Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 10.10.2003
Svátek má Marina




  Výběr z vydání
 >POLEMIKA: Evropská unie a svoboda
 >NÁZOR: Co mám rád na Ing. Miloši Zemanovi aneb v tomhle bordelu chybí komik...
 >DOPRAVA: Kryštof skončil, zapomeňte!
 >VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Procházka, která odsejpá
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart má záludného spojence
 >NÁZOR: Mouchy ve víně
 >NÁZOR: Modrá (šance) je dobrá
 >HISTORIE: Česká družina (1914-1916)
 >Laškovné přirození
 >FEJETON: Předmanželská poradna
 >PENÍZE: SMS o mém účtu
 >CHTIP: Mona Lisa po okrašlovací kůře
 >ZAMYŠLENÍ: Vy oškliví Češi! Fuj, fuj!!!
 >LIDÉ: Troll osiřel

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
10.10. VÍKENDOVINY: Na obzoru plachta bílá - jsou to uši krokodýla!
Václav Vlk

Pantomimicky naznačuji, že lovec je blázen!!

Žádný uměnímilovný člověk při prozkoumávání, hledání, očichávání, ba ano i přímo ožižlávání umění (né umělkyň, teda i když po pravdě někdy i to ano), což vše se děje ponejvíce v mladickém čase, když na to člověk má čas, nemůže zapomenout na pantomimu. Proto jsem se při svém líbání múz musel také seznámit s touto disciplinou. Né snad, že bych pantomimil, ale... To je ale takhle blbý slovo, co? A zase jinak, takhle když je to napsaný - pantomil, tedy jako milující pantomimu, to vypadá ještě blběji. A to se přitom smějeme Němcům, že mají blbá slova - třeba já si ze školní němčiny pamatuji "Verbesserungsvorchlag" (snad se to tak píše? a znamená to Zlepšovací návrh!).

Takže i já, který jsem musel vidět kdejakou pitomost, jen když to bylo "umělecký" a "moderní" a "světový" a dokonce jsem se vydržel dívat na celý "Husí rybník", pardon, totiž Labutí jezero a nešel jsem domů, musel jsme se zajímat i o pantomimu.
V divadle Karkulka ji provozovali pánové Platz a Benš pod názvem Pantobaret. A co jsem tam dělal já? Vnímavý čtenář to jistě už tuší! Pouštěl jsem jim k tomu občas muziku, anebo diáky. Na stěnu. Čímž jsem významně, coby pracující lid, připíval k tvorbě nevšedního uměleckého díla.

Faktem je, že z pantomimy si nejvíce pamatuji větu uvedenou v titulku.
Je to v naší generaci slavná věta pronesená v "pantomimickém" dialogu mezi pány Šimkem a Grossmannem a byla součástí výstupu o lovci a medvědovi, jak lovec šel lovit a medvěd brtník se ukrýval v houšti, což vše oba "mimové" těly naznačovali a pro větší srozumitelnost hned také divákům sdělovali slovy nehledanými, kdy si lovec stěžoval, že náboje vyplejtval na ptáky a nezbyly mu na medvěda, kterého pak musel skolit nožem, což také učinil, takže medvěd huňáč "odchází zdechnout do houští" a umírá se slovy: "Sakra, natrh´ jsi mi brzlík!!"

Tak takhle, přátelé a přítelkyně, se pravá pantomima ovšem nedělá. Já to říkám proto, že kdyby vás někoho napadlo pantomimu dělat, je nutno si o tom předem něco přečíst. Ženy, budoucí manželky, nic číst nemusí, ty dokáží tím, že doma nemluví, toho nakecat tolik, že ten jejich z toho neví čí je. Anebo čí je vlastně ona. Vraťme se ale k umění.

Pantomima je umění s velkým "U". To se pozná i podle toho, že potřebuje strašně moc věcí. Například je nutné, aby před horizontem, tedy před tou stěnou vzadu za jevištěm, která obyčejně není vidět, neboť před ní v komediích anebo dramatech, ba ano i při baletu stojí tu papundeklové stromy, tu barikády, jindy selské chalupy nebo hradní komnaty atd. Černý horizont musí v pantomimě být, aby vzadu jako nebylo "nic", a tak na tom "nic" aby vynikl "panto-mim". Také je nutno nasvítit světla, aby byli "panto-mim" či "panto-mimka" dobře vidět, až budou dělat takové ty věci se svým tělem a obličejem, co jiní neumějí, neb nejsou pantomimové. Barevná světla, která dotvářejí umělecký dojem, musí být připravena přesně. To aby když je pantomimicky naznačována smutná a světlem bluesová modrá nálada, aby tam osvětlovač nesekl červenou, která jest barvou vášně.

Důležité je také připravit scénickou hudbu. Scénická hudba musí diváka dovést k tomu, co chtěl režisér a autor říci a co mim předvádí na jevišti. Proto se hudba k pantomimě připravuje velice pečlivě.
Počítají se minuty a vteřiny, aby to klaplo a jednotlivým úkonům, tedy pardon, částím role či epizodám musí vždycky přesně odpovídat hudba. Pantomimicky jsou často vyjadřovány určité specifické události. Třeba láska. To pantomim stojí v trikotu na jevišti zády obrácen k divákovi a vlastníma rukama si jezdí nejprve po krku a zádech, pak pomalu sjíždí dolů a dolů, až si nakonec v extázi, pochopitelně hrané, neb pantomima je divadlo, vášnivě tře a mne vlastní hýždě. Pravou rukou levou hýždi a levou rukou pravou hýždi, a přitom se vlní, k čemuž zní vášnivá hudba. Dneska je to jednoduché, stačí použít kus hudby z Emmanuelly. Ale za mého mládí, když jsme měli na vybranou mezi Chačaturjanem, Donskými kozáky a Smetanou, to bylo, pane, drama, vybrat potřebnou hudbu!

Jiná hudba je pak potřebná, když se v téže scéně dotyčný pantomim loučí se svojí imaginární přítelkyní, která odjíždí tramvají. Dneska bude asi odjíždět mercedesem, jak zpívá Wabi Daněk. Ovšem byly doby, kdy se odjíždělo zásadně tramvají. V okamžiku, kdy se mim zmítá vášní směrem k imaginární tramvaji, kterou "mizí" jeho láska, je nutno pustit do reproduktorů zvuk "cink, cink a ééérrrrrrrr", jak se tramvaj rozjíždí, aby i úplně zabedněný divák pochopil, že ona odjíždí tramvají.

Mim nakonec za tou tramvají pantomimicky běží, mává a přitom se duševně hroutí, až mu ona také zamává a On ožije a rozradostní se. To celé dělá jeden člověk v triku jen tak, dává nohy před sebe a zase je sune za sebe a dělá to tak šikovně, že to vypadá jakoby běžel a on zatím stojí na místě. Zkuste si to a určitě si za dvacet vteřin nabijete nos, jestli to budete chtít dělat jako on.

Takový výstup trvá jen několik minut, ale cvičí se léta. Jak říkám, žádná efektivnost z hlediska peněz. Kdyby dotyčný mim po dobu, co tohle nacvičoval, dělal u dráhy, vydělal by si na video nebo možná i na tu skutečnou tramvaj. A teď si představte, že podobných scének je v jednom pantomimickém představení několik. Co několik! Daleko víc než několik! Je jich tam přímo přehršle! Je-li člověk mlád, je to vše ještě vzrušivější, neboť pantomimu hrají ponejvíce mladí lidé, a tedy i mladé dámy. A všichni jsou štíhlí a pružní a navlečení jen tak do trikotů. Tedy dámy pod tím něco mají, ale čím jsem starší, tak toho tam mají stále méně a méně.Snad je nějaká krize v textilu nebo co, jeden už dneska neví, že jo?!

Před představením si všichni pánové i dámy natřou obličej na bílo a udělají si veliká ústa a černé oči a pihy krásy na tváři velké jako pětikoruny. Když se takhle namalují, člověk se při pohledu na ně začne lekat. Pak toho, kdo není pantomim, dívky vyženou s tím, že se musí rozcvičit či rozhýbat, a pak se všelijak kroutí a rozhazují rukama a dělají "ksifty", aby se jim rozhýbaly obličejové svaly. Čím je pantomim či pantomimka starší, tím víc musí cvičit a dělat ksifty, aby jim to na jevišti šlo, protože takový pantomim, když už nesmí mluvit, tak musí tím obličejem a tělem ukázat všechno, a to není žádná legrace.

Vždycky jsem v Pantobaretu obdivoval hlavní mimy a autory, pány Platze a Benše, jak jsou ohební a taky jak drží dietu, protože mim musí být štíhlý, neboť pupkatý mim by nebyl k ničemu, ani k smíchu. Ovšem ještě více je nutno obdivovat při pantomimě dámy. Dlouho jsem nevěděl, proč většinou mají kratší vstupy. Často jen takové přihrávací roličky. Málokdy nějakou velkou. Zatímco v normálním divadle se každý režisér, své cti a také kasy dbalý, snaží mít na jevišti co nejvíce štíhlých dam, v pantomimě je tomu naopak. Tam se po jevišti hrdě procházejí pánové, kroutí se, natřásají a předstírají, že někam jdou nebo cosi dělají, ale dámy často vytvářejí jen krásné křoví. A nic víc. Když jsem byl mlád, netušil jsem, proč tomu tak je. Okouzlen dívkami všech tvarů a velikostí, které se pohybovaly v zákulisí kolem mne, jsem si neuvědomil, že při pantomimě, se co?? CO?? COOOO???? Při pantomimě se nemluví!!!!!!!

A v tom je jádro pudla. Jsou dívky a dámy, které si nechají natřít obličej půlcentimetrovou vrstvou bílé šminky, nechají si nakreslit kruhy pod očima, že by se na nich dalo cvičit, a obléknou se do trikotů až ke krku a udělají pro umění skoro vše. Leč. Leč! LEČ!! Nedokáží tak dlouho mlčet! Takže Jiří Grossmann, plížící se po jevišti a pronášející slova: "Jsem lovec" … a pokřikující do sálu: "nic neříkám, protože tohle je pantomima, tedy hra, při které se nemluví", představoval vlastně nikoli lovce-pantomima, ale lovkyni-pantomimku. Teď jsem tomu konečně porozuměl!

Věřím totiž tomu, že ženy dokáží skoro všechno. Létají jako pilotky dopravních letadel, pracují jako řidičky autobusů a dokonce cvičí, aby měly na těle co největší svaly, čímž přetvoří do krabicovitosti všechny obliny, které na ženách muži jinak tak obdivují. Vím, že ženy dokonce boxují, a nic proti tomu nemám, i když nechápu, čeho tím chtějí dosáhnout. Jen jedné věci nemohu uvěřit; že by tyto herečky plné života, vitality a vnitřního náboje dokázaly být celou hodinu na jevišti zticha.

Vídával jsem muže v černém trikotu, který to dokázal. Tím, že mlčel, vyprávěl celé romány. O sobě, o nás, o mně, o každém a o všem. Ten tichý hrdina jeviště zmlkl navždy ještě když jsme byli mladí. Ne, nebyl to žádný Marcel Marceau. Ani Fialka, a to byl nějaký mim.
Dokonce i když byl ze CCCP, tak nám to nevadilo. Jmenoval se Leonid Jengibarov. Uměl neuvěřitelné věci a vystupoval v cirkusu, byl malý a hubený a byl od Kavkazu a byl světový.

Člověk by si měl pamatovat, že může být třeba malý, hrbatý anebo tlustý a mít pět brad a jeho rodnou řečí může být kečuánština, když bude něco umět a bude mít trochu štěstí, tak se neztratí.

Jo, a abych nezapomněl! Víte, že když se ty holky v trikotech na jevišti šikovně nasvítí, tak to vypadá jakoby na sobě vůbec nic, až na takovou pavučinkovitou mlhu, neměly? To já jenom, kdybyste někdy někde dostali nabídku dělat velkým umělcům -pantomimům kulisáka. Plat nic moc, tak to bylo vždycky, ale
- jste součástí umění
- přímo skoro tvůrčí pracovník
a když to umíte dobře nasvítit - myslím tu scénu, hanbáři - budou si vás všichni vážit. I ty pantomimky. Protože nejen reklamní manažeři, TV magnáti a režiséři vědí, že 80% informací dostaneme očima. Vědí to od věků i všechny hezký holky. A v pantomimě žádný jiný snad ani nejsou.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku