Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 15.10.2003
Svátek má Tereza




  Výběr z vydání
 >MROŽOVINY: Dokonale "korektně" politická volba
 >SVĚT: Dárek k čínskému národnímu svátku
 >DOPIS: Ministru Dostálovi
 >VĚDOHLED: Chytrá pilulka
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Kill Bill
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes jitrničku ukrad
 >POLEMIKA: Víme, o čem je ústava EU?
 >POLITIKA: Užitečnost ombudsmana
 >FEJETON: Už nechci vyhrávat !!!
 >MEJLEM: Kdo je v tísni?
 >EKONOMIKA: Snížení sazeb by trh s dluhopisy neovlivnilo
 >PENÍZE: Vedlejšákům odzvonilo?
 >POSTŘEH: O slovech
 >MEJLEM: Vtip o inteligenci
 >MÉDIA: Švédská média pod palbou kritiky v případě Anny Lindh

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
15.10. MROŽOVINY: Dokonale "korektně" politická volba
František Novotný

Minulý pátek 10. října 2003 zažil svět po jedenácté hodině malý šok. Nikoli Jan Pavel II., nikoli Václav Havel, ale zcela neznámé jméno Šírin Ebadíová zaznělo z úst mluvčího norského Nobelova výboru, když oznamoval, kdo získal letošní Nobelovu cenu míru. Zaskočená média začala okamžitě pátrat, o koho se jedná, a rychlost, s jakou se světová veřejnost dověděla fakta o nové laureátce, prokázala úroveň IT.

Měkká disidentka
Jak uvedly světové agentury, Šírin Ebadíová je 56letá íránská advokátka, jež jako první žena v Íránu vystudovala v roce 1969 práva a za starého konstitučně monarchistického režimu dynastie Pahlaví dosáhla funkce prezidenta teheránského soudního dvora. Po revoluci ajatolláhů v roce 1979 se musela soudcovské profese vzdát a nový teokratický režim jí dovolil pracovat jako advokátce. Její přirozenou klientelou se staly ženy a děti, obhajoba jejich práv. Podle agentury AP byla Ebadíová hlavní hnací silou reformy rodinného práva a podmínek, za nichž se Íránci mohou rozvést.
V roce 1997 se Ebadíová angažovala za volbu proreformního Mohammada Chátamího prezidentem a v roce 1999 se začala zabývat sériovými vraždami spisovatelů a disidentských intelektuálů, které zrežírovali státní agenti. Zřejmě za tuto činnost si v červnu 2000 vykoledovala tři týdny vězení.
Nicméně Šírin Ebadíová je věřící muslimkou, navíc skálopevně přesvědčenou, že lidská práva je možno sladit s islámem. Nepředstavuje tedy pro režim stále z pozadí řízený islámskými duchovními takové nebezpečí jako skutečně opoziční íránští intelektuálové, kteří mezi táborem fanatických muslimů a táborem stoupenců prezidenta Chátamího nevidí žádný rozdíl. Ebadíová na jedné straně vede proti současnému íránskému režimu boj za lidská práva, ale na straně druhé je k tomuto režimu loajální, když jako novopečená nositelka Nobelovy ceny míru prohlásila, že je proti jakékoli zahraniční intervenci do Íránu.
Shrneme-li činnost a názory Šírin Ebadíové, můžeme ji směle označit jako měkkou disidentku. Pozice, kterou zastává, je mnohem blíže oficiálním stanoviskům íránských představitelů než bylo, kupříkladu, stanovisko Charty 77 ke komunismu. Chartisté sice také neměli v programu změnu komunistického režimu, avšak jejich lpění na občanských právech, k jejichž dodržování se komunisté v Helsinkách zavázali, se dalo chápat jako taktický manévr. Šírin Ebadíová ale zřejmě v tomto směru netaktizuje, naopak zcela vážně usiluje o jakousi syntézu islámu a lidských práv. O tom, že její umírněný opoziční postoj íránská vláda toleruje, svědčí i to, že zpráva o udělení Nobelovy ceny míru ji zastihla v Paříži, kde se zúčastnila konference o íránských filmech a debaty o lidských právech.
Jestliže použijeme pro srovnání Václava Havla, za Husákova režimu bylo zcela nemyslitelné, že by Havel mohl jet na nějakou konferenci na Západ, pokud by se nejednalo o akci bez návratu v rámci operace Asanace, a že by mu bylo dovoleno převzít ještě nějakou cenu. Ebadíovou zřejmě ale nikdo z Íránu nevyhodí a 10. prosince 2003 si do Oslo pro cenu bude moci dojet také.

Volba jako signál
Z tisku jsou známa jména čtyř osob z pětičlenného Nobelova výboru při norském parlamentu, který laureáta vybírá. Jak předseda Geir Lundestad, tak Sissel Marie Ronbecková, Inger-Marie Ytterhornová a Kaci Kulman Fiveová jsou zkušenými politiky s dlouholetou praxí v parlamentu, vládě a diplomacii. Může se sice spekulovat, že ve výboru měly převahu ženy a proto také vybraly ženu v rámci pozitivní diskriminace, nicméně spíše rozhodlo to, že v případě Ebadíové Nobelova cena míru poprvé připadla muslimce, a to umírněné muslimce, která svými názory na syntézu ideologického systému (islámu) a lidských práv do posledního písmene splňuje představy evropských intelektuálů o nenásilném pokroku světa.
Postoj nové laureátky dokonale rezonuje se zahraničněpolitickým programem Evropské unie. Ebadíová zosobňuje dokonalého protihráče, lépe řečeno spoluhráče, s nímž by bylo možno realizovat vizi Evropy jako protipólu násilnických USA - Evropy jako zkušeného mistra kompromisů, vyjednávání a nalézání "třetích" cest. Je to vize kupříkladu francouzského prezidenta Chiraka a německého ministra zahraničí Joschky Fischera, kteří doufají, že se stane základem zahraniční politiky rozšiřující a nově se konstituující Evropské unie. Pokud má být taková politika "mírového tmelu" úspěšná, musí hledat "nášlapné kameny", aby po nich evropští vyjednavači mohli přecházet řeky světových svárů. Nu a v případě doutnavé války mezi islámem a Západem mohou právě lidé jako Ebadíová posloužit jako tyto "kameny".
Její překvapivá volba tedy vysílá jasný signál o záměrech evropské politiky, potvrzuje snahu Evropy, respektive EU, nikoli útočit čelně na islám a jeho teroristický předvoj, nýbrž uvnitř tohoto ideologického systému podporovat reformní snahy v "mezích zákona a mírného pokroku" - a tím se ze strany islámu vyhnout osočení, že se jedná o "kulturní imperialismus". Z tohoto hlediska je volba Ebadíové dokonalá. Nejenže konvenuje současnému genderovému trendu, staví se za dýchavičnou OSN a pranýřuje byť jen preventivně použité násilí - ale navíc je olivovou ratolestí podávanou islámu, přičemž snítka pelyňku je uvnitř dobře skryta. Jmenování íránské advokátky povzbudí emancipační ženská hnutí a hnutí za lidská práva i v jiných částech islámského světa a napomůže, aby se nad hladinu anonymní masy vynořily další "nášlapné kameny" pro postup evropské politiky, neboť udělení ceny Šírin Ebadíové je současně povzbuzením i pro další islámské disidenty měkkého typu.

Politika, nikoli práce pro mír
Z faktu, že neznámá íránská advokátka získala Nobelovu cenu na úkor takových světově známých osobností, jako jsou papež Jan Pavel II či český exprezident Václav Havel, vyplývá další významný aspekt volby.
Ačkoli pro papeže hovořila celoživotní snaha o světový mír, podpora polského disentu a pro politiku EU výhodný odpor proti americkému zásahu v Iráku, podle komentátorů nemohl být zvolen kvůli své náboženské "angažovanosti". Cenu by prý mohl dostat jenom spolu s nějakým islámským duchovním vůdcem, což je opět politická teze. Neboť vzhledem k postoji nestranného vyjednavače, o který Evropa usiluje, by toliko volba hlavy katolické církve nepochybně islámský svět podráždila a byla by tedy kontraproduktivní. Ačkoli se asi důkladně hledalo, kvůli militantnosti islámu se zřejmě nepodařilo najít dostatečně mírotvorného ajatolláha, takže Svatý otec ostrouhal kolečka. Byly to tedy politické cíle a ambice Evropy, které znemožnily udělení Nobelovy ceny míru papeži, nikoli míra jeho zásluh o mír.
Ještě markantnějším příkladem zpolitizování je opětovné opomenutí Havla. Někteří komentátoři vyrukovali s názorem, že českému exprezidentovi ublížil podpis tzv. "dopisu osmi", jímž v lednu podpořil vojenský zásah proti Iráku, což se opět neslučuje s politickým image, o který Evropa usiluje. Jestliže srovnáme disidentský význam, pokud to vůbec jde, a mediální váhu, je Ebadíová proti Havlovi pouhým trpaslíkem. Avšak disent v Evropě již před 14 lety ztratil význam a odměna za staré činy, které rozleptaly komunismus a pomohly sjednotit Evropu, by dnes nepřinesla žádnou politickou dividendu.
Z hlediska budování nové Evropy je prostě Havel politická mrtvola, která má navíc minimálně jeden a možná dva vroubky z minula. Svými nadstandardními vztahy s USA nejenže uspíšil vstup ČR do NATO, ale podpořil i vstup dalších východoevropských zemí, takže politické vakuum po rozpadu SSSR zaplnily vlastně USA, což je záležitost, na kterou se zahlíží nejen v Moskvě, ale i v Berlíně a hlavně v Paříži. A k tomuto nepochybnému vroubku se možná druží ještě další - jistému západoevropskému intelektuálnímu proudu, který má co mluvit do udílení veřejných poct, nemusí být po chuti ani skutečnost, že Havel patří k těm, kteří přispěli k odchodu komunismu na smetiště dějin. Každopádně jeho volba by byla chybným reklamním tahem pro image, o nějž Evropa usiluje. Co na tom, že se zasadil o základy, na nichž se ta budoucí Evropa teprve může začít stavět.

Právě letošní volba laureáta Nobelovy ceny míru velice názorně dokládá, že cena již neslouží jako odměna za práci pro mír, ale proměnila se v nástroj evropské politiky - v hlásnou troubu, jež vydává požadované signály. Nic proti tomu, globalizovaný svět sestávající ze samých křižovatek klaksony nepochybně potřebuje. Zůstává ale otázka. Přál si to tak Alfred Nobel?

Psáno v Praze 14. 10. 2003

Medailónek Alfreda Nobela přinesou příští Mrožoviny, neboť 21. října 2003 tomu bude 170 let, co se vynálezce dynamitu, miliardář, pacifista a zakladatel nejprestižnějších světových cen narodil.


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku