Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 13.10.2003
Svátek má Renáta




  Výběr z vydání
 >FEJETON: Moji spolucestující
 >ZAMYŠLENÍ Z FLORIDY: Seď doma Solvino!!!
 >POLITIKA: Haider si zaslouží omluvu
 >ZDRAVÍ: Vysoké podpatky vedou k artróze nebo erotice?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Naposledy jsem byl zombivcem
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak Vločka venčila Barta
 >FINANCE: Špidlův blahobyt
 >ŠVÉDSKO: Koho chrání švédská demokracie
 >BEZPEČNOST: Máte také doma trojského koně na prodej viagry?
 >NÁZOR: Majetková přiznání
 >GLOSA: Proč nevěřit odborářským předákům.
 >Kuplíři míří na východ
 >FILM: Pláč, sníh, krev
 >REAKCE: Vstup do EU omezí demokracii i svobodu
 >CO JE DEFINITIVNÍ aneb zamyšlení pouhé

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
13.10. FEJETON: Moji spolucestující
Petr Kersch

Odjakživa cestuji rád vlakem. Jak bych to vysvětlil… Máte příležitost se seznámit s lidmi… Nebo je aspoň pozorovat… Decentně, to se ví. Co dělají, o čem mezi sebou hovoří, jaké čtou noviny, jak luští křížovky, jak si onípávají z nehtů kůžičku, jak a co jedí, jaké mají na cestu vybavení a kterou značku mobilu.
Za dlouhé jízdy mnozí cestující usnou. Existují spáči rychlí a pomalí. Ti pomalejší většinou usnout nechtějí, ale jednotvárný rytmus hluku a vibrací je nakonec udolá. Začnou tlouct špačky. Někdy mám obavy, aby si takový špačkotluk nezpůsobil úraz hlavy. Stalo se dokonce, že jsem musel pánovi mezi jeho hlavu a tvrdou stěnu vagonu vložit svůj vlastní svetr, který jsem si předtím odložil, protože bylo ve vlaku přetopeno.
Určité typy pasažérů zastihnete ve vlaku vždycky. Stačí projít vagón a hle - tady sedí u okénka: starší manželé, jedoucí do lázní, možná do Teplic nebo do Jeseníku. Nad hlavou dva velké kufry, na podlaze příruční brašna. Zatím co mužský vytahuje láhev prazdroje, zručně otvírákem odstraňuje korunkový uzávěr a dá si první tři loky, dovídám se, že snacha nedobře vychovává vnuky, letošní úroda rajčat nestála za nic, protože bylo veliké sucho a vloni zase ty zátopy… Muž hledí z okna, na protějším kopci je malebný hrad Střekov, občas přikývne, zabručí, ale ženiny neutuchající, nahlas pronášené myšlenky nesleduje.
Dalším pravidelně se vyskytujícím cestujícím je osamělá studentka. V ruce má barevnou fixku, zvanou zvýrazňovač, na klíně tlustá skripta, rychle obrací listy, podškrtává další a další odstavce, text je chudinka celý žlutý, vypadá to na nějakou časovou tíseň, děkanův termín či co.
Maminkám s dětičkami se ve vlaku vyhýbám. Užil jsem si svých ažaž. Tuhle nezbývalo, než si přisednout, protože vlak byl opravdu plný a říká se, lépe špatně sedět než dobře stát. Hošíček asi osmiletý, zvaný Tomáš, dokázal mezi stanicemi Rokycany a Praha-Smíchov projít obsazeným kupé osmadvacetkrát a pokaždé někoho z nás šlápl nebo kopl.
Některé týpky, které jste ve vlacích potkávali hojně, jsou dnes vzácné. Například mariášníci - ti vymizeli i z dělnických ranních vlaků. A přiznávám se, chybějí mi, ve vagonu byla hned taková optimističtější nálada. Ten jejich slovník! Ten by stál za ročníkovou práci na katedře bohemistiky… Taky hluční a vulgární enderáci, dříve zvaní dederóni, nedělní postrach českého ajznbonpersonálu na trati Praha - Dresden, nějak postupem dnešní doby zanikli. To bude tím sjednocením…
Cestujících cizinců na českých železnicích začíná být pěkná sbírka. Včera jsem si ji doplnil o nádherný exemplář.
"Máte tady volno?" Nad mojí hlavou, ponořenou do knížky, se ozval dívčí hlas a v něm lehoučký nádech cizího přízvuku. Kupé bylo celé volné. Pěkný pár mladých lidí… Mládenec - česká vizáž, blonďák, robustní, sportovní typ, ledabylé džíny, tričko s nápisem New York, ale bejzbolku s hlavy smekl a pověsil na háček u okna. Ona: Asiatka každým coulem, černé rovné vlásky k útlým ramenům, tmavé oči s typickým zřasením víček, pusa trochu našpulená kvůli malému předkusu. Téměř neznatelná ňadra pod bílou mikinou, štíhlé nohy v přiléhavých stříbřitých nohavicích. Mluvili potichu a česky! Děvče se tváří vážně, najde v tlumoku velikánskou bagetu a nabídne ji mládenci, sama si rozbalí nějaké cukrátko nebo žvýkačku a vsune svou dlaň pod chlapcův loket a hlavu si opře o pevné mužské rameno.
Za tunelem vytáhli jakousi brožuru. Mladý muž v ní polohlasně slabikuje, ukazují si prstem cosi na otevřené stránce. Šilhám přes brýle, špicuji uši… Šikmoočka potichu česky vysvětluje význam slova kikai - to nebude dívka z Vietnamu, její obličejík je příliš plochý a výslovnost není tak nosová. Její partner čte shora dolů jednotlivé znaky, občas se zarazí a pohlédne na svou lektorku, ta mu s klidným a sebevědomým úsměvem předvádí, jak se ono slovo vyslovuje správně - a hrome, to není ani čínština, to bude japonština. Klobouk dolů před touhle dvojicí…
Slušně pozdravili a vystoupili v Ústí. V kupé jsem zbyl sám. Vím určitě, že Japonsko nenavštívím, ale tenhle mladý muž asi ano. Přál bych mu příjemnou cestu, dobrou budoucnost a láskyplnou ženu.

© Petr Kersch, Děčín, říjen 2003




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku