeho součástí byl plakát s replikou obrazu H. R. Gigera "Krajina penisů". To upoutalo pozornost několika pravičáků a brzy na to byl Biafrově bytě proveden policejní zátah. Biafra byl obviněn z ohrožování mravní výchovy mládeže. Měl zaplatit pokutu 2000 dolarů a hrozil mu rok ve vězení, ale obhajoval se sám na základě prvního článků listiny práv a svobod. Po dlouhém a unavujícím procesu byl nakonec zproštěn viny, ale skupina se rozpadla a Biafra se začal věnovat jiným aktivitám. Přešel na mluvené slovo, dále vydával alba v Alternative Tentacles, spolupracoval s D.O.A., NoMeansNo, Mojo Nixon a naposledy spojil bývalé členy Ministry a založil novou skupinu, Lard.




Další články tohoto autora:
Roman Burián

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku