"Psovi psí smrt!" Starší čtenáři tuto rumlovskou stopu v naší žurnalistice pamatují, mladším je třeba některé věci vysvětlit. Když vrcholilo komunistické běsnění padesátých let, které pro půl třetí stovky lidí znamenalo šibenici, pro další tisíce smrt v lágrech, kriminálech či ostnatých drátech a pro další statisíce dlouhé roky věznění, našlo se dostatek novinářů, kteří agitovali na oslavu a podporu všech těch zvěrstev. Prim hráli mladí. Komunistické zločiny oslavovali s typickým nadšením nekritického poblouzněného mládí. Mnozí později svých činů litovali a udělali i leccos pro jejich nápravu (i Ruml starší). Jenže vyřčená slova už nelze do úst vrátit ani párem volů.

Nevím proč, ale právě na tohle jsem si vzpomněl nad článkem Jany Ciglerové nazvaným Doživotí pro Davida Železného (Lidové noviny, 7. 10. 2003). Osobní a rodinná tragedie jí posloužila k výlevu, nad kterým zůstává rozum stát. Ani v nejmenším se nechci zastávat kteréhokoli pachatele domácího násilí, ale vyslat do světa poselství: vezměte zákon do svých rukou, chopte se baseballových pálek, zpřerážejte druhým ruce a přizabijte je, tak je to v pořádku, máte na to právo, já novinář bych to udělal také tak, pro vaši oběť navíc ještě budeme požadovat trest doživotí, to je tedy opravdu hodně, hodně silná káva.

Jenže ono ani tak nejde o Janu Ciglerovou. O ní si můžeme stokrát myslet, že je mladá, umanutá, hloupá, feministická a zaujatá - a všechno to bude pravda -, ale to nesnímá odpovědnost z šéfů Lidových novin. Šéfové novin s takovou tradicí by neměli být ani mladí, ani umanutí, ani hloupí, ani feminističtí, ani zaujatí. Měli by mít tolik soudnosti, že mladému radikálovi v jeho "spravedlivém" rozhořčení poklepou na rameno a šeptnou: Hele, uklidni se!

Vlastní historie nás poučuje, kam nekrocený mladický radikalismu vede.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku